Kování

Kování patří k nejvíce používanému způsobu tváření za tepla. Kováním získáme tvary požadovaných rozměrů a zárovežň lepší mechanické vlastnosti (prokování). Prokováním odstraníme hrubou strukturu materiálu a případné vady ingotů (vznikly v materiálu při jeho výrobě - odlití) – jejich vlivem dochází ke zhoršování mechanických vlastností. Materiál se při kování ohřívá na nejvyšší možnou kovací teplotu, to nám umožňuje používat menší tvářecí síly.

Konečným výrobkem kování je výkovek. Kování dělíme podle způsobu práce na ruční a strojní. Hlavními výhodami kování je menší spotřeba materiálu, optimální přesnost výkovku, vysoká jakost tvářeného kovu a náklady spojené s výrobou součástí.

Kovat lze téměř všechny tvárné kovy a jejich slitiny. Nejčastěji se používají ocele a neželezné kovy jako jsou měď, hliník, titan a jejich slitiny. Pro neželezné kovy a jejich slitiny platí stejné zásady jako u kování ocelí.

Ruční kování

Materiál se při ručním kování ohřívá na kovací teplotu ve výhni nebo v malých pecích. Kovář získá požadovaný tvar výkovku pomocí ručního kovářského nářadí (např. opakovanými údery kladiva na tvářený materiál). Ruční kování je velmi namáhavá, nákladná a zdlouhavá práce vyžadující zručnost kovářů.

Kovářské nářadí používané u ručního kování:
-výheň – pevná nebo přenosná s nástroji pro úpravu ohně
-kladiva – jednoruční, dvouruční, probíjecí, atd.
- kleště – ploché, kruhové, tvarové (pěchovací)
- sekáče
- průbojníky
- zápustková (probíjecí) deska
  -měřidla – hmatadla, kalibry, atd.

Požadovaného rozměru výkovku dosáhneme různými operacemi:
pěchování – úderem kladiva se materiál stlačuje a zároveň rozšiřuje
prodlužování – více pěchovacích kroků za sebou na kovadlině nebo přes její hranu
sekání – rozdělování materiálů
osazování – zeslabování průřezu materiálu v určité délce
děrování – prorážení různých děr pomocí průbojníků
ohýbání – nejčastěji se ohýbá přes hranu kovadliny, materiál musí být v místě ohybu nejdříve napěchován, aby nedošlo k zeslabení jeho průřezu (materiál by mohl také prasknout)
kování profilů – např. kování kruhového průřezu z výchozího čtyřhranného polotovaru
kovářské svařování - svařovat lze natupo nebo přeplátováním, materiál se musí ohřát na teplotu tzv. bílého žáru (ocel - 1300°C)

Strojní kování

Stroje nám ulehčují namáhavou a těžkou práci. Zrychlují výrobu a tím je zvýšena i produktivita práce. Pomocí strojního kování můžeme vyrábět velmi těžké výkovky (tuny).
Strojní kování dělíme na volné a zápustkové.

LISY - působí na materiál klidnou silou (tlakem), často kováme na jeden zdvih prokovají materiál v celém jeho průřezu vzniklý povrch výkovku není čistý a rovný, to je způsobeno zatlačováním okují do povrchu výkovku, tím je zhoršena jeho obrobitelnost

BUCHARY - působí na materiál údery (rázy) beranu a otřásají celým okolím prokovají materiál pouze do určité hloubky vlivem otřesů, které vznikly rázy bucharu, opadávají okuje z výkovku, povrch výkovku je čistý a lze lépe obrábět

Volné kování

Při volném kování je materiál tvářen rázy nebo tlakem stroje. Kovaný materiál volně teče ve směru kolmém k působící síle. Výchozím polotovarem jsou předvalky a ingoty. Získaný povrch výkovku je hrubý a nerovný.

Volně kované výkovky se navrhují tak, aby jejich tvar byl co nejjednodušší. Jejich rozměry jsou zvětšeny o technologické přídavky a přídavky na obrábění. Pro sestavení správného výrobního postupu musíme znát výkres výkovku.

U volného kování používáme jednoduché nástroje, přípravky a stroje. Jejich tvar a velikost jsou přizpůsobeny velikosti výkovku. Nejpoužívanějším nástrojem jsou kovadla (horní a spodní), na lis nebo buchar se upínají pomocí rybinovité části. Pro snazší manipulaci jsou kovadla opatřena v čelních stranách otvory, do kterých zavěšujeme řetězy jeřábu (přenášení pomocí jeřábů). Pracovní plochy kovadel jsou kaleny. Dále se používají kovátka, kleště, sekáče, průbojníky, osazovací příložky, měřidla, atd.

Tvaru výkovku dosáhneme některou ze základních kovářských operací nebo jejich kombinací. Základní operace jsou stejné jako u ručního kování: pěchování, prodlužování, sekání, děrování, osazování atd. Pro manipulaci s ohřátým materiálem používáme manipulátory.

Zápustkové kování

Zápustkové kování se používá k výrobě velkého počtu tvarově stejných součástí. Zápustka je nejčastěji dvoudílná (horní a spodní) forma vyrobená z nástrojové oceli se zvýšenou odolností proti otěru a vysokým teplotám, její dutina má tvar shodný s výkovkem. Dutina zápustky je zhotovena obráběním nebo vytlačováním, je zvětšena o hodnoty smrštění vychladlého kovu, popř. o přídavky na obrábění. Zápustkovým kováním dosáhneme přesnějších tvarů výkovků, lepší jakosti povrchu a vyššího stupně prokování než u volného kování. Průběh vláken sleduje obrys výkovku (lepší mechanické vlastnosti). Přesnost rozměrů lze zlepšit kalibrováním, výkovky se pak nemusí obrábět. Rozměry a velikost výkovku jsou omezeny použitím kovacího stroje (závisí na kovací síle a rozměrech stroje). Při zápustkovém kování vložíme ohřátý materiál do dutiny spodní zápustky a horní zápustka se úderem bucharu nebo tlakem lisu přitlačuje na spodní zápustku. Zápustka je na bucharu upevněna pomocí rybinovité části a na lisu šrouby. Materiál vložený do zápustky má větší objem než výkovek, aby dokonale vyplnil dutinu zápustky. Přebytečný materiál odtéká do výronkové drážky. Výronek se po kování ostřihne protlačením výkovku střižnicí. Materiál potřebný pro zápustkové kování má mít přibližně tvar dutiny, to umožní rychlejší plnění formy a zabrání přebytečnému odtékání materiálu do výronku. Provádíme tzv. předkování – volně, v zápustkách nebo na kovacích válcích. Pokud mají být ve výkovku průchozí díry (nekováme je přímo) naznačíme je předkováním tzv. blány, ta se odstraní odstřižením nebo se děruje.Složité výkovky nelze vyrobit najednou, musíme je kovat postupně. K tomu používáme postupové zápustky. U postupové zápustky rozlišujeme dutiny předkovací (v převážné míře dutiny otevřené) a dutiny dokončovací (uzavřené).Výkovky s minimálními přídavky na obrábění a úkosy se vyrábějí v uzavřených zápustkách (bez výronku) přesným kováním. U tohoto způsobu kování musí být přesně stanoveno množství potřebného materiálu. Přesné kování se provádí na lisech i bucharech. Tímto způsobem se vyrábějí nejčastěji výkovky rotačních tvarů.Hotové výkovky se zbavují okují mořením v kyselině solné nebo sírové, aby se snadněji uvolnily a následně odprýskaly tvořícím se vodíkem, který vzniká působením kyseliny na kov. Výkovky mají nestejnoměrnou strukturu a nestejnoměrné mechanické vlastnosti, proto se tepelně zpracovávají(normalizačně žíhají), dále se kontrolují a kalibrují na požadovaný rozměr.

Hodnocení referátu Kování

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  Pauzik
  28. prosinec 2012
  8 046×
  932 slov

Komentáře k referátu Kování