Romantici považovali za nejromantičtější umění hudbu. Hlavním hudebním centrem se staly německy mluvící země a především Vídeň, kde žila většina velkých hudebních mistrů. Na rozhraní klasicismu a romantismu stojí Ludwig van Beethoven, který svým dílem vytvořil nepřekonatelný vzor pro celé generace skladatelů.
Nejtypičtější operou raného romantismu je Čarostřelec od Carla Maria von Webera. Tvůrci německých romantických písní jsou Franz Schubert a Robert Schumann.
Hudební romantismus vrcholí ve velkolepém operním díle skladatele a dirigenta Richarda Wagnera (Bludný Holanďan, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští).
V Itálii se operní tvorbě věnovali např. Giacchino Rossini nebo Giuseppe Verdi.
Hudba se pěstovala jak v koncertních síních, tak také v měšťanských domácnostech, kam patřila především klavírní hudba, jejím významným představitelem byl Polák Fryderyk Chopin.
Hudba byla obohacena novými harmonickými prostředky. Do hudebních děl pronikal svět fantazie, bájí, víl a pohádek, přírodní síly, lidské vášně, city atd.
Romantismus nevytvořil vlastní svéráznou architekturu, kterou by bylo možno jednoznačně odlišit. Romantická architektura se často vrací do gotiky a někdy lze těžko určit, zda je stavba ještě romantická nebo její vzhled souvisí s novogotickými tendencemi druhé poloviny 19. století. Toto období se nedotklo církevních staveb, zabývalo se pouze úpravami hradů a zámků, jejich přestavbami, čímž se snažilo obnovit středověký ráz staveb. Byly zakládány tzv. anglické parky, kde se nacházely např. altány, dřevěné stavby, napodobeniny římských akvaduktů, vítězné oblouky atd. Typickým příkladem anglické zahrady u nás je zámecký park v Lednici, v Praze Stromovka nebo v Kroměříži Podzámecká zahrada.
Romantičtí malíři se s oblibou vybírají své náměty ze středověkých dějin nebo ze soudobých událostí. Nechávají se inspirovat hudbou, divadlem, poezií. Milují dramatický vzruch bitev a lovů.
V případě krajinomaleb se objevuje motiv divoké krajiny, v níž se člověk objevoval jen jako stafáž, nepodstatná součást kosmického přírodního dění.
Cílem romantického malířství je podat skutečnost také v její správnosti a celistvosti, zdůrazňování barvy.
První velkou postavou romantismu ve vlastním slova smyslu byl Théodore Géricault. Jeho největší vášní byli koně, kteří se stali námětem nesčetných děl. Mezi tímto malířem a koněm existovala jakási zvláštní vzájemná přitažlivost: kůň je přímo Géricaultovým symbolem, dalo by se říci totemem. Jeho nejproslulejším jezdeckým obrazem je Derby v Epsonu.
Jednou z největších postav francouzského romantismu je Eugene Delacroixe. Kompozice jeho pláten je hybná, velkorysá, s orientální smyslovostí. První Delacroixova plátna, Dante a Vergilius v pekle (obraz inspirovaný Dantem Alighierim) a Krveprolití na Chiu, vyvolala jízlivé poznámky, ale také nadšení.
Delacroix byl největším malířem romantismu vůbec; do francouzského malířství vnesl, inspirován anglickými krajinami, moderní malířskou techniku. Vyvrcholil tak renesanční a barokní tradici malby. Delacroixův romantismus však obsahuje klasicistní jádro; byl příliš Francouzem, aby neobdivoval klasickou antiku a neměl vrozený smysl pro racionální řád, harmonii a dokonalost. Usiloval vyrovnat se nejen Tintorettovi a Tizianovi, ale i Rembrandtovi a Poussinovi. O jeho vysoké intelektuální úrovni svědčí také jeho kritiky a zejména jeho Deník; ve svých názorech na umění, literaturu a hudbu se Delacroix jeví jako jeden z prvních moderních uměleckých teoretiků; jeho názory, soudy a postřehy mají podnes platnost. Svým malířským dílem ovlivnil obě následující generace francouzských malířů, realisty a impresionisty.
Velkou módou v malířství se stal také například Orient. I Delacroixe se vydal na Východ, podnikl cestu do Alžírska a Maroka, kde našel úplně odlišný život od evropského. O jeho zvláštních dojmech vypovídají díla Alžírské ženy nebo Židovská svatba.
K německým malířům patří Caspar David Friedrich a Philipp Otto Runge, kteří oba byli přáteli německých preromantických básníků a spisovatelů Goetha a Schillera.
Runge navazuje na staré německé portrétisty, věnoval se zpodobování lidí ze svého okolí, jež umísťoval na svých portrétech před krajinářské pozadí.
Friedrich se věnoval takřka výhradně krajinomalbě.
V Itálii byl nejvýznamnějším představitelem romantického malířství Benátčan Francesco Hayez. Vynikal jako elegantní a citlivý malíř historických námětů.
Ve Španělsku navazuje malířský romantismus více méně na barokní tradici. Proto i jeden z malířů, který měl ryze barokní temperament, byl schopen vytvořit v portrétech, jenž namaloval ke konci života, jakousi osobitou verzi romantismu. Jedná se o Vincenta Lópeze Poranu z Valencie, který byl dvorním malířem krále Ferdinanda VII.
V českém výtvarném umění reprezentují romantismus některými složkami svého díla A. Mánes, Navrátil, Jaroslav Čermák a J. Mánes.
Josef Mánes
1820 (Praha) - 1871 (tamtéž)
Česko
Český malíř a kreslíř, syn Antonína Mánesa, který byl jeho prvním učitelem. 1835 vstoupil na pražskou akademii. 1844-46 pobýval v Mnichově. 1846 podnikl cestu na Moravu, do Slezska a ke Krakovu. 1847 50 V Praze účastní společenského a uměleckého života. 1849 byl vyslán Jednotou výtvarných umělců, aby portrétoval poslance Kroměřížského sněmu. 1849 odjel poprvé na zámek hraběte Sylva-Tarouccy Čechy na Moravě, kam se bude vracet v příštích dvou desetiletích. 1854 podnikl druhou cestu přes Moravu na Slovensko a do Slezska. 1863 byl zvolen předsedou výtvarného odboru Umělecké Besedy. 1866 se vyhnul pruské okupaci výletem do Horšovského Týna k baronu Kocovi z Dobrše. 1867 se účastnil ruské pouti na výstavu do Moskvy. Těžce nemocný odjel 1870 do Říma.
Josef Mánes byl prvním českým malířem v 19. století, který vytvořil dílo obsahem a i povahou národní. Vyšel z kreslířské tradice pražské akademie a sklon ke kresbě a akvarelu si ještě upevnil pobytem v Mnichově, kde v německém prostředí zesílilo jeho národní uvědomění. Zasáhl do všech druhů malířství, od nástěnné malby (jeho návrhy se nikdy nerealizovaly) až po knižní ilustraci (Rukopisy).
Mánesovy tvůrčí plány nenašly příznivou dobu; proto většina jeho myšlenek nebyla nikdy provedena. Jeho jediným velkým dílem zůstal orloj Staroměstské radnice (1864-66), v němž výjevy ze života české vesnice povýšil do polohy monumentálního umění. Těžiště Mánesova uměleckého odkazu spočívá v jeho kresbách, v nichž vytvořil nový český svět představ, z nichž žilo české umění do konce 19. století.
28. prosinec 2012
3 823×
920 slov
