Kavkaz

Kavkazské hory jsou součástí alpského orogénu a tvoří spojovací článek mezi alpským a himalájským systémem. Horské pásmo je na západě ohraničeno Černým mořem a na východě mořem Kaspickým. Severní hranice prochází po kumo-manyčském prohybu. Jižní hranice je dána státní hranicí s Tureckem a Íránem. V těchto mezích je celková rozloha Kavkazu asi 440 tis. km2. Kavkaz se rozkládá na území Gruzie, Ázerbájdžánu, Arménie a Ruska. Převážnou část Kavkazského území tvoří mladý alpinský orogén, většinou s horským reliéfem. Rovin a nížin je podstatně méně ( souvisí s třetihorní orogenezí ). Oblast kavkazska se dělí do čtyř fyzicko-geografických oblastí: Předkavkazí, Velký Kavkaz, Zakavkazské roviny, Zakavkazské horské systémy.
Předkavkazí tvoří mírně zvlněná rovina mezi kumanyčským prohybem a řekou Kubáň. Vývoj reliéfu, který se vyznačuje malými nadmořskými výškami, byl závislý na vertikálních tektonických pohybech sousedních vysokých hor, ale také dvou mořích s kolísavou hladinou. Mocné vrstvy mořských sedimentů několikrát setřely stopy kontinentálního vývoje a po čase znovu vynořený povrch zahájil opět erozní cyklus.V současné době se v celé oblasti uplatňují neotektonické pohyby , které se projevují především silnými poklesy. Převažuje zde akumulace nad erozí.
Oblast Zakavkazských rovin představuje mezihorskou depresi, která byla do miocénu mořským průlivem. V miocénu vytvořený Lichský hřbet rozdělil průliv na záliv Černého a záliv Kaspického moře. Oblast je tvořena nížinami (Rionská, Kuro-araksinská, Lenkoraňská), kotlinami (Alazaňsko-agričajská) a plošinami (Iorská).
Zakavkazské horské systémy zahrnují středohorský Malý Kavkaz a vulkanickou Arménskou vysočinu. Tato vrásná zóna patří k vnitřnímu antiklinoriu alpského vrásnění a byla postižena neotektonickými zdvihy od 1000 do 3000 m, velkými zlomy a mohutnou vulkanickou činností. Zóna se rozpadá na několik fyzicko-geografických jednotek, z nichž největší je Malý Kavkaz.
Malý Kavkaz se zvedá nad zakavkazskými depresemi a sahá až k Arménské vysočině. Jeho severní část má vrásno-zlomovou stavbu z mezozoických a paleozoických sedimentů. Z nich je tvořen nejsevernější Meschetskýn a Trialetský hřbet, které jsou od sebe odděleny erozním údolím řeky Kury. Na svazích tohoto údolí se odhalují vrstvy vápenců,flyše a vyvřelé horniny. Východní část Malého Kavkazu tvoří pásmo vulkanickýck náhorních planin. Nejvyšší horou Malého Kavkazu je Kaputdžuch (3904 m), horský ledovcový reliéf se vyskytuje pouze v náznacích, pleistocenní zalednění bylo minimální, současné zcela chybí.
Velký Kavkaz představuje asymetrickou antiklinálu porušenou vrásnými a zlomovými sastémy. Jižní křídlo antiklinály je příkřejší a na jeho stavbě se podílejí jurské až paleogenní horniny. Jádro antiklinální stavby tvoří prekambrické krystalické břidlice a intruze mladších granitoidních hornin.
Převládající směr hřbetů jde od západo-severozápadu na východo-jihovýchod. Velký Kavkaz se táhne v délce 1 500 km od Tamanského poloostrova na poloostrov Apšeron. U poloostrovů se postupně snižuje a zužuje. Maximálních výšek dosahuje v Centrálním Kavkazu. Nejširší je v poledníkové linii Elbrusu. Podle charakteru reliéfu bývá Velký Kavkaz členěn na tři fyzicko-geografické oblasti: Západní, Centrální a Východní Kavkaz. Velký Kavkaz představuje asymetrickou antiklinálu porušenou vrásnými a zlomovými systémy. Jižní křídlo antiklinály je příkřejší a na jeho stavbě se podílejí jurské až paleogenní horniny. Jádro antiklinální stavby tvoří prekambrické krystalické břidlice a intruze mladších granitoidních hornin.
Převládající směr hřbetů jde od západo-severozápadu na východo-jihovýchod. Velký Kavkaz se táhne v délce 1 500 km od Tamanského poloostrova na poloostrov Apšeron. U poloostrovů se postupně snižuje a zužuje. Maximálních výšek dosahuje v Centrálním Kavkazu. Nejširší je v poledníkové linii Elbrusu. Podle charakteru reliéfu bývá Velký Kavkaz členěn na tři fyzicko-geografické oblasti: Západní, Centrální a Východní Kavkaz.
Západní Kavkaz začíná u černomořského města Anapa a končí na hranicích Abcházie. Kavkaz zde většinou nabývá středohorský charakter. Málo odolné zvrásněné sedimenty (jíly,vápence,pískovce) a hojnost srážek vedly ke značnému snížení a rozčlenění reliéfu. Již zde se vyčleňuje Hlavní hřbet z něhož na obě strany vybíhá řada rozsoh a příčních hřbetů, většinou bez skalnatého vrcholu. Od hory Fišt až ke Kluchorskému průsmyku má už Velký Kavkaz příznačný vysokohorský ráz. Západní Kavkaz je vlivem vlhkého klimatu značně zaledněný. Sněžná čára leží ve výšce 2800 – 3200 m n.m. V údolích často leží karová a morénová jezera.
Jádro Velkého Kavkazu tvoří 200 km dlouhý vysokohorský úsek mezi dvěma pětitisícovými vrcholy – Elbrusem a Kazbekem. Osu horstva tvoří souvislý hlavní hřbet od něhož se směrem k severu odpojuje vyšší, ale značně rozčleněný Boční hřbet. Mezi oběma se táhne sníženina široká 5 -15 km klesající na úroveň mezi 1500 a 3000 m n.m. Přes ní přecházejí jednotlivé rozsochy spojující oba hřbety.
Hlavní hřbet začíná na západě dvěma význačnými štíty – Nakratau (4277 m) a Donguz (4452 m) – následně se stáčí na jihovýchod a vrcholí souvislým hřbetem s řadou pětitisícovek – Džingitau, Šchara, Ažangytau, Dychtau, Koštantau. Hlavní hřbet následně směrem k východu klesá a jen ojediněle dosahuje 4000m.
Boční hřbet se od hlavního odděluje hned pod Elbrusem , a to asi 10 km dlouhou rozsochou, která přehrazuje centrální depresi a přechází do masívu Elbrusu, který je největší horou Kavkazu. Tvoří jej dvouvrcholový andezitový vulkán z mladších třetihor. Západní vrchol měří 5642 m, východní 5620 m. Sedlo mezi oběma sopečnými kužely je ve výšce 5320 m n.m. Krystalické podloží sahá až do výšky 4000 m n.m. a až na něm jsou uloženy vulkanické horniny.
Rozčleněný Boční hřbet pokračuje k východu řadou masívů a hřebenů, na posledním z nich se nachází vyhaslý vulkán Kazbek ( 5033 m). V místě kde se Hlavní hřbet přimyká k Bočnímu se nachází největší kavkazský ledovec – Bezingský dlouhý 19 km.
Vzhledem ke svým výškám a hojnosti srážek jsou všechny vrcholy nad 3000 m pokryty firnovišti a ledovci. Sněžná čára se dle expozice svahů pohybuje ve výškách 2800 – 3200 m. Ledovce klesající údolími pronikají až pod sněžnou čáru a jsou zdrojem kavkazských řek.
Východní Kavkaz se táhne od Křížového průsmyku až ke břehům Kaspického moře. Krystalické jádro této části pohoří se noří pod jurské jílovité břidlice, kteréžto málo odolné jsou hlavní příčinou, proč zdejší hory nemají alpské formy i přes bohaté zalednění v pleistocénu. Reliéf vysokohorského pásma se v současnosti vyvíjí především mrazovým zvětráváním.
V současnosti se endogenní činitelé projevují v podobě neotektonických pohybů zemské kůry, seismicitou a vulkanismem. Pohyby zemské kůry jsou v současné době velmi intenzivní, přičemž zdvih v centrální vysokohorské části dosahuje až 15 mm za rok. Vulkanismus se v posledních tisíciletích neprojevuje aktivními sopkami v žádném vrásném systému, zvolna chladnoucí podzemní vulkanická tělesa se na povrchu projevují plynnými exhalacemi a termálními či minerálními prameny.
Exogenní pochody se projevují především silnou denudací a erozí povrchu. Převládá ledovcová eroze, mechanické zvětrávání a gravitační pohyby typu řícení skal. Zejména ve výškách nad 3000 m se uplatňují mrazové a soliflukční procesy. Asi 200 ledovců zaujímá plochu 1428 km2 ( největší jsou : Bezingský, Dychtau).

KAVKAZ – hlavní vrcholy

Velký Kavkaz Elbrus 5 642 m n.m.
Dychtau 5 203 m n.m.
Koštantau 5 151 m n.m.
Puškinův štít 5 100 m n.m.
Šchara 5 068 m.n.m.
Džangitau 5 058 m n.m.
Kazbek 5 033 m n.m.

Malý Kavkaz Gjamyš 3 724 m n.m.

Arménská vys. Aragac 4 090 m n.m.

Hodnocení referátu Kavkaz

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  8. prosinec 2007
  3 389×
  1135 slov

Komentáře k referátu Kavkaz