Důstojnost lidské osoby

Lidská práva jako měřítko pro lidsky důstojný život

Co jsou lidská práva?

Nositelem práv ve vlastním slova smyslu je člověk, protože  on je osobou. Má schopnost a právo na sebeurčení, je pánem  svého jednání. Neboť člověk žije v sociálních souvislostech,  dotýká se svou činností ostatních lidí a jejich práv. V právech  druhých však má právo jednotlivce své meze.

Lidskými právy jsou míněna taková práva, jejichž zajištění  má fundamentální význam pro lidsky důstojnou existenci (právo  na život, nedotknutelnost soukromí, svoboda pohybu, pobytu,  myšlení, svědomí, náboženské vyznání atd.). Souvisí  bezprostředně s lidským bytím - jsou tedy nezcizitelná  a nedotknutelná.

Lidská práva se nezískávají (nebyla člověku poskytnuta  společností), ale byla člověku dána spolu s jeho lidským bytím  - člověk jimi disponuje jako s právy předstátními,  předspolečenskými. Tak má jedinec právo na život ne proto, že  mu bylo přiznáno společností, ale proto, že je člověkem. Z toho  vyplývá mravní a právní požadavek bezpodmínečného respektování  každého člověka jak ze strany druhých, tak ze strany  společenských skupin a nositelů státní moci.

Základní lidská práva

Z dějin víme, že vědomí základních lidských práv (tj. práv  vyplývajících z lidské přirozenosti) postupně narůstalo  (evropský prostor - pohanská antika: řecké městské státy,  římské právo, - středověk: staroevropská společnost...).

Výčet základních lidských práv krystalizoval přes americkou ústavu z r. 1776 a deklaraci francouzského Národního  shromáždění (27.8.1789) až ke Všeobecné deklaraci lidských  práv, vyhlášené na valném shromáždění OSN 10.12.1948. Tato  deklarace obsahuje 30 článků a je velkým mezníkem v procesu  sebeuvědomování člověka a společnosti.

Oblast světonázorového a náboženského přesvědčení je  chráněna články 18 a 19 deklarace:

„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství,  toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství  nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo  víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě,  vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou  a zachováváním obřadů.

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu, toto právo  nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení,  a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace  a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“

Náboženská svoboda

Světonázorové zakotvení, náboženská víra, vztah ke  skutečnostem přesahujícím viditelný svět - to vše patří do  nejhlubší dimenze lidského nitra, do oblasti, která utváří  osobnost člověka a určuje jeho život, do místa, z kterého  povstává a kterým se manifestuje každá jedinečná lidská bytost.  Proto by v této oblasti, tak blízké nejvlastnějšímu „já“, měla  být člověku zaručena co největší svoboda. Všichni kulturní lidé  uznávají, že především v této rovině lidského ducha je  nepřípustné, aby byl druhý člověk utlačován, podváděn či  vysmíván.

Církve, v rámci procesu stále dokonalejšího poznávání lidské  přirozenosti a lidských práv, vícekrát ústy svých představitelů  vyhlašovaly suverenitu člověka v oblasti víry a nemorálnost  násilného či lstivého přesvědčování o základních otázkách světa  a života. Mezi nejdůležitější vyhlášení v této (církevní) linii  patří deklarace o náboženské svobodě (Dignitatis humanae),  přijatá na 2. vatikánském koncilu 7.12.1965.

Koncil, vycházeje z povahy lidské přirozenosti, nejprve  postuloval povinnost:

„Všichni lidé mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu  a jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat“ (z čl.  1).

Pak teprve precizuje právo na náboženskou svobodu:

„Lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda  záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze  strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a  jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován  jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí  být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně,  buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil  prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně  založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat  i zjevené Boží slovo i sám rozum“ (z čl. 2).

Skutečnost náboženské svobody dává katolické církvi možnost  dokonaleji formulovat své vztahy k nekřesťanským náboženstvím.  To se děje v deklaraci o poměru církve k nekřesťanským  náboženstvím (Nostra aetate) z 28.10.1965. V ní se katolická  církev snaží stavět na tom, co je společné, a nalézat  u ostatních náboženství obecně platné duchovní i morální  hodnoty.

Nejprve vyjadřuje svůj vztah k východním náboženstvím (expl.  k hinduismu a buddhismu):

„V hinduismu lidé zkoumají Božské tajemství a vyjadřují je  nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými  pokusy. Hledají osvobození od naší existence buď v různých  formách asketického života, nebo v hluboké meditaci, nebo  v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou. Buddhismus ve  svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost  tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se  zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého  osvobození, anebo - ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí  - dospět k vrcholnému osvícení ...

Katolická církev nedmítá nic, co je v těchto náboženstvích  pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby  chování a života. Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona  věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy,  která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna  neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan  14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze  něhož Bůh všechno smířil se sebou“ (z čl. 2).

Blíže má ovšem křesťanství k islámu. To je vyjádřeno v 3.  článku deklarace:

„Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí  jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a  všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k  lidem...

...Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány  nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny,  aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné  porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální  spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“

Nejtěsnější, ale i bytostný je vztah křesťanů k židům.  Můžeme říci, že křesťané jsou mladšími bratry židů, neboť  vycházejí z jednoho a téhož zdroje Božího zjevení.

„Když posvátný sněm zkoumá tajemství církve, má na paměti  svazek, kterým je lid Nového zákona duchovně spojen  s Abrahámovým potomstvem... Církev nemůže zapomenout, že  obdržela zjevení Starého zákona prostřednictvím národa,  s kterým Bůh ve svém nevýslovném milosrdenství uzavřel smlouvu.  Ví, že bere sílu z kořene ušlechtilé olivy, na kterou jsou  naroubovány ratolesti plané olivy, pohani. Církev totiž věří,  že Kristus, náš pokoj, usmířil svým křížem židy a pohany  a v sobě spojil dvojí v jedno.

Církev, která zavrhuje veškeré pronásledování, ať jde  o kohokoliv, protože má na paměti společné dědictví se židy,  a je proto vedena nikoli politickými pohnutkami, nýbrž  náboženskou evangelickou láskou, vyslovuje politování nad  nenávistí, pronásledováním a projevy antisemitismu, jimiž se  kdykoli a kdokoli obrátil proti židům“ (z čl. 4).

Z evangelia JK vyplývá, že autentickým křesťanským postojem  ke všem lidem bez rozdílu, je láska. Tím se křesťanství stává  hlavním sjednocujícím a zdokonalujícím činitelem v lidské  společnosti. V závěru  deklarace Nostra aetate se praví:

„Postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k bratřím lidem  tak těsně souvisí, že Písmo praví:

„Kdo nemiluje, Boha  nepoznal“ (1 Jan 4,8)...

Tím ztrácí podklad každá teorie nebo praxe, která činí  rozdíl mezi člověkem a člověkem, mezi národem a národem, pokud  jde o lidskou důstojnost a z ní vyplývající práva.

Církev tedy zavrhuje, jako cizí Kristovu smýšlení, jakoukoli  diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo  barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství.“

Důstojnost lidské osoby

Od správného pochopení podstaty člověka se odvíjí určení  jeho místa ve společnosti, ve světě, stanovení jeho práv  a povinností, nalézání smyslu lidské existence a posledního  cíle každé lidské osoby.

Církev od počátku prohlašuje důstojnost člověka, která  vyplývá z toho, že je osobou, tedy bytostí rozumnou  a svobodnou, stvořenou k „Božímu obrazu“. Vyjadřuje též  společenský charakter lidské přirozenosti.

„Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská  a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy“ (GS  12).

Podstatu člověka vnímá církev (a nejen ona) jako jednotu  duše a těla. Člověk je bytostí, v které se spojuje svět hmoty  se světem ducha. Svým tělem patří do tohoto vesmíru, je  podroben přírodním zákonům a zasazen do celku přírody. Svým  duchem vesmír přesahuje, vymýšlí a tvoří věci nové, buduje  vztahy (duchovní rámce odevzdávání se a přijímání druhého  - sjednocování se s ním) a svým svědomím rozlišuje mezi dobrým  a zlým. Výkonem svobodné volby člověk může (a nemusí) zakládat  nové řetězce příčin a účinků. Tělo i duši hodnotí křesťané jako  dobré, protože obojí je člověk a obojí je dílem Tvůrce. K tomu  Gaudium et spes (čl. 14):

„Člověk se nemýlí, když si o sobě myslí, že převyšuje hmotnou  skutečnost, a když se nepovažuje za pouhou část přírody nebo za  bezejmennou jednotku lidské společnosti. Tím, co má v nitru,  převyšuje vesmír věcí, do těchto hlubin se vrací, když vstupuje  do svého srdce, kde ho očekává Bůh, který zkoumá srdce, a kde  on sám před Bohem rozhoduje o svém osudu. Není tedy obětí  klamného zdání vyvěrajícího z přírodních nebo společenských  daností, nýbrž právě naopak se dobírá hluboké pravdy, když  uznává, že má duchovou a nesmrtelnou duši.“

 

Anzenbacher, A.: Úvod do filozofie, Praha 1990.
Bible (Ekumenické vydání z roku 1985), Praha 1991.
David, R.: Politologie, Olomouc 1995.
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Falkenauer, R.: Úvod do religionistiky, (skriptum CG), Plzeň  1994.
Mayer, P.: Religionistika VIII., (skriptum CG), Plzeň 1996.
Život z víry, Překlad 2. dílu katolického katechismu pro  dospělé (Vydala Německá biskupská konference 1995), České  Budějovice 1998.

Hodnocení referátu Důstojnost lidské osoby

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  4. květen 2017
  407×
  1689 slov

Komentáře k referátu Důstojnost lidské osoby