Arthur Hailey

Životopis

Arthur Hailey se narodil 5.dubna 1920 a dostal jméno po zemřelém snoubenci své matky. Elsie Mary Wrightová byla v roce 1916 zasnoubená s Arthurem Frederikem Haileym, za něhož se měla provdat ihned, jakmile se vrátí z první světové války. Jenže Arthur v boji padl a tak jeho starší bratr George - voják ve službách britské armády - nabídl tehdy již 32leté Elsii sňatek.
Rodina Haileyových žila v typickém dělnickém domku nedaleko Londýna - v Lutonu - a malý Arthur byl už od malička nadšeným čtenářem, který místo toho, aby si hrál venku, četl doma, nebo navštěvoval místní veřejnou knihovnu. Když mluvil doma o své budoucnosti - chtěl se stát reportérem - ambiciózní matka jej podporovala, ale otec George jí začal vždy hubovat: „Elsie, necpi mu do hlavy nesmysly. Jsme dělnická třída a nemá cenu mířit výš...“
Arthur si ve škole ve většině předmětů vedl dobře, ale obzvláště natvrdlý byl v matematice. Ale právě učitel matematiky brzy zjistil dvě podstatné věci. Za prvé, že v matematice je beznadějný případ a za druhé, že rád píše povídky, a že na to druhé má talent. Proto mu dal vždy z tohoto předmětu dostatečnou, třeba že si ji nezasloužil.
Protože ale Arthurovi rodiče neměli peníze na jeho další vzdělání, musel proto ve 14 letech opustit školu. Začal pracovat jako poslíček v realitní kanceláři, jehož mzda činila 5 šilinků týdně. Přitom navštěvoval večerní školu, kde se naučil alespoň těsnopisu a psaní na stroji. Po celou dobu jej bavilo psaní různorodých žánrů, např.: poezie, eseje, jednoaktovky, povídky, ...atd., ale nic z toho nebylo publikováno.
Druhá světová válka však razantně změnila jeho život. 3.září 1939 byl tehdy 19letý Arthur Hailey mobilizován, nechal se zapsat k záložníkům britského letectva RAF, neboť jako tisíce jiných mladých mužů toužil stát se pilotem. Když prodělával letecký výcvik, zjistil, že trpí chronickou leteckou nemocí, přesto však výcvik dokončil a v roce 1943 se stal pilotem s hodností četaře.
Na počátku roku 1944, kdy trávil dovolenou v Chicagu, se na jednom večírku seznámil s Joanou Fischwickovou - anglickou dívkou, která pracovala na velvyslanectví. Asi po šesti měsících - 23.června 1944 - se vzali. Byla to válečná romance - dva mladí lidé, kteří stěží znali jeden druhého a hledali lásku a pocit jistoty v šíleném převráceném světě. Později bohužel zjistili, že se k sobě vůbec nehodí.
Po válce si Arthur uvědomil, že neumí žádné řemeslo a nemá žádnou profesi. Jediné, co uměl, bylo létání. Navíc měl již ženu, kterou musel živit. Proto si našel místo na ministerstvu letectva v Londýně, kde byl redaktorem časopisu britského letectva. V roce 1946 se manželům Haileyovým narodil první syn Roger.
Život v poválečné Anglii se Arthurovi nelíbil. Rozhodl se proto emigrovat do Kanady, kde za 2.světové války strávil část služby u RAF při leteckém výcviku. Přestože se Joan narodili další dva synové, jejich manželství nebylo šťastné a směřovalo ke konci. Joan se cítila osamělá s malými dětmi, postrádala svoji rodinu, protože trpěla Arthurovou posedlostí psát. Krátce před vánocemi v roce 1949 i s dětmi od Arthura odešla.
V Kanadě se Arthur seznámil a později - v roce 1951 - oženil se svojí druhou a současnou ženou Sheilou. Tato jej následovala na všechna místa, kde se kdy usadil. Od Kanady, přes Kalifornii, Londýn, New York, Hollywood až po současné Bahamy. Mají spolu tři děti: Jane, Stevena a Dianu.
Druhé manželství vydrželo Arhturovi dodnes, a jeho žena ve své knize Vzala jsem si bestsellera (I Married A Best Seller) hodnotí jejich vztah slovy:

 

„Žít s někým 25 let ve šťastném manželství - je úspěch.
Žít po tuto dobu ve šťastném manželství se spisovatelem je zázrak.
Proč? Protože spisovatel bývá temperamentní, nemilosrdný, nedůtklivý, netrpělivý, emocionální, nerozumný, náročný, sobecký a až přespříliš pilný. Chce-li se stát úspěšným spisovatelem, musí takový být. A můj manžel takový je.“

 

Tvorba

Napsat román je chvályhodné. Napsat román, který se stane bestsellerem, je úžasné.
Arthuru Haileymu se to daří takřka půl století.

Haileyho literární sláva začala už v roce 1956. Do této doby, kdy pracoval jako šéfredaktor časopisu, později jako manažer firmy Trailmobile (výrobce nákladních automobilů), mu zbývalo na psaní jen málo času – a přesto napsal několik povídek a televizních her, z nichž nejúspěšnější byla Let do nebezpečí či Nebezpečný let (Flight into Danger), ze které se později stal román.
Jak vůbec psal A. Hailey své romány? Námět knihy byl pro něj nesmírně důležitý. Téma muselo představovat pro něj určitou výzvu, být náročné a stát za pozornost. Musel být také na tématu citově zainteresovaný. To proto, aby mu nadšení vydrželo po celou dobu tvorby. Také si přečetl o zvoleném tématu veškerou dostupnou literaturu, aby měl jakousi zásobárnu vědomostí.
V roce 1959 napsal první bestseller Konečná diagnóza (The Final Diagnosis). Napsání této knihy mu trvalo pouze devět měsíců, neboť se dobře připravil. K tomu, aby pravdivě zachytil práci ve velké americké nemocnici – od sester až k primářům a profesorům – a ukázal léčebné metody současného zdravotnictví, zúčastnil se amputace končetin, operace srdce, naslouchal radiologům, patologům, hovořil s ošetřovatelkami, internisti a byl také při porodu. Proto se mu podařilo tak přesvědčivě popsat celou řadu lidských vztahů, včetně milostných.
Po úspěchu, který sklidila Konečná diagnóza, následovaly další romány, které již svým titulem naznačovaly místo děje a budily ve čtenáři naději na četbu plnou napětí. V roce 1962 napsal román V nejvyšších sférách či Na vysokých místech (In High Places), kde tématem byla mezinárodní politika vlád, parlamentů, diplomatů v době vrcholící studené války. Plánem Kanady bylo připojit se ke Spojeným státům kvůli hrozícímu nebezpečí ze strany Sovětského Svazu. Autor zde upozorňuje na politiku, která je na jedné straně ctihodná, ale na druhé straně špinavá. Čtenář s napětím sleduje příběh zajatce na obchodní lodi, který se domáhá vstupu na kanadský břeh.
V roce 1965 napsal román Hotel (Hotel), zabývající se občanskými právy. Zde autor zachytil pět rušných dní v jednom typickém gigantickém hotelu a uplatnil svoji schopnost vytvářet vzrušující děj, který vrcholí dramatickým rozuzlením.
Tři roky nato následovalo Letiště (Airport), které bylo také později zfilmováno. Děj románu se odvíjí během jedné noci na imaginárním mezinárodním letišti ve státe Illinois v době, kdy nad jeho územím zuří prudká sněhová bouře. Do této situace je zasazeno napínavé vyprávění o cestujících ohrožených při dálkovém letu do Evropy cynickým psychopatem.
V roce 1971 byl napsán román Kola (Wheels), v němž autor kombinuje reportáž s románem. Děj se odehrává v Detroitu a souvisí se vším, co se týká výroby a prodeje automobilů a také organizované detroitské zločinnosti.
V roce 1975 to byli Penězoměnci či Penězokazci (The Moneychangers) – příběh o velké bance, která je přivedena od moci a úspěchu až na pokraj bankrotu a úpadku.
Po knize Vysoké napětí či Přetížení (Overload) - ve které jde o různé podvody a podrazy velkých firem a zejména o přetížení elektráren - se cítil Hailey unaven a oficiálně oznámil, že končí svoji spisovatelskou dráhu. Jeho přítel Dr. Edward Robbins mu totiž oznámil, že má blokádu věnčitých tepen a musí se podrobit neodkladné operaci. Po ní se Arthurovi vrátilo zdraví a začal pomýšlet na návrat do literárního světa.
Výsledkem byla kniha Účinný lék (Strong Medicine). Také toto dílo se podobně jako Konečná diagnóza odehrává v lékařském prostředí. Námětem románu je vývoj amerického farmaceutického průmyslu, který se promítá do chodu jedné z velkých akciových společností. Na dramatických osudech hlavních protagonistů autor ukazuje obtížnou cestu, která vede k nalezení účinného léku, líčí boj mezi etikou a ziskem a zaznamenává historii některých tragických omylů v této oblasti.
V roce 1990 bylo uvedeno na trh jeho předposlední dílo Večerní zprávy (The Evening News) pojednávající o únosu rodiny známého televizního komentátora jedné z největších amerických televizních společností, a to nebezpečnou teroristickou skupinou z Jižní Ameriky. Dramatické události v této knize postupně ústí v řadu tragédií ukazujících na krutou podstatu jakéhokoli fanatického hnutí.
V roce 1997 - po vydání románu Detektiv (Detective) – oznámil Hailey svůj odchod z literárního světa. Hlavním hrdinou je šéf miamské policie, oddělení kriminality, ale zároveň bývalý kněz, který odhaluje síť mnoha vražd, které nepramení z jedné osoby, jež byla za brutální činy odsouzena k smrti.

Některé své romány nabídl Hailey filmovým studiím a tak vznikl např. z knihy Konečná diagnóza film Mladí lékaři. Také román Letiště se dočkal své stejnojmenné filmové podoby.
Haileyho díla vyšla po celém světě, téměř ve 120 jazycích – z nichž nejkurióznější je jazyk kečua nebo řeč Siouxů či Eskymáků.

Detektiv

Tento román zachycuje prostředí miamské kriminální policie v čele s hlavním hrdinou – seržantem Malcolmem Ainsliem. Tento, předtím, než se stal detektivem, působil pět let jako farář. Kněžství se vzdal ve svých třiceti letech - prostě odešel a skoncoval s církví. Nepřestal věřit v Boha, nýbrž poznal pokrytectví církve jako instituce a nechtěl již dále být její součástí. Celá kniha je propletena úvahami o historických událostech, ve kterých figurovala církev a vůbec pohled hlavního hrdiny na křesťanskou víru je stěžejní filozofií tohoto díla.
Samotná kniha je rozdělena do pěti částí, přičemž každá část se střídavě věnuje minulosti a přítomnosti. Postupně jsou objasňovány skutečnosti, které byly po celá léta zatajovány, jsou objevována hrůzná a odporná fakta, co se týče činů sadistických zločinců, a je odhalována krutá a nikým neočekávaná pravda.
Příběh začíná ve chvíli, kdy několikanásobný vrah, kterého Ainslie zatkl a přivedl před soud, Elroy Doil zvaný „Zvíře“ má zbývajících několik hodin života a jeho posledním přáním je vidět Ainslieho. „Zvíře“ totiž ví, že Malcolm je bývalý kněz a proto, i když Ainslie sám neví proč, jej žádá o poslední zpověď. Ainslie přijímá, neboť je zvědavý, kolik obětí má Doil celkem na svědomí. „Zvíře“, který již jako mladík vraždil a celý život lhal, teď, těsně před smrtí začíná mluvit pravdu a Ainslie se dozvídá o celém řetězci Doilových vražd. Jednu vraždu však Doil zapřel a detektiv teď bojuje sám se sebou: „Mluvil Doil pravdu, nebo lhal a k jedné z vražd se nepřiznal? A i kdyby se pokoušel vyvléct se z poslední vraždy, proč by to dělal, vzhledem k tomu, že jej dělilo posledních pár minut od elektrického křesla? Když tedy mluvil pravdu, kdo byl neznámým vrahem a skvělým napodobitelem Elroyových vražd?“ Při postupném objevování odpovědí na tyto otázky se Ainslie setkává se svojí bývalou láskou – Cynthií Ernstovou, někdejší spolupracovnicí, v současné době však komisařkou floridského magistrátu, ale především dcerou nejbohatších lidí na Floridě – Ernstových, kteřížto byli údajně podle soudu zavražděni Elroyem. Ten však protestuje…: „Ostatní jsem oddělal, ale nechci umřít s obviněním za něco, co jsem neprovedl.“
Zatímco Ainslie všechna fakta shromažďoval postupně, na následujících řádcích se seznámíme s celým příběhem, řazeným dle sledu událostí.
Elroy Doil vyrůstal pouze s matkou – alkoholičkou a prostitutkou – ve špinavém kutlochu uprostřed gangsterských tlup potloukajících se po ulicích. Již od mládí měl sklony k ubližování a s postupným přibýváním let se jeho sadistická úchylka stupňovala. Jako mladiství zavraždil starý manželský japonský pár – Ikeiovy, na což však policie nepřišla a pravý viník za to nebyl nikdy potrestán. Když kriminalisté po Doilově přiznání otevřeli hrob Ikeiových, našli spolu s nimi i zapečetěnou obálku s vytrženou stránkou z Bible. Druhou obětí se staly Esperanzovy, španělský pár, ovšem za tuto vraždu Doil nebyl potrestán z důvodu mravní bezúhonnosti a nízkého věku. Třetím popraveným byl starší pár - Frostovy. Když policie našla znetvořená mrtvá těla těchto manželů v hotelu Royal Colonial, hrála hlasitě hudba z rádia a to hard rocková stanice HOT 105 a za mrtvolami na podlaze ležely čtyři mrtvé kočky. Muž se ženou k sobě byli připoutáni čelem, aby trpěli při pohledu, jak ten druhý umírá, v ústech měli roubík a bylo vidět, že po dlouhém mučení zemřeli na vykrvácení. Navíc pan Frost měl vypálené oči. Za pár měsíců na to byly v Clearwateru stejným způsobem zavražděni sedmdesátníci – manželé Hal a Mabel Larsenovi. Vedle nich byl zase nalezen kartónový půlměsíc natřený na červeno a stará otlučená trumpeta. Zanedlouho se vynořilo nové dějiště – Fort Lauderdale a s ním další mrtvoly - Hennenfeldovi. Opět manželský postarší pár, opět hrála hudba, stejný způsob zavraždění a navíc pachatel přidrátoval panu Hennenfeldovi k nohám teplomet a zapnul. Zářiče se přepálili a mrtvola měla chodidla úplně zuhelnatělá. Policie marně pátrala po pachateli, neměla, čeho by se chytila, vzhledem k tomu, že nikdy se žádné otisky ani vražedná zbraň nenašla. Když už začínala miamská policie usínat na vavřínech, byla ohlášena další vražda – manželů Urbinových. Zase byl zaznamenán stejný způsob zavraždění atd. a navíc v ruce ženy spočívala bronzová mísa plná lidských výkalů. Teď již policie začala pátrat naplno a hledala souvislosti v oněch neobvyklých detailech, které byly nalezeny u každé z vražd. Tu to Ainsliemu došlo. Vše mělo souvislost s Biblí a její částí Zjevení. Ty čtyři kočky: „A před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed a kolem trůnu čtyři zvířata…“. Pak také Frostovy oči: „Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně…“. Trumpeta v Clearwateru: „Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice…“ a kartónový půlměsíc natřený na červeno: „A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl…“. Také Hennenfeldovy nohy: „Jeho nohy podobné kovu rozžhavenému ve výhni…“ A také paní Urbinová: „Ta žena oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami, v ruce držela zlatý pohár, plný ohavnosti a nečistoty…“. Teprve po tomto zjištění se mohla miamská policie opřít o nezvratný fakt – vrah je náboženský psychopat. Po dlouhém sledování několika vytypovaných známých trestanců, dospěla kriminální policie k závěru, že pohyby a aktivity Elroye Doila jsou podezřelé a zaměřili se zejména na jeho sledování. Než jej však chytili, bylo pozdě. Doil stačil ještě zavraždit manžele Temponeovy. Ovšem při této vraždě byl Elroy přichycen a zatčen přímo na místě činu. Vnuk Temponeových totiž sledoval celou tu hrůzu pootevřenými dveřmi a duchapřítomně zavolal policii, i když tím riskoval prozrazení a smrt.
Avšak jedna vražda pořád zůstala neobjasněna. V době krátce po vraždě Urbinových se městem a celými státy roznesla zpráva o smrti Eleanor a Gustava Ernstových - komisaře magistrátu a jeho ženy. Na první pohled sice vše nasvědčovalo tomu, že vrahem byl i v tomto případě „Zvíře“, ale Ainslie a jeho vyšetřovací team, který znal Doilovo uvažování, si nebyl tak docela jist. Těla mrtvol sice byla zohavena, ale na místě činu hrálo rádio s naladěnou country stanicí, nikoli hard rockovou a pak mrtvý králík, který ležel vedle, nezapadal do žádného oddílu Zjevení. Malcolm pojal podezření, které padlo na Cynthii – jejich dceru. Po měsících pátrání se jeho tušení potvrdilo. Policie našla deníky paní Ernstové. Tam se dověděli celou pravdu a znechuťující skutečnost, která sahala až do raného dětství malé Cynthie:
„Gustav byl zvráceně sexuálně posedlý Cynthií, oplzle ji dráždil a ona již ve svých třech letech se jej ve své nevinnosti čím dál víc bála. Eleanor nic nepodnikla, myslela jen na sebe – na pomyslné vlastní zohavení a zneuctění, kdyby Gustavova perverze vyšla najevo… Gustavovu stále rostoucí sexuální touhu po dceři podněcovalo navíc bití – kruté palčivé políčky a rány za banální prohřešky. Když bylo Cynthii šest let, otec se o ni otíral údem, když pak trochu fyzicky vyspěla, znásilňoval ji až hnusem a bolestí křičela. Gustav toho nedbal, možná dceřino zoufalství násobilo jeho rozkoš… A Eleanor stále nic nepodnikala. Za těchto okolností Cynthia nakonec ve dvanácti letech nevyhnutelně otěhotněla… Pro dítě strašné břímě – schovávali ji, aby ji nikdo nespatřil, pozorovala, jak zošklivěla, její tělo se zvětšovalo, mívala divné pocity, jako by se v ní něco hýbalo… Dolehlo na ni v plné míře vlastní zostuzení, cítila se provinile, přitom byla bezmocná a ponechaná sama sobě, nemohla si s nikým promluvit, svěřit se, opřít se o někoho… Následoval nedůstojný, tajný, bolestivý porod, novorozeně nikdy neviděla, protože jí je hned odebrali. Pak nečekaná úleva: Gustav, který ji nepřestal znásilňovat ani během těhotenství, s tím náhle a z neznámých důvodů přestal – teprve mnohem později se dověděla proč, matka jí neochotně prozradila, že jejich právní zástupce pohrozil Gustavovi odhalením, pokud nepřestane… Jednoho dne pak dům Ernstových navštívila pracovnice péče o děti a kladla Eleanor dotazy jako: „Za jakých okolností vaše dcera otěhotněla“ a „Co otec dítěte – víte vůbec, jak byl starý?“. Eleanor se opět z odpovědí vymanila obratnou lží, pečovatelka se s ní spokojila a netrvala na vyslechnutí dítěte. Po tom všem a všemu navzdory Cynthia chladně a pragmaticky uvážila situaci. Rozhodla se dočkat času, využít rodičů, dokud nedosáhne nezávislosti, a pak dát průchod dlouho mokvající nenávisti a zabít je – tak jako oni zabili mnohé v ní…
Jak myslela, tak také udělala. Využívala zbraně, kterou měla proti otci. Stačil jeden výhružný pohled a Gustav hned zařídil, co po něm chtěla. Proto se vyšplhala až na post komisařky.
Poté, co policie nashromáždila dostatek faktů a důkazů o tom, kterak Cynthia zaplatila za vraždu svých rodičů svému milenci Patricku Jensenovi, postarala se o to, aby se vražda podobala stylu „Zvířete“ a zajistila si i své alibi, šel Ainslie Cynthii zatknout. Když ji však odzbrojoval, zmocnila se jedné ze svých pistolí odhodlaná zabít nejprve Ainslieho a pak sebe. Nebýt Malcolmovy spolupracovnice Ruby, která na poslední chvíli vtrhla do pokoje a Cynthii zastřelila, tak by skvělý detektiv miamské policie Malcolm Ainslie nemohl úspěšně završit svoji škálu vyřešených případů a spokojeně odejít z oddělení vražd a začít vyučovat náboženství na univerzitě.
Večerní zprávy

Toto dílo, odehrávající se v prostředí americké televizní společnosti CBA, velmi důkladně a napínavě popisuje únos tří příbuzných zpravodajského komentátora jihoamerickou teroristickou skupinou.
Hlavními postavami jsou profesní sokové Harry Partridge a Crawford Sloane. Oba dva pracují v CBA, jenže zatímco Sloane se každý večer objevuje na miliónech obrazovkách, Partridge pracuje mnohdy v nebezpečném terénu, zpracovává informace a posílá je do ústředí.
V minulosti – ve válce ve Vietnamu – oba pracovali na stejném tématu: bojovali společně proti zneužívání drog ve válce. Ale již tehdy se Sloane držel spíše v zákrytech, zatímco Partridge se vyhýbal smrtícím kulkám. Tehdy se setkali s Jessicou, krásnou ambiciózní mladou ženou. Oba se do ní zamilovali, a ona opětovala lásku Harrymu. Ale vzhledem k tomu, že kolem nich zuřila válka, nemohl nabýt jejich vztah jiného rázu, než poněkud volnějšího. Po nějaké době Harrymu došlo, že vlastně Jessicu zatěžuje přílišnými starostmi o jeho život a ze vztahu vycouval. Toho využil Crawford, požádal Jessicu o ruku, ta přijala a za pár měsíců se vzali. Pro Harryho to byla strašlivá rána, ale vzpamatoval se z toho, i když na Jessicu nikdy nezapomněl. Delší dobu na to letěl letadlem Alitalia s papežem na zajímavou reportáž do Říma. Při této cestě se seznámil s letuškou - půvabnou Gemmou. Za pár měsíců se vzali a ona zanedlouho otěhotněla. Když však v Londýně – novém společném bydlišti – přecházela ulici, srazilo ji auto a ona ani nenarozené dítě nepřežilo. Z tohoto šoku se Partridge dlouho nemohl vzpamatovat a vzpomínky na Gemmu v něm neustále bolestně pobývaly.
Když se jednoho dne paní Jessica Sloanová vydá spolu se svým synkem Nickym a svým tchánem Angusem jako obvykle do supermarketu je i se svým dvoučlenným doprovodem zajata, omráčena a unesena teroristickou skupinou Sendero Luminoso, která se pečlivě a velmi dlouho připravovala na tuto akci. Všichni tři zajatci jsou nejprve drženi nedaleko města, aby únosci zajistili hladký převoz do Jižní Ameriky a teprve po mírném uklidnění situace ve městě jsou pod vlivem drog převezeni v rakvích do Peru, kde probíhá občanská válka. V malé vesničce daleko od civilizace, kam vede jen zarostlá stezka pralesem, je zamknou odděleně do bambusových klecí, aniž by se směli vzájemně navštěvovat, a zároveň začínají vyjednávat s CBA. Tito únosci však nechtějí peníze, jsou to fanatičtí revolucionáři chtějící změnit kapitalisticko – imperialistické státy a požadují „pouze“, aby byl zveřejněn jejich program se kterým chtějí seznámit veřejnost. Proto také zašlou do CBA tyto požadavky:

1) Počínaje druhým pondělkem po obdržení tohoto požadavku bude vysílání celostátních večerních zpráv CBA zrušeno pět dní v týdnu – celý jeden týden.
2) Místo zrušeného programu se bude vysílat jiný program, který bude CBA doručen na pěti kazetách. Název programu je
SVĚTOVÁ REVOLUCE: SENDERO LUMINOSO UKAZUJE CESTU.
3) Během vysílání Sendero Luminoso se nedovolují žádné reklamy.
4) Ani CBA, ani žádná jiná organizace se nepokusí vypátrat zdroj, za kterého pocházejí kazety, z nichž první bude doručena CBA do čtvrtka příštího týdne. Další budou následovat den za dnem. Jediný pokus zjistit původ kazet vyústí v okamžitou popravu jednoho ze tří zajatců, držených v Peru.Každé další bláhové pokusy budou mít stejný následek.
5) Tyto rozkazy nejsou předmětem vyjednávání a budou přesně uposlechnuty. Jestliže ze strany televize CBA a ostatních budou rozkazy v tomto dokumentu plně uposlechnuty, všichni tři zajatci budou propuštěni čtvrtý den po pátém vysílání Sendero Luminoso. Ale jestliže rozkazy nebudou uposlechnuty, zajatci nebudou nikdy spatřeni a jejich těla se nikdy nenajdou.

Po přečtení tohoto dokumentu „Světlý nastal čas“ CBA však ani neuvažuje o tom, že by splnila, co se po ní žádá. Když tuto zprávu uslyší v Sendero Luminoso, slibují krutou pomstu. Vědí totiž, co Sloanovi coby otci ublíží nejvíce – pohled na utrpení svého dítěte. A proto Nickymu – mladému nadějnému klavírnímu virtuózovi – uříznou dva prsty a pošlou je jeho otci. V CBA se rozpoutá duševní dilema. Na jednu stranu všechny zamrazí z toho, čeho jsou únosci schopni a co bez váhání udělají, aby dosáhli svého, ale na druhou však vědí, že podmínky, které si klade Sendero Luminoso, nejsou reálné. Proto čelní představitelé televize vymyslí plán, který jim bohužel nevyjde. Když přijde z oněch slibovaných pěti kazet první, CBA ji zhlédne, ale v hlavním vysílání pouze uveřejní, že kazeta přišla poškozená a nelze ji proto odvysílat. To už se teroristé dopálí na nejvyšší míru a bez rozmyšlení udělají, co slibovali – popraví jednoho ze zajatců - Anguse.

Jeden z únosců Gustavo postrkoval Anguse dopředu, vystrkoval jej z cely. Teď už všichni věděli, že kráčí na svou smrt. Angus klopýtal a zavolal: „Nicky, co kdybychom si zazpívali? Dáme si nějakou písničku.“ Angus zvýšil hlas.
„Já tě potkám zas,
v těch starých známých místech…“
Jessica viděla, že Nicky otevírá ústa, ale oba byli zahlceni slzami a ani on, ani Jessica se nemohli připojit. Angus už byl venku z boudy, mimo jejich zrak. Stále ještě slyšeli jeho hlas, ačkoli už slábl.
…která moje srdce objímá po celý den,
v té malé kavárně…“
Hlas zeslábl docela. Zůstalo jen ticho a čekání. Plynuly vteřiny. Čekání se zdálo delší, než ve skutečnosti bylo, potom ticho přerušily výstřely z pušky – čtyři rány těsně po sobě.

Aby ještě více utvrdili televizi, jak vážně to myslí, useknou mrtvole hlavu a zašlou ji do CBA. Než však stačí otřesná zásilka dojít do Států, Harry Partridge se svým vyšetřovacím týmem je již v Limě s přesnou mapou místa, kde se domnívá, že únosci pobývají. Harry totiž od okamžiku, kdy se dověděl o únosu Jessicy, Nickyho a Anguse pátral po zmizelých teroristech navzdory nedostatku údajů a fakt ze všech sil a všemi dostupnými i nedostupnými prostředky.
Než se tým zdatných odvážlivců vydal vstříc neprobádané džungli, vypracoval Harry přesný plán místa, ovšem průběh osvobozování nechával inspiraci a na přípravě pracoval až když viděl vše na vlastní oči. Když se po dlouhém 2-3 denním sledování rozhodnou konečně osvobodit zbylé dva zajatce, je temná noc a ačkoli prvního strážce zabijí bez problémů, necelé půl hodiny po odplutí na motorovém člunu, smrt dozorčí Socorro zapříčiní poplach a zběsilé pronásledování uprchlých vězňů a jejich osvoboditelů. Partridge má dvě možnosti útěku: Buď přes džungli anebo dál přes řeku. Nad oběma proletí letadlo Cheyenne II. Kvůli času se rozhodne pro džungli, ale to už je jim vůdce únosu Miguel v patách. Náhle si jeden ze členů osvoboditelské party zvrtne nohu a nemůže pokračovat dál. Proto zůstává v polovině cesty s pistolí v ruce, aby se zastřelil v okamžiku, kdy uslyší ve své blízkosti únosce a tím dá najevo nejen svoji hrdost a chrabrost, ale také upozorní své utíkající přátelé, jak daleko už teroristé jsou. Blízko. Teroristé jsou dokonce tak blízko, že v okamžiku, kdy letadlo přistává a Jessica i s Nickym spěšně utíkají rovnou do náruče Crawforda, tak Partridge kryjící všechny zezadu, je střelen nepřítelem do nohy, upadne a není schopen zdolat 50m, jež tvoří most mezi smrtí a životem. Letadlo se však již nemůže vrátit, ba naopak musí vzlétnout, jelikož Sendero Luminoso již směřuje své střely na vrtule letadla.

Na zemi ležel Partridge a díval se, jak Cheyenne II. odlétá. Viděl ještě něco jiného. Závojem bolesti viděl ve dveřích odlétajícího letadla usměvavou postavu v uniformě. Alitalia. Mávala mu.
Partridgeovi začaly stékat slzy, tak dlouho zadržované. Pak ho zasáhly další kulky a zemřel.

 

Konečná diagnóza

Jak už sám název napovídá, tato kniha se odehrává v lékařském prostředí, a to ve značně zastaralé a zanedbané nemocnici Three Counties, kde se vede boj nejen o lidské životy, ale také se zde střetávají mladí a staří lékaři. Zatímco mladá krev chce prosadit nové lékařské objevy a postupy, starší generace je razantně proti, brzdí vývoj a modernizaci a ohání se svojí zkušeností a dlouholetou praxí. Na čí straně je však pravda? Misky vah se nerozhodně kývají, jde však o nejeden lidský život, tudíž není času nazbyt – je třeba se rychle rozhodnout… Čtenář se seznamuje s kolektivem lékařů v době, kdy v rychlém a neočekávaném sledu dojde k několika neočekávaným katastrofám.
Hlavní charakterovou postavou je starý patolog – doktor Joe Pearson, který v nemocnici působí již 32 let. Jeho protipólem je svědomitý primář středního věku Kent O´Donnell, který se snaží o nápravu a zlepšení situace v Three Counties, čemuž se vedoucí patologického oddělení brání. Navíc na ono problematické oddělení přichází mladý laborant John Alexander. On a jeho žena Elizabeth čekají své druhé dítě, přičemž to první jim zemřelo krátce po porodu. Proto také mladí manželé dbají na řádné vyšetření. Z tohoto důvodu se také Alexander pohádá s Pearsonem. Starý lékař odmítá provést třetí zkoušku krve, tzv. Coombsův test - ten by bezpochyby rozpoznal závadnost či bez vadnost - i poté, kdy je přijat mladý patolog doktor Coleman, a třetí rozhodující test přímo nařídí. V důsledku těchto neshod se nakonec stane, že předčasně narozenému dítěti Alexandrových není ihned po porodu transfúzí vyměněna krev, ačkoli by měla, jelikož novorozeně má erytroblastózu a dítě umírá. Vina právem padne na starého Pearsona, jenž si také svoji vinu uvědomuje a dobrovolně nemocnici opouští. A nejen to. Požádá svého zámožného přítele, který nad ním drží ochrannou ruku, aby mladého Johna Alexandra finančně dotoval na studiích na lékařské fakultě, pro kterou se rozhodl.
Ovšem příběh nekončí, je prolínán s druhým životním osudem a to životem mladé sestry Vivian, která se zamiluje do doktora Mika Seddonse. Nejedná se však o románek ani o velkou lásku vystřiženou z červené knihovny. Při jejich první schůzce totiž začne mít Vivian bolesti v koleni a ačkoli tomu ani moc nepřikládá důležitost, tak ji Mike pošle na vyšetření. Za nedlouho je objeven v koleni nádor, jenže není jisté, zda je benigní, tj. nezhoubný a vyoperovatelný, anebo maligní, tj. zhoubný s nutností amputace. Zde nastupuje opět patologie a dvě rozličné diagnózy, doktorů Pearsona a Colemana. Jelikož se neshodnou, zašlou dvěma různým doktorům snímky kolena a žádají je o analýzu. Cizí lékaři do tří dnů zašlou svůj ortel. Oba jsou si naprosto jisti svými rozhodnutími. Jenže každý se shoduje na něčem jiném, lépe řečeno jeden si je jist, že jde o nádor zhoubný a je nutno okamžitě amputovat, druhý si pevně stojí za tím, že nádor je nezhoubný a operace není nutná. Nyní lpí konečná diagnóza na doktoru Pearsonovi, a ta zní: „Maligní“. Mezitím se ale Mike s Vivian zasnoubil. Po amputaci si však Vivian uvědomí, co všechno by kvůli ní Mike prožíval a o co by byl ochuzen. Proto mu nabídne, že se na 5 dní odloučí, neuvidí se, ani si nebudou telefonovat, on si vše nechá projít hlavou a pak se buď vezmou anebo rozejdou. Ačkoli Mike protestoval, smlouval, tvrdil, že to nevydrží a že jeho rozhodnutí se nezmění, tak za pět dní přichází s tím, že se bohužel na společný život s postiženou dívkou necítí, a asi by to nezvládl. Po několika dnech je amputovaná noha prohlédnuta a dodatečně se zjistí, že alespoň v tomto měl Pearson pravdu – nádor byl skutečně zhoubný a operace tedy byla na místě. Kolik života však mladé devatenáctileté Vivian lékaři dali, to nikdo neví.
Celá situace je navíc ztížena epidemií tyfu, kvůli které má být nemocnice uzavřena. Doslova za pět minut dvanáct je však objeven bacilonosič, je hospitalizován a léčen, spolu s ním také postižení tyfem.
Po všech těchto pohromách uvažoval O´Donnell následujícím způsobem, který vystihuje hlavní autorovu myšlenku.

Jako by se naráz roztrhl pytel smůly. Proč? Kde hledat příčinu? Byl to náhlý symptom skryté slabosti, která se najednou projevila? Nedojde ještě k horším věcem? Byly dnešní události signálem obecného brzkého rozkladu? Byli všichni vinni – pocitem samolibosti – podněcoval ji snad sám O´Donnell?
Všichni jsme byli příliš jisti, že naše vedení je lepší než minulé. Usilovali jsme o to. Věřili jsme, že budujeme pokrokový chrám zdraví, místo, kde budeme léčit a dál se učit. Selhali jsme! Selhali jsme hanebně a slepě, protože jsme měli jen dobré úmysly? Byli jsme hloupí a nevidoucí, když jsme s očima upřenýma do oblak, oslněni září ideálů, ignorovali prosté, pozemské varovaní každodenní všednosti? Co jsme vybudovali? Je nemocnice Three Counties opravdu místem, kde se lidé uzdravují? Nebo jsme ve své bláhovosti vztyčili jen nabílený náhrobek, prázdnou, antiseptickou skořepinu?

Závěrečné celkové hodnocení

Spisovatele Arthura Haileyho jsem si vybrala proto, že mi byl doporučen jako velmi čtivý autor. Zhlédla jsem také jeho film Letiště, který byl poutavý a napínavý, jako ostatně veškerá jeho díla. Je ale pravda, že některé knihy jsou vynikající, jiné jsou dalo by se říci průměrné.
Co mi však na všech jeho románech vadilo, byl počáteční chaos ve jménech hlavních představitelů. Hailey se snaží čtenáře na prvních padesáti stranách seznámit s každou postavou, počínaje prezidentem a konče naprosto nedůležitou osobou například zelinářky a neuvědomuje si, jak ztěžuje čtenáři jeho požitek z knihy. V důsledku této nedostatku je pak člověk nucen listovat neustále dopředu, aby se přesvědčil či ujistil, jestli nebo zda je to vůbec onen hrdina, kterého má namysli. Na bázi lidské rekonstrukční fantazie si člověk představuje hrdiny svým vlastním osobitým způsobem. Třeba na základě podobnosti jmen, či si jej úplně přetvoří. Proto mu změť, kterou Hailey přichystá již na počátku díla, značně zkomplikuje situaci.
Román Detektiv se mi líbil asi ze všech jeho děl, která jsem četla, nejvíce, jelikož ona spletitost, jež jsem rozebírala výše, nebyla příliš markantní. Také hlavní postavou jsem byla nadšena, vzhledem k tomu, že Ainslie byl bývalý kněz a jeho názory na církev byly velmi zajímavé a zaujaly mne. I když příběh byl značně ve své drastičnosti přehnán a do reality by byl jen těžko zasaditelný, tak každý musí uznat, že poutavost zde nechyběla. V dnešní době bychom sice jen těžko hledali neznámého čtrnáctinásobného vraha na svobodě a pokud bychom jej našli, tak by to jistě nebyla tzv. oddechová literatura, ale každopádně při četbě této knihy člověk nevychází z údivu.
V díle Večerní zprávy proniká čtenář do zákulisí televizní společnosti – což už je samo o sobě nevšední. Také zde Hailey trochu přehání brutalitu, ale pravdivě ukazuje, jak malou cenu má pro někoho život a co dokáže zfanatizovaný dav. Zejména pasáž - kde vedení společnosti má rozhodnout o tom, zda pustí kazetu, jež vyvolá katastrofu a tím snad zachrání život tří lidí, anebo prostě a jednoduše odmítnou, aby nebyly propuštěni a nepřišli o tučné platy a tím zároveň odsoudí rodinu svého kolegy a přítele k smrti – stojí za zamyšlení nad sebou sama.Jednou větou bych knihu zhodnotila jako drastickou a zároveň dojemnou.
Knize Konečná diagnóza se nedá upřít vzrušující děj, ani snaha o poučení – a to jak v oblasti lékařské terminologie, tak v oblasti lidského chování. Hailey zde líčí několik životních příběhů, přičemž každý je něčím zvláštní. Všechny tyto příhody a lidé v něm vystupující mají společného jmenovatele – nemocnici, v níž pracují, stravují se, či se zotavují a která jim připravuje denně překvapivé situace, např. životní pohromy, které pak společnými silami musejí řešit. Někdy se shodnou, někdy ne, občas musí zakročit autorita, jindy zase vzniknou komplikace díky nedokonalé a zastaralé technice. Není to sice jako v pohádce, že dobro vždy zvítězí nad zlem, ale i tak – příběhy lidí z nemocnice Three Counties alespoň nekončí katastroficky.
Celkově lze říci, že veškeré knihy, ať už byly spletité více či méně, ať už se zaobíraly tématem politickým, lékařským či kriminálním, vždy byly trhákem a nikdo se při jejich čtení nenudil. V současnosti je Haileymu 78 let, má za sebou operaci srdce a v budoucnu hodlá především odpočívat a jíst zdravě. Jeho oddaní čtenáři vědí, že si odpočinek zaslouží, ale zároveň doufají v další „přírůstek“. Co říci úplně na závěr? Snad jen vyjádřit naději v to, aby se starý pan Hailey (a především jeho starostlivá žena) nad čtenáři ustrnul, nechal se inspirovat svojí múzou a napsal ještě nějaký bestseller – tak skvělý, jak to umí jen on – Pan spisovatel Arthur Hailey.

 

Seznam použité literatury

- SHEILA HAILEY: Vzala jsem si bestsellera
Talpress;1933

- ARTHUR HAILEY: Detektiv
Eminent; 1998

- ARTHUR HAILEY: Večerní zprávy
Premiéra; 1992

- ARTHUR HAILEY: Konečná diagnóza
Spirála; 1976

- Magazín DNES + TV; 28.5.1999
text:Jan Krammer

Hodnocení životopisu Arthur Hailey

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  23. duben 2008
  2 928×
  5403 slov

Komentáře k životopisu Arthur Hailey