Emanuel Moravec

Narodil 17. dubna 1893 v Praze jako prvorozený syn pražského obchodníka Jana Petra Moravce a jeho ženy Malvíny, rozené Sapinové. Po obecné škole nastoupil měšťanku na Smíchově. Díky dobrému prospěchu přešel v roce 1908 na Vyšší průmyslovou školu s českou vyučovací řečí v Praze.

 

O jeho studentských letech máme velmi málo informací. Víme však, že 26. ledna 1911 vystoupil z římskokatolické církve, čímž demonstroval své přesvědčení, že katolická církev je snahám českého národa nepřátelská a pomáhá Habsburkům v jeho utlačování. Zkoušku z dospělosti složil 9. července 1912.

Zcela symbolicky 28. července 1914, v den vypovězení světové války, byl odveden a o tři dny později narukoval do armády. Byl zařazen jako jednoroční dobrovolník a okamžitě odvelen do školy jednoročních dobrovolníků v Salcburku. Zde se cvičil ve funkci velitele kulometného družstva, později byl povýšen do hodnosti svobodníka. V březnu 1915 se ocitl v ruském zajetí, a vzniklou situaci docela přivítal. Duchu jeho slovanského uvědomění se totiž příčilo bojovat po boku Němců proti Rusům. Proto ani nekladl odpor a s rukama nad hlavou se vzdal prvnímu ruskému pěšákovi, který na něj namířil puškou s dlouhým bodlem.

V Rusku požádal o ruské občanství, aby mohl vstoupit do řad České družiny , avšak nebylo mu vyhověno, a tak využil jiné příležitosti a přihlásil se do I. srbské dobrovolnické divize, kde se stal poručíkem a jako bývalý kulometčík také velitelem kulometné čety. V září 1916 byl zraněn v bitvě u Amzači a po skončení léčby byl v březnu 1917 na vlastní žádost zařazen do československých legií. Jeho novým působištěm se stalo ukrajinské městečko Borispol, kde se 6. srpna 1917 poprvé setkal s T. G. Masarykem, který na něho udělal velký dojem a na dlouho se pro něj stal neotřesitelnou autoritou.

V lednu 1920 se v kostele vladivostocké pevnosti oženil s Ruskou Helenou Grigorijevnou Bekovou, které bylo 17 let a byla tedy o 9 let mladší. Poprvé se s ní setkal, když jí bylo 13 či 14 let. Do Československa se novomanželé vrátili 14. srpna 1920 a čtrnáct dní poté se jim narodil syn Igor.

Po návratu do vlasti přijal Moravec nabídku stát se důstojníkem z povolání. Byl přidělen jako zpravodajský důstojník k zemskému vojenskému velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodu.

V závěru roku 1920 byl za službu v legiích a účast v bojích vyznamenán Československým válečným křížem, Revoluční medailí, Medailí za vítězství a Rumunským křížem Crucea commemorativa. Generál Hrbek ovšem ve svých vzpomínkách označil Moravce za zbabělce, který, když padl jeho první voják, naříkal, jak je válka krutá.

Od listopadu 1922 studoval Moravec na Vysoké škole válečné v Praze. V závěrečných zkouškách však skončil na 44. místě z 50 posluchačů. Tento neúspěch se stal pobídkou k větší píli a pracovitosti, protože ty jsou pro další Moravcovu činnost charakteristické. I tak ale patřil k armádní elitě. 27. ledna 1923 se dočkal druhého syna, jemuž dal jméno Jiří.

Moravec měl po celý život problém s penězi. Přitom jeho příjem v armádě např. za rok 1926 činil 27580 Kč, tj. asi 2300 Kč měsíčně, což za první republiky rozhodně nebyly malé peníze. Nezkušená rodina však neuměla hospodařit, žila nad poměry (všichni i se služkou se stravovali v hostinci) a ocitla se ve finančních nesnázích. Moravec si proto musel přivydělávat honoráři, které dostával za články v novinách a časopisech.

S první manželkou se rozvedl v roce 1932, ale nežili spolu již od roku 1929. V době manželské krize se seznámil s Pavlou Szondyovou, narozenou v roce 1914. V době jejich prvního kontaktu jí mohlo být 15 či 16 let. S osmnáctiletou Szondyovou se oženil tři měsíce po rozvodu a o necelé dva měsíce poté mu porodila syna, který dostal jméno Pavel Emanuel.

Za skutečné ocenění Moravcových schopností a jeho publicistické činnosti je třeba považovat nabídku Lidových novin ke spolupráci. Moravec nabídku přijal a zůstal jim věrný až do své smrti, byť je v závěru své kariéry zásoboval plody pokleslého novinářství a změnil je v tribunu své kolaborantské politiky. Publikoval buď pod svým jménem či pod pseudonymem Stanislav Yester, který se mezi čtenáři stal pojmem. V zasvěcených komentářích a úvahách se vyslovoval k vojenským, vojenskopolitickým i mezinárodněpolitickým otázkám. Od roku 1931 také vyučoval na Vysoké škole vojenské v Praze, kde si vedl výtečně.

Moravcovy aktivity vzbudily zájem prezidenta Masaryka, jenž jej k sobě povolal na návštěvu, která se konala 12. května 1933. Masaryk si o něm nechal vypracovat obšírnou zprávu, ve které stálo, že Moravec je „muž levého smýšlení, přesvědčením pevný, zásadový demokrat, člověk velmi sečtělý, bystrý, dobrého a břitkého slova, činný literárně, …“ Prezident při schůzce nadhodil, že by nebylo od věci napsat knihu, která by propagovala oficiální doktrínu obrany republiky. Výsledkem byla Moravcova dvoudílná kniha Obrana státu. Moravec se v tomto díle netají přesvědčením, že prvořadým nepřítelem Československa je nacistické Německo. V něm mj. také prohlásil: „Utneme každému ruku, která se natáhne přes naše hranice. Postaví – li nás osud proti přesile, přijmeme boj.“

V roce 1936 napsal knihu Válečné možnosti ve střední Evropě a válka v Habeši. V ní se asi poprvé projevil jako stoupenec sblížení s fašistickou Itálií a netajil se sympatiemi k jejímu totalitnímu režimu, což čtenáře rozhodně překvapilo.

Moravcova novinářská činnost narůstala kvantitativně i kvalitativně. Např. v roce 1937 publikoval nejen v Lidových novinách 56 článků s různou tématikou, většinou na velmi dobré úrovni. Za pojednání nazvané „Po dvaceti letech,“ věnované výročí bitvy u Zborova, obdržel dokonce prestižní Baťovu cenu za nejlepší novinářský článek, spojený s odměnou ve výši 1000 Kč. Kromě toho také pravidelně publikoval v Přítomnosti, Důstojnických listech a dalších periodikách. Navíc uskutečnil v této době celou řadu odborných i popularizujících přednášek, které vyvolávaly ohlas i mimo hranice Československa.

Díky všem těmto skutečnostem se plukovník Emanuel Moravec stal známou a populární osobností. Proto nikoho nepřekvapilo, že když 14. září 1937 zemřel Tomáš Garrigue Masaryk, byl právě Moravec vybrán, aby při jeho pohřbu vedl ulicemi Prahy vojenský kondukt. Pro Moravce to nepochybně byla i vrcholně osobní záležitost, kterou osobně prožíval. Masaryk pro něj znamenal po celých dvacet let, od prvního setkání v roce 1917 až do smrti nespornou a neotřesitelnou autoritu.

Ještě v roce 1938 Moravec soustavně upozorňoval na německou hrozbu. Současně ve svých článcích a přednáškách vyzýval ke klidu a statečnosti: „My dobře známe toho podezřelého bručouna, my lid žijící na jeho úpatí. Byl odjakživa nešika, když chtěl ze světa udělat kůlničku na dříví.“

A pak přišel Mnichov, který pro něj znamenal ohromné zklamání a citový zlom. Do své smrti se mnichovského komplexu nezbavil. Dokonce ani v době, kdy již stál oběma nohama v pekle a byl Němcům upsán tělem i duší, nedokázal se oprostit od pohnutí při vzpomínkách na mnichovské dny.

Ne všichni českoslovenští politikové byli ochotni smířit se s kapitulací, a tak Moravec nebyl sám, kdo žil v přesvědčení, že je svatou povinností národa bránit svou svobodu za každou cenu.

2. října 1938 se v služebním domě pražského primátora dr. Petra Zenkla konala schůzka s předáky protikapitulantského tábora. Nejrozhodnějšími zastánci odporu za každou cenu se jevili dr. Hubert Ripka a Emanuel Moravec. Ti se netajili svým odhodláním bojovat i proti vůli prezidenta Edvarda Beneše. Moravec byl vybrán, aby jel za Benešem na Hrad a sdělil mu rozhodnutí bránit republiku za každou cenu. Prezidentův osobní tajemník Prokop Drtina později vzpomínal: „Byl, abych tak řekl, v plné polní. Ve vysokých botách, s revolverem za pasem, s mračným pohledem, svítící jeho lysou lebkou vypadal v tlumeném světle pokoje jako trestající bůh války! Z několika málo vět, které se mnou promluvil, než jsem ho mohl uvést k panu presidentovi, jsem vyrozuměl, že armáda přijetí mnichovského diktátu nesnese, a že se postaví proti panu presidentovi, a že on jde pana presidenta varovat.“

Schůzka Moravce s Benešem trvalo dlouho, snad dvě hodiny. Prokop Drtina ve svých pamětech píše, že Moravec odešel stejně rozčilený, jako přišel. „Připadal mně však také jaksi skleslý a nevzbuzoval již tak bojovný dojem, s jakým přišel. Pan president mi pak celkem klidně řekl, že mu vyložil, proč jsme se museli mnichovskému rozhodnutí podřídit, … “ Moravec ovšem průběh schůzky líčil jinak. V knize Děje a bludy, která vyšla již v době existence protektorátu Čechy a Morava. „Nalezl jsem ho polekaného, rozpačitého, bezradného a nejistého jako kluka po výprasku. To nebyl muž. Styděl jsem se, že jsme tomu ranečku bídy věřili. Hořko mi bylo … Věděl dobře, co spáchal. Proto mne, prostého plukovníka svého vojska hleděl přesvědčit, že všechna ta bída přišla proto, poněvadž byl zrazen všemi, na které spoléhal … Stiskl jsem zuby a řekl: Pane presidente, armáda vám už nedůvěřuje … Řekl jsem, že voják neposuzuje plány, nýbrž jejich provedení … Tehdy jsem mu řekl, že je jen dvojí řešení: buď válčit, anebo se obrátit zády k proradným spojencům a dohodnout se stůj co stůj s německou říši. Třetího řešení nebylo.“ Na jiném místě Moravec vzpomíná, že Beneš při setkání naříkal, že Západ zradil proto, že je morálně mrtev, že on i Moravec jsou svědky zániku Západu.

Moravcova slabost pro mladá děvčata způsobila druhý rozvod. Začal se ucházet o přízeň šestnáctileté Jolany Emmerové, která v jeho domácnosti pracovala jako služebná. 4. října 1938 se se svou druhou ženou Pavlou Moravcovou rozvedl.

11. října 1938 skončila jeho vojenská kariéra odchodem na dovolenou. V tomto měsíci také skončilo jeho působení na Vysoké škole válečné a prozatímně byl přeložen do Památníku Osvobození v Praze. Také mu bylo generálním štábem zakázáno publikování, což pro něj byla velká rána. Jen diky honorářům za psaní se zbavil dluhů. Naposledy pod pseudonymem Stanislav Yester napsal do Lidových novin článek Úkol armády, ve kterém se vracel k Mnichovu, který mu nedal spát. Po vydání zákazu publikovat se pokusil oklamat nadřízené užitím jiného pseudonymu. Prokazatelně to byl pseudonym E. Herold, a nelze vyloučit, že publikoval i pod jinými jmény.

Moravec začal uvažovat o odchodu do zahraničí. Prostřednictvím československého vyslance v Mexiku profesora Kybala usiloval o místo vojenského poradce nebo aspoň učitele vojenských nauk v kterési ze středoamerických zemí, nejspíše Kostarice. Existují doklady o tom, že v této době začal intenzívně studovat španělštinu. Historické události jej však předběhly. 15. březen přišel dříve, než se odhodlal k odchodu.

Německá okupace jej jistě vyděsila. Nepochybně musel přemýšlet i o možnosti, že se mu Němci budou chtít pomstít za to, jak jejich režim a nacistický stát svou publikační činností napadal.

Němci se však rozhodli pro něco jiného, než Moravec čekal. Místo likvidace se jej pokusili získat pro sebe. Využili bezvýchodné situace, v níž se ocitl, hluboké krize hodnot, jíž procházel, zúročili trpké zklamání, které v období Mnichova zažil, a nepochybně také jeho obdiv k totalitním režimům, který z jeho prací probleskoval jíž dříve.

Nacisté uměli ke zradě přivést mnoho lidí brutálním násilím, což však není Moravcův případ. U Moravce k násilí sáhnout nemuseli a naopak se mu snažili vyjít vstříc. Nejprve souhlasili s vydáním jeho nové knihy, kterou nazval V úloze mouřenína s podtitulem Československá tragédie 1938.

V letních měsících mu nacisté nabídli okružní poznávací cestu po Německu, což Moravec rád přijal a své rozhodnutí zdůvodňoval: „abych poznal, co tam bylo za národně – socialistické vlády uděláno pro malého člověka.“ Po návratu ze studijní cesty nacistickou říší, se stal skálopevně přesvědčeným stoupencem tohoto názoru. Se svými závěry se netajil ani před přáteli, ani před okupanty a byl ochoten v jejich prosazování jít až do důsledků. Jaroslav Hrbek vzpomíná na průběh svých rozhovorů s Moravcem takto: „Moravec se prý přesvědčil o obrovských výkonech třetí říše v technice, průmyslu, dopravě a vůbec ve všech oblastech lidského konání. Jaký pořádek, řád, kázeň, moc a síla! Když jsem se podivil, jak se mu najednou všechno německé stalo blízkým, odvětil: Konečně, vždyť moje matka byla německá učitelka. O tom se nikdy dříve nezmínil ….“

Od 26. srpna 1939 jednou za měsíc promlouval v pražském rozhlasu k českým posluchačům. Jeho projevy se tentokrát nesly v duchu bezvýhradné a oddané spolupráce s nacisty. Později se jeho projevy staly četnějšími, od května 1940 promlouval k posluchačům jednou týdně, později ještě častěji.

Na svou stranu se snažil získat i levicově laděné novináře. 19. října 1939 zaslal dopis Mileně Jesenské , ve kterém píše: „Prozatím stále klape můj předpoklad o vývoji událostí. Jaké volím metody je vedlejší. O tom se dá hovořit. Člověk nemá mnoho na vybranou, když letí ze střechy. … Byl jsem v Německu a to mi mnoho z toho, co jsem cítil, potvrdilo … V jednom je má síla. Tentokrát dělám svou vlastní politiku a žádného vrtichvosta.“ Stěžoval si také, že za to musí platit nemalou cenu, že musel „velmi proškrtat“ seznam svých přátel.

V této době již spolupracoval se sicherheitsdientstem, nacistickou rozvědkou, a dokázal si najít cestu ke K. H. Frankovi, nejnebezpečnějšímu muži protektorátu.

Bezprostředně po okupaci došlo ke vzniku Národního souručenství, což byla v letech 1939 – 45 jediná legální česká politická organizace v protektorátě Čechy a Morava. Již měsíc po vzniku bylo členy Národního souručenství v Čechách 99,2 % mužské populace, na Moravě pak 98,4 %. Většina obyvatel ve svém přihlášení se k Národnímu souručenství spatřovala demonstraci svého češství a výraz odporu proti okupantům. Národní souručenství však mělo minimální pravomoci a jeho možnosti pozitivně ovlivnit vývoj v protektorátě byly velmi omezené. Vzhledem k očividnému protiněmeckému zaměření některých funkcionářů, doporučovali Moravcovi stoupenci činnost Národního souručenství zastavit a místo něj vytvořit nové politické uskupení, které by vůči Němcům vystupovalo upřímněji a oddaněji.

Moravec byl velkým kritikem Národního souručenství. Chápal tuto instituci jako „prokouknutý Blaník starých politických stran,“ přičemž si mnozí, jak řekl, „vytvořili z Národního souručenství nádraží, na kterém hodlají počkat na vlak, který je odveze do třetí republiky.“

V roce 1942 provokativně sdělil krajským vedoucím NS, že 95 % dosud popravených občanů mělo u sebe legitimaci této instituce. Dne 29. září uvedl v dopise Háchovi, že NS při převýchově národa nesplnilo svůj úkol a navrhl jeho likvidaci.

28. září 1941 přijel do Prahy Reinhard Heydrich a situace se utužila. Okamžitě byl zatčen gen. Eliáš, který byl pro Moravce velmi nebezpečný. Moravec, kdysi voják stejné armády jako Eliáš, jeho zatčení a později i smrt přivítal. V Heydrichově příchodu viděl začátek nové epochy v dějinách protektorátu a také novou příležitost pro sebe. Svými aktivitami na sebe upozorňoval okupanty stále více a svým vystupováním a projevy si zcela získal důvěru K. H. Franka. Ten zase na Moravce upozornil Heydricha, který ovšem o jeho činnosti měl také dostatek vlastních informací. Moravec jej zajímal, zdálo se mu, že je způsobilý k prosazování jeho plánů na území protektorátu. Pozval si jej na Hrad a tam došlo k zásadní dohodě: Moravec Heydrichovi rukoudáním slíbil naprostou věrnost německé říši. Ten mu zase oplátkou prominul jeho protiněmeckou minulost a zaručil plnou podporu svoji i německých úřadů.

Nyní, s Heydrichem za zády, mohl Moravec ještě směleji a bezohledněji zaútočit proti protektorátní vládě. Dne 4. října 1941 se v pražském rozhlasu bezvýhradně postavil za první hrozná Heydrichova opatření.

Moravec ve své důslednosti vedl ke zradě národa i příslušníky vlastní rodiny, především syny Igora i Juru. Igor dokonce vstoupil do SS, nejmladší Pavlík, ještě školou povinný, se stal alespoň členem hitlerjugend. Třetí manželka Jolana, rozená Emmerová byla vedena jako agentka gestapa a po válce proti ní bylo vedeno řízení u lidového soudu v Praze.

Okupanti Moravcovu činnost bedlivě sledovali. Heydrich si byl vědom, že vsadil na dobrého koně. Moravec byl tím nejlepším prosazovatelem jeho plánů, jakého si mohl přát. Rozhodl se tedy, že mu připraví větší prostor k tomu, aby se mohl plně realizovat. Rozhodl se, že jej udělá ministrem protektorátní vlády.

19. ledna 1942 byla jmenována již třetí protektorátní vláda v čele s Jaroslavem Krejčím. Moravec stanul v čele ministerstva školství a současně byl pověřen vedením Úřadu lidové osvěty, který byl podřízen předsedovi vlády a od bývalých ústředních úřadů převzal tiskové záležitosti, divadlo, literaturu, umění a film a cizinecký ruch. Heydrich jej charakterizoval, jako „důsledného zastánce připojení k říši.“

Hácha byl proti tomu, aby byl Moravec jmenován ministrem. Právem v něm spatřoval německého agenta, nasazeného do svého bezprostředního okolí, a tomu chtěl zabránit. Uvědomoval si rovněž, jak velice by Moravec mohl národní věci uškodit, kdyby dostal do rukou moc, a v tom jej utvrzovali zejména ministr Krejčí. Háchova pravá ruka dr. Havelka označil Moravce za bezcharakterního člověka a od „Němců koupeného lumpa.“ Hácha jej zase označil za „ropuchu, kterou bude muset sníst.“ Návrh na jeho instalování do vlády však pocházel od samotného Heydricha, a tomu se dalo čelit jen s obtížemi. Hácha a jeho spolupracovníci se snažili argumentovat Moravcovou legionářskou minulostí a jeho oddaností bývalému režimu. Frank je však překvapil pohotovou odpovědí, že jeho postup zcela chápe, že byl konsekventní a nezávadný. Dr. Krejčí tedy poukázal na to, že Moravec kdysi za republiky dostal cenu, za nejlepší článek proti německé armádě, a nyní zase píše vášnivé články pro německou armádu. „Ale pane doktore, právě v tom je vidět, že pan Moravec uznal svůj omyl a že dle toho jedná,“ usmál se Frank ledově. Hácha tedy vznesl námitku, že jej Moravec veřejně urazil, a pokud by jej nyní Hácha jmenoval ministrem, jeho autorita by byla otřesena, což by nebylo ani v zájmu říše. Frank tedy zařídil, aby se mu Moravec omluvil.

Moravec se neustále snažil získat si Heydrichovu důvěru. Aby Heydrich neporušil zdání, že Němci nerespektují protektorátní autonomii, nechtěl zastupující říšský protektor vnucovat novému premiérovi text vládního prohlášení zcela otevřeně a veřejně. Napsal jej a dal jej Moravcovi, aby s ním vystoupil on a ten to rád udělal.

Po dohodě s Heydrichem zaměřil Moravec své úsilí na převýchovu české mládeže v nacistickém duchu. K tomu měla sloužit především nová organizace, která v protektorátě Čechy a Morava vznikala od podzimu 1941. Jmenovala se Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.

Vzorem se Kuratoriu měla stát samozřejmě nacistická hitlerjugend a také reichsarbeitsdienst – Německá pracovní služba, které byly přísně až vojensky organizovány a vedeny. Jeho existenci mělo usnadnit vládní nařízení z 29. května 1942, které stanovilo, že všichni mladiství protektorátní příslušníci árijského původu, chlapci i dívky od osmnácti let, podléhají „povinné službě mládeže,“ výhradně pod vedením Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Nařízení zdůrazňovalo, že vedle výchovy rodinné a školní bude právě v Kuratoriu uplatňována také jednotná výchova tělesná, duševní a mravní.

V duchu jeho pojetí mělo Kuratorium ve znaku stylizovanou svatováclavskou orlici s hákovým křížem na hrudi, která pod křídly nesla znaky Čech a Moravy. Snahou jeho zakladatelů bylo dosáhnout toho, aby se nejmladší česká generace duchovně ztotožnila s nacismem, aby přestala vzhlížet k národní samostatnosti a svobodě a aby se dobrovolně zapojila do práce pro vítězství třetí říše. Přestože se v Kuratoriu mluvilo z praktických důvodů česky, duch jeho působení a výchovy byl zcela nacistický.

K slavnostnímu zahájení činnosti Kuratoria došlo 13. března 1943 ve Slaném, kde měl Moravec společně s Františkem Teunerem přednášku v místním divadle. Při jednom přerušení Moravcova projevu skandovala skupinka studentů prvního ročníku obchodní akademie: „E – man – je vůl.“

Již do poloviny roku byla dobudována organizační struktura v celém protektorátu. Pak přikročilo k pořádání akcí, jimiž chtělo získat sympatie mládeže. Patřily k nim například lehkoatletické soutěže, připravené v roce 1943 v jednotlivých okresech, které vyvrcholily závěrečnými závody na Strahovském stadionu.

Moravec si byl vědom, že vlajkaři budou mít jiný názor na realizaci plánů převýchovy českého národa, než měl on. Snažil se proto zapojit do ní koncepce Jana Rysa – Rozsévače (1901 – 1946), ten však nabídku nepřijal. Dokonce nazval Moravce politickým eunuchem. Moravec se u Franka zasadil o to, aby byla činnost Vlajky zastavena na tři měsíce. V případě, že by v této době byla ze strany Vlajky vyvíjena činnost proti Moravcovi, měl být Rys – Rozsévač poslán do koncentračního tábora. 17. prosince vydal Frank rozkaz, aby byl Rys – Rozsévač zatčen a do konce války byl internován v koncentračním táboře v Dachau.

Moravcovi příznivci navrhli aby mu vláda u příležitosti jeho padesátin poskytla jako dar 20000 marek na zakoupení víkendové vily, kterou Moravec neměl a po níž toužil. Nikdo z ministrů neměl odvahu se proti tomu otevřeně postavit. Ani Krejčí ne a o návrhu informoval Franka. Ten mu poslal dopis, v němž zakázal vyplatit z protektorátních prostředků navrhovaný dar s odůvodněním, že je „to naprosto nemyslitelné.“ Moravec tak dostal k narozeninám od předsedy vlády pouze květiny.

Atentát na Heydricha způsobil starosti také protektorátní vládě i Háchovi. Přestože s jeho přípravou neměli nic společného, postavil je útok do role představitelů „nespolehlivého národa,“ těch „smějících se bestií,“ jak nacisté Čechy nejednou charakterizovali. A museli Hitlerovi, Frankovi s dalším nacistickým pohlavárům vysvětlovat, že za atentát nemohou a ujišťovat je další loajalitou.

Pro Moravce byla tato mimořádná doba příležitostí, aby ukázal, co dokáže, čeho je schopen, a aby Němce přesvědčil, že udělali dobře, když vsadili právě na něho. Vyvíjel horečnatou činnost a do své kolaborační aktivity vsadil všechnu pracovitost, jež pro něj byla příznačná.

30. května 1942 vyzvala protektorátní vláda občany, aby byli bezpodmínečně poslušni nacistů, aby zachovávali naprostý klid a aby odmítli všechny pokusy o zvrat poměrů. V pražském rozhlase ji sice přečetl Hácha, ale rozhodující podíl měl na její přípravě právě Moravec. „Kdo jde s Anglií a jejími spojenci, je veřejným nepřítelem českého národa, a tak s ním také bude naloženo. Škůdce národa je každý, kdo podobná individua skrývá a kdo jejich činnosti všemi prostředky nezabrání. Chce – li český národ žít, nesmí ochabovat ve své práci a v boji za svou vlast,“ skončil svůj projev.

Hned následujícího dne, 31. května, promluvil do rozhlasu Moravec sám. Jeho projev byl opět vyznáním z protiněmeckého aktivismu a bezvýhradným ztotožněním se s nacistickou politikou. „Stojíme – li jako vlastenci před volbou, má – li, národ žít bez neplodné inteligence, anebo s ní společně zahynout, pak volím záchranu národa a neplodnou inteligenci i se svými darmošlapy hodím přes palubu. Ze zdravého prostého lidu vyroste nám nová silná inteligence,“ řekl tento povedený ministr školství a vedoucí Úřadu lidové osvěty. Jindy zase inteligenci nazýval „jedem rozkládajícím českou krev,“ „kostižerem na zdravém českém těle“ a slíbil, že jí pomůže na šibenici.

V den úmrtí Heydricha 4. června o půl deváté večer měl v rozhlase řeč: „Lide český! Jménem pana státního prezidenta a vlády Čech a Moravy obracím se k Tobě ve chvíli nad jiné vážné a smutné, …“ Heydrich byl podle něho „naším přítelem,“ prý si „oblíbil naši zemi,“ šlo – li o pomoc, „nechával mluvit svému srdci“ a vůbec byl „mužem vynikajících vlastností.“ V závěru vyřizuje lidu českému žádost prezidenta a vlády, aby v budoucnu vážil každého svého počínání.

Moravec si byl vědom svým výjimečným postavením ve vládě. Toho se snažil hned od počátku využít k posílení svých pravomocí a k získání kompetencí, jež mu z titulu jeho úřadu ani nenáležely. Ostatní, včetně předsedy vlády Krejčího a prezidenta Háchy, nenašli dost odvahy, aby se jeho požadavkům vzepřeli. Ukázalo se to již krátce po návratu vlády z Heydrichova pohřbu.

Dne 15. června 1942 se Moravec písemně obrátil na přednostu kanceláře prezidenta Háchy dr. Popelku. Upozornil jej, že ho již jednou žádal, aby dostával Háchovy projevy k dispozici dříve, než jej prezident přednese. V Berlíně Hácha mluvil s Hitlerem a neomezil se jen na kondolenční projev, jak bylo původně stanoveno. Moravec si stěžoval, že ani neslyšel, co Hácha Hitlerovi říkal. Teprve v Praze se dozvěděl, že prezidentův výklad o britském právu, Anglii a Angličanech byl naprosto nevhodný, a že jím Hácha překročil svoji pravomoc. „Aby se napříště předešlo podobným trapným případům, které mohou mít přímo osudový význam politický, znovu Vás velmi důrazně žádám a také odpovědným činům: zařiďte, aby se podobný případ více neopakoval. Současně dovoluji si Vás upozornit a prosím, abyste toto mé upozornění tlumočil panu státnímu presidentu, že bych příště musil panu státnímu presidentu nabídnout svůj odchod, kdyby bez mého vědomí on osobně nebo jeho kancelář podnikla sebemenší politickou akci nebo něco, co by se jako politická akce dalo vykládat. Tento dopis posílám v opise panu předsedovi vlády a v překladu panu státnímu sekretáři Karlu Hermannu Frankovi. Zdar Vůdci a naší drahé vlasti!“

Moravec věděl, že si s německou oporou v zádech může dovolit hodně. Proto zde vyhrožoval, že podá demisi, proto jen tak mimochodem oznamoval, že kopii dopisu posílá také Frankovi. Dobře věděl, že Hácha ani Krejčí kvůli němu nebudou riskovat spor s Němci a raději ustoupí. A tak se stal i cenzorem projevů Háchových.

Není se co divit, že se stal nejvíce nenáviděným člověkem v protektorátě Čechy a Morava. Stal se ztělesněním a symbolem nejhorší zrady. Zrady, která bolela, zrady o to horší, že celá řada lidí dobře věděla o jeho postojích předválečných a živě si pamatovala jeho výzvy k boji proti Německu, k boji třeba proti všem a za každou cenu.

O nenávisti českého národa vůči Moravcovi svědčí mimo jiné řada nelichotivých anekdot, které v té době vznikly.

„Ptá se pan listonoš pana domácího, jestli ví, proč má Moravec holou hlavu? – Protože když leze stále Němcům do – kamsi – tak aby jej to nešimralo,“ brala si jedna z nich na paškál jeho fyzický zjev.

Druhá zase zpochybňovala jeho inteligenci: „Moravec byl na exkurzi ve škole a ptá se jednoho školáka: Jestli pak víš, kolik je mně let? – To prosím nevím. – A kolik bys mně tak hádal. – Šestačtyřicet. – A proč zrovna šestačtyřicet? – Protože u nás je jeden poloblb a tomu je třiadvacet.“

Dnes již také víme, že jej nenáviděli nejen lidé doma, ale že jeho nebezpečnost si uvědomoval i československý zahraniční odboj a že se vážně zaobíral myšlenkou zabít jej podobně jako Heydricha. Příslušníci domácího nekomunistického odboje si uvědomovali riziko atentátu na Heydricha. Odeslali tedy do Londýna telegram, ve kterém doporučovali, když už, tak spáchat atentát na Emanuela Moravce. Ale jejich protest nebyl vyslyšen a rozkaz provést atentát na Heydricha nebyl odvolán.

Moravec sám o této nenávisti věděl a posmíval se jí. Ve svém rozhlasovém projevu, který pronesl již 19. července 1941, se posluchačům chlubil, jak za ním přišel „jakýsi známý šantala“ a varoval jej před hněvem svých spoluobčanů. 24. ledna 1943 dal Beneš na návrh Františka Moravce souhlas k provedení atentátu na Emanuela Moravce. Beneš si uvědomoval, že atentát na říšského Němce by znamenal velké represálie jako v případě Heydricha, což by u Moravce odpadlo, a jehož odstranění by mělo důsledky i politické.

V roce 1945 již Moravec tak optimistický nebyl a propadal chmurným náladám. Jako odborník na vojenskou problematiku musel dávno vědět, že německá armáda je poražena a že spolu s ní svůj boj prohrál i on. Navíc se trápení války nevyhnula ani jemu. Jeho syn Pavlík, jedenáctiletý příslušník hitlerjugend, se zúčastnil jakéhosi soustředění v Salcburku. Nešťastnou shodou okolností provedlo na toto město nálet spojenecké letectvo a při něm nejmladší Moravcův syn zahynul. Také o oba své syny z prvního manželství měl obavy – oba bojovali po boku Němců na východní frontě a již delší dobu o nich neměl žádné zprávy. Stále častěji se vracel k myšlence, že jsou oba mrtvi, že padli.

Stále ještě přispíval do novin a časopisů. 14. ledna 1945 zveřejnil v Lidových novinách úvodník nazvaný Procitnutí, v němž dokazoval, že český národ by v říši potkal lepší osud, než jaký jej čeká pod nadvládou Ruska. „Dej, Bože, Němcům sílu a s námi hříšnými měj slitování,“ vyjádřil pod nadpisem Nápor nevěřících dne 4. února 1945 své jistě nejvroucnější přání.

Český novinář František Kubka našel v období protektorátu útočiště právě v Moravcově Ministerstvu lidové osvěty, v něž byl Úřad pro lidovou osvětu změněn vládním nařízením již dne 15. června 1942. Proto také s Moravcem prožil poslední dny jeho života.

„Koncem dubna mě Moravec – po dlouhých měsících – zavolal k sobě. Seděl v audienční síni. Jeho pracovna byla opevněna pytli s pískem. V okně stálo kulomet. Moravec pil koňak. Sklenku za sklenkou.

Tady teď v noci s ženou spím. Děti už nemám … Čtu teď Beneše. Švýcarské vydání jeho povídaček o demokracii. Tváří se jako Wilson. Také to s ním tak dopadne … Nebudu se stydět sednout si na lavici obžalovaných vedle Pétaina. Ale to vám říkám, lůzou se zabít nedám!

Moravec zvedl pravou ruku, jako by se chystal k árijskému pozdravu. Ale pohyb nedokončil, znechuceně se zašklebil a mávl dlaní.“

Úplně poslední Moravcův článek vyšel 2. května v Národní politice. Nazval ho příznačně Doznávám a znovu tvrdím. Napsal: „Národ byl churavý. Jako s nemocným muselo se s ním zacházet. Když ovšem v horečce se pokusil šplhat po vysokých římsách, musel být pevnou rukou stržen zpět… V Košicích soptí. Hrozí soudem. Na to je jediná odpověď. Dostavím se na obsílku řádného národního soudu, tak jak se na ni dostavil i stařičký Pétain. Soud dneška nás nezajímá… Nevím ostatně, proč právě já bych měl zůstat naživu, když moji tři synové zemřeli a z toho dva za věc Evropy, k níž se upřímně a otevřeně znám. Sedět na lavici obžalovaných vedle maršála Pétaina neznamená, že by člověk seděl ve špatné společnosti.“

4. května došlo na Ministerstvu lidové osvěty v Praze ke schůzce mezi Moravcem a Radolou Gajdou. Praha neměla být vydána sovětské armádě. Moravec údajně Gajdu žádal, aby zasáhl proti tomu, aby se Praha dostala do rukou bolševiků. Gajda však Moravcovo přání nesplnil. Vyhnul se přímé odpovědi a na Moravcovo přání nepřistoupil.

Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání, projevili Němci naprosto špatný odhad situace a českého prostředí. Ve snaze přispět k uklidnění situace obrátili se na Moravce, aby k národu promluvil v českém rozhlasu. Protože studio na Vinohradské třídě již ovládali ozbrojení Pražané, padlo rozhodnutí převézt Moravce do Mělníka, aby pronesl svoji řeč z tamní vysílačky. Kamion, který Moravce převážel, však v horním záhybu Chotkovy silnice vypověděl službu – došel mu benzín. Rozčilený Moravec si zřejmě uvědomil, že nemá žádnou šanci, a zatímco řidič naplňoval nádrž z kanystru, sáhl ministr do kapsy svého koženého kabátu, vytáhl revolver a střelil se do pravého spánku.

Byl na místě mrtev. Auto s Moravcovou mrtvolou pokračovalo dále k budově biskupského gymnázia, kde sídlilo velitelství německé pořádkové policie. Na zahradě byla jeho mrtvola zakopána.

Na základě výslechu svědků provedly československé úřady průzkum zahrady gymnázia. Skutečně zde našly několik hrobů, které byly neprodleně otevřeny. Hned v prvním z nich ležela mrtvola Moravcova, v dalších byli esesmani, kteří padli v povstání. Nebožtík ležel jen 50 centimetrů pod povrchem země, zasypán sypkou zahradní hlínou. Jeho hlava byla zabalena do kabátu, takže zůstala poměrně zachována. Tělo bylo identifikováno několika známými i jeho první manželkou. Pitevní nález hovořil jasně o sebevraždě.

Tak skončil člověk, který se ve své pýše pasoval na zachránce českého národa, přestože o rady a pomoc, které nabízel, nikdo nestál. Ve své ctižádosti dokázal během několika posledních roků svého života zničit všechno, čím si v předchozích letech vydobyl úctu a uznání svých bližních. Jedno se mu však nepochybně podařilo. Dokázal se trvale zapsat do české historie: jako symbol zrady a přeběhlictví. Jako symbol zla, které je hodno jen odsouzení.

Použitá literatura

Bouček, Miroslav a kol.: Za národní osvobození, za novou republiku 1938 – 1945. Vedoucí úloha KSČ v národně osvobozeneckém boji. Praha 1985, 611 s.

Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945. Praha 1999, 664 s.

Černý, Václav: Paměti 1938 – 1945. Křik Koruny české. Brno 1992.

Elektronická encyklopedie Diderot

Hrbek, Jaroslav: Emanuel Moravec aneb konstrukce a skutečnost. ĎaS, 1969 (roč. 11), č. 5, s. 39 – 42.

Kvaček, Robert – Tomášek, Dušan: Causa Emil Hácha. Praha 1995, 221 s.

Kvaček, Robert – Tomášek, Dušan: Obžalována je vláda. Praha 1999, 236 s.

Moravec, Emanuel: Děje a bludy II. Praha 1942.

Moravec, Emanuel: Doznávám a znovu tvrdím. In: Národní politika 2. 5. 1945.

Moravec. Emanuel: Na úpatí sopky. In: Lidové noviny 11. 2. 1938.

Moravec, Emanuel: Obrana státu. Praha 1936.

Otáhalová, Libuše – Červinková, Milada (edd.): Dokumenty z historie československé republiky 1939 – 1943 I – II. (Acta occupationis Bohemiae & Moraviae). Praha 1966, 815 s.

Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945. Praha 1999, 486 s.

Pasák, Tomáš: Pod ochranou Říše. Praha 1998, 429 s.

Pernes, Jiří: Až na dno zrady: Emanuel Moravec. Praha 1997, 239 s.

Tesař, Jaroslav: Emanuel Moravec aneb logika realismu. ĎaS, 1969 (roč. 11), č. 1, s. 20 – 27.

Hodnocení životopisu Emanuel Moravec

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  10 583×
  5203 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k životopisu Emanuel Moravec