Ferdinand I. Habsburský

Ferdinand I. Habsburský se narodil 10.března 1503 jako páté dítě Filipa I. Sličného a Johany Šílené. Jeho prarodiči byli v otcovské linii Maxmilián I. Habsburský a Marie Burgundská, z matčiny strany potom zástupci aragonsko – kastilského rodu Ferdinand a Isabela Španělská.

Ferdinand vyrůstal spolu se svými sourozenci, Eleonorou, Karlem (narodil se roku 1500), Isabelou, Kateřinou a mladší Marií na Španělském dvoře. Když byl Ferdinandovi rok jeho otec Filip I. zemřel na zimnici. Dožil se pouhých šestadvaceti let. Psychicky labilní a opět těhotná Johana nadále propadala trudomyslnosti a došlo to až tak daleko, že musela být do konce života internována v klášteře. Od té doby byly děti žili na dvoře svého dědečka Ferdinanda Aragonského. Byly vychovávány typickým španělským způsobem. Přísně, náročně, stroze katolicky, byly zdůrazňována jejich vladařská budoucnost a povinnosti. Byly jim vštěpovány požadavky hájit vyšší dynastické zájmy a nadřazování je nad zájmy osobní. Ferdinandova výchova byla vskutku kvalitní. Byl osobním žákem Erasma Rotterdamského v Nizozemí. Tento učitel, ke kterému ho poslal bratr ho naučil náboženské snášenlivosti. I když byl Ferdinand fyzicky neduživý, byl velmi nadaný – mluvil plynňe španělsky, francouzsky, latinsky, italsky a později i německy. Bohužel i navzdory svému dosti osvícenskému vzdělání (byl sice katolík, ne však bigotní), zůstával vůči svému okolí studený a namyšlený.

Na základě dynastických dohod s Jaggelonci, se Ferdinand oženil s Annou Jagellonskou, krátce potom se impérium rozdělilo a Ferdinand získal alpské državy. Za několik let vybudoval s opomíjených Habsburských držav jednu z nejsilnějších a nejbohatších částí říše.

Nejdříve ale musel roku 1525 potlačit povstání vedené Michaelem Gaismaierem. Šlo o povstání vyvolané nastupujícím Lutherovým učením. Ferdinand se snažil povstání oslabit a začal povstalcům slibovat mnohé úlevy, nakonec se mu podařilo je rozdělit. Nakonec svolal tzv. selský sněm v Insbrucku, který záměrně protahoval. žoldnéři jeho bratra mezitím zbytek povstalců bez velkého masakrování potlačili.

Roku 1515 si Ferdinandova sestra Marie vzala Ludvíka jagellonského, ten ale záhy zahynul v bitvě u Moháče (1526). Tím se Ferdinandovi otevřela cesta k uherskému a českému trůnu. 26.října 1526 byl korunován českým a 16.prosince 1526 uherským králem. Tímto se pod jeho vládou ocitly země Koruny České (Čechy, Morava, Slezsko a obě Lužice) část někdejšího Uherska (slovenská teritoria) a rakouské alpské země (Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Tyroly) a některé drobné državy v Německu. Roku 1531 byl korunován římským králem.
I když byl Ferdinand zvolen uherským králem, neznamenalo to, že by mohl Uhrám vládnout. Svatoštěpánskou korunu získal totiž i bohatý uherský magnát Ján Zápolský. Tento hrdina válek s Turky byl korunován v listopadu 1526. O měsíc později byl pomazán i Ferdinand a to tím samým biskupem, Štěpánem Podmanickým. Ferdinand vytáhl za pomoci úvěrú od jihoněmeckých finančníků do Uher, kde se mu do roka podařilo zlikvidovat převážnou většinu odporu. Na pomoc Zápolskému přišli Turci, kteří se dostali až před Vídeň. Byly sice nakonec zahnáni zpátky, ale klid byl nadobro ztracen. Roku 1538 uzavřel Ferdinand se Zápolským mír. Habsburci tím získali západní Uhry, Chorvatsko a vyjma Košicka, které zůstalo Zápolskému, celé Slovensko. po smrti Jána Zápolského roku 1540 dala jeho manželka Isabela Zápolská korunovat jejich malého syna Jana. Ferdinand vtrhl do Uher, Turci obsadili Budín. Po několika neúspěšných pokusech o jeho znovudobytí bylo roku 1547 dohodnuto, že si Turci ponechají okupovanou část Uher s Budínem a Habsburkům zůstal Slovensko s centrem v Bratislavě, tehdejším Prešpurku.

Hospodářství Uher a Českých zemí bylo známo svou neuspořádaností. Ferdinand to začal měnit hned po svém nástupu. Porušil tím ale mnoho slibů, jenž dal stavům. České země byly v té době ekonomicky nejvyspělejší a šlechta byla zvyklá na slabou a nedůslednou vládu Jagellonců. Ferdinand potřeboval velké množství peněz na stavbu a udržování obranné linie proti Turkům. Zvyšoval daně a privilegia šlechty i měst se nenápadně, ale rychle ztenčovala.

Už roku 1527 vznikla česká královská komora, měla vybírat a evidovat daně. Tím byl konec machinacím šlechty u které předtím značná část daní skončila. Ferdinand také dohlížel na statky, které dali Jagellonci do zástavy. Vzniklo ještě mnoho dalších úřadů, Ferdinand si vyhradil právo dosazovat úředníky sám. Přibyly také nové berně, v minulosti bývaly spíše nárazového charakteru, teď však byly vypisovány pravidelně každý rok. To se českým stavům a měšťanstvu přirozeně nelíbilo. Něco se muselo stát - do dvaceti let vypuklo povstání. Stalo se tak roku 1547.

Poslední kapkou pro české stavy bylo svolání zemské hotovosti, kterou chtěl Ferdinand použít proti saskému kurfiřtovi Janu Fridrichovi, který stál v čele branné koalice německých protestantských knížat. Většina Čechů vedených Pražany odmítla přejít české hranice a po několika dalších neuposlechnutích se snažila přidat na stranu saského kurfiřta. Jan Fridrich byl však po prohře v bitvě u Muhlbeku zajat (duben 1547). Ferdinand se vrátil do
Čech a usadil se v Litoměřicích, tam za ním přišli prosit o odpuštění účastníci povstání. Většina trestů – především pro šlechtu byla velmi mírná. Za to městům připadly tresty nanejvýš tvrdé. Nejhůře dopadla Praha. Byly je zabaveny veškeré podzemky a většina majetku. K tomu ještě zavedení různých dávek a omezení pravomocí. Celkově klesl majetek českých královských měst na desetinu. 22. srpna 1547 dal Ferdinand stít dva rytíře a dva měšťany. celkově bylo odsouzeno k různým trestům 32 příslušníků rebelující šlechty a skoro 600 měšťanů. Česká královská města se tak na dlouhou dobu dostala do finanční krize.

Rok 1547 byl pro Ferdinanda skutečně nešťastný, při svém již patnáctém porodu zemřela jeho milovaná manželka Anna. Bylo jí 44 let. Jejich sňatek byl sice uzavřen z čistě dynastických důvodů, byl však přesto naplněn oboustrannou hlubokou láskou a úctou. Říká se, že se Ferdinand potom již žádné ženy až do své smrti nedotkl a uzavřel se světu. Nikoli však svým státnickým povinnostem.

Ferdinand musel vést dlouhou válku v Sedmihradsku, kde vládla Isabela Zápolská za svého neplnoletého syna Jana Zikmunda.. Válka trvala od roku 1551 až do roku 1562. Mezitím ještě pomáhal svému bratrovi Karlovi V. ve válce proti německým protestantským knížatům. V roce 1556 Karel V. abdikoval a Ferdinand se tak stal vedoucím mužem Habsburské dynastie.

Velmi významný pro celou Evropu byl v roce 1555 Ferdinandem podepsaný Augsburský mír. Zavedl důležitou doktrínu „cuius regio, eius relirio“ (koho vláda, toho víra). Jak už bylo řečena, ačkoli byl Ferdinand katolík, nebyl bigotním zastáncem své víry. Byl tolerantní a dokonce pro Čechy vymohl na papeži užívání kalicha pro utrakvisty. Také pozval do Prahy jezuity, kteří se velmi významně podílely na vývoji školství.

Ferdinand I. Habsburský zemřel 25. července 1564 a je pochován v chrámu sv.Víta na Pražském hradě. Spolu s ním je zde pochována jeho manželka Anna. Měli 15 dětí.

České země svěřil svému druhorozenému synu Ferdinandu Tyrolskému.

I Když ho jeho současníci neměli příliš rádi, musíme Ferdinandu Habsburskému přiznat nemalé zásluhy v pokroku, který se snažil do Čech přinášet. Tento navenek nepřátelský panovník byl zcela oddán svým zásadám a cílům. Přinesl do Čech přesné hospodářství, pozval mnoho zahraničních odborníků všech oborů. Hlavně však chránil Evropu před Tureckou expanzí.

Bibliografie:

Dějiny zemí Koruny české; kolektiv autorů
Habsburkové, životopisná encyklopedie; k vydání připravila Brigitte Hamannová
Toulky českou minulostí; Petr Hora – Hořejš

Hodnocení životopisu Ferdinand I. Habsburský

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 155×
  1144 slov

Komentáře k životopisu Ferdinand I. Habsburský

sara pfeifferova
díky