Zámek Kuks (+Špork, Braun, Betlém)

Zámek Kuks
Z rozsáhlého komplexu bývalých lázní, zámku a dalších staveb je v Kuksu zřejmě nejzajímavější barokní špitál milosrdných bratří s kostelem Nejsvětější Trojice a tzv. Betlém, o kterém bude ještě bližší zmínka. Špitální kostel byl vystavěn podle plánů G. B. Alliprandiho v letech 1707-1715. Zadavatelem stavby byl hrabě František A. Špork. Při pohledu na průčelí kostela se na pravé straně od něj nachází sochařský alegorický cyklus 12 Neřestí, na druhé straně cyklus 12 Ctností. Kromě jedné všechny tyto hodnotné sochy vytvořil Matyáš. B. Braun. Vlastní špitál založil hrabě Špork roku 1708 a byl vystavěn krátce po roce 1715.
Ve východní části špitálu byly konventní místnosti řeholníků a lékárna, která se s původním barokním nábytkem, dalším zařízením a výzdobou místnosti dochovala do současnosti.
Západně od Kuksu vyrostl v bukovém lese tzv. Betlém, jedinečný doklad mistrovství M. B. Brauna. Tvoří ho skupina reliéfů kombinovaných s volnou plastikou, vytesaných do skalních stěn a podivuhodné sochy, zhotovené ze skalních bloků. Tato díla náleží k vrcholům našeho barokního sochařství a svou ikonografickou koncepcí nemají v Evropě obdoby. Z rozsáhlého komplexu bývalých lázní, zámku a dalších staveb je v Kuksu zřejmě nejzajímavější barokní špitál milosrdných bratří s kostelem Nejsvětější Trojice a tzv. Betlém, o kterém bude ještě bližší zmínka. Špitální kostel byl vystavěn podle plánů G. B. Alliprandiho v letech 1707-1715. Zadavatelem stavby byl hrabě František A. Špork. Při pohledu na průčelí kostela se na pravé straně od něj nachází sochařský alegorický cyklus 12 Neřestí, na druhé straně cyklus 12 Ctností. Kromě jedné všechny tyto hodnotné sochy vytvořil Matyáš. B. Braun. Vlastní špitál založil hrabě Špork roku 1708 a byl vystavěn krátce po roce 1715.

Fotomontáž zámku Kuks (z informačního letáku "Setkání na Kuksu").

František Antonín hrabě Špork (1662-1738)
Podobně jako řada jiných rodů, také Sporckové, původem Němci, vstoupili na půdu českého království za třicetileté války a základem jejich bohatství bylo vojenské řemeslo. Otec Františka Antonína, Jan Sporck, byl neobyčejně schopným důstojníkem jízdy a vypracoval se až do hodnosti generála přesto, že nebyl šlechtického původu. Jeho jízdní pluky bojovaly za zájmy tří císařů a českých králů Ferdinanda II., Ferdinanda III. a Leopolda I. na bojištích v Čechách, Uhrách a v Německu. Výsledkem těchto zásluh byl šlechtický hraběcí titul, značný pozemkový majetek a jmění, které bylo odhadováno až na 800 000 zlatých.
Ze čtyř dětí, které měl Jan Sporck se svojí druhou manželkou Eleonorou, původem z meklenburského rodu von Finecken, byl František Antonín nejstarší. Narodil se 9. března 1662 v Lysé nad Labem nebo v Heřmanově Městci. Obě tato města byla sídlem sporckovských panství. Do školy chodil v Heřmanově Městci a v osmi letech začal studovat u jesuitů v Kutné Hoře. Nedaleko od ní leželo další sporckovské panství Malešov.
V roce 1675 začal František Antonín navštěvovat přednášky z filosofie a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v pražském Klementinu. Když v roce 1679 zemřel otec Jan Sporck, nebyl ještě plnoletý, a proto čekal až do roku 1684, kdy se ujal svého dílu dědictví. Ten tvořila panství Lysá nad Labem, Malešov, Konojedy a Choustníkovo Hradiště. Na území posledně jmenovaného panství, ležícího v severovýchodních Čechách, později vybudoval své hlavní sídlo, lázně Kuks. Dále zdědil rodinný palác v Praze a značnou sumu peněz.
Ještě předtím, v letech 1680 a 1681, podnikl cestu po Evropě, což bylo tehdy pro mladé šlechtice obvyklé. Odjel do Itálie, pobyl v Římě. Přes Turín a jižní Francii cestoval do Španělského Madridu. Delší dobu se zdržel v Paříži a přes Londýn, Haag a Brusel se vrátil do Čech. Do Paříže se vrátil ještě koncem jara 1682. Dvůr Ludvíka XIV. na něho zřejmě učinil mocný dojem a mnohé jeho pozdější aktivity mají svůj původ právě v těchto zážitcích.
Když v roce 1694 pražský lékař J. F. Lowe potvrdil léčivost pramene, který vyvěral na úbočí levého břehu Labe v malebném údolí poblíž Choustníkova Hradiště v jižní části panství, začal Sporck koncipovat a také realizovat svůj největší životní projekt, lázně Kuks. Již v roce 1695 dal nad pramenem postavit provizorní lázeňský dům. Architekta Giovanniho Battistu Alliprandiho zřejmě pověřil návrhem celkové koncepce výstavby areálu a asi také projektem. Na levém břehu měly být postaveny lázeňské budovy a zámek, na pravém břehu na návrší potom špitál s kostelem Nejsvětější Trojice, určený pro válečné vysloužilce, pro něž plánoval zřídit nadaci. V roce 1710 byla v podstatě lázeňská i špitální část areálu vybudována. Později byly dokončeny některé vedlejší budovy a celý prostor byl postupně vybavován sochařskou a jinou výzdobou. Teprve od roku 1717 se odvíjí historie sochařského díla v Novém lese, tedy předmětu našeho hlavního zájmu.
Kulturní aktivity hraběte Sporcka byly neobyčejně bohaté. Málokterý šlechtic své doby se mohl pochlubit vydáním více jak 150 knih a tisků náboženského a filosofického obsahu, často překladů z francouzské literatury. Sporck měl vlastní ryteckou dílnu, kde pracovali rytci Michael Jindřich Rentz a Johann Daniel Montalegre. Vedl bohatý společenský život, v Kuksu jej navštěvovali někteří významní němečtí literáti. Samostatnou kapitolou je hudba sporckovského kulturního okruhu, která v některých aspektech dosahovala evropské úrovně. Po mnoho let vydržoval stálou operní scénu, která působila v Kuksu a jeho pražském paláci. Tento soubor, složený převážně z italských hudebníků, provedl např. premiéry několika Vivaldiho oper.
F. A .Sporck byl člověk neklidné povahy. Vedl mnoho soudních sporů, z nichž většinu nevyhrál. Svojí vydavatelskou činností, která vždy nedbala přísných konfesních pravidel své netolerantní doby, se dostával do konfliktů. Navíc se ve druhé polovině dvacátých let nepohodl se svými sousedy, jesuity v Žírči. Předmětem sporu a podrážděných reakcí hraběte se stala stavba Křížové cesty ze Žírče a Kalvárie poblíž hranic Nového lesa, kterou jesuité slíbili postavit, ale později se stavbou otáleli.
Všechny tyto skutečnosti nakonec měly dramatické vyvrcholení, když 26.7.1729 obsadil Kuks vojenský oddíl carrafovského pluku a Sporckovi byl předložen císařský dekret o zabavení všech knih, pro něž byla v Kuksu vybudována knihovna v samostatné vile, tzv. Filosofickém domě. Tato tzv. kukská inkvizice vedla 7.2.1730 ke Sporckově obžalobě z kacířství a jeho šíření. Návrh trestu obsahoval ztrátu inkolátu, statků, pokutu sto tisíc zlatých, spálení knih a doživotní přísné vězení. Proces pak byl zahájen 27.2.1733. Dne 13.3. téhož roku byl vynesen pro Sporcka příznivý rozsudek. Byl odsouzen pouze za přestoupení císařského zákazu tištění knih bez cenzury k pokutě dvacet pět tisíc zlatých a zaplacení soudních výloh. Postupem času nastalo uklidnění i ve vztahu s jesuitskými sousedy. Hrabě František Antonín Sporck zemřel v Lysé nad Labem 30. 3. roku 1738.

Matyáš Bernard Braun (1684 - 1728)
Tento nejvýznamnější sochař baroka v Čechách byl původem Tyrolan. Narodil se 24. února 1684 v Sautensu, malé vsi přifařené k obci Oetz, na panství cisterciáckého kláštera ve Stamsu u Insbrucku. Právě v dobách Braunova mládí probíhala rozsáhlá barokní přestavba pozdně románského klášterního komplexu, která byla jistě mocným impulsem pro rozvoj výtvarné kultury celého kraje. Rozhodla zřejmě také o životním osudu mladého muže, který měl později tak výrazně zasáhnout do vývoje umění v Čechách i do podoby a výtvarné kvality kulturních aktivit hraběte F. A. Sporcka.
Vše nasvědčuje tomu, že byl vybrán pro řezbářské řemeslo a jako chlapec mohl získávat první zkušenosti u významného sochaře tyrolského raného baroku Andrease Tamasche. Ten byl rovněž poddaným stamského kláštera a vůdčí osobností při sochařském vybavení klášterního kostela.
Se souhlasem cisterciáků, kteří zřejmě měli zájem na výchově uměleckých kádrů pro další stavební podnikání, nastoupil Braun roku 1699 tovaryšskou cestu do Itálie. Její sochařské umění, zvláště římské, se stalo rozhodujícím impulsem pro jeho umění. Když se však kolem roku 1704 vrátil do Stamsu, zjistil, že vlivem hospodářských okolností přestavba kláštera nepokračuje a v dohledné době snad ani pokračovat nebude.
Příchod tohoto sochaře do Čech měl podnítit hrabě Sporck. Ten totiž v roce 1704 navštívil severoitalské Bolzano, kde se zúčastnil řeholních slibů dcery Eleonory. Tam prý poznal Brauna a najal jej k práci na sochách v Lysé nad Labem a v Kuksu. V roce 1710 vytvořil v Čechách své první dílo, sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě, a okamžitě zazářil jako hvězda první velikosti. V Praze se usadil a stal se váženým měšťanem na Novém Městě. Založil dílnu, která v následujících třech desetiletích realizovala stovky dřevěných i kamenných soch. Počet tovaryšů v dílně byl různý, bývalo jich šest, někdy zřejmě i více. Mnozí z nich se později stali významnými mistry pozdně barokního sochařství v Čechách. Většinou pracovali podle malých modelů, které v hlíně nebo dřevě vytvářel Braun. Rozpracované sochy pak mistr korigoval, případně dokončoval.
Seznámení s hrabětem Sporckem bylo ovšem v Braunově životě významnou událostí, bez ohledu na to, kdy a jak k tomu došlo. Sporck v roce 1712 Braunovi zadal bohatou a složitou sochařskou výzdobu svého nově budovaného sídla Kuksu u Dvora Králové. Zde dílna v několika etapách vytvořila celé soubory i jednotlivé sochy.
V roce 1712 to byla skupina alegorií Blahoslavenství a v následujícím roce 1713 pak čtyřicet pitoreskních postav trpaslíků na tzv. závodišti před špitálem. V letech 1718 a 1719 pak vznikl velký soubor vynikajících děl, alegorií Ctností a Nectností, které byly spolu s velkolepou alegorií Náboženství a dvěma úvodními anděly Blažené a Žalostné smrti umístěny na terasu před budovou špitálu s kostelem Nejsvětější Trojice. Mezi lety 1722 až 1732 pak postupně vznikal soubor soch a reliéfů v tzv. Novém lese u Kuksu, který je podle velkých reliéfů Klanění pastýřů a Příchod tří králů, tesaných do rostlých skal, znám pod jménem Betlém. Právě skutečnost, že většina soch, které zde vznikly, je vytesána přímo do skalních útvarů, jež zde vystupovaly ze země, je ve výtvarném umění unikátní. Dílna na území Kuksu a na různých místech panství Choustníkovo Hradiště, kde byl Kuks vybudován, vytvořila mnoho dalších soch, z nichž se značná část nedochovala. Braun se svojí dílnou pro hraběte Sporcka pracoval také na jeho dalším panství, Lysé nad Labem i jinde.
Aktivity tohoto nesmírně plodného sochaře se ovšem neomezovaly pouze na práce pro hraběte Sporcka. Například mezi lety 1716 až 1721 dodal pro jesuitský kostel sv. Klimenta v Praze postupně 170 řezeb a kamenných soch. Uvažme, že pouze v roce 1718 dílna mimo již zmiňované sochy pro Kuks vytvořila ještě kamenný sloup Nejsvětější Trojice v Teplicích, sochařské vybavení varhan a dvou oltářů do výše uvedeného kostela sv. Klimenta, sochařskou výzdobu zámku a kostela v Cítolibech a plastiky v interiéru Černínského paláce na Hradčanech v Praze.
V posledních letech života M.B.Braun trpěl plicní chorobou, častou nemocí kameníků. Umělecké iniciativy v dílně se pak ujímal jeho synovec Antonín Braun. Ten také dílnu vedl, když M.B.Braun 15.2.1738 zemřel, šest neděl před smrtí svého největšího zákazníka F. A .Sporcka. Smrtí synovce Antonína v roce 1742 se pak uzavřela činnost nejplodnější sochařské dílny českého baroka.

Betlém
V letech 1723 - 1732 vznikal postupně jeden z nejvýznamnějších souborů barokního sochařství ve střední Evropě - lesní areál poblíž východočeského Kuksu. Časem se pro něj podle jeho nejpopulárnější součásti vžil název Betlém. Zakladatelem a mecenášem byl hrabě F. A. Špork, autorem pak sochař M. B. Braun (1684 - 1738), mj. tvůrce slavného sousoší sv. Luitgardy na pražském Karlově mostě. Plastiky byly vytesány do přírodních rostlých skal, což jim kromě mimořádné působivosti zajišťuje i zvláštní postavení v kontextu evropského sochařství 18. století. Z původních novozákonních scén Příchod králů, Klanění pastýřů a Narození Páně dnes zůstalo pouze torzo, na jejichž původní vzhled můžeme usoudit jen na základě archivních pramenů, restauratorských výzkumů a dobových analogií.
V Čechách bylo málo oblastí kulturních aktivit, do kterých by v první polovině 18. století pronikavě nezasáhl hrabě František Antonín Špork (1662 - 1738). Tento nepokojný barokní kavalír zaměřoval na svých domíniích v Kuksu, Lysé nad Labem, ale i v Praze svoji pozornost nejrůznějšími směry, operou počínaje a např. puškařskou výrobou konče.
Nejlepším důkazem, jak kvalitní spolupracovníky si dovedl pro své cíle vybrat, byl Tyrolan Matyáš Bernard Braun (mj. tvůrce slavného sousoší sv. Luitgardy na pražském Karlově mostě), který zásadně ovlivnil české barokní sochařství a který také trpělivě zhmotňoval někdy i značně neobvyklá přání hraběte Šporka.
Snad nejkrásnějším květem vykvetlo toto spojení mecenáše a nadprůměrně nadaného sochaře na východočeském panství Choustníkovo Hradiště mezi Jaroměří a Dvorem Králové. Tam od počátku 18. století budoval Špork "na zeleném drnu" prestižní lázně a špitál Kuks. Tam také vznikl rozsáhlý soubor plastik Ctností a Neřestí a v blízkém lese pak galerie monumentálních sochařských děl, většinou tesaných do rostlých skal. Pro tu se časem vžil název Betlém podle nejrozsáhlejší součásti tohoto souboru, novozákonních scén Příchodu králů, Klanění pastýřů a Narození Páně.
Tato díla, ostatně jako celý soubor, vznikly v letech 1723 - 1732, jsou dnes torzem. Část soch, např. anděl nesoucí pásku s nápisem GLORIA IN EXCELSIS DEO a sv. Jeroným, byla převezena do špitální zahrady v Kuksu, část se ztratila či byla zničena lidskou rukou. Díky bohatě dochovaným archivním pramenům jsme však vcelku dobře zpraveni o původním rozsahu díla. Teprve na základě těchto pramenů se před námi otevírá přízračná vidina původního záměru, totiž iluzivně pojatého betlémského děje. Některé ze ztracených soch stály volně v prostoru před reliéfy a z dochovaných zbytků i pramenů vyplývá, že figura anděla Gloria se vznášela mezi oblaky s postavičkami andílků na obloucích nad scénou betlémskou. Předpokládáme tedy, že ačkoli byly postavy Betléma mírně podživotní, příchozí mohl vstoupit mezi ně a stát se přímím účastníkem děje, podobně jako např. v případě Jesliček pražských kapucínů u Lorety.
Tento princip vtažení do děje, zhmotnění až do naturalistické extase patří mezi to nejlepší, co barokní umění odkázalo modernímu člověku a jeho uměleckým aktivitám.
Při představě takto pojaté betlémské scény, jak jsme si ji ve své mysli vytvořili, v nás nemohou silně nezaznít vzpomínky na idylický svět české barokní pastorely.
Z archivních pramenů známe počet soch v původní scéně, chybějící sochy lze tedy doplnit analogiemi z ostatního díla M. B. Brauna a jeho dílny a usoudit tak na původní vzhled díla.
Braunovo spojení scény vidění sv. Huberta s betlémskými ději je nečekané a - pokud víme - ojedinělé, postrádá logickou vazbu. Mostem spojujícím tyto různorodé tematické okruhy je však myšlenkový svět objednavatele.
Jak málo víme o dějích poměrně nedávno minulých je zřejmé ze skutečnosti, že dnes nemáme jasnou představu o povrchové úpravě barokních pískovcových soch. Vše nasvědčuje tomu, že byly většinou barevné nebo alespoň bíle stafírované.
Na sochách Betléma zbytky barev a jejich podkladů nalezeny byly a jejich analýza dílčí výsledky přinesla. Nejpřesnější představu máme o barevnosti anděla Gloria.


Procházka betlémem
V Novém lese mezi Kuksem a Dvorem Králové nad Labem v letech 1723 až 1732 postupně vznikalo významné dílo středoevropského barokního sochařství. Podle ústředního motivu se pro něj časem vžil název Betlém. Zakladatelem a mecenášem této galerie v přírodě byl hrabě František Antonín Špork a plastiky v ní vytvořil Matyáš Bernard Braun se svými dílenskými pomocníky, mezi nimiž byli přední sochaři pozdního baroka v Čechách. Díla jsou vytesána do skal a to jim zajišťuje mimořádné postavení v evropském sochařském umění 18. století. Již více jak čtvrt tisíciletí návštěvníci obdivují monumentální plastiky, které vyprávějí o svém geniálním tvůrci.
Z původního areálu vlivem nejrůznějších okolností zůstalo jen torzo. A tak jen díky zachovaným archivním dokladům si můžeme poměrně dobře představit, jak tehdejší Betlém vypadal.
NOVÝ LES
26. února 1717 koupil hrabě František Antonín Špork za 2.900 zlatých od města Dvůr Králové nad Labem les, který sousedil s panstvím Choustníkovo Hradiště. Šporkovi se líbily pískovcové skály, které zde volně vystupovaly nad okolní terén. Od té doby se také pro toto území začalo používat názvu Nový les.
Hned v následujícím roce založil v Novém lese poustevny sv. Antonína a sv. Pavla Poustevníka. Dokončeny byly zřejmě v roce 1720, kdy v úředním protokolu panství Choustníkovo Hradiště je zaznamenáno mezi stavbami, které hrabě Špork v tomto roce nechal postavit, také že byla zbudována:
"...v hradišťském lese, zvaném Vostrá, nová eremitáž (též ermitáž - chýše na osamělém místě, osamělá budova, pozn. redakce) se sklepem, kuchyní, chlévem a zahradou. Eremitáž přivedena byla tento rok až pod střechu."
V tomto roce byla také postavena při stanovickém mostě kaple Nejsvětější Trojice, kterou zhotovil sochař Matyáš Braun. S poustevnou sv. Františka, kterou hrabě Špork nechal vystavět v roce 1701 v lese poblíž Labe u Stanovic, tvořila tato kaple spojovací článek mezi Kuksem a Novým lesem.

POUSTEVNA SV. ANTONÍNA
Kukské poustevny - vpravo nahoře poustevna sv. Pavla, uprostřed poustevna sv. Antonína
Byla zasvěcena sv. Antonínu Velkému, který žil v letech 250 až 356 n. l. asketickým životem v egyptské poušti. Je považován za průkopníka tohoto života a otce mništví. Je patronem rytířů, řezníků, pasáčků vepřů, tkalců, cukrářů, hrobníků, košíkářů. Je také ochráncem proti nemocem, moru, ohni, proti dobytčímu moru i domácích zvířat a zvláště vepřů.
Poustevna byla postavena nad hranou příkrého svahu v severní části Nového lesa, severně od cesty ze Stanovic nebo ze špitální strany Kuksu k poustevně sv. Pavla. Těsně za ní bylo rozcestí. Druhá cesta vedla směrem jihovýchodním a končila u pramene, který vyvěrá jihovýchodně od studny Jakobovy. Místo, na kterém stála, tvořilo velkou paseku. Od poustevny byl jistě krásný výhled do širokého údolí Labe, na nedaleké Krkonoše a na zámeckou stranu Kuksu. V okolí poustevny byly zřízeny fontány, které byly zásobovány vodou, přivedenou sem potrubím. Prostor, kde poustevna stála, popsal v roce 1921 Dr. Jan Kropáček:
"Kde stála poustevna sv. Antonína poznáme z nápadného menšího návrší. Kopáním také bylo zjištěno zdivo. Z vodotrysku, který stál v zelinářské zahradě, se zachovala kamenná mísa. Z vodotrysku jižně od poustevny nalézáme dnes prohlubeň, v níž kopáním byla zjištěna podezdívka pro kamennou mísu."
Stavba zanikla zřejmě již na přelomu 18. a 19. století.

POUSTEVNA SV. PAVLA
Sv. Pavel poustevník, zvaný též Thébský, považovaný za zakladatele eremitství (poustevnictví), žil údajně ve 3. až 4. století hluboko v egyptské poušti ve skalní jeskyni. Tam ho šedesát let živil havran, přinášející mu chléb. Krátce před smrtí jej navštívil opat Antonín, který ho později s pomocí dvou lvů pohřbil. Sv. Pavel Thébský je patronem eremitů sv. Pavla (Paulinů), košíkářů a výrobců rohoží.
Kukské poustevny - vpravo nahoře poustevna sv. Pavla, uprostřed poustevna sv. Antonína
O stavbě a událostech s ní spojených je podstatně méně zpráv, než o poustevně sv. Antonína. Ví se však, že byla, stejně jako poustevna sv. Antonína, obsazena. Byla postavena na východním okraji cesty od Stanovic a Kuksu zhruba 12 metrů severovýchodně od skály, na níž byl později vytesán Příjezd tří králů a Klanění pastýřů. Jednalo se o dřevěnou, pravděpodobně šestibokou či osmibokou stavbu nevelkých rozměrů. Vybavením poustevny bylo drobné sochařské dílo, vytesané z nízkého balvanu a zobrazující otevřenou knihu, hada, lebku a vytlačené sedátko. Poustevna zanikla zřejmě na konci 18. století. Těsně za sedátkem začíná území, kam byla při lámání kamene v okolních lomech vyvážená skrývka a drobný odpad a lze předpokládat, že základy poustevny byly alespoň částečně překryty. Dnes je tento prostor hustě zarostlý náletovými dřevinami.
Při poustevně v lese nad Stanovicemi vznikl někdy po roce 1720 reliéf Stigmatisace sv. Františka Serafínského. Podle záznamu stávala nad reliéfem dnes již nedochovaná skupina Pokušení Krista, vytesaná v kameni. Okolnosti vzniku těchto děl nejsou blíže doloženy, má se ale za to, že reliéf Stigmatisace je první Braunovou prací v rostlé skále.
S první sochařskou prací v Novém lese bylo pravděpodobně započato v letech 1723 až 1724, kdy zde vznikl, jako vůbec první socha v areálu, reliéf Vidění sv. Huberta. Vyobrazení tohoto reliéfu je v mědirytině, která zobrazuje honební výjevy s kamennou deskou s reliéfem v popředí a poustevnou sv. Antonína v pozadí. Deska byla vyryta v roce 1724 dvorními rytci hraběte Šporka.

RELIÉF VIDĚNÍ SV. HUBERTA
Sv. Hubert, biskup v Lutychu, se narodil kolem poloviny 7. století. Oženil se velice mladý, avšak svou ženu ztratil při narození prvního dítěte. Zlomen bolestí nad ztrátou, uchyloval se Hubert stále častěji do lesů a hledal zapomnění v lovu. Tam prý spatřil jednoho dne jelena, který mezi parohy nesl svítící kříž. Po tomto vidění se Hubert rozhodl zasvětit svůj život Bohu a brzy na to přijal kněžské svěcení.
Sv. Hubert je patronem biskupství v Lutychu v Ardenách, myslivců a střelců, řezníků, kožešníků, soustružníků, optiků, kovodělníků, slévačů, výrobců matematických přístrojů, matematiků a výrobců rolniček, loveckých psů, proti vzteklině psů, proti hadímu uštknutí, proti strachu před vodou.
Reliéf byl dokončen do září 1726, konkrétní doklad však není. Je nepochybné, že dílo bylo vytvořeno dílnou M. B. Brauna, ale rukopis Braunův se zde nijak zvlášť neprojevuje. Má se za to, že autorem je zřejmě někdo z mladších tovaryšů dílny, který se zcela nepodřídil Mistrovu radikálnímu pojetí.
Na skalní ploše je zobrazen na pravém koleně klečící sv. Hubert, držící levou rukou svého koně. Při dolním okraji stěny jsou lovečtí psi, na obojku jednoho z nich je čitelné latinské slovo Fagus. Toto slovo znamená buk, oblíbený strom hraběte Šporka, neboť jednotlivá písmena tvoří anagram německého jména Franz Anton Graf von Sporck.

SOCHA SV. MÁŘÍ MAGDALÉNY
Marie, která dostala druhé jméno Magdaléna, protože pocházela z Magdaly, byla jmenována jako první mezi ženami, které doprovázely Ježíše a sloužily mu. Podle Lukášova evangelia ji Ježíš vyléčil z posedlosti. Marie Magdaléna vyšla Ježíšovi vstříc nesobeckou věrností. Je patronkou magdalének - žen zkroušených kajícnic, žáků, studentů, zajatců, svedených, holičů, zahradníků, vinařů, obchodníků s vínem, slévačů olova, bednářů, tkalců vlny, ševců, výrobců parfémů a pudrů, dětí, které se těžko učí chodit, proti očním chorobám, proti nečasu, proti obtížnému hmyzu.
Socha sv. Máří Magdalény patří mezi prvá díla, vzniklá v Novém lese. Pro sochu byla vybrána nízká, podlouhlá, rostlá skála poblíž již hotového reliéfu Vidění sv. Huberta. Autorství Braunovy dílny je nesporné.
Hlava ležící postavy spočívá na kamenném pařezu, před ní je vytesaná lebka, která má připomenout, jak jsou věci pozemské pomíjející. Přestože socha ve svém výrazu utrpěla uražením pravé ruky, zničením partie chodidel, obroušených koly povozu a obecně erozí kamene, lze ji považovat za jedno z vrcholných děl Braunovy dílny a nelze pochybovat o autorství Matyáše Brauna.

SOCHA SV. JANA KŘTITELE
Prorok Jan Křtitel přišel na svět asi půl roku před Ježíšem. Rodiče Alžběta a Zachariáš byli již pokročilého věku. Ve třiceti letech odešel do pouště a k Jordánu, kde všude hlásal příchod Mesiáše, Vykupitele. Ježíš, který k Jordánu přišel, se nechal od Jana pokřtít. Jan pak řekl lidu: "Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa".
Krutý král Herodes nechal na přání své druhé manželky Herodiaty Jana Křtitele stít.
Sv. Jan Křtitel je patronem Malty, Burgunska, Provence, Florencie, Amiens, tkalců, krejčích, kožešníků, koželuhů, barvířů, sedlářů, vinařů, hospodských, bednářů, kominíků, kovářů, tesařů, architektů, zedníků, kameníků, majitelů biografů, pastýřů, sedláků, hudebníků, tanečníků, zpěváků, vinné révy, domácích zvířat, ovcí a jehňat, při abstinenci, proti padoucnici, při bolestech hlavy, chrapotu, závratích, dětských nemocích, proti strachu, proti krupobití, je patronem karmelitánů a maltézských rytířů.
Pro sochu byl s největší pravděpodobností zvolen kus rostlé skály a z menšího balvanu v blízkosti byla vytvořena ovečka. Dílo bylo silně poškozeno. Chybí hlava a ruce. Z uražené hlavy, která dříve spočívala na kameni, zůstal jen zbytek vlasů, kolem pasu je zřejmý ovinutý pás ze zvířecí srsti. Mimo starší těžká poškození byla socha na konci 19. století také napadena vegetací. V trhlině, která v kameni vznikla s největší pravděpodobností přirozenou cestou, se ze zavátého semínka rozrůstala bříza. Při opravách roku 1907 byla bříza poražena a kořeny odstraněny. Chodidlo nohy je značně odřené koly povozů.

SOCHA POUSTEVNÍKA JUANA GARINA
Juan Garin žil na hoře Monserratu v katalánském opatství ctnostným životem poustevníka. Inspirován ďáblem, usmrtil Rikildu, dceru hraběte Vinifreda a pohřbil ji na tajném místě ve skalách. Když si ale uvědomil veškerou hrůzu svého činu, uložil si kruté pokání. Nesmí nikdy vzhlédnout k nebesům, jako zvíře se bude plazit po zemi až do doby, kdy od Boha dostane pokyn, že je mu odpuštěno. Po letech jeho života jej v jeskyni vyslídila psí smečka hraběte Vinifreda. Garino vylezl z jeskyně, aby se podíval, kdo jej ruší. Tak se setkal s hrabětem, který ho, protože byl porostlý srstí, pokládal za zvláštní zvíře. Přikázal Garina zajmout a v kleci jej dopravit do Barcelony. Tam při hostině předvedl Garina k zábavě hostí. Sotva však Garina přivedli do síně, zvolal hlasitě pětiletý syn hraběte, sedící na matčině klíně: Vstaň, Juane Garine, neboť Bůh ti odpustil. Na to Garino povstal a vyznal se hraběti ze své viny. Dovedl hraběte k hrobu dcery. Po jeho otevření Garino dívku vzkřísil. Na tomto místě pak byl postaven klášter a Rikilda se v něm stala první abatyší.
A právě moment, kdy Juan Garino leze z jeskyně, vyrušen psí smečkou, je zachycen v Novém lese. Toto monumentální dílo vzniklo před 2. září 1726, kdy je zaznamenala komise, která řešila problém hranic v Novém lese.
Garinova jeskyně tu hrála významnou roli, protože skála byla skutečně hranicí a jeskyně již byla na sousedním pozemku.
Jeskyně je částečně uměle vytvořena a je v ní umístěn reliéf Ukrižovaného a sedátko s vybroušeným otiskem ruky, údajně Šporkovy. Nad sochou je vytesán Šporkův znak a v levém rohu sova (krocan?)*. Uvnitř jeskyně na levé straně býval nápis, který obsahoval životopis Garinův.

SOCHA POUSTEVNÍKA ONUFRIA
Onufrius, syn egyptského kmenového knížete, žil šedesát let úplně sám v poušti v nejpřísnější askesi. Před smrtí mu pomáhal asketa Pafnut, který později napsal jeho životopis. Socha znázorňuje poustevníka pololežícího, avšak do výše se vzpřimujícího. Dlouhé vlasy kryjí jeho tělo místo oděvu. Ruce má sepnuty na lebce, položené před ním.

SOUSOŠÍ U STUDNY JÁKOBOVY
Sousoší představuje scénu z novozákonního evangelia, jak Ježíš přišel na pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi. Tam stála studna. Ježíš cestou unaven, ke studni přisedl. Ke studni přišla také žena samaritánka, aby do nádob nabrala vodu. Ježíš ji požádal, aby mu z chladivé vody, kterou v okovu vytáhla ze studny, dala napít. Při tom jí řekl, že i ona by jej o vodu měla požádat. Na její otázku, kde vodu nabere, když nemá vědro a studna je hluboká, odpověděl: Každý, kdo tuto vodu pije, bude mít opět žízeň. Kdo se však napil a napije vody, kterou jsem podal já, nebude mít žízeň na věky.
Podlouhlá nádržka, představující studnu a spodní části postav, byla vytesána z rostlé skály. Vpředu se do nádržky nahýbá ženská postava bez hlavy a levé paže, kterou nabírala vodu nádobkou, vytesanou v podobě džbánu, který je na dně nádržky. Naproti ní, na okraji, sedí muž bez hlavy v řaseném rouše. Před ním se vzpíná na zadních nohou pes, nahýbající se přes okraj dovnitř nádržky, aby se napil vody. Voda do nádrže vtékala lví hlavou a přebytečná voda odcházela otvorem hlavy s beraními rohy. Na mužské postavě je vidět, jak polovina těla od pasu nahoru je nasazena na čepu. Na krku ženské postavy je patrný otvor pro čep, na němž byla nasazena hlava. Podobný čep je také na krku pijícího psa.
Celé dílo bylo v době intenzivní těžby lomového kamene v okolí téměř zavezeno lomovým odpadem a díky tomu se na sousoší neobyčejně dlouho zachovala polychromie. Když na počátku tohoto století bylo sousoší z navážky uvolněno, dostalo se hluboko pod terén a vodou, která dílo v jámě zalévá, velice trpí.
OBDOBÍ PO ROCE 1727
Zřejmě roku 1727 zahájil Matyáš Bernard Braun práce na dalším reliéfu Klanění pastýřů. "Když pracoval na jesličkách, přišel za ním žirečský sedlák a vyjadřoval svůj odpor ke vznikajícímu dílu tím, že jemu právě tato skála náleží a Brauna od rozdělaného díla odehnal s pohrůžkou násilného vztažení ruky a výprasku."
Práce v areálu Nového lesa byly přerušeny až do roku 1731. Zvláště potom, co 26. července 1729 ve tři hodiny ráno obsadil Kuks oddíl kyrysníků a komisaři, které vojáci doprovázeli, předložili Šporkovi císařský dekret, jímž byla nařízena konfiskace všech knih, v Kuksu se nalézajících. Byl to počátek soudního procesu, v němž byl hrabě Špork obžalován z kacířství a jeho rozširování. Byl to důsledek ostrého sporu Šporkova s řádem jezuitů v nedaleké Žírči.
V roce 1730 byla v Novém lese postavena nová kaple a zasvěcena Povýšení sv. Kříže. Protože došlo ke smíru mezi Šporkem a jezuity, pokračoval M. B. Braun při své další návštěvě Kuksu, kam přijel 3. srpna 1731 i se svým bratrem Dominikem, v rozdělané práci. Brauna v Novém lese 18. srpna navštívil i hrabě Špork a zastihl jej při práci na reliéfu Narození Krista. V období dvou let Braun vytvořil dva reliéfy - Narození Páně a Příchod Tří Králů.
Podle těchto vyobrazení se začalo toto místo nazývat Betlémem.

RELIÉF NAROZENÍ PÁNĚ A PŘÍCHOD TŘÍ KRÁLŮ
Reliéf Narození Páně je ve středu skalní stěny, na jejíž pravé straně je reliéf Vidění sv. Huberta. V popředí vidíme silně poničenou sochu, znázorňující pastýře, který v náručí drží ovečku. Na skalní stěně jsou postavy pastýřů se sejmutými klobouky. Celek pak doplňuje osel a kráva, zahřívající svým dechem novorozeně v jeslích. Dříve tu bývalo více soch, jak o tom svědčí otvory ve stěně, zejména v horní části výjevu, kde byly umístěny postavy andělů.
V levé části skalní stěny, jež je lomená do pravého úhlu, je znázorněn příchod Tří králů, přijíždějících na koních a oděných do nádherných krojů. Jeden z králů s hermelínem sestoupil z koně. Okolo jsou vidět postavy jejich dvořanů, z nichž jeden nese skřínku, druhý kalich a třetí misku se zlatem, kadidlem a myrthou jako dary pro narozeného Krista. V bohatých postrojích zde vypíná hlavy pět koní a nad nimi se do výše tyčí pět velbloudů. Na postranní ploše stěny je palma. V popředí sedí na kameni žebrák s dřevěnou protézou místo pravé nohy a prosí o almužnu. Je bez hlavy. Vpravo od něj je další socha, rovněž bez hlavy, která v ruce drží roucho, rozprostřené v četných záhybech.

ZÁVĚR VÍCE NEŽ SMUTNÝ
V listopadu roku 1738 Matyáš Bernard Braun v Lysé nad Labem těžce onemocněl a za tři měsíce nato v Praze ve věku padesáti čtyř let umírá. Za jeden a půl měsíce jej následoval i František Antonín Špork ve věku sedmdesáti sedmi let.
Po Šporkově smrti byla z Nového lesa přenesena socha Miles Christianus i s podstavcem do hospitální zahrady v Kuksu.
Když utichl život Šporkův a hlavně po velké povodni v roce 1740, kdy byly zničeny minerální prameny a lázně tak už neplnily svůj účel, přestali do Kuksu jezdit lázenští hosté. Honosné lázně upadaly v zapomění.
Velké neúcty a hlavně největšího poškození se sochařským dílům v Betlémě dostalo v letech 1781 až 1787. V té době se v okolních lomech těžil kámen na stavbu tereziánské pevnosti v Josefově.
Zřejmě dělníkům i vojákům činilo potěšení do soch a památek mlátit a jejich části zurážet. Svůj díl však na památkách zanechal i čas.
Úplně jiný obraz, než jaký je dnes, musel Betlém nabízet před čtvrt tisíciletím.

Použitá literatura:

· Kolektiv autorů z Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze: Umělecké památky Čech K/O, svazek druhý, vydavatelství Akademia Praha 1978 od
· Josefa Proška: Kuks, nakladatelství ČTK Praha, 1977
· J. Kaše, P. Kotlík: Braunův Betlém, Nakladatelství Paseka, 1999

Hodnocení referátu Zámek Kuks (+Špork, Braun, Betlém)

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  11. srpen 2007
  4 520×
  4973 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Zámek Kuks (+Špork, Braun, Betlém)

dendaplasilka
je to moc dlouhé ale jinak dobré