Stáří je nevyhnutelnou perspektivou každého živého tvora. Kdo nezemře mlád, ten mu neujde. Nejen mladí lidé, ale také většina osob středního věku o stáří mnoho neví. Není důvod se o něho zajímat, protože se zdá být v nedohlednu. Člověku je v tomto reálném světě vymezen určitý čas, ve kterém se nejen vyvíjí, ale současně i stárne.
Stáří se většinou datuje od 60 let, sám věk je však značně nespolehlivým ukazatelem stáří, protože znaky, kterými se obvykle definuje a odlišuje od předchozích etap nejsou natolik nesporné, aby musely být atributem stáří: stát se babičkou, ovdovět, odejít do důchodu, nebo zemřít nejsou události nutně vázané jenom na stáří.
Psychické aspekty stáří se stávají předmětem odborného zájmu prakticky až ve 20. století. Stárnutí organismu i duše začíná pozvolna a je otázkou, kdy vlastně přichází ten zvrat. Dosud byli většinou studování jen nemocní staří lidé, nebo ti, kterým byl poskytován nějaký druh sociální péče. Odborníci se k nim totiž logicky snadno dostali. Existují ale samozřejmě také studie zdravých stárnoucích nebo starých osob. Mezi základní aspekty stáří lze považovat tyto:
Obecně s věkem klesá vitalita a energie. Dochází k celkovému zpomalení psychomotorického tempa a senzomotorické funkční koordinace. Chůze se zvolňuje, gesta se zmenšují, je jich méně i co do počtu. Řeč starých lidí bývá pomalejší, někdy rozvláčná. Veškerá činnost trvá starému člověkovi déle, toto negativum je ale naopak vyrovnáno systematičností, důsledností a důkladností. To je velmi důležité, uvažujeme-li o případném zaměstnaneckém poměru starého člověka. Produktivitu práce lze určitým způsobem dohonit trpělivostí a vytrvalostí a to i monotónní práce.
Za typické jsou považovány poruchy paměti. To však není zcela přesné konstatování. Zapomnětlivost není výhradním rysem stárnoucího a starého člověka. Paměť má různé kvality. Rozlišujeme ji na krátkodobou, dlouhodobou, profesní, specifickou, pro prostor, pro čísla atd. Je nesporné, že ve stáří dochází k pravidelnému snižování vštípivosti a vnímavosti, což jsou podstatné složky paměti, netvoří ji ale celou. Typicky trapné situace zažívá stařec, který si nemůže vzpomenout na jméno kamaráda, se kterým právě hovoří, i když zařadit ho do souvisejících dějů dávno minulých dokáže. Je známé, že reprodukce klesá, ale znovupoznávání je zachováno až do vysokého věku.
Méně známým faktem je, že ve stáří stoupá zájem o všeobecnou informovanost a rozhled. Vzrůstá smysl pro detail, stoupá také schopnost rozlišovat tóny, barvy a obecně detaily. I starý člověk může vykazovat vysokou intelektuální kulturu projevu a obory, které celý život studoval může právě díky tomu dovést ve stáří k virtuozitě.
Lidé nad padesát let věku vykazují stereotypii úsudku, myslí a jednají ve známých a osvědčených schématech. Určit zde hranici mezi osvědčenou zkušeností a počínající rigiditou je nesnadné.
Většina odborníků tvrdí, že ve stáří dochází k ochuzení fantazie a invence, tvůrčí schopnosti bývají zachovány, ale nápady se nedostavují pohotově. Někdy chybí výraznější motiv pro činnost, která je ještě realizovatelná, ale zbytná.
Celková schopnost psychické adaptability klesá. Staří lidé bývají nejistí až úzkostní v neznámém prostředí stejně jako při rozhovoru s neznámými lidmi. Nedůvěřiví jsou dokonce i vůči neznámým věcem, což potvrzují známé věty “To za našich mladých let to bývalo lepší…” nebo “ Copak ten to může umět, vždyť je to ještě dítě…” Stárnoucí a starý člověk je postupně obklopován světem, kterému vládnou mladší. Od nedůvěry už je pak jen krůček k podezíravosti. To vše nakonec ústí v pocity nejistoty, které se mohou projevit nepřiměřenými reakcemi. Starý člověk se bojí, že ho někdo ošidí, bývá nesnášenlivý, jindy až vztahovačný. Protože také hůře vidí a špatně slyší, vysvětluje si často dobře míněné jednání po svém.
Starý člověk trpívá též zvýšenou únavností, poruchami spánku a rozmrzelostí. Tyto obtíže lze s pomocí lékařů minimalizovat, avšak zůstává ještě jeden problém: smutek. Staří lidé bilancují svůj život. Je to přirozené a normální. Někteří tak činí nahlas, jiní uvnitř sami pro sebe. Mnozí nacházejí oblibu v sestavování rodokmenů, kronik, ve filozofování a hledání smyslu života. Vracejí se ve vzpomínkách k tomu, co bylo v prožitém životě důležité, ať už dobrého, nebo zlého. Z nadhledu let mají pocit, že měli jednat jinak, jindy naopak prožívají uspokojení. V každém případě se ale odvracejí od současných problémů světa do světa svého.
Někteří zůstávají svobodní, jiní se rozvedli a nezaložili nové svazky. U těchto osamělých se ve stáří ke slovu hlásí tzv. prožitek zmeškané intimity. Na nápravu už je většinou pozdě. Nebývá zvykem věnovat pozornost intimní sféře stárnoucího, nebo starého páru. Láska ve stáří nabývá novou formu a obsah a s ní samozřejmě také erotika. Sexualita ale není vyhaslá ani ve vyšším věku. Pár, který spolu stárne si zachovává až do vysokého věku sexuální aktivity. Stárnoucí pár, jehož vztah právě vznikl je na tom hůře. Velmi frustrujících poloh je dosaženo smrtí jednoho z partnerů, většinou muže.
Výraznou roli ve stáří hraje rodina. Stále představuje rozhodující místo sociální integrace starých lidí. Ukazuje se, že navzdory “nuklearizaci” rodiny vazby mezi dospělými dětmi a jejich rodiči neslábnou. Geografická vzdálenost má u nás zanedbatelný význam (asi 90 % starých osob žije ve stejné obci, nebo asi hodinu cesty od svých dětí), mnohem důležitější roli hraje blízkost, nebo vzdálenost citová. Během stáří rodičů se tedy jejich vztahy s dětmi mění. V první fázi představují rodiče pro rodinu svých dětí podporu jak finanční (část z nich dokonce prodlužuje svou ekonomickou aktivitu, aby mohla pomoci svým, již dospělým, dětem), tak převzetím některých služeb (péče o děti, výpomoc v domácnosti aj.). Orientace na rodinu a výpomoc dětem je u starých lidí součástí nového pojetí úlohy rodiny v životní dráze. Rodina je pojímána jako celoživotní dílo nebo výsledek životních cílů. Postupně se však tento vztah obrací. Rodičům ubývá sil, zhoršuje se jejich zdraví a později sami potřebují podporu. Nakonec bývají děti zaskočeny situací, kdy péče o starého člověka vyžaduje buď pravidelné návštěvy, nebo jeho přijetí do vlastní domácnosti. Většina starých lidí také tuto péči od svých potomků očekává a dává jí přednost před jakoukoli jinou formou péče.
Ještě nedávno kraloval na vesnici model postupného přechodu z plné aktivity do aktivit méně zatěžujících. Když už člověk nemohl pracovat na poli, pomáhal na dvoře hospodářství. Když už nestačil ani tam, pásl třeba husy. Tento model stárnutí v aktivitě byl přijatelný mj. proto, že měl svůj řád, svůj rituál. Starý člověk byl mimo to garantem moudrosti, protože byl zkušený. Řemesla zpravidla přecházela z otce na syna, v takové atmosféře zpravidla nevadilo, že stařec už všechno nezmůže a musí zvolnit tempo. Život, jeho fáze, radosti i starosti bral každý samozřejmě. Také pád do nemoci a do stáří nebyl neobvyklý, proto méně děsil. Tolik citu v rodinách, jako je dnes, tehdy nebylo, proto nebylo ani tolik strachu.
Ekonomicky sílící společnost, důsledky vědeckotechnické revoluce, se promítají do společenských změn. Pozornost lidstva se soustřeďuje na práci, efektivitu práce a samozřejmě také na práceschopné jedince. Ti, kteří současnému výrobnímu tempu nestačí, ti starší, kteří jsou pomalejší a vypadávají z rytmu, ztrácejí z uvažovaného hlediska na ceně. Jsou hodnoceni jako méně výkonní (což může být pravda) a tudíž jako méně cenní (což je nepravda). O pracující nad 45 let prakticky už nikdo nemá zájem. Obecné přijímání staršího pracovníka je problematické, často negativistické. Odchod do penze se stal skutečnou nutností a to ve všech průmyslově vyspělých státech. Z hlediska výrobních zájmů je to vhodné a pochopitelné. Pro ty, kteří jsou penzionování to však znamená odstrčení, odepsání. Výrazná asymetrie mladých a starých, která nemá v historii obdoby, umocňuje v těch stárnoucích pocity bezmoci a lítosti. Děti a mládež, která spolu s důchodci tvoří ekonomicky závislou polovinu obyvatelstva, životní a profesní program. Důchodci jej právě odchodem do důchodu ztrácejí. Proto se vlastně tyto dvě obrovské skupiny nemohou dohodnout.
Z hlediska momentálně uznávaného image stáří je závislost dětí a mládeže na rodičích nejen tolerována, ale i podporována. Závislost starých je brána spíše jako nezbytnost v rovině společenské, ale často jako obtíž v rovině individuální tj. v rodině.
Nejenže počet starých lidí ve světě přibývá, ale výrazně stoupá také počet těch, kteří vykazují nejrůznější psychické alternace, až nemoci. Hrozivě stoupá počet dementních starých lidí. Ale i mnoho “normálních” starých osob má prostě problémy už s tím, jak se se stářím vyrovnat a jak zůstat psychicky aktivní, což jsou aspekty soběstačnosti, tudíž také spokojenosti ve stáří. Účinná pomoc a reálná prevence nepříznivých psychických obtíží ve stáří především vyžaduje dostatečnou znalost psychiky starého člověka.
plankton@email.cz
28. prosinec 2012
16 300×
1364 slov
