Japonsko

Základní informace

státní vlajka
hinomaru

císařský znak


státní zřízení
konstituční monarchie

rozloha
377.435 km2

nejvyšší hora
Fudži san (3.776 m)

počet obyvatel
cca 125.000.000

hlavní město
Tokio (cca 12.000.000 obyvatel)

měna
JEN = 100 SEN

úřední jazyk
japonština



Japonské prefektury

1 - Hokkaidó
Severní Honšú (Tóhoku)
2 - Aomori
3 - Iwate
4 - Mijagi
5 - Akita
6 - Jamagata
7 - Fukušima
Tokijská oblast (Kantó)
8 - Ibaraki
9 - Točigi
10 - Gunma
11 - Saitama
12 - Čiba
13 - Tókjó
14 - Kanagawa
Střední Honšú (Čúbu)
15 - Niigata
16 - Tojama
17 - Išikawa
18 - Fukui
19 - Jamanaši
20 - Nagano
21 - Gifu
22 - Šizuoka
23 - Aiči
24 - Mie
Ósacká oblast (Kansai/Kinki)
25 - Šiga
26 - Kjótó
27 - Ósaka
28 - Hjógo
29 - Nara
30 - Wakajama
Západní Honšú (Čúgoku)
31 - Tottori
32 - Šimane
33 - Okajama
34 - Hirošima
35 - Jamaguči
Šikoku
36 - Tokušima
37 - Kagawa
38 - Ehime
39 - Kóči
Kjúšú
40 - Fukuoka
41 - Saga
42 - Nagasaki
43 - Kumamoto
44 - Óita
45 - Mijazaki
46 - Kagošima
47 - Okinawa

 

Geografie

Japonsko je ostrovní země. Tvoří jej přibližně 3900 ostrovů, z nichž většina jsou jen malé ostrůvky. Proto je uváděno nejčastěji jeho pět hlavních ostrovů: Hokkaidó, Honšú, Kjúšú, Šikoku a Okinawa. Rozloha činí 377 435 km2 a přibližně 80% povrchu pokrývají hory. Souostroví se rozkládá mezi 25° a 45° severní zeměpisné šířky. Na jihozápadě se nalézá souostroví Rjúkjú (jehož součástí je i Okinawa), v Korejském průlivu leží ostrovy Cušima a u západního pobřeží Honšú se nachází známý ostrov Sado.

Povrch japonských ostrovů se vytvářel hlavně v třetihorách. Je považován za velmi mladý a za jednu z tektonicky nejneklidnějších oblastí světa. Japonsko je proto často postihováno zemětřesením. Ročně je zaznamenáno asi 7-8 tisíc otřesů. Některé z nich jsou tak slabé, že je lidé sotva pocítí, ale jiné jsou tak silné, že způsobují vážné škody (jako například v přístavním městě Kóbe). Budovy se proto projektují tak, aby těmto otřesům odolaly. Se zemětřesením úzce souvisí sopečná činnost, která je také velmi silná. Proto jsou v některých horských oblastech přírodní horké prameny. Asi 67 japonských sopek je stále činných. Některé se ke svému "životu" nečekaně probouzí (napřiklad sopka Usu). Sopečná láva je však velmi úrodnou zemědělskou půdou, a proto lidé stále podstupují riziko a žijí v bezprostřední blízkosti vulkánů. Mezi vyhaslé sopky patří i hora Fudži (3.776 m), která naposledy soptila v roce 1707. Je to nejvyšší hora Japonska a také jeho posvátný symbol.

Hlavním a nejznámějším pohořím jsou tak zvané Japonské Alpy na Honšú. Skládají se ze tří pásem, severního Hida (nejvyšší vrchol Hotakadake - 3.190 m), středního Kiso (nejvyšší vrchol Komagatake - 2.956 m) a jižního Akaiši (nejvyšší vrchol Širane - 3.192 m).

Je jasné, že země, která je tvořena tolika ostrovy, má dlouhé pobřeží. Voda hraje velice důležitou roli v japonské krajině, od nádherných jezer uprostřed hor po Japonské moře na západě, nebo po Tichý oceán na východě. Největším a nejznámějším je jezero Biwa (674 km2), které se rozkládá u neméně známého města Kjóta. Nejhlubším je Tazawa (423m), východně od města Akita. Turisticky známá jsou zejména jezera Jamanaka, Sai, Šódži, Motosu a Kawaguči na úpatí hory Fudži. Dosti častá jsou také pobřežní jezera, laguny, oddělené od moře pobřežními nánosy. Například laguna Kasumiga pokrývá plochu 168 km2. Japonské řeky jsou poměrně krátké a velká většina není splavná. Horský charakter řek skýtá možnosti pro vybudování vodních elektráren. Vzhledem k tání sněhu na horách a monzunovým dešťům mají řeky nejvíce vody na jaře. Na jejich toky jsou napojeny kanály zavlažující pole pro pěstování rýže. Problémem japonských řek je velký rozdíl v množství protékající vody během roku, což u mnohých snižuje možnost jejich hospodářského využití. Nejdelší je řeka Šinano (369km), která teče z pohoří Hida až k Niigatě a vlévá se do Japonského moře (největší hloubka 4.200 m). Ostatní významnější řeky se vlévají do Tichého oceánu (Kiso - 232 km, Tone - 322 km).

Značně rozdílné klimatické a přírodní podmínky v jednotlivých částech souostroví učinily Japonsko domovem bohaté škály živočišných i rostlinných druhů. Na začátku historické doby, tedy přibližně před půldruhým tisíciletím, kdy byla japonská vegetace a zejména lesy ještě takřka v přirozeném, původním stavu, existovaly v přírodě zřetelné hranice mezi jednotlivými zónami, a to jak podle zeměpisné šířky, tak i podle nadmořské výšky. Avšak v průběhu staletí byla země stále intenzívněji obdělávána, a tím se přirozené hranice zón stíraly. Vzhledem k hornatému charakteru země byla vždy značná část japonského území porostlá lesy, které se původně dělily do tří pásem; na ostrově Hokkaidó jsou ve vyšších polohách a při Ochotském moři domovem severské lesy připomínající sibiřskou tajgu, avšak na zbývající části tohoto ostrova i v severních a středních krajích ostrova Honšú převládají jehličnaté a smíšené lesy mírného pásma. Pro Kjúšú a Rjúkjú jsou typické lesy subtropické. Postupně byly lesy obnovovány uměle, což ovlivnilo jejich ráz, neboť při výsadbě se dávala přednost jehličnanům, zejména japonskému cypřiši a kryptomerii a černokorým i červenokorým borovicím. Z nejběžněji se vyskytujících dřevin uveďme japonský dub nara, borovici, kryptomerii sugi (Cryptomeria japonica) a japonský cypřiš hinoki (Chamaecyparis obtusa), javor, kafrovník, smrk, několik druhů moruší, kamélie, sakuru, jinan, tomel (Diospyros kaki) a slivoň ume. Na jižních ostrovech se daří rozmanitým druhům palem a subtropických i tropických rostlin a po celém souostroví roste mnoho druhů bambusu. V průběhu historické éry zdomácněly v Japonsku i rostliny, které sem byly dovezeny z Číny, především důležité kulturní plodiny jako rýže, čajovník a škumpa lakodárná, ale také květiny, například chryzantéma, narcis, pivoňka a řeřicha. Okrasné květiny a keře začali Japonci s oblibou pěstovat v zahradách i v květnících zejména od období Edo. Ikdyž v Japonsku roste řada endemických rostlinných druhů, mnohé naopak připomínají flóru mírného pásma kdekoliv na světě, tedy i u nás.

Mimořádně hojná je mořská flóra i fauna. V pobřežních vodách se od nejstarších dob intenzívně lovily a těžily různé jedlé řasy, škeble, mušle, mořští krabi, garnáty, sépie, chobotnice a nepřeberné bohatsví ryb. Kdybychom se pokusili vyčíslit veškerou japonskou faunu statisticky, zjistili bychom, že zde žije dva až čtyři tisíce druhů ryb, více než třicet tisíc druhů hmyzu a členovců, kolem čtyřiceti druhů obojživelníků včetně vzácného sladkovodního mloka obrovského, sto deset druhů savců, přes čtyři sta druhů ptactva a čtyřicet sedm druhů plazů.

Na japonském souostroví žijí živočichové příslušející k tropické fauně jihovýchodní Asie, živočichové mírného pásma, stejní jako v Číně a Koreji, i živočichové sibiřského subarktického pásma. Mezi japonskou faunou nalezneme i vzácné druhy, v jiných oblastech světa se nevyskytující. Jsou to zejména zástupci fauny ze souostroví Rjúkjú a Ogasawara, o nichž se soudí, že se od asijské pevniny oddělila mnohem dříve než hlavní japonské ostrovy.
Ze suchozemské fauny zaslouží zmínku velcí savci, jako liška, psík mývalovitý (tanuki), japonský jelen sika (šika), opice druhu makak (Macaca fuscata), na ostrově Hokkaidó žije velký medvěd hnědý a v severních a horských částech ostrova Honšú a Šikoku černý medvěd himálajský. Až do minulého století žili na ostrovech vlci a mezi hojné druhy patřili vždy divocí kanci a zajíci.

V japonské přírodě hrozí člověku jen málo nebezpečí, neboť z jedovatých hadů žije na hlavních japonských ostrovech pouze zmije mamuši, avšak na souostroví Rjúkjú se vyskytuje prudce jedovatý, zhruba dvoumetrový had habu. Japonsko leží na cestě, kudy táhne stěhovavé ptactvo, a proto sem přilétají vlaštovky, labutě, divoké husy a kachny, kukačky i další stěhovaví ptáci. Dříve zde byli hojnými návštěvníky čápi a v literatuře, folklóru i v umění se často setkáváme s motivem jeřábů, volavek, kulíků a křepelek.

 

Podnebí

Japonské ostrovy leží v cestě tropických bouří - tajfunů. Ty většinou přicházejí koncem léta nebo počátkem podzimu a způsobují záplavy, sesuvy půdy, škody na úrodě i domech. Na začátku léta přichází období dešťů cuju jenž taktéž způsobuje nemalé potíže.

Klimatické podmínky jsou v Japonsku velmi složité a jsou způsobeny hornatostí japonských ostrovů a protáhlým tvarem hlavního souostroví. Rozdíly mezi klimatem najsevernějšího ostrova Hokkaidó, který má dlouhé zimy se spoustou sněhu, a nejjižnějšího souostroví Rjúkjú, které již leží v subtropickém pásmu, jsou značné. Japonsko také leží poměrně blízko velké masy asijské pevniny, takže právě v zimě se nad japonskými ostrovy střetávají chladné větry vanoucí z pevniny s vlhkými a teplými větry z Tichého oceánu. Proto padá na straně přivrácené k asijské pevnině mnoho sněhu (této části se říká rub Japonska - ura Nihon) a na straně přivrácené k Pacifiku padá sníh poměrně zřídka, a i když napadá, nevydrží dlouho (této části se říká líc Japonska - omote Nihon). Na klimatické podmínky mají zásadní vliv i mořské proudy. Sever ovlivňuje chladný proud Ojašio, který přitéká od Beringovy úžiny a ochlazuje Hokkaidó a severní části ostrova Honšú. Jih otepluje proud Kurošio, který proudí od Tchaj-wanu a větví se u Kjúšú na dvě ramena. Mohutnější část proudí podél ostrova Honšú až nad oblast Tokia a menší část teče do Japonského moře.

Teploty se v zimě pohybují mezi -9°C až +16°C (maxima až -40°C), zatímco letní teploty se pohybují v rozsahu od +20°C po +30°C. Období dešťů trvá od poloviny června do první červencové dekády. Pak nastává vlhké a velmi horké léto. Tajfuny přicházejí nejčastěji na sklonku léta - koncem srpna a v průběhu září. Po nich se vyčistí obloha a následuje příjemný podzim. Zima je chladná a vlhká, končí kvítky slivoní, které rozkvétají jako první koncem února až počátkem března, opět podle zeměpisné polohy. Stejně tak se liší rozkvétání sakur, které na jihu rozkvétají už v druhé polovině března, zatímco na Hokkaidu začátkem května.

Průměrné množství srážek za rok v Tokiu je 1.405 mm, nejdeštivější je červen se 185 mm srážek a nejsušší leden s pouhými 45 mm. Srážky zejména v období dešťů bývají náhlé a velmi prudké. Nejlepší období pro turistiku jsou jarní a podzimní měsíce, kdy je teplo, ale ne vlhké vedro.

 

Ještě něco málo k Japonsku

K nejmalebnějším částem země patří Japonské Alpy na ostrově Honšú. Tektonicky neklidná jihovýchodní Asie je hlavní příčinou, proč jsou ostrovy posety činnými sopkami. S vulkanismem souvisí rovněž tisíce horkých minerálních pramenů onsen a častá zemětřesení. Ročně jich v Japonsku registrují kolem pěti tisíc. Zvlášť ničivé zemětřesení postihlo bez varování oblast Hanšin (Kóbe - Ósaka) 17. ledna 1995. Ničilo domy jako krabičky od zápalek, měnilo panely v prach, rozlomilo dálnici. Mýtus o naprosté bezpečnosti staveb se v několika vteřinách rozplynul v troskách. Byla poškozena i legendární trať šinkansen. Nejvyšší hora Japonska, 3776 metrů vysoká Fudži (Fudžisan, nesprávně Fudžijama), je rovněž sopečného původu. Poslední erupci zaznamenali v roce 1707. Pro Japonce představuje nádherný kužel Fudži vypínající se nad Tokiem symbol života (slovo fudži znamená v řeči domorodých Ainuů "nekonečný život"). Každoročně putují ke svatyni na jejím vrcholu tisíce poutníků.

Japonská ekonomika stojí na druhém místě světového žebříčku. Jen málokterá země prodělala během dvacátého století takovou hlubokou proměnu jako Japonsko. Ze zaostalé země se stala jedna z nejvyspělejších velmocí světa.

Japonci však i nadále žijí ve svém zvláštním a pro nás zcela odlišném světě. Zachovávají staré tradice, ctí buddhismus i šintoismus, konají čajové obřady. Oblékají se při slavnostech do kimon, nechají se bavit gejšami, připomínají si bojové umění samurajů.

Milují přírodu. Když koncem března a počátkem dubna rozkvetou sakury, tráví čas pozorováním kvetoucích stromů. Vnímají krásu drobných růžových kvítků, ale zároveň si připomínají jejich pomíjivost. Je to pro ně velký svátek, který má i své jméno hanami . Tradice stále zůstávají nedílnou součástí jejich každodenního života.

Téměř na všechny cizince, kteří Japonsko navštíví, zapůsobí civilizovanost a slušnost, s jakou se lidé k sobě chovají. Zdvořilost pro Japonce není maskou, nýbrž naprostou přirozeností. Právem patří Japonsko mezi nejkulturnější země světa. Je mnoho věcí, jimiž Japonsko svět překvapuje.

Od klasického umění přes moderní elektroniku až po dokonalé aerodynamické vlakové soupravy. Expresy na trati šinkansen (v překladu nová hlavní trať) patří k největší chloubě japonských železnic. Hikari (paprsek), název souprav rychlých superexpresů, začaly jezdit již v roce 1964. K první trati z Tokia do Ósaky o délce 553 km postupně přibývaly další. V současnosti dosahují nejmodernější soupravy Nozomi (naděje) rychlosti až 300 km/hod. Tratě někdy vedou pod mořem tunelem, například mezi ostrovy Honšú a Kjúšú. Spojení mezi Honšú a Šikoku vede v délce 7016 metrů po vyhlášeném systému mostů Seto Ohaši.

NĚKOLIK PRAKTICKÝCH INFORMACÍ

Čeští turisté nepotřebují do Japonska vízum, pokud jejich pobyt nepřesáhne devadesát dní. Informace, včetně brožurek a map, získají v Japonsku nejlépe v některé z poboček TICs, tj. turistických informačních centrech. Návštěva Japonska se nedoporučuje kolem Nového roku, na tzv. "zlatý týden" od 29. 4. - 5. 5. a v době Bon festivalu v týdnu kolem 15. srpna. V té době je všude přelidněno.


Vypracovala: Petulka.luki@email.cz

Hodnocení referátu Japonsko

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  4. říjen 2007
  4 263×
  2003 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Japonsko