Na světě trpí depresemi přes 110 milionů mužů a žen. Je to nejdražší nemoc hned za rakovinou. Každým rokem stoupá počet depresivních pacientů až o 3%. Deprese nejvíce postihují lidi v produktivním věku, bez ohledu na sociálně-ekonomické postavení. Až 15% lidí trpících depresí se pokouší o sebevraždu a jen 25% vyhledá odbornou pomoc na psychiatrii. Toto onemocnění patří k člověku stejně jako slepé střevo a vši. Trpělo jím mnoho slavných osobností – jako Julius Caesar nebo Winston Churchill.
Deprese není jen tak obyčejný žal, který člověku kutá v duši. Je to celkový duševní stav projevující se skleslostí, vnitřním napětím, smutkem, nerozhodností, ztrátou zájmu o sebe i o své okolí, pokleslým sebevědomím, sebeobviňováním a pocity viny, zpomalením duševních a fyzických procesů a narušením imunity (lidé postižení depresí stůňou dvaapůlkrát čistěji než průměr). Nemoc také přináší narušení pohlavních funkcí, takže člověk nemůže uspokojovat jeden ze svých základních pudů a prožívá zoufalou frustraci. Výsledek je smutný – 77% žen v depresi ztrácí o sex zájem, 65% výrazně sníží počet pohlavních styků a 54% ztrácí schopnost orgasmu. U mužů je toto číslo obdobné a až jedna pětina všech pacientů s depresemi trpí impotencí. Svůj podíl bohužel mívají i některá psychofarmaka, která mohu v průběhu léčby dočasně k snižování sexuálního apetitu ještě přispět.
Zatím ještě nevíme, jak přesně deprese vzniká a co ji má na svědomí. Ale je téměř jisté, že je způsobena nedostatkem přenašečů nervových signálů mezi mozkovými buňkami a změnou citlivosti nervových zakončení (receptorů). Mezi tyto přenašeče patří například serotonin, noradrenalin a dopamin. Jakmile je u pacientů tento deficit nahrazen, stav se zlepšuje.
V běžném životě nás může nejčastěji postihnout klinická deprese, která je reakcí na nějaký závažný smutný podnět (třeba úmrtí v rodině). Tuto depresi nepovažují lékaři za duševní poruchu, protože je přirozenou a přiměřenou emoční reakcí a časem odezní. Reaktivní deprese jsou již nepřiměřeně velkou reakcí na zátěž naší psychiky. Potíže jsou intenzivní, trvají dlouho a mohou přerůstat až v endogenní deprese, které ani nemusejí mít žádnou zjevnou příčinu. Jsou úporné a způsobují svým nositelům peklo na zemi. Jejich příčinou jsou právě chorobné změny mozkové biochemie. Pravděpodobně se jedná o poruchu systémů, které upravují náladu. Jsou to především dva okruhy „nervové chemie“. V jednom z nich působí jako hlavní přenašeč vzruchů serotonin, ve druhém noradrenalin. Nedostatek jedné nebo obou těchto látek vyvolává pocity úzkosti a deprese. Nemoc ale spouštějí i vnější faktory, které v nás mohou zmáčknout pomyslné tlačítko – ať už se jedná o závažnou psychickou zátěž, dlouhodobý stres, u žen šestinedělí i klimakterium, vážné onemocnění, dlouhé zimní období bez slunce, některé léky a samozřejmě také dědičné dispozice.
Renomovaný německý profesor psychiatrie Reinhold Schüttler přirovnal depresi k pěsti z temnot – v sledu běžných životních strázní, malicherností i radostí totiž náhle, jakoby z temnot, vystřelí prudká rána pěstí a odpálí nás do depresivních stavů.
Každý z nás si v sobě může nést vlohu k endogenní depresi, a podle statistik také každý z nás minimálně jednou v životě zažije aspoň lehčí formu deprese.
I pro tuto nemoc platí základní pravidlo poctivé medicíny – nejdůležitější je včasná diagnóza a rychlá léčba. Přenošené a potlačované deprese zadělávají své oběti na pěknou trýzeň do budoucna. Co se v počátcích dalo rychle přeléčit psychofarmaky, se náhle periodicky vrací ve stále kratších a kratších intervalech a úporněji se brání léčbě. Každopádně deprese je léčitelná, ovšem záleží na každém, jestli se bude stydět včas dojít za psychiatrem, či odhodí předsudky a bude ho považovat za stejného rodinného lékaře jako zubaře nebo gynekologa.
Dokud člověk nemá papír na to, že může oficiálně chodit po ulici s obličejem zkroušeného Pierota, málokdo ho ušetří dobře míněných rad typu: „Tak už se vzchop! Všichni to máme těžký! Chce to jen vůli!“ a podobně. Jakmile ale po první návštěvě psychiatra získá depresivní jedinec odbornou diagnózu, stává se z protivného morouse nemocný chudák, na kterého začne okolí brát ohledy. Ale i tak je člověk s depresí poznamenaný jakýmsi stigmatem, které ho izoluje od ostatních. Nejsou to totiž pouze jeho chmurky, které ho nutí uchylovat se do ústraní. Depresivní jedince vytěsňuje také jejich okolí, protože není vždycky snadné zápolit s vlastními starostmi, a ještě se nechat zaplavovat přívalem smutku někoho jiného, kdo jen naříká, je ke všemu lhostejný, negativistický, nespolečenský a nemluvný. Nejhorší ovšem je, že deprese je určitým způsobem nakažlivá – depresivní jedinec dokáže spolehlivě otrávit a rozložit klima v rodině i na pracovišti.
Přesto ale nemůžeme zavírat depresivní pacienty do ghett. K lidem postiženým depresemi se musíme chovat přiměřeně citlivě. Dopřát jim normální styk s lidmi, jinak se propadnou ještě hlouběji do svých depresí. Důvodem je také fakt, že depresivní člověk se může stále nacházet na pokraji sebevraždy, a proto nutně potřebuje mít na blízku někoho, kdo mu včas dokáže v odchodu na onen svět zabránit.
Podle oficiálních statistik sice na jednoho depresivního muže připadají dvě zachmuřené ženy, ale to jen proto, že muži své deprese často tají. Deprese z počasí více postihují ženy, muži zase více trpí stresem, pocitem nadbytečnosti, sebepodceňováním a strachem ze selhání. Bohužel jen menší procento mužů se dostane do rukou odborníkům. Je to k jejich vlastní škodě, protože maličká deprese se jako houba rozvíjí dál a dál, a může přerůst ve skutečnou Godzilu, se kterou se už nedá tak snadno pohnout. Muži mívají sklon deprese násilím překonávat, aby svému okolí nepřipadali jako slaboši, nehledě na fakt, že jen málokterý muž miluje výlety po doktorech, o psychiatrech ani nemluvě. Tento způsob samoléčby ale nikam nevede, protože místo toho, aby muži své pocity strachu a zoufalství ventilovali, a tím se jich i zbavovali, zatlačují je hluboko do podvědomí, a připravují tak živnou půdu skutečné duševní poruše. Tento přetlak frustrací a temných myšlenek jednoho dne nutně vyvře na povrch jako sopka. Dokonalým příkladem, kam až se to dá „dotáhnout“, jsou více než kdo jiní japonští muži – na povrchu uhlazení, spořádaní a výkonní mravenečci, přesně takoví, jak se od nich očekává. V soukromí se ale bezuzdně opíjejí, páchají sebevraždy, podléhají návalům vzteku a zoufalství, tyranizují manželky. I když se léčebné metody s depresivním jedincem příliš nemazlí, směřují jednoznačně k uvolnění všech vnitřních tlaků, k otevření se a sebepoznání. Chlapácká metoda překonávání naopak všechny tyto ozdravné procesy zdárně blokuje. Skupinami nejohroženějšími depresí jsou podle statistik zemědělci, lékaři, veterináři, farmaceuti a dentisti. Ve druhé linii se řadí profesionální vojáci, novináři a umělci.
Deprese ale není jen specialitou lidí v produktivním věku. Těžké deprese samozřejmě sužují staré lidi a stejné tíživé chmury leží i na duších mladistvích a dětí. Nám se sice může zdát, že deprese desetiletého dítěte lze shrnout pod pojem „spadly mu hračky do kanálu“, ale míra jeho duševní trýzně pramenící z potíží v rodině nebo ve škole může být klidně stejná jako psychické utrpení dospělého člověka. Co se týče depresí – nemůžeme podceňovat žádnou věkovou kategorii.
Těžko se dá mluvit o depresi jako o módě, ale svým způsobem je deprese pro řadu lidí odůvodněním jejich životního stylu. Samo o sobě se slovo deprese stalo módním termínem, který nahradil obyčejná slova jako smutek, vyčerpání, skleslost. Kdyby každý, kdo aspoň jednou týdně konstatuje, že má ´depku´,´déčko´ nebo ´depinu´, skutečně trpěl depresí, museli bychom asi všichni chroustat k snídani antidepresiva. Časté omílání slova deprese v uších laiků obrousilo hrany, takže jen málokdo tuší, do jaké hloubky padá oběť skutečného onemocnění. Něco jiného jsou případy výrazných výkyvů nálad, rozmrzelost nebo duševní zmatek plynoucí třeba z dočasného přetížení nebo hormonálních změn ( např. u pubescentů nebo žen v období menstruace). Ti se skutečně trápí a zaslouží si náš ohled a takt. Jejich mrzoutění většinou rychle pomíjí, ale zvláště u adolescentů může přerůst ve skutečnou depresi, stejně jako v ostentativní postoj, kterým omlouvají své chyby, osobní prohry, komplexy a nedostatky ve svém životě. To už je nebezpečná situace, která může nevyzrálou osobnost posadit na tobogán do pekla. Žádná deprese totiž není ospravedlněním alkoholismu nebo drogové závislosti, přičemž oba typy velmi oblíbené samoléčby stav ještě zhoršují, a hlavně upevňují! Důležité je mít proto stále na paměti, že deprese je léčitelný stav, a ne důvod k úpadku a rozkladu.
5. srpen 2007
12 024×
1784 slov
