Jak již bylo řečeno výše, zvláště raný a vrcholný středověk (5. - 12. století) byl dobou intenzivní misijní činnosti, při které byla pokřesťanštěna celá Evropa. Zároveň se však v 7. stol. vsunul mezi Evropu, Asii a Afriku islám. V islámských zemích Malé Asie a severní Afriky se udržely jen skrovné zbytky křesťanství. Byzanc udržovala své postavení jen velmi těžko, křesťanství bylo podstatně omezeno jen na Evropu. Když r. 1054 došlo k rozkolu na východní a západní křesťanství, byla římskokatolická církev omezena dokonce jen na Západ. Pokus prolomit islámskou bariéru prostřednictvím křížových výprav ztroskotal, a když Turci dobyli r. 1453 Konstantinopol, křesťanský Západ byl ještě více omezen. Reformace v 16. stol. zúžila působení katolické církve skoro výhradně jen na jihozápadní Evropu (Itálie, Španělsko).
Právě v této době však začala církev misijně působit díky velkým zeměpisným objevům. Jak Španělé, tak Portugalci se snažili v nově objevených územích šířit křesťanství a původní pohanské obyvatele často s pomocí násilí uváděli na křesťanskou víru. Vždycky s sebou přiváželi misionáře, kteří se však velice často dostávali do střetů s dobyvateli. Misie se často kvůli násilnému chování dobyvatelů mohla prosazovat jen tam, kde bylo koloniální panství zajištěno a kde primitivní domorodá náboženství nekladla žádný větší odpor - např. střední a jižní Amerika. Přesto se zde jevilo křesťanství jako náboženství vykořisťovatelů a utiskovatelů, a tak bylo chápáno dlouhou dobu. Ve starých kulturních zemích dálného Východu (Indie, Čína, Japonsko) se křesťanství téměř uplatnit nedokázalo.
Misii konali katolíci i protestanté (např. John Eliot v S. Americe). Od r. 1622 byla katolická misie jednotně řízená z Vatikánu, tzv. kongregací pro šíření víry.
V oblasti portugalského panství v Indii a v Japonsku působil velký jezuitský misionář František Xaverský (1506-1552). Vzhledem k tomu, že užití násilí při pokřesťanšťování původních obyvatel bylo pro něj i další misionáře naprosto nemyslitelné, začali uplatňovat i nové misijní metody. Jezuita Robert de Nobili (1577-1565) zavedl tzv. akomodaci: začal se při své misijní činnosti v Indii vážně přizpůsobovat způsobu života a myšlení indického obyvatelstva, naučil se sanskrt (náboženský jazyk Indů), ve svých kázáních navazoval na indické posvátné knihy a Kristovo evangelium uvedl do náboženského myšlení Indie jako pátou védu. Již r. 1609 zřídil vlastní křesťanský kostel pro brahmíny, které pokřtil. Nově obráceným dovoloval všechny hinduistické zvyklosti, pokud nebyly přímo pohanské. Tak pracovali i ostatní misionáři. V 17. stol. však vypukl o tuto akomodační metodu spor a papež Benedikt XIV. ji zakázal r. 1742. Tím ale také skončila účinnost indické misie a křesťanství se od té doby v Indii příliš nerozšířilo. Podobný osud měla i misie v Číně, kde se křesťanští misionáři na čas uchytili až ve 20. století. Jejich působení bylo ovšem přerušeno, tentokrát komunistickým režimem v Číně.
Evangelizace Latinské Ameriky proběhla velmi rychle. Františkáni, dominikáni, augustiniáni a jezuité kázali, křtili a vyučovali, stavěli kostely, školy, kláštery a nemocnice, zakládali církevní obce prakticky na celém kontinentu. Často se misionáři museli stavět na odpor proti kolonizátorům, neboť ti častokrát při jednání s domorodci překračovali své pravomoci nebo jednali nespravedlivě.
Národy Jižní Ameriky přijímaly křesťanství celkem rychle. Důvodem byla moc křesťanství, často i moc násilná - mocný Bůh křesťanů vítězil nad jejich bohy a pomáhal k vítězství Španělům. Nepřesvědčovala je tedy pravda nové víry, nýbrž Bůh, který měl větší moc. Praxe katecheze zde probíhala tak, že nejprve byl člověk pokřtěn a potom byl často celoživotně ve víře vzděláván. U misijního působení mezi Indiány se objevily problémy s jejich rozptýleností na obrovském území, kvůli níž s nimi misionáři často nemohli ani přijít do styku. Vznikla praxe tzv. redukcí: uzavřených křesťanských misijních osad. Jednalo se o vesnice, v nichž žili pouze domorodci pod vedením několika misionářů. Kontakt s vnějším světem byl minimální. Lidé byli vzděláváni ve víře, ve vesnici si byli všichni rovni. Práce zde byla dobře organizována a pracovní podmínky únosné a lidsky důstojné. Pod tlakem státní moci však museli misionáři své redukce postupně opustit a tato forma katecheze brzy zanikla.
Franzen, A.: Ma církevní dějiny, str. 234 - 238.
Dué, A. a kol.: Obrazový atlas dějin křesťanství, str. 222-223.
21. duben 2017
1 472×
663 slov
