Rétorika

Rétorika – vývoj a významné osobnosti

Abychom zjistili význam a původ slova rétorika, musíme se vydat do Řecka. Základem je řecké slovo RHÉSIS, neboli řeč. Slovo RHÉTOR neznamená, jak by se dalo předpokládat řečníka, nýbrž mistra slova. Posléze se tohoto slova užívalo k označení člověka, který vyučoval ostatní k mistrovství řeči, tedy pro učitele rétoriky. Ostatní jazyky postupně tento termín přejímají.
Největší úspěchy lidského druhu pramení z jeho schopnosti vytvářet složité myšlenky a sdělovat je druhým. Proces myšlení v sobě zahrnuje velké množství duševních aktivit.
Myšlení muže být pojímáno jako ‚řeč mysli‘. Existuje více druhů této řeči. Jeden z nich odpovídá proudu vět, které ‚slyšíme v mysli‘, a nazývá se propozicionální myšlení. Jiný druh této řeči odpovídá představám zvláště zrakovým, tomu, co ve své mysli ‚vidíme‘, a nazývá se imaginativní myšlení. Za třetí můžeme rozlišovat motorické myšlení, které má vztah k posloupnosti ,představ pohybu mysli‘.
Jazyk je prvotním prostředkem komunikace propozicionálních myšlenek. Představuje navíc univerzální prostředek: každá lidská bytost, která má normální inteligenci, si osvojuje svůj mateřsky jazyk a bez námahy jej používá. Přirozená povaha jazyka někdy vede k představě, že jazyk nepotřebuje speciální vysvětlení. To je zcela nesprávná představa. Někteří lidé dokáží číst, a jiní neumí, někteří dokáží počítat, jiní ne….Avšak v podstatě každý dokáže zvládnout a používat nesmírně složitý lingvistický systém, což patři mezi základní hádanky lidské psychologie.
Již tedy víme odkud pochází slovo rétorika, co je to řeč, jaká souvislost panuje mezi řečí a myšlením, ještě ale uvedeme definici slova rétorika. Rétorika je věda o mluvení a umění mluvit, uváděno je i také nauka o řečnictví a řečnickém umění.
Všechny prameny se shodují, že v Řecku rétorika bývala jednou z nejváženějších věd hned po filozofii, tzv. královně věd.
A z jakého důvodu? O nejzávažnějších otázkách se v demokratickém Řecku hlasovalo. Tyto otázky musel někdo občanům vyložit. V době, kdy neexistoval tisk ani televize, spousta lidí byla negramotná, to jiným způsobem než mluveným nešlo. Lidský hlas se stal tehdy hlavním komunikačním prostředkem. Měl – li tedy přesvědčit občany, musel nejen vyjadřovat správné myšlenky a názory, ale musel ovládnout celé náměstí, být silný, zřetelný a jednoznačný. Lidé byli předurčeni svým hlasem k tomu být úspěšní či neúspěšní politici, herci, učiteli či obchodníky.
Mladí Řekové hledali poučení u zkušených řečníků, objevili se dokonce i profesionální pisatelé soudních řečí, kteří podle přání zákazníka vypracovávali úderné obžaloby či působivé obhajoby. Říkalo se jim logografové.
Řekové věnovali mnoho svých úvah problému pravdy v rétorice a problémům etiky rétora. Dobře si uvědomovali přínos řeči, ať už pozitivní, kdy dokáže nadchnout lid pro nějakou myšlenku či společné úsilí, ale i negativní, tzv. demagogickou ( demos – lid, ago – vedu ), kdy mistrný demagogický řečník dokáže svést a přeměnit mírumilovný lid v divoký dav.
Klasičtí filosofové a rétorové rozlišují ve svých úvahách řeč senzorickou a motorickou. Senzorická je přijímaná smysly – ze zorného úhlu posluchače a motorická nazíraná z pozice řečníka, tedy řeč, která má vést posluchače k akci. Klasická rétorika si dobře uvědomovala, že je nutné sledovat a hodnotit řeč z obou těchto pólů, neboť skutečný rétor myslí nejen na obsah a formu svého projevu, ale i na účinky své řeči v sociálním terénu, do kterého projev vstupuje.
Zjednodušeně řečeno rozlišuje obecenstvo podle jeho možností. Musí mluvit odpovídajícím způsobem k dětem a na druhou stranu k dospělým ... Řečtí rétorové znali onen
základní vztah mezi myšlením a řečí, věděli, že logické myšlení je základem i logického projevu. Myslíme ve slovech, řeč je myšlením nahlas.
O docenění rétoriky ve starém Řecku a Římě svědčí i to, že druh lidský, člověk, byl celá staletí nazýván homo loquens ( z lat. loquor – hovořím ), tedy tvor mluvící, a to až do 18. stol.
První rétorská škola byla založena v roce 427 před naším letopočtem sicilským velvyslancem Gorgiásem z Leontin v Athénách. Gorgiás tvrdil, že moc slova má stejný význam pro rozpoložení duše jako složení léků pro stav těla.
Ve stejné době žil v Řecku slavný lékař Hippokrates, který zkoumal souvislosti temperamentu jednotlivých lidí s projevy těchto lidí. Jako příklad lze uvést nebezpečí frází, skrývání za citáty a výroky mocných u melancholiků. Dále se zabýval i úvahami o demagogii, a to např. spojením cholerika s demagogií.
Mimořádně slavným řečníkem ve 4. stol. před. n. l. byl Démosthenés. A to i přes to, že byl přírodou velmi málo vybaven k tomu být dobrým řečníkem. Měl potíže s dechem, slabý hlas, nejasnou výslovnost a tik. Toto je příklad toho, čeho všeho lze dosáhnout houževnatostí a vlastní pílí.
Další významné osobnosti v oblasti rétoriky jsou např. Sókratés, Platón, avšak nejvýznamnějším je pravděpodobně řecký myslitel Aristoteles, který zformuloval řadu principů, na kterých stojí i rétorika dnešní doby. Tyto principy najdeme v jeho spisu Rétorika.
Tento spis byl napsán v roce 347 ve třech knihách. V nich ukazoval, že řeč je třeba chápat především jako nástroj komunikace. Z toho plyne, jak již bylo řečeno v úvodu této práce, že její hlavní funkcí je zajištění soudržnosti lidské společnosti. Aristoteles se nezabýval ovšem pouze rétorikou. Je nazýván akademií věd starověku, měl kardinální význam pro rozvoj myšlení o společnosti, zvláště významnou je jeho definice člověka: „ Člověk je tvor společenský “.
Aristoteles se narodil v roce 384 před n. l. nedaleko makedonských hranic v lékařské rodině. O jeho dětství se toho dochovalo velmi málo, jisté je pouze to, že asi v patnácti letech osiřel a o jeho výchovu se posléze staral jistý Proxenos z Atarnea v Mysii. Aristoteles se mu později odvděčil tím, že adoptoval jeho syna Nikanora.
Významnou událostí v jeho životě je až odchod do Athén v roce 366. Výsadního postavení zde v té době zaujímala Platónova škola. Aristoteles přišel do Akademie a strávil zde celkem dvacet let až do Platónovy smrti v roce 347. Podílel se aktivně na vědecké práci akademie, mimo jiné byl pověřen přednáškami z rétoriky.
Jeho díla lze tématicky uspořádat do několika celků, a to logické, přírodovědné, filozofické a společenskovědné, kam můžeme zařadit i jeho spis Rétorika. O rétorice tvrdí, že je to umění, jež je s to takřka v každém daném případě vystihnout, co je přesvědčivé.
Podle Aristotela jsou pro člověka , který se chce zabývat rétorikou, významné tři nauky, jimiž by měl projít. Tyto nauky jsou natura – ars st doctrina – exer – citatio.
Natura neboli příroda znamená uznání, že pro mistrovství v řeči jsou důležité předpoklady dané přírodou, a to zdraví, dobrý dech, znělý hlas, odpovídající vzhled, bystrost ducha atd. Objektivně ovšem platí, že přes 95 % lidí základní předpoklady stát se dobrými řečníky má. Samozřejmě nalezneme několik drobných nedostatků, nejsou ale natolik významné, aby nebylo možné je odstranit. To pouze v tom případě, že přijmeme další dvě poučení rétoriky.
Druhým poučením je ars et doctrina, tedy umění a věda ( teorie a vzdělání ). I rétorika má totiž určité zákonitosti, které popisuje teorie a tu je nutno zvládnout, Je to ale také umění, které nelze nastudovat z knih, ale lze se jej učit ze života poslechem řečníků, umět napodobit umělecké prvky, neváhat trénovat umění řečnictví např. před zrcadlem ( studovat mimiku a gestiku ).
Konečným třetím úkolem vyžadovaným klasickou rétorikou je exer – citátio. Jedná se zde o poctivou a často opakovanou dřinu. Opakováním, novými a novými pokusy, i když první projev skončil naprostou katastrofou, jen tak lze dospět k tomu býti dobrým řečníkem.
Aristoteles také mnoho přemýšlel i o osobnosti řečníka. Jak již bylo řečeno, pro Aristotela byla řeč především nástrojem komunikace, a tedy silou společenskou. Kde je společnost, tam
je i člověk, není tedy divu, že důležité je nejen zkoumání řeči, jako takové, ale i člověka, který řeč pronáší.
Co se tedy týče osoby řečníka, Aristoteles od něj požadoval tři věci, a to éthos, pathos a logos. Význam těchto slov je takový:
Éthos jsou mravní zásady, věrohodnost celé osobnosti řečníka, což je velmi důležité pro to, aby každý věděl, že věří tomu, co říká.
Pathos je schopnost působit na druhé lidi, na jejich city, nebýt nudným popisovačem událostí, jde tady o vnitřní angažovanost řečníka.
Logos je rozvinutý rozum, moudrost a schopnost systematicky a logicky vést lidi – posluchače problémem. Podle Aristotela řečníci nemají soudce odvádět od věci tím, že jej svádějí ke hněvu či soucitu, neboť by to bylo vlastně potom nespravedlivé hodnocení.
Klasická rétorika i prakticky ukazovala, jak připravovat projevy, aby snesly náročná měřítka mistrovského projevu v senátě, před soudem či před studenty. Je to těchto pět prvků.
Invence, která znamená vyhledávání důkazů. Tato úvodní etapa slouží k tomu, aby řečník získal všechny podklady, fakta a materiály, aby zkoumal, co je nejasné a protiřečivé.
Dalším bodem je organizace, kde se žádá od řečníků rozlišení všeho podstatného a náhodného, budování logické struktury projevu, odpovědná příprava k projevu. Dnešním jazykem by se dalo říci tzv. selekce informací.
Dalším prvkem je styl. Zde se žádá od rétora volba stylu jeho projevu, kde je pro řečníka rozhodujícím činitelem posluchačstvo ( mladí staří, informovaní...) a charakter projevu( vědecký, zábavný, mobilizující k akci...).
Další fází je zapamatování. Rétor musí mít svůj projev v hlavě, papír v ruce s určitými body může být pouze doprovodnou pomůckou.
Poslední důležitou fází, kterou celý tento systém vrcholí, je samotný přednes. Nyní řečník předává ostatním výsledky své dlouhé práce, nyní záleží na tom, jestli budou informace od něj přijaty kladně, jaký dojem na posluchače řečník a jeho projev zanechá....To vše záleží na tom, jaká byla celá jeho příprava.
I nyní ovšem záleží na tom, jaké prostředky ve svém přednesu využije, aby ho posluchači dobře slyšeli, aby mu rozuměli a chápali, co jim chce ve své řeči sdělit. I přesto, že jeho příprava bude téměř dokonalá, nešťastnou shodou okolností se může stát, že tato konečná fáze nakonec bude pro něj katastrofou. Není proto dobré ji podceňovat, a to samozřejmě platí i o fázích ostatních.
I my již ve školních lavicích jsme byli obeznámeni s prvky pocházející z Řecka, a to v podobě zásad, jak psát správný sloh. Ten má mít vždy určitý řád, tedy úvod, stať a závěr. V klasickém Řecku se ona stať nazývala argumentatio a byla považována za jádro projevu, za jeho rozhodující část, zde musí řečník mobilizovat všechny síly ve prospěch pravdy a toho dobrého, zdůvodnit svá pro a vyvrátit všechna proti .... zde musí zkrátka získat publikum a to formou určitých zbraní. Tyto tzv. zbraně rétoriky jsou např. metafory, řečnické otázky, ironie, získávání posluchačů jejich pochvalou – pozornosti, citu pro spravedlnost, jasnozřivosti, další je změna intonace, kdy hlas chvíli burácí, po chvíli jen šeptá ...
Ale abychom nezůstali pouze v Řecku. I ve starém Římě najdeme spoustu vynikajících řečníků, a koneckonců ona stať, se nazývala argumentario i v Římě. Heslo starých Římanů bylo toto : Způsob řeči jest obrazem ducha.
Podobné názory jako v Řecku Platón ( označoval rétoriku za Psachagoria, tedy vodění duší, a již z toho vyvozoval odpovědnost řečníka ) v Římě zastával Marcus Tullius Cicero.
Marcus Tullius Cicero je považován za největší osobnost antického řečnictví a jeho osobnost je významná rovněž pro jeho přínos v literatuře a politice římského státu na konci republiky.
Cicero se narodil 3.ledna roku 106 před n.l. u Arpina jako syn maloměstského aristokrata. První vzdělání dostal Cicero v rodném městečku, další jeho krůčky za vzděláním vedly do Říma. Zde studoval především řečnictví a poštěstilo se mu setkat se s vynikajícími řečníky Markem Antoniem a Liciniem Crassem, kteří jej podporovali ve snaze stát se řečníkem.
Cicerovo dílo je nutné rozdělit a není nutné a snad ani žádoucí uvádět jej celé - byl by to přece jen příliš dlouhý seznam. Cicerova díla se nám z větší části zachovala a jen díky nim máme zprávy o některých filosofech, jejichž díla se nedochovala.
Kromě Básnických pokusů a překladů napsal i 58 ( dochovaných ) soudních a politických řečí, z toho 14 řečí proti Marcu Antoniovi.Cicero je sám nazýval filipikami podle Démosthenových řečí proti Filipu Makedonskému.
Dále pak napsal Filosofické spisy, ve kterých netvořil žádnou novou filosofii, snažil se pouze Římany seznámit s nejlepšími názory různých filosofií.
V neposlední řadě se dochovaly i rétorické spisy. De inventione ( O shromažďování látky ), De oratore ( ad Quintum fratrem ), O řečníku ( bratru Quintovi ), což je fingovaný rozhovor tří známých řečníků o systému rétoriky, asi nejznámější Cicerovo dílo, Brutus a Orator ad Marcum Brutum ( Řečník pro Marka Bruta ).
Ve svém díle po řečníkovi požadoval, aby si kladl tři základní cíle. Tyto cíle zní takto : dokázat pravdu, získat sympatie, pohnout k jednání. Jak z jeho zásad vidíme, etický princip zde stojí na prvním místě.
V Římě ovšem nalezneme spoustu dalších výborných řečníků a učitelů rétoriky, ale i řečnických teoretiků. Dialog o řečnících, který pojednává o sporu mezi rétorikou a poezií, o vyumělkovanosti rétoriky v tomto období v Římě, o úpadku k manýrismu, napsal Cornelius Tacitus ( asi 55 – 120 n. l. )
Dalším je Marcus Fabius Quintiliánus ( asi 35 – 95 n. l. ), který napsal 12 knih o rétorice, byl prvním státním učitelem rétoriky v Římě.
Ovšem i jinde než v Řecku a v Římu najdeme důkazy, že lidé si už před tisíciletími byli vědomi síly slova a významu řeči. O tom svědčí např. buddhismus, který uznává deset hlavních hříchů a pět z nich se týká řeči. I Budha mezi osm hlavních lidských ctností zařadil řeč a požadoval, aby rétor svou řečí vyvolával důvěru.
Ani islám nepřehlédl význam řeči. Ke jménu Alláh se pojí 99 atributů, tzv. krásných slov, jejichž předříkávání je základní modlitbou. Zvláště je třeba přijmout hluboká ponaučení o síle a významu řeči, která přináší bible.
Bible je právem nazývaná Knihou knih ( řecky biblios – kniha, biblia – kniha ) Evropská kultura po n. l. je bez ní těžko vysvětlitelná, Bible kralická byla před rokem 1500 vytištěna jen ve třech jazycích, a to německy, francouzsky a česky. Byla pak považována za vrcholné dílo.
Najdeme v ní spoustu zajímavých vět a myšlenek – pro moderní rétoriku. Příklady za všechny : Kde mlčí lidé, hovoří kameny. Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí ke hněvu. I pošetilec, když mlčí, může být pokládán za moudrého....
Mnoho kazatelů středověku opíralo svá rétorická studia právě o myšlenky bible. Z této doby vzpomeneme alespoň Erasma Rotterdamského ( 1465 – 1536 ), který napsal mimo jiné Ciceronián neboli o nejlepším způsobu vyjadřování.
Jako nejdůležitější myšlenku jeho díla můžeme uvést požadavek, aby rétorika byla nejen návodem k přípravě veřejných projevů, ale i cestou ke kultivaci veškerého vzájemného jednání mezi lidmi, zušlechtěním veškeré komunikace ve společnosti.
Dalšími anglickými mysliteli významnými mimo jiné i pro rétoriku jsou např. Francis Bacon, a jeho dílo O důstojnosti a pokroku věd. Rétorika je pro něj důležitá jako věda, která vytváří koalici rozumu a obrazotvornosti. Dalším je Thomas Hobbes, který přeložil nově Aristotelova díla o rétorice.
Co se týče České republiky a jejího přínosu pro rétoriku, začneme u Karla IV., který pro naši zemi znamenal velice mnoho. Za jeho vlády zaznamenala Česká země rozkvět v mnoha směrech, města a vzdělanost vzkvétala a spolu s tím i rétorika. Po vzniku Karlovy univerzity v roce 1348 v Praze najdeme už tam výuku rétoriky, tehdy nazývanou mluvokrása. Vzniká dokonce první rétorická škola, která je spojena se jmény Jindřicha z Isernie a Mikuláše Tibina.
S univerzitou a zároveň s rétorikou je spojeno i významné jméno z Českých dějin, a to jméno rektora univerzity Mistra Jana Husa. Pro český jazyk měl význam zejména jeho spis De orthografia bohemica, který vedl ke zjednodušení pravopisu. Jan Hus proslul ale také a to především, jako slavný kazatel. Své řečnické umění dokazoval v Betlémské kapli v Praze, na Kozím Hrádku, Krakovci ...
Další osobou našich dějin, která se zabývala rétorikou byl Jan Blahoslav, biskup jednoty bratrské. Je autorem Gramatiky české, spisu z roku 1571 Vady kazatelovo. Rétoriku doceňovali i jezuité. Bohuslav Balbín se svou Obranou jazyka slovanského, zvláště českého, významnější pro rétoriku je jeho spis Quaesita Oratoria z roku 1677.
Ovšem největší postavou našich dějin – svým významem pro mluvené i psané slovo, pro vyučování jazyků, pro vzdělávání celých generací přinesl světu i našemu národu Jan Ámos Komenský. Svůj vědecký zájem věnoval pedagogice a didaktice ( spisy Didaktika česká, Didaktika velká, Informatorium školy mateřské ), výuce jazyků ( Svět v obrazech, Brána jazyků otevřená ) v jeho zájmu nezůstává pozadu humanistická a lidstvo spojující filozofie, významné místo zaujímá i zde jazyk, jímž má být zajištěna vševýchova.
Z jeho děl vyplývají rétorické zásady, které se velmi shodují s klasickou řeckou rétorikou. Vzdělanost je pro něj nade vše – Vzdělaný člověk je teprve člověkem.
Ve svém díle Naučení o kazatelství upozorňuje na odlišnost tohoto povolání a na odpovědnost, která z něj plyne. Rozlišoval 4 zásady mistrovské řeči, a to hojnost, světlost, líbeznost a mocnost.
Hojností se rozumí bohatství slov. Řečník podle něj musí sledovat etymologii slova, znát umění opisu, nebýt líný, a to v tom smyslu, aby neopakoval svá kázání. Světlostí rozumí srozumitelnost, zdůrazňuje zde význam závěru celé řeči, kde je důležité vše náležitě shrnout, a jako důležité považuje i správně zhodnotit charakteristiku posluchačstva.
Líbeznost spočívá v pěkném obsahu řeči, v příjemném hlasu a gestech, dokonce i v ironii a také v dobrých metaforách. Mocností rozumí mluvit opravdově, umět napomenout, ale i umlknout, zapojovat posluchače do projevu, aktivizovat jejich pozornost, mluvit přesvědčivě.

Moderní rétorika toho z Komenských principů spoustu přejímá. Mluví např. o tom, že řečník musí umět své posluchače motivovat, aktuální je i požadavek hojnosti řeči, kde se zase vzpomíná nudný jazyk byrokratů, předem známé obraty a fráze ... Mnohé myšlenky Komenského jsou tedy doslova výzbrojí moderní rétoriky.
Dalšími významnými osobnostmi pro rétoriku v Čechách jsou například Josef Dobrovský ( 1753 – 1829 ), který zpracoval českou mluvnici a byl vedoucí osobností národního obrození, dále pak Josef Jungmann ( 1773 – 1848 ), profesor rétoriky a poetiky na císařsko – královském gymnasiu v Litoměřicích , ale i František Martin Pelcl, jeden z představitelů první obrozenecké generace, profesor na katedře českého jazyka pražské univerzity.
Přesuneme – li se do 21 století, zjistíme, že živé, mluvené slovo má stále, i v době obrovských možností sdělovacích prostředků jako je rádio, televize a internet, významnou úlohu. Závažné myšlenky sdělované bezprostředně řečí jsou totiž nejpůsobivější a nejúčinnější, jak se sami můžeme přesvědčit.
V případě, kdy se něco učíme, nejlépe si to zapamatujeme tím, že nám někdo text přednáší, lépe ještě přeříkáme – li si jej sami. Významná prohlášení politiků vyzní daleko lépe a zásadněji, předstoupí – li před občany s projevem než kdyby si lidé pouze pasivně přečetli, co nám chtěl politik vlastně sdělit v novinách.
Řeč je hlavním komunikačním nástrojem, a to v dnešní době, která se bez komunikace a kontaktů neobejde, je jednou z nejdůležitějších věcí. Souvisí s mezilidskými vztahy, výkonem povolání, ... to vše jsou věci, které jsou nemyslitelné plnit bez komunikačních vazeb.
Ve 21. století navíc tyto vazby dále zhoustnou, informací totiž stále přibývá, stává se mnohem lehčí se k informacím dostat a již dnes se hledají způsoby zjednodušování a zpřehledňování komunikačních sítí. Tímto směrem se obrací stále více pozornosti a jedním z důsledků je celosvětová renesance rétoriky.
Zcela běžné jsou již kursy rétoriky na nejrůznějších manažerských, pedagogických a právnických školách , v Německu existují speciální instituce na výuku lektorů rétoriky. V USA fungují rétorské školy vycházející z tradice škol Dalea Carnegieho. V Curychu byla v roce 1977 založena dokonce mezinárodní společnost pro rétoriku, která připravuje velké množství publikací, a to i přes 260 knih ročně.
Knihy o rétorice nejsou ale vydávány pouze v Německu. spoustu publikací, které mívají nejrozličnější názvy, vychází v Čechách, ať už jako překlady nebo originály od českých spisovatelů.
Tyto knihy můžeme najít pod názvy většinou si velmi podobnými. Rétorika – umění mluvit a jednat s lidmi, Řečnické triky, Jak úspěšně vystupovat, Řeč těla ... Ve všech těchto knihách jde vlastně o jediné. Jde o to vylepšit komunikaci mezi lidmi. Stát se lepšími a úspěšnými při projevu před více lidmi, při obchodních jednáních, zvládat a vylepšit komunikaci se spolupracovníky, se zaměstnavateli, nadřízenými i v partnerských vztazích ...
Jak již bylo řečeno komunikace je pro lidský druh zcela nezbytná a i když o významu mluveného slova nikdo nepochybuje a plně se jeho význam chápe a uznává, přesto se mu nevěnuje dostatek péče.
Říká se, že básníkem se člověk rodí, ale řečníkem se stává. Měli bychom tedy vzpomenout slavných řečníků naší historie, vzít si příklad z jejich odhodlanosti, důslednosti a píle a vážit si řeči a svého jazyka. Nezapomínat na význam komunikace mezi lidmi a snažit se ji nezanedbávat, ale naopak ji podporovat a rozvíjet. Existuje přece spousta knih, které nám k tomu mohou pomoci.

Hodnocení referátu Rétorika

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  6 449×
  3289 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Rétorika

pusinka.ivanka
Hezké, ale mělo by to být stručnější...