Adolf Hitler

Adolf Hitler se narodil 20. Dubna 1889 v rakouském městečku Brunanau na Innu. O třicet let později, v říjnu 1919, začíná jeho politická kariéra jeho vstupem do Německé dělnické strany. Přirozeně nejsme o prvních třiceti letech života pozdějšího „vůdce“ právě tak dobře informováni jako o pozdějších letech jeho života.Ačkoli výzkum Hitlerovy osobnosti v posledních desetiletích velmi přispěl k objasnění jeho původu, dětství, mládí a vnější zastávky v životě mladého Hitlera mohly být spolehlivě vyznačeny, zůstává však mnoho nejasného.
Jeho otec byl velmi ctižádostivý, a dokázal opustit prostředí své sociální vrstvy. Nemanželský syn sedláka z malé vesnice, v níž se pouze pár obyvatel dokázalo podepsat, to dotáhl daleko. Podobně jako později jeho syn Adolf si doplnil své neúplné školní vzdělání intenzívním autodidaktickým dalším studiem dotáhl to až na celního úředníka.Hitlerův otec dělal ve svém povolání stejně rychlou kariéru, jeho kolegové s maturitou. Tak jako většina otců, také on chtěl, aby to mohl jeho syn v životě někam dotáhnout.
Ve skutečnosti byly také výkony Adolfa na základní škole, kam byl zapsán 1. Května 1895, vynikající. Na svém vysvědčení měl vždy jen samé jedničky. To se však změnilo s příchodem na střední školu. Podle svého učitele byl velmi inteligentní a talentovaný. Ve vysvědčení, které dostal po ukončení prvního ročníku na reálce v Linci, je uvedeno, že byl nepravidelně pilný a jeho výkony v matematice a přírodovědě nepostačovaly na postup. Později Hitler vysvětlil ve svém autobiografickém programovém díle „Mein Kampf“ objasnění tohoto neúspěchu, které podle všeho co víme odpovídá skutečnosti : „Co mě těšilo, učil jsem se… co se mně zdálo bezvýznamné nebo mě tak jako tak nepřitahovalo, to jsem zcela sabotoval.“
Hitler ve své knize hovoří také o hlubším pozadí této sabotáže Hitlerův otec chtěl, aby jeho syn šel v jeho šlépějích a aby se jako on stal také úředníkem. Mladý Adolf se však plánům svého otce protivil. Adolf, který se zajímal především o umění a malířství, snil o tom že se jednou stane slavným umělcem.
Hitler odůvodňoval své nedostatečné výkony na reálce odporem proti plánům svého otce. Pozoruhodné je, že Hitler měl již v mladých letech podstatné potíže, pokud se měl podvolit nějaké autoritě. Konflikt s otcem však pokračoval potom i ve škole.Zde využíval všech svých schopností k tomu aby odporoval učitelům.
Ve věku šestnácti let musel nedokončenou školu opustit kvůli nemoci. Nyní byl Adolf tím čím chtěl, byl pánem svého času. V záři 1907 se poprvé pokusil o přijetí na Všeobecnou malířskou školu na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Bohužel neúspěšně. Krátce po tomto neúspěch ho postihla těžká osudová rána. Jeho matka kterou nade všechno miloval, zemřela v prosinci 1907 ve věku kolem 47 let na rakovinu. Židovský lékař doktor Bloch, který o jeho matku pečoval, později uvedl, že nikdy ve své čtyřicetileté lékařské kariéře neviděl nikoho tak zhrouceného bolestí jako mladého Hitlera. Po smrti své matky se již v Linci nezdržoval. Odešel do Vídně kde se ještě jednou pokusil vstoupit na Akademii výtvarných umění, avšak ani tento druhý pokus mu nevyšel.
O Hitlerově „Vídeňském období“ (1908-1913) mnoho nevíme. Hitler uvádí, že ve Vídni věnoval pozornost hlavně významu sociální otázky a že se v této době stal ostrým protivníkem marxismu a Židů.
Hitler opustil Vídeň v květnu 1913 a přestěhoval se do Mnichova. Jedním z důvodu pro toto přestěhování bylo mimo jiné i pokus o ulití se z vojenské služby. Sám Hitler to vysvětloval tak, že nechtěl sloužit v rakouské armádě. Pacifismus tedy nebyl hlavní příčinou tohoto ulití.
Po svém přistěhování do Mnichova obdržel v únoru 1914 pozvání k odvodu. Díky svým rozvinutým rétorickým schopnostem byl shledán neschopným vojenské služby a nebyl odveden. Přes to v srpnu 1914, dva týdny po vypuknutí 1. světové války přihlásil jako válečný dobrovolník k 16. dělostřeleckému regimentu bavorské armády. Stejně jako jeho součastníci i Hitler byl zasažen válečnou euforii ze srpna 1914. Byl to statečný voják. V prosinci 1914 obdržel „Železný kříž II. třídy “, v srpnu 1918 „ Železný kříž I. třídy “. Válka velmi poznamenala jeho politické smýšlení. V říjnu 1918 byl po otravě plynem převezen do lazaretu v Pasewalku v Pomořanech. Zde slyšel o revoluci, která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře.
Konce monarchie v žádném případě nelitoval. Naopak. Koncem srpna 1921 vysvětloval :„Nejsem žádny monarchista, neboť po takových monarchách, jaké jsme měli, nežízním. My jsme pro republiku.“ Asi o dvacet let později vysvětloval ve vztahu ke konci války a listopadové revoluci :„Co se tehdy jevilo mnohým jako konec, bylo v mých očích vlastně pouhým začátkem.“ Ačkoliv Hitler hodnotil události v listopadu 1918 pozitivně, nepřisuzoval jim označení revoluce. Jí způsobené změny mu nepřipadaly dostatečně radikální anebo byly zaměřeny špatným směrem.
Dne 18. ledna 1919 byla zahájena mírová konference v Paříži. Německo podepsalo konečně pod ultimativním tlakem 28. června Versailleskou smlouvu. Ta předpokládala podstatné odstoupení území (13% říšského území), reparace v dosud nestanovené výši, vydání válečné flotily a omezení výzbroje a armády. Především však obsahovala článek , v němž bylo Německo označeno za jediného viníka války. To vše v Německu vyvolalo bouři rozhořčení.
K zahraniční politické problematice přistoupila chaotická situace uvnitř státu. V Bavorsku , kde byl umístěn Hitlerův regiment, vyhlásili radikální revolucionáři socialistickou republiku rad. Mezi vůdci této revoluce bylo také mnoho židů což posílilo Hitlera ještě více v jeho již ve Vídni vytvořeném antisemitismu a antimarxismu. Události v Bavorsku a v říši se zdáli jemu i mnoha jiným potvrzovat teze o „židovském marxismu“.
V říjnu 1919 vstoupil do Německé dělnické strany (DAP – Deutsch Arbeit Partei ). Již v listopadu téhož roku se stal hlavním řečníkem DAP. Pod jeho vlivem se prosadilo pojetí, že strana se již nadále nesmí omezovat na shromáždění a večerní rozhovory po hostincích, nýbrž musí vystoupit s vlastní agresivní propagandou navenek a musí získat především široké masy dělnictva.
24. Února 1920 se konalo první velké shromáždění strany, která se od tohoto dne nazývala „Národně socialistická německá dělnická strana“ (Nazionalsozialishe Deutsche Arbeitpartei - NSDAP). V programu obsahujícím 25 bodu požadoval semknutí všech Němců na základě práva národa na sebeurčení do jednoho velkého Velkoněmecka, zrušení versailleské smlouvy, získání kolonií, zvláštní zákonodárství o cizincích pro Židy, popřípadě jejich vyhoštění, konfiskaci všech válečných zisků beze zbytku, zestátnění všech podniků, provedení pozemkové reformy, trest smrti pro zrádce lidu, podvodníky, keťase a další.
Mezi 8. a 9. listopadem se pokusil v Bavorsku svrhnout vládu a nastolit diktaturu. To se mu však nepovedlo a po tomto nepodařeném puči byl vyšetřován pro velezradu. NSDAP byla zakázána a Hitler odsouzen k pěti letům pevnostního vězení. Ve vězení mu začalo být jasné, že v současné době nemůže být postupováno cestou násilné revoluce. Jeho závěr – strana se musí k moci dostat legální cestou. Ačkoliv byl odsouzen k pěti letům vězení, byl podmínečně propuštěn již 20. prosince 1924. Svůj pobyt ve vězení využil k tomu, aby si vybudoval svůj světový názor a zdůvodnil a systematicky uspořádal své strategické a taktické záměry. Též zpracoval svůj programový spis „Mein Kampf“, v němž vyložil s udivující otevřeností své cíle.
Po propuštění z vězení byla snaha o jeho vyhoštění z Německa, k tomu ale nedošlo. Od 9. března 1925 mu byl uložen zákaz jakýchkoliv veřejných projevů, čímž mu byla odňata jeho nejdůležitější zbraň v boji o masy. Tento zákaz platil po dva roky. Za tu dobu co byl ve vězení se změnila struktura vedení NSDAP. O moc se dělili bratři Otto a Gregor Strasserovy a Joseph Goebbels. Hitler se snažil na svoji stranu přetáhnout nadaného propagandistu Goebbelse. Tím vrazil klín mezi něj a bratry Strasserovy. Goebbels v listopadu 1926 převzal vedení berlínské NSDAP.
Jedním z hlavních témat kritizovaných Hitlerem v této době byla kritika hospodářské politiky orientované na export, která nemohla vyřešit rozpor mezi životním prostorem a počtem obyvatelstva, vztahem státu a revoluce, historickou vinou buržoazie, vznikem sociální otázky a průmyslového proletariátu. Úvahy o malých denních otázkách tedy ustoupily do pozadí.
Při volbách do říšského sněmu v roce 1928 získala NSDAP pouhá 2,6% hlasů, což odpovídalo 12 křeslům v říšském sněmu. V roce 1930 se znovu konaly volby do říšského sněmu NSDAP získala 18,3% hlasů, což odpovídalo již 107 křeslům v říšském sněmu a stala se tak druhou nejsilnější stranou po SDP. Parlament nebyl pro národní socialisty nějakým místem pro konstruktivní spolupráci, nýbrž tribunou pro revoluční agitaci.
Na počátku třicátých let se do čela SA postavil Röhm. Pod jeho vedením se SA vyvíjeli směrem k nebezpečné občanské armádě, která měla na konci roku 1932 již přes půl miliónu členů.
Rok 1932 přinesl dramatické vyhrocení ekonomické, sociální a politické krize. Ta tvořila živnou půdu pro národněsocialistické propagandy. Nejzávažnějším problémem byla nezaměstnanost. V roce 1938 bylo bez práce 38% dělníků a úředníku.
Téhož roku končilo Hindenburgovo sedmileté úřední období a tudíž se Hitler rozhodl kandidovat na prezidenta. V prvním kole dostal 30,5% hlasů, což ho rozhodně zklamalo. Postoupil do druhého kola a ještě nebylo nic ztraceno. Ve druhém kole stál pro Hindenburgovi. Hitler ale ve druhém kole prohrál v poměru 53% / 37%. Bezprostředně po volbách zasáhl národní socialisty další úder. V celé říši byly zakázány SA a SS.
Při volbách do říšského sněmu NSDAP obdržela opět více hlasů něž dříve a to 37% a stala se nejsilnější stranou.
V lednu 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem. Nejdříve Hitler vystoupil proti těm, které považoval za zvláště nebezpečné protivníky, proti komunistům. Příležitost mu k tomu poskytl požár říšského sněmu 27. Února. Nebyl to národněsocialistický komplot, jak se to chápalo po dlouhou dobu , nýbrž akce jednotlivce, holandského anarchisty Mariana von der Lubbe, který se již předtím pokusil prostřednictvím založení požáru dát bojový signál, aby dělnictvo vyburcoval z pasivity. Hitler sám ostatně věřil, že to bylo dílo komunistické strany a že říšský sněm zapálil předseda její frakce v říšském sněmu Torgler.
Nařízení po požáru Říšského sněmu vyřadila základní práva, která přestala mít účinnost, umožnila zneužívat policejní „ochranné vazby“ bez soudní kontroly a odůvodnila dlouhodobý výjimečný stav. To byl první a rozhodující krok na cestě k diktatuře. Ve volbách 5. března 1933 dostala NSDAP 43,9% hlasů. To byl další krok k „legalizaci“ diktatury.
10. května založil Hitler Německou pracovní frontu (Deutsche Arbeitsfront) a pověřil Roberta Leye jejím vedením. Do listopadu klesla nezaměstnanost o třetinu.
20. července uzavřel s Vatikánem konkordát. Konkordát sice obsahoval důležité ústupky katolické církvi, ale důležitější bylo pro Hitlera zahraničněpolitický zisk prestiže, prolomení předsudků katolických voličů proti NSDAP a v neposlední řadě skutečnost, že konkordátem se vyznačoval také konec katolické centristické strany. Po té byly samo rozpuštěny další strany, SPD byla zakázána. Ve volbách se při 95,2% účasti k Hitlerovy přiklonilo neuvěřitelných 92,2% voličů. Uprostřed října Německo vystoupilo ze společnosti národů.
V červnu 1934 se rozšířily zprávy o puči připravovaném Röhmem a jeho SA. Po vzrůstajících rozporech se šéfem SA Röhmem a pravicovou opozicí se Hitler rozhodl k dalšímu rozhodujícímu kroku. Tím byla noc dlouhých nožů, která trvala tři dny od 30. června do 3. srpna. Zemřelo při ní celkem 89 osob. Mezi nimi byli vůdce SA Röhm, vedení SA, vůdci pravicové opozice a další. Hitler ospravedlnil svůj zákrok v projevu k Říšskému sněmu 13. července, přičemž si zahrál na apoštola morálky, když poukazoval na homosexuální sklony Röhma a jiných vůdců SA. Ne jenže Hindenburg a ministr Reichswehru von Blomberg blahopřáli Hitlerovi k jeho „rozhodnému jednání“, ale i u obyvatelstva stoupla po potlačení takzvaného Röhmova puče Hitlerova vážnost.
Po smrti šestaosmdesátiletého říšského prezidenta Paula von Beneckendorff und von Hindenburg, převzal 2. srpna říšský kancléř Adolf Hitler také úřad hlavy německého státu. Armáda nyní přísahala jemu a nikoli již na ústavu. Hitler se stal samovládcem.
Podepsání a ratifikaci sovětsko-francouzské smlouvy o pomoci 27. února 1936 viděl Hitler jako porušení Locarnské smlouvy z roku 1925. Německo odpovědělo vypovězením Locarnské smlouvy a obsazením demilitarizovaného Porýní Wehrmachtem 7. března. Po této akci vyhlásil Hitler lidové hlasování. Výsledek : hlasování se zúčastnilo 98,6% populace. 44 399 000 pro vůdce, 542 000 proti. Vítězství v hodnotě 98,79%.Lid povstal.
Hitler se stále více obracel k jinému potencionálnímu partnerovy ve svazku, když svazek s Anglií je se jevil jako nemožný, k Itálii. Již v říjnu 1936 došlo k uzavření německo-italské smlouvy a 1. Listopadu oznámil Mussoliny v Miláně „osu Berlín-Řím“.
12. března 1938 vpochodovali německé jednotky oslavované převážnou většinou obyvatelstva do Rakouska. Den po té podepsal Hitler „Zákon o sjednocení Rakouska s Německou říší“. Požadavek na připojení Rakouska k Německu býval jedním z hlavních témat Hitlerových projevů. Skutečnost že Anglie a Francie jeho postup připustily, povzbudilo Hitlera aby si začal přemýšlet o sudetoněmecké otázce.
29. září byla překvapivě svolána „Mnichovská konference“. Jejími účastníky byli Hitler, Mussoliny, Chamberlain, Daladier. Konference učinila závěr, že Československo má do 1. října předat Sudety Německé říši. Za to mělo obdržet od velmocí záruku pro existenci zbytku svého státu. Dne 15. března 1939 vpochodovaly německé jednotky do Prahy a Hitler oznámil výnos o zřízení „Říšského protektorátu Čechy a Morava“.
Dne 1. záři 1939 napadlo Německo Polsko. Dva dny po té 3. září vyhlásila Anglie společně s Francií válku Německu. Již po 18 dnech byl přemožen jakýkoliv řízený odpor polských ozbrojených sil. Již 17. září vpochodovala Rudá armáda do východního Polska. 28. Září podepsali sovětský ministr zahraních věcí Molotov a jeho německý kolega Ribbentrop společné německo–sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol. Ten obsahoval rozdělení sfér zájmů dojednané mezi oběma státy již 23. srpna.
8. listopadu se nezdařil atentát na Hitlera v mnichovském měšťanském pivovaru. Bylo při něm zabito 8 osob a 62 osob bylo zraněno.
1. března 1940 vydal Hitler rozkaz k útoku na Dánsko a Norsko pod krycím označením „Weserübung“. Pro útok na Francii se Hitler rozhodl pro plán vypracovaný generálem von Mansteinem: k průniku tankovými jednotkami přes Ardeny ve směru na Sedan a dále k pobřeží Kanálu. Boje v Norsku ještě pokračovaly, když 10. května začala dlouho očekávaná ofenzíva na západě.
Holandská armáda kapitulovala po několika málo dnech, do 16. května padly nejdůležitější pevnosti v Belgii, 18. května Antverpy, 20. května dosáhly německé tankové svazy Kanálu, dobyly Bolougne a Calais. Pomalu byly uzavírány britské jednotky v Dankerque. Během obléhání Dankerque z něj bylo přeplaveno během osmy dnů 340 00 mužů do Anglie.
14. června 1940 padla Paříž. V lese u Compiegne, ve stejném železničním vagónu, v němž v roce 1918 Erzenberg přijal spojenecké podmínky pro příměří, podepsali 22. Června 1940 francouzští vyjednavači příměří s Německem.
Již 16. července udělil Hitler pokyny pro přípravu vylodění v Anglii „Unternehmen Seelöwe“. Dne 13. srpna začala Luftwafe s útoky na jihoanglické radarové stanice, letiště, přístavy, továrny na výrobu letadel a pozemní komunikace. Příchodem podzimních bouří byl Seelöwe dočasně posunut na jaro 1941.
22. června 1941 začala akce „Barbarossa“ - Útok na Sovětský Svaz. Válkou proti Svazu se Hitlerovi názory značně zradikalizovaly. Projevoval obdiv ke Stalinovi jako k žádnému jinému smrtelníkovi. Stále více docházel k přesvědčení, že sovětský systém plánování je vysoce nadřazen tržněhospodářskému systému kapitalistických zemí.
7. prosince 1941 přepadly japonské bombardéry americkou pacifickou flotilu v Pearl Harboru. Začala válka mezi Japonskem a USA.
Po obratu v bitvě u Stalingradu se Hitlerovy začala válka hroutit. 13. května 1943 došlo ke kapitulaci německých vojsk v Tunisku. Teprve 4. června 1944 vpochodovali spojenecké jednotky do Říma. O dva dny později 6. června 1944, začala spojenecká invaze v Normandii. Ani Hitlerova ofenzíva v Ardenách, která začala 16.prosince, již nemohla vpád spojeneckých jednotek zadržet. Dne 3. ledna začala spojenecká protiofenzíva v Ardenách, v polovině ledna sovětská ofenzíva k dobytí Východního Pruska.
Stále pátral po objasnění toho, proč ztroskotala jeho programová koncepce spojenectví s Anglií. Churchillovi vytýkal, že uskutečňoval tradiční britskou politiku „balance of power“ , ačkoliv ta v její dosavadní formě již neodpovídala požadavkům současné doby. Válka proti Anglii nebyla podle Hitlerova názoru nutná a byla nesmyslná, ano, dokonce odporovala základním zájmům ostrovní říše. Útok na Rusko naproti tomu Hitler připravoval. Ostatně jak si postěžoval, zkřížili mu plány Italové se svým „idiotským řeckým polním tažením“.Neboť nutností německého zásahu v Řecku se zhroutil jeho původní časový plán pro útok proti Rusku.
Hitler tedy musel uznat ztroskotání své celé zahraničně-politické spojenecké koncepce. Spojenectví s Anglií, Hitlerova zamilovaná myšlenka, zůstalo nenaplněno. A spojenectví s Itálií, které se uskutečnilo, Německo více poškodilo , než mu bylo k užitku. Francouzskou politiku Německa označil Hitler za úplný nesmysl. Jako zásluhu si Hitler přičítal, že propíchl „židovský hnisavý vřed“. S otevřeným hledím bojoval proti Židům a dal jim při vypuknutí války poslední varování. „Nenechal jsem se v nevědomosti o tom, že tentokrát, jelikož nechali padnout svět znovu do války, nebudou chráněni – aby byla ta havěť v Evropě konečně vymýcena.“
Zda Hitler v očekávání porážky skutečně řekl, že německý lid se ukázal jako příliš slabý a musí zaniknout, nevíme.,
Po porážce říše budou až do nastoupení nacionalistických snah v Asii, Africe a snad taky v Jižní Americe již jen dvě mocnosti ve světě, které proti sobě mohou navzájem vystoupit: USA a SSSR. „Zákony dějin a geografickou polohou je těmto dvěma kolosům určeno, aby změřily své síly. Když Hitler sestavil toto pojednání o svém krachu a předpokládaném dalším vývoji světové situace, byl nemocným mužem, který se rapidně blížil k úplnému tělesnému zhroucení. Pohyboval se s únavou a těžkopádně, chyběl mu pocit rovnováhy, na krátké cestě se musel po 20 až 30 metrech zastavovat. Oči byly plovoucí v krvi, z koutků úst mu ukapávaly často sliny – obrázek utrpení a hrůzy.
Teprve když sovětské jednotky bojovaly v blízkosti Říšského kancléřství, spáchal Hitler sebevraždu. Jeho milenka, Eva Braunová, se kterou se den předtím oženil, se otrávila jedem. Hitler sám se usmrtil výstřelem do pravého spánku. Mrtvoly byly zabaleny do dek Wehrmachtu, vyneseny do zahrady Říšského kancléřství, polity benzínem a zapáleny.

Hodnocení životopisu Adolf Hitler

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  29. říjen 2007
  9 151×
  2867 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k životopisu Adolf Hitler