Vztah církve a společnosti

Konfesní právo

Tímto pojmem rozumíme v objektivním smyslu soubor právních  norem, které upravují právní vztahy mezi státem a církvemi nebo  náboženskými společnostmi. Jde o právní předpisy českého státu,  jež jsou jím stanoveny a sankcionovány.

České konfesní právo platné po roce 1989 si klade jako svůj  hlavní cíl garanci svobody náboženské víry a svobodné existence  církví a náboženských společností. Tím se výrazně liší od  represivního konfesního práva, které se aplikovalo v letech  1948 až 1990.

Ani dnes platná úprava není definitivní, neboť se stále hledá  správný vztah mezi státem a církvemi a náboženskými  společnostmi.

Vývoj konfesního práva v českých zemích

Od osvícenské diktatury do roku 1918

Když v 18. stol. začala panující dynastie přeměňovat svůj  dynastický absolutismus v osvícenský, projevilo se to mj.  v nápadné změně jejího vztahu ke katolické církvi. Místo  dosavadního partnerství vnutila církvi tuhý režim státního  poručníkování.

Karel VI., ve snaze o posílení státního vlivu na církev,  zakázal v r. 1723 církvi získávat nemovitosti. Marie Terezie  postavila církev pod přísný státní dozor - zejména správu  církevního a klášterního majetku. Církevní nadace byly věnovány  armádě a školství. Josef II. ještě více tento dozor zostřil.  Sekularizace se dotkla více než poloviny všech klášterů. Ze  jmění zrušených klášterů zřídil zemské náboženské fondy,  jejichž úroků mělo být používáno pro církevní účely, zejm.  k zabezpečení příjmů kléru (byly zrušeny desátky). Po reformách  Josefa II. poklesl církevní pozemkový fond asi na 5% celkového  půdního fondu dnešní ČR.

Revoluce v roce 1848 osvobodila církev z područí státu  a začalo se hledat vyváženější uspořádání vztahů mezi státem  a církví. To se stalo zákony z roku 1874. Církvi bylo obnoveno  právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad  hospodařením a byly upraveny vnější právní poměry církve.  Protože patronátní vztahy zanikly a náboženský fond nestačil  financovat platy kněží, musel být dotován ze státních  prostředků. Obstarávání nových finančních prostředků na stavbu  nových kostelů, placení farních zaměstnanců apod. bylo řešeno  uzákoněním tzv. kostelní konkurence. To znamenalo, že všichni  obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství,  byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani  na náboženské potřeby své farnosti/společenství. Pro vyrovnání  sociálních rozdílů v příjmech kněží bohatších a chudších  farností byl uzákoněn státní příspěvek, tzv. kongrua.

Evangelická církev augsburgského a helvétského vyznání,  pravoslavná a náboženská společnost židovská byly  zrovnoprávněny s katolickou Protestantským patentem císaře  Františka Josefa I. z r. 1861. Také tyto církve a židovské  společenství vedly od té doby až do nástupu komunistické  diktatury veřejné matriky. Odvozeně od výše kongruy poskytované  katolické církvi dostávaly jmenované církve a náboženská  společnost státní dotace.

Konfesní vyrovnání z r. 1861 umožnilo u nás v následujících  desetiletích založení několika dalších církví (dnešní Jednoty  bratrské, Církve bratrské, Bratrské jednoty baptistů a Církve  starokatolické). Nová společenství většinou dotaci  nenárokovala.

Konkordát se Svatým stolcem z r. 1856 císař jednostranně  vypověděl r. 1870, na čas přerušil s papežem diplomatické styky  a zlikvidoval konfesní školy. Avšak již r. 1874 došlo ke smíru  s církví - stejná míra svobod byla poskytnuta katolíkům  i nekatolíkům.

Konfesně právní systém 1918-1948

Československé právo za demokratické první republiky na  rozdíl od příliš svazujícího konkordátního práva v rakouském  mocnářství uvolnilo církve ze státního poručnictví. Poměry  v republice byly pro svobodu církví mnohem příznivější.  Církevní zřízení nekatolických církví byla zahrnována do  právního systému Československa (vycházela v úředních  věstnících republiky) a rovněž byly uznávány normy kanonického  práva.

Ze strany apoštolského stolce byl nový československý stát  diplomaticky rychle uznán, což mělo význam pro mezinárodní  prestiž ČSR. Došlo k potřebné výměně arcibiskupů v českých  zemích a ke jmenování slovenských biskupů do čela téměř všech  diecézí na Slovensku.

Nešťastným činem první republiky bylo počáteční oslabení  chatrného ekonomického zajištění církví. Pozemková reforma  v roce 1919 snížila církevní pozemkový fond asi na 2% celkového  půdního fondu dnešní ČR. Zákony z r. 1874, upravující  ekonomické zabezpečení církví, zůstaly v podstatě zachovány,  protože původní představa o odluce církví od státu se ukázala  z mnoha důvodů jako neschůdná. Výrazem toho bylo přijetí zákona  č. 122/1926 Sb. o úpravě platů duchovních státem uznaných  církví a náboženských společností a navazující vládní nařízení  č. 144/1926 Sb. o jejich nemocenském pojištění. Tímto zákonem  byla částečně odčiněna pozemková reforma: došlo  k několikanásobnému zvýšení kongruy pro katolíky i pro  nekatolické církve.

Českobratrská církev evangelická přišla po roce 1918 o své  církevní školy (sbory této církve pečovaly za Rakouska  o několik desítek českých evangelických církevních škol).  Odevzdala je státu s vědomím, že v demokratické republice bude  tolerována svoboda svědomí. Skutečnou příčinou jejich zániku  byly bezpochyby nedostatečné státní dotace.

Modus vivendi

Stručný a na svou dobu moderní dokument Modus vivendi mezi  Apoštolským stolcem a ČSR z r. 1928 byl hlavním právním  dokumentem, od něhož se mělo odvíjet československé konfesní  právo. Tato mezinárodní smlouva se týkala především obsazování  biskupských stolců v ČSR. Republika měla být chráněna proti  pokusům Maďarů o změnu hranic. Proto sídelní biskupové  a armádní ordinář museli slibovat, že nebudou jednat proti  integritě republiky a neporušitelnosti jejích hranic.

Apoštolský stolec se před jejich jmenováním zavázal  dotazovat vlády, zda proti kandidátům nemá výhrady politického  rázu. V samotném Modu vivendi bylo definováno, co se myslí pod  pojmem „výhrady politického rázu“. Ekonomické záležitosti  dokument neřešil.

2.9.1937 došlo k vydání papežské buly Ad ecclesiastici  regiminis incrementum, kterou bylo provedeno zevní ohraničení  československých diecézí tak, že jejich hranice se přizpůsobují  hranicím státu. Ve chvílích ohrožení republiky znamenalo  potvrzení hranic ČSR apoštolským stolcem pro náš stát mravní  podporu. Nedokončeno zůstalo přislíbené zřízení arcibiskupství  na Slovensku a řeckokatolického arcibiskupství na Podkarpatské  Rusi.

Doba komunistické diktatury

V souladu s tendencí znárodňování průmyslu a parcelování  zemědělské půdy byla církvi zákonem č. 142/1947 Sb. odňata  zemědělská a lesní půda nad 50 ha. Tímto opatřením by byl podíl  církve klesl hluboko pod 1%, avšak skutečné majetkové převody  podle tohoto zákona se začaly provádět až po únoru 1948.

Vydáním zákona č. 46/1948 Sb. o pozemkové úpravě došlo  k odnímání zbytku církevní půdy. V praxi se oba zákony  prováděly současně a tím také došlo k likvidaci jednoho ze  zdrojů hospodářského zabezpečení církve.

Tvrdým zásahem proti církvím byl zákon č. 218/1949 Sb.  o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností  státem. Tento zákon ve svém §7 stanovil, že duchovní svůj úřad  smí vykonávat jen tehdy, mají-li k tomu státní souhlas. Tento  hluboký zásah do práv jednotlivců i celých církví byl základem  pseudoprávní úpravy a navíc doplněn v trestním zákoníku  o skutkovou podstatu trestného činu porušení zákona  o hospodářském zabezpečení církve. Ve skutečnosti při aplikaci  trestního zákona o žádnou hospodářskou záležitost nešlo.  K naplnění skutkové podstaty stačilo, že duchovní kterékoliv  církve, jenž momentálně neměl státní souhlas, vykonal kdekoliv  (i v bytě) náboženský úkon. Státní souhlas byl zpravidla  poskytován jen pro jednu obec, nanejvýš okres, o mohl být  kdykoliv i bez odůvodnění odvolán. Duchovní, který sloužil  beztrestně na jednom místě, mohl být potrestán za výkon  bohoslužby na jiném místě, a to odnětím svobody až na dva roky.  Ještě v osmdesátých letech bylo vedeno trestní řízení podle  uvedeného ustanovení i proti katolickým laikům.

Platy, které byly duchovním všech církví rovnou měrou  vnuceny, byly nízké. Vyjádříme-li obnosy v hodnotách podle  měnové reformy z r. 1953, činil nástupní plat duchovního po  absolvování bohoslovecké fakulty 600 Kčs měsíčně. Po povýšení  do farářské funkce se služné zvýšilo na 800 Kčs. To byl  základní plat faráře až do 70. let, kdy byl zvýšen na 1.100  Kčs. Vždy po třech letech bylo možno dostat trienální zvýšení  o 60 Kčs, nejvýše 12 krát. Pozdějšími úpravami došlo k snížení  trienálek na 40 Kčs. Podle této stupnice byli duchovní placeni  až do 31.12.1990.

Skutečným zdrojem pro placení věcných nákladů kultu, na  který měl stát podle shora uvedeného zákona přispívat, se staly  kostelní sbírky. Rovněž platy laických zaměstnanců (např.  kostelníků) se hradily se sbírek. Státní příspěvek na opravy  kostelů byl poskytován jen zřídka, zatímco faráři byli voláni  státními úřady k odpovědnosti za stav budov v církevním  vlastnictví.

Právní subjektivita církví a některých církevních  právnických osob nebyla za komunistického režimu zpochybňována.  Církevní vlastnictví bylo prohlašováno za soukromé. Při  právnické výuce bylo dáváno jako vzor pozůstatku soukromého  vlastnictví (třetí formy vlastnictví vedle socialistického  a osobního).

V roce 1950 následovalo vyhnání řeholníků a řeholnic  z klášterů, jejich internace, protiprávní zabavení jejich  majetku a převedení do vlastnictví různých státních  a stranických institucí. Celé období po únoru 1948 je  charakteristické beznadějným chátráním církevního stavebního  fondu - komunistický stát se ukázal jako velmi špatný vlastník.  Příznivý vliv na záchranu některých církevních staveb mělo  přijetí zákona č. 20/1985 Sb. o ochraně památkových objektů,  avšak to se v praxi týkalo jen několika málo objektů.

Počátky nového konfesního práva po r. 1989

Na počátku byla jednání mezi federální vládou a Apoštolským  stolcem, během kterých se ukázalo, že Modus vivendi z r. 1928  je překonaný. Na takové případy se aplikuje zásada  mezinárodního práva o zániku platnosti smlouvy při podstatné  změně okolností (clausula rebus sic stantibus). V lednu 1990  byl §7 zákona č. 218/1949 Sb. zrušen zákonem č. 16/1990 Sb.  Podle názoru některých teoretiků byla tímto zákonem i praxí  provedena faktická odluka státu a církví u nás, neboť stát již  do vnitřních záležitostí církví ani do ustanovení jakéhokoliv  funkcionáře v církvích nezasahuje.

Zákonem č. 298/1990 Sb. bylo ke dni 19.7.1990 vráceno  řeholním řádům a kongregacím asi 70 objektů z celkového počtu  cca 900 uloupených budov.

Druhá etapa, navrácení dalších 198 budov, byla ukončena  v červenci 1991 přijetím zákona č. 338/1991 Sb. Obsahuje  omezení, podle kterého nelze zdravotnická a podobná zařízení,  např. školy, vypovědět po dobu 10 let.

K základním normám konfesního práva patří na prvním místě  odpovídající ustanovení Ústavy ČR (zák. č. 1/1993 Sb.),  především čl. 16.

Podle čl. 112 Ústavy tvoří součást ústavního pořádku ČR též  Listina základních práv a svobod, publikovaná pod č. 2/1993 Sb.  Zde jsou pro konfesní právo důležité články 15 a 16.

Podle čl. 10 Ústavy ČR jsou ratifikované a vyhlášené  mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,  jimiž je ČR vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před  zákonem. Mezi takové patří Mezinárodní pakt o občanských  a politických právech (součástí našeho konfesního práva je čl.  18 Paktu).

Specializovanou normou konfesního práva je zákon č.  308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví  a náboženských společností, jehož účinnost nastala 1.9.1991.  Tento zákon stanoví pravidla registrace církví a náboženských  společností.

 

Dobal, J.: Církve a majetek, Praha 1993.
Dobal, J.: K restituci majetku církví a náboženských  společností, Praha 1993.
Tretera, J.: Církevní právo, Praha 1993.
Ústava ČR a Listina základních práv a svobod, Olomouc 1996.

Hodnocení referátu Vztah církve a společnosti

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  13. květen 2017
  199×
  1903 slov

Komentáře k referátu Vztah církve a společnosti