Ferdinand I.

Ferdinand I. se narodil roku 1503 na pohádkově bohatém španělském dvoře rozkvétajícím vlivem nově objevených kolonií. Narodil se do jedné z nejlépe postavených rodin tehdejší doby, byl vnukem čtyř panovnických hlav ( z matčiny strany královský pár aragonsko – kastilský, tedy Ferdinand a Isabela, z otcovy strany potom císařský pár habsburský Maxmilián I. a Marie Burgundská). V jeho rodičích Filipovi Sličném a Johaně Šílené se spříznilo několik nejurozenějších a nejstarobylejších rodů. Ferdinand měl tedy z hledisla dynastického ty nejlepší podmínky. Ale hned rok po jeho narození onemocněl jeho otec zimnicí a krátce nato zemřel a zdravotní stav psychicky labilní Johany se poté ještě zhoršil. Čerstvá vdova propadla trudomyslnosti a dožila svůj život jako nesvéprávná bytost. Ferdinand byl tedy vychováván jak svým dědem Maxmiliánem, který jemu i jeho sourozencům začal vtloukat do hlavy ideu Habsburské expanze, tak i Ferdinandem Aragonským, u kterého se mu dostalo přísné katoliské výchovy. Odtud lze tedy vysledovat původ charakteru vlády, jaký u nás Habsburkové vedli. Ferdinadovy skvělé panovnické schopnosti je třeba také připočítat pobytu u největšího učence renesanční Evropy, Erasma Rotterdamského.
I přes skvělou výchovu a původ nebyla Ferdinandova cesta k moci jednoduchá. Dorostl ve stínu svého staršího bratra Karla a protože Habsburkové chtěli vybudovat obrovské impérium sjednocené jedinou hlavou, jeho šance na vládnutí nebyly moc velké. Ke změnám pak došlo až vyjednáním svatby s Annou Jagelonskou, iniciovanou Ferdinandovým dědem Maxiliánem. Ani jednomu se do svatby příliš nechtělo, pro Annu nebyl sňatek příliš atraktivní a Ferdinandovi se příčila nevyhnutelnost s jakou byla vyjednána. Oba se nakonec přizpůsobili a jejich manželství se stalo jedním z nejšťastnějších v panovnických dějinách. Svatba navíc znamenala, že bratr Karel, v té době již vládce obrovského impéria, bude muset nějakou jeho část přislíbit bratrovi. To se Karlovi nechtělo. Dva roky se jednalo až se nakonec Karel uvolil. Impérium se tedy rozdělilo a Ferdinand získal všechny dědičné alpské državy.
Ferdinandovi bylo tehdy pouhých 19, ale bez ohledu na své mládí a politickou nezkušenost brzy prokázal své schopnosti. Byl střízlivý, bezohledný, chladný a uvážlivý. Uměl kalkulovat i riskovat. Vybudoval z alpských držav významnou baštu Habsburků a potlačil tam bouře luteránů vedených Michailem Gaismairem. Použil způsob, který pak uplatnil i v českých zemích – tedy naslibovat a pak krvavě potlačit.
Roku 1526 umírá tehdejší český a uherský král Ludvík Jagelonský a Ferdinand se stává nejvážnějším zájemcem o uvolněné trůny. Čeští stavové měli nejprve obavy z Ferdinanda. Uvykli si, že za Jagelonců měly vládu v rukou v podstatě oni a měli strach nechat usednout na trůn někoho, kdo prokázal takové absolutistické tendence. Nakonec jej ale zvolili na základě podepsání tzv. volební kapitulace. Byl to souhrn podmínek přijatelných pro obě strany, jakýsi vládní program. Podmínky, které po složitých vyjednáváních Ferdinand podepsal opravdu vypadaly jako kapitulace. Musel potvrdit staré výsady stavů, zavázal se, že nebude nikoho sesazovat ze zemských úřadů, že bude sídlit v Praze, že zaplatí obrovské dluhy Jagelonců a že zachová respekt vůči náboženské svobodě kališníků. Habsburk si o všech těch požadavcích musel myslit svoje. Podepsal, ale většina z nich se realitou nikdy nestala. 23. října 1526 se tedy volbou stavovského sněmu stal králem českým. Sněm se však skládal pouze z českých stavů, stavové na Moravě v obojí Lužici a ve Slezsku na sněm přizváni nebyli. Byla to urážka vedlejších zemí Koruny české a snížení jejich významu. Tito stavové proto prohlásili volbu stavů v Čechách pro sebe za nezávaznou a přijali Ferdinanda na základě jeho dědičných práv, protože byl manželem Anny Jagelonské. To znamená, že uznali ten princip, proti kterému by se stavy správně měly stavět. Od čáslavského sněmu si stavové prosadili podíl na vládě a dokonce si směly svobodně zvolit vlastního panovníka. Stavové z vedlejších zemí Koruny České tento princip ale popřely. Může nám sice připadat, že zas tak velký význam to nemělo, ale není tomu tak. Tímto stavové podali důkaz své nejednoty a neschopnosti se dohodnout, demonstrovali svou nesoudržnost. To Ferdinandovi jen usnadnilo to, co měl v plánu, tedy absolutizovat moc.
O dva měsíce později, 16. prosince byl zvolen Ferdinand také králem uherským. I tam došlo k problémům, protože ještě před jeho korunovací si uherští feudálové zvolili na trůn Jana Zápolského. Přepych dvou králů vyvrcholil v Uhrách občanskou válkou, do které se zapojili i Turkové, věčně číhající nebezpečí z východu a mír byl uzavřen definitivně až roku 1947.
To všechno ale bylo ještě daleko a mezi tím se ještě mnoho událo. Takže zpátky. Rokem 1526 ve střední Evropě tedy vzniká obrovské mnohonárodnostní habsburské soustátí. Skládá se ze zemí Koruny české, z části někdejšího Uherska a z rakouských alpských zemí ( tedy Horní a dolní Rakousy, Kraňsko, Korutany, Tyroly a Štýrsko ).
Hned v prních letech vlády se Ferdinand soustředil na centralizaci a absolutizaci své moci ve všech těchto zemích. Protože ale české země byly obilnicí monarchie a také pokladnicí díky svým stříbrným i jiným rudným bohatstvím dopadla na ně všechna opatření nejtíživěji. Byla vytvořená dvorská rada ve Vídni, tedy jakési ministerstvo financí, která získala moc nad všemi finančními prostředky státu a kontrolovala vybírání daní. Nejen, že tento úřad měl sídlo ve Vídni, ale členem nebyl nikdo z doposavadních zemských úřadů, tím tedy Ferdinand hned dvakrát prušil volební kapitulaci. Ale šel ještě dál. Vytvořil tzv. dvorkou radu, jakési zjednodušené ministerstvo vnitra, a královskou vojenskou radu, jakési ministerstvo války. Protesty stavů Ferdinand uklidnil tím, že se jedná jen o jeho poradce a nenápadně budoval dál svůj ústřední byrokratický aparát. Jediný klad, který lze zde Ferdinandovi připsat je, že do těchto orgánů vybíral lidi na základě jejich schopností. Sám byl katolík, ale neodmítl služby protestanta, když bylo zřejmé, že bude užitečný. Je tedy zřejmé, že Ferdinand byl nepochybně vypočítavý a schopný panovník, bohužel.

V poměrně krátkém čase měli Češi, a to privilegovaní právě tak jako ti nejubožejší, Habsburkovy tvrdé ruky dost. Srazily se dva světy, dvě pravdy. Rozdíly mezi Habsburkovým a českým pojetím věcí se lišily v názoru na stát a jeho správu, v otázkách ústavních, náboženských i národnostních. Stavové se dosud pokládali za nositele státní moci, království pro ně bylo prostým součtem stavů. V králi spatřovali spíše reprezentačního představitele, viditelné zosobnění státu, nic víc. Naproti tomu Ferdinand, tento renesanční monarcha, považoval za přirozené, jestliže třímal mov výlučně ve svých rukou. A existovaly jiné nepřekročitelné bariéry. Ferdinand byl katolík, sice bez fanatismu, tolerantní, ale Čechy byly odedávna převážně kališnické. A ferdinand byl navíc cizinec, který komolil češtinu až to bolelo. To vše dohromady vytvářelo prostředí rozmáhajícího se vzdoru. Podnět k české rebelii přišel zvenčí a jmenoval se Šmalkaldská válka, tedy boj protestantských knížat ve SŘŘ. Habsburští bratři, Ferdinand a Karel, se dohodli potlačit jejich odpor společně. Ferdinand přitom doufal, že získá finanční prostředky od českých stavů. Nějaký příspěvek z nich vymámil a podařilo se mu také dosáhnout mobilizace hotovosti. Ale když pak vojsko mělo překročit hranice, odvolalo se na starý zákon, že mobilizaci hotovosti lze použít pouze k obraně země a ne k akcím v cizině. Ferdinand na to zareagoval tak, že roku 1547 vydal rozkaz k mobilizaci a ani nežádal o povolení sněmu. Aby tento krok ospravedlnil, kryl jej záminkou, že vojsko saského kurfiřta vtrhlo na území České koruny, do Lužice. To si stavy vyložily samozřejmě jako křiklavou nazákonnost. Pohár jejich trpělivosti přetekl a vypuklo povstání. Začalo se na všech stranách, překotně a bohužel nekoordinovaně jednat. Koalice opozičních šlechticů a měšťanů se zorganizovala ve stavovský spolek v čele s Pražany. Současně stavovský spolek začal vyjednávat se Šmalkaldskou jednotou. Vojenskou pomoc jí ale odmítly poskytnou, i když si ji od Šmalkaldské jednoty sami slibovali. Podle většiny historiků byla tedy tato vzpoura, která vstoupila do dějin jako první stavovské povstání, vzpourou spíš jen tak napůl a stavovský spolek ve skutečnosti koketerií a hrou na revoltu.
Když byla Šmalkaldská jednota ke konci roku 1547 u Mühlberga definitivně poražena, stavovský spolek se rozpadl. Většina šlechtických předáků se připlazila před krále. A král se rozhodl být velkomyslný. Usadil se v litoměřicích a vydal mandát, ve kterém dal najevo, že nemíní trestat každého. Každý z účastníků rebelie, který se dostaví do Litoměřic a ujistí panovníka o své věrnosti, prý dostane milost. Za zrádce a viníky Ferdinand na základě mandátu považoval jen její vůdce. Nepřijal např. delegaci z Prahy.
To byl dokonalý psychologický tah. Nejen, že se ukázal jako velkomyslný panovník, ale podařilo se mu členy odboje ponížit samy před sebou. Nejhůře dopadla Praha. Jako vůdce rebelie byla odsouzena ke konfiskaci veškerého majetku, omezil veškeré příjmy z obchodu, omezil privilegia cechů a mnoho dalších nařízení, které přinesly městům stále se zvyšující dluhy, bylo uvedeno v platnost. I další královská města pocítila Fardinandův hněv. Zlikvidoval v podstatě celý městský stav, který později bude chybět při druhé srážce s habsburským absolutismem, u Bílé hory. Navíc tím, že omezil možnosti měst, zabránil také rozvoji podnikání a způsobil pomalé zaostávání českých zemí oproti ostatním evropským zemím. Poslední tečkou za rebelií byla 22. srpna poprava dvou rytířů a dvou měšťanů na Hradčanském náměstí. A byl konec. České stavovské povstání se rozpadlo dřív než pořádně začalo.
Po roce 1547 začalo druhé období vlády Ferdinanda I. Po potlačení stavovského povstání na české země zanevřel. Svěřil je proto do péče svého druhorozeného syna Ferdinanda Tyrolského. V témže roce, roku 1547. zemřela také jeho milovaná žena Anna. Smrtí zaplatila patnáctý porod. Pohřbena byla v chrámu sv. Víta. Ferdinand upadl do deprese a říká se, že se nikdy žádné jiné ženy nedotkl. Ani nadále však neustával v práci. Stále zůstal tím pracovitým politikem, vstával v pět hodin ráno a státnickým záležitostem se věnoval do noci. Spíše než českým záležitostem se věnovalzáležitostem říšským. Zachraňoval pozice Habsburků, které byly otřeseny v důsledku reformačních bojů. Roku 1555 byl donucen uzavřít Augsburský mír, který nastolil pravidlo Čí území, toho víra. Stejně v tom byl paradox, že Ferdinand se snažil o rekatolizaci Evropy. Sám totiž žádný fanatik nebyl, dokonce byl přívržencem přijímání podobojí, zrušení kněžského celibátu a zavedení národního jazyka do liturgie. Musel se však plnit nařízení papeže.
Roku 1556 nastoupil za bratra Karla na římskoněmecký trůn. Téhož roku povolal do českých zemí jezuity. Jezuité se usadili na koleji Klementinum a založili školy a fakulty, které se v podstatě rovnaly pražské univerzitě. Jezuité prosluli jako fanatičtí bojovnívi proti odchylkám víry. Ferdinand jejich fanatismus nesdílel a do Čech je povolal hlavně kvůli vyspělému školství. O tom, že jejich fanatismus nepodporoval svědčí skutečnost, že se roku 1561 postaral o to, aby Češi měli opět svého arcibiskupa. Po smrti Rokycany roku 1471, tedy 90 let toto místo zelo prázdnotou. Roku 1564, v roce své smrti, Ferdinand vymohl na papeži také povolení kalicha pro utrakvisty u nás.
Po 38 letech vlády zemřel Ferdinand I 25. července 1564 ve Vídni. Uložen byl vedle své milované ženy Anny v chrámu sv. Víta.

Hodnocení životopisu Ferdinand I.

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 401×
  1743 slov

Komentáře k životopisu Ferdinand I.