Ledovce

Ledovce nejsou jenom hromada ledu, sněhu a kamení.
O tom, jak vzniká ledovec, ví každé malé dítě. Padající sníh zůstává ležet tam, kde je taková zima, že nemůže roztát. Když je sněhu dost vysoká vrstva, začnou se jeho spodní vrstvy přeměňovat v led. Tou dost vysokou vrstvou se myslí asi tak 50 metrů. Tím se zrodí ledovcový splaz a ledovec může začít žít svým životem.

Obrovský kolos se pak pustí na cestu z kopce dolů. Některé se valí rychlostí několika milimetrů, to jsou hlavně ledovce alpské nebo např. ledovec na Kilimandžáru, které „nemají z čeho brát“. Jiné pádí rychlostí několika desítek metrů za den - například ledovec grónský nebo islandský.

Ledovec při své cestě neúnavně pracuje. Jako obrovský bagr se zakusuje do Země a přetváří její povrch. Výtvory ledovců jsou úžasné. Považte: sandry, souvky, šéry, drumliny, eskery. A to nemluvím o morénách. Jsou to nánosy usazené činností ledovce. Výše uvedené výtvory ledovcové činnosti jsou obvykle pouze předmětem pozornosti odborníků. Laická veřejnost v nich většinou vidí pouze hromady kamenů a štěrku.

Ledovce převalují ve svém nitru úžasné věci. Skrývají pylová zrna vyhynulých rostlin, sopečný prach z dávných erupcí i důkazy našeho rabování přírodních zdrojů nebo stopy po černobylském mraku. Ty vydají příštím generacím. Podobně jako nám vydaly třeba 30 tisíc let starého mamuta nebo tři tisíce let starého člověka. Trosky indického letadla, které spadlo na Mont Blanc, vydal ledovec již po 15 letech. Nitro ledovců je do té míry fascinující, že v nich lidé hloubí umělé jeskyně, aby mohli být uvnitř. Ledovcové ticho a modř ledu je něco, co nelze spatřit jinde. Mezi nejnavštěvovanější patří jeskyně v Mer de Glace .

Ledovce jsou však i dosti kruté. Když samy nechtějí nést tíhu sněhu, pošlou do údolí lavinu. Již Hanibalovi lidé při svém přechodu přes Alpy to vyzkoušeli na vlastní armádě. Roku 218 př.n.l. zemřelo pod bezpočetnými říjnovými lavinami 18 tisíc mužů a 2 tisíce koní a samozřejmě i nějací sloni.

Není divu, že v dřívějších dobách viděli obyvatelé hor v ledovcích jen samé draky a příšery. V každé jeskyni bydlela nějaká nestvůra a praskání ledovcové masy vnímali lidé jako krvelačné vzdechy horských bestií. Z dob původního osídlení se dochovaly i některé velmi výmluvné názvy horských útvarů: sedlo Hrůzy, sedlo Strachu, i část Mont Blancu je nazývána dodnes „mont Maudit - Zlořečená hora“. Lidé minulých století žili s ledovci v napjatém míru. Báli se jich a nechtěli je provokovat. Nahoru do hor se nikdo neodvažoval. I když jako v každé době byli dobrodruzi, kteří toužili po tom, aby stanuli na ledových vrcholcích hor. Předmětem takového zájmu byly zejména všechny čtyřtisícovky. Jak se ale dostat nahoru a zpět, když cesta je tak dlouhá. Na ledovci se nedá spát - to bylo dogma, které všichni dobře znali.

O pokoření si říkaly i ostatní ledovce pokrývající nejvyšší hory Evropy. V roce 1811 přišla na řadu Jungfrau, 1865 Matterhorn a pak mnoho dalších.

Na počátku 20. století patřily ledovce hlavně horolezcům. Jejich dobývání bylo v jistém smyslu rituálem.

Na konci tisíciletí zaútočily na ledovce hordy lyžařů. Masivní, ale choulostivá hmota ledovců je rozbrázděna množstvím sloupů od lanovek a vleků. Čím delší lyžařská sezona, tím lepší ledovec. Výčet těch, kde se lyžuje 365 dní v roce, by se sem ani nevešel. Jsou ledovce, hlavně rakouské, které čeští lyžaři úspěšně kolonizovali. Vždyť snad skoro každý Čech zná sjezdovky na Kaprunu.

Někdy se skoro zdá, že když už se nebojí lidé ledovců, bojí se ledovce lidí. Někde se vlivem špatného prostředí jejich objem dramaticky zmenšuje a ledovce ustupují. Doufejme, že rozumní lidé se dnes bojí nikoli ledovců, ale o ledovce.

Hodnocení referátu Ledovce

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  5. červenec 2007
  4 088×
  589 slov

Komentáře k referátu Ledovce

renata
jo ujde to