Ferdinand Peroutka

(1895-1978)

Ferdinand Peroutka se narodil 6. února 1895 v Praze. Otec byl malým úředníkem, který často měnil zaměstnání. Matka pocházela z německé rodiny ze Štětí nad Labem a byla mnohem starší než manžel. Maminka byla zbožná, ne však bigotní. Maminku měl Ferdinand rád a vážil si jí. S otcem, který byl nervově nemocný, si příliš nerozuměl a často spolu nemluvili. Měl ještě mladšího bratra Karla a sestru Ludmilu. Rodinné prostředí nebylo nijak intelektuálně podnětné, i když Peroutka vzpomínal, že našel v domácí knihovně díla Heineho a Lenaua. Jeho mimořádný talent se prosadil sám, bez podpory rodiny. Profesor Václav Flajšhans, známý český filolog, rozpoznal Peroutkovo nadání již v prvním ročníku gymnázia, které Ferdinand navštěvoval na Královských Vinohradech. Na gymnáziu se projevil nejen Peroutkův mimořádný talent, ale i jeho individualismus. Ze školy si sice odnesl základní vzdělání, ale svých rozsáhlých znalostí dosáhl především mimoškolním studiem a četbou. Peroutka neabsolvoval žádnou vysokou školu, přesto však patřil mezi vysoce vzdělané lidi s obsáhlými znalostmi hlavně v oblasti kultury, které začal využívat jako novinář. Publikoval již v sedmnácti letech, ale tehdy se zajímal především o literaturu, zvláště ruskou, o francouzské výtvarné umění, o německou filosofii, nikoliv však o politiku. Přestože se Peroutka zpočátku prosazoval jako literární a umělecký kritik, jak vzpomínal, sám se pro tuto dráhu vychovával, byl zřejmě předurčen stát se politickým komentátorem a novinářem. Určitým přechodem k této problematice byla studie o národním umění. Definitivně pak rozhodl jeho článek o ruské revoluci, který napsal jako třiadvacetiletý do česko-židovského časopisu Rozvoj.

Jaký byl člověk? Přátelé v něm viděli vynikající osobnost s kladným a laskavým poměrem k lidem, jichž si vážil, ale který pohrdal těmi, jež nepovažoval za zajímavé, nebo se mu zdáli hloupí. Takových si nevšímal, nemluvil s nimi, a proto se jim říkalo „Peroutkova nemluvňata“. Peroutka byl člověk neobyčejně pracovitý. Psal lehce, dovedl napsat úvodník do Přítomnosti během několika hodin. Dokázal psát i ve společnosti, zábava ho nerušila, jeho schopnost soustředit byla výjimečná. (ukázka str. 5)

Klíčový okamžik v československých dějinách, 28. říjen 1918, prožíval Ferdinand Peroutka v Praze. Po válce navázal Peroutka pravděpodobně prostřednictvím redaktora Fischera spojení se Svazem pokrokových českých Židů, sdružujícím Židy, kteří se pod vlivem Masaryka a zvláště jeho postoje v době Hilsnerovy aféry, rozhodli podporovat nově vytvořenou Československou republiku a prohlásili se za Čechy. Několik jeho členů shromáždilo kapitál, který umožnil vydávání politického deníku s názvem Tribuna; šéfredaktorem byl jmenován Ferdinand Peroutka, kterému bylo jen dvacet čtyři let, což byl jev v dějinách české žurnalistiky nevídaný. Nejen nezávislost, ale i etika byla zásadou, kterou se Peroutka ve své novinářské praxi důsledně řídil. Peroutka si byl vědom možností a vlivu tisku, tehdy jediného masového sdělovacího prostředku, na utváření názorů společnosti. Jak bude veřejné mínění formováno, záleželo již na osobnosti novináře. Proto požadoval, aby to byli lidé svobodní a volní, aby psali v souladu se svým svědomím. Peroutka se svým krédem řídil, a protože byl velmi bystrým pozorovatelem, skvělým stylistou a ironikem, vyvolaly jeho články-v mnoha případech to byly malé studie o vybraných politických problémech-velký zájem.

Ferdinand Peroutka se již jako šéfredaktor Tribuny stával pojmem, proslulým novinářem, kterého si začali všímat i významní politikové. Statě „Jací jsme“ vzbudili zájem Masaryka a také Antonín Švehla se začal o Peroutku zajímat. V březnu roku 1923 pozval Masaryk mladého žurnalistu na Hrad. Již při prvním setkání poznal v Peroutkovi novináře jakého hledal, který měl pozitivní, ale přitom kritický postoj v realitě, jak ji vytvořila nová Československá republika. Masaryk se rozhodl poskytnout Peroutkovi milión korun, aby mu umožnil vydávat nezávislý časopis, protože český tisk byl většinou podřízen politickým stranám. A tak vyšlo 17. ledna 1924 první číslo nového časopisu Přítomnost, kterému Peroutka jako šéfredaktor vtiskl osobitý ráz a do něhož psal většinu úvodníků. O rok dříve se dokonce stal i redaktorem Lidových novin, (které vydával Adolf Stránský), což jej také sbližovalo s Hradem.

Jedinou stranickou akcí, které se Peroutka za první republiky zúčastnil, bylo založení Národní strany práce v roce 1925. Národní strana práce ve volbách v roce 1925 neuspěla. Měla jednak krátký čas na konsolidaci svých řad i na předvolební kampaň. (ukázka str. 17)

Na podzim roku 1930 začal Peroutka psát své největší a nejrozsáhlejší dílo: Budování státu. Byla to vlastně jeho první samostatná kniha. Vydal sice již několik prací knižně, byly to však soubory článků, které psal zejména do Přítomnosti a předtím do tribuny. Budování státu zůstalo nedokončeno, neboť po příchodu nacistů již nesmělo vycházet. Peroutka psal práci v době, kdy byl velmi zaneprázdněn. Každý týden přispíval článkem do Lidových novin a úvodníkem do přítomnosti. K tomu teď přibylo Budování státu, které vycházelo v sešitech na pokračování.

Mnichov a 15. březen 1939 vytvořili zcela novou situaci, na niž musel Peroutka reagovat. S velkou vehemencí Peroutka odmítal všechny pokusy o naroubování nacistické ideologie českému národu, neboť byla v rozporu s češstvím, jak on je chápal. Peroutkův důsledný postoj nacisty zneklidňoval, nacházeli v něm vážného odpůrce. Byl zatčen již v prvních pookupačních dnech v rámci tzv. Gitteraktion spolu s řadou předních představitelů české inteligence, politických stran a společenských organizací vůbec. Po několika dnech byl jako mnoho dalších propuštěn a směl dokonce dál vydávat Přítomnost. Snad si nacisté mysleli, že budou moci Peroutku využít pro své záměry.

Po vypuknutí války byl Peroutka 3. září 1939 opět spolu s dalšími rukojmími zatčena strávil v koncentračních táborech v Dachau a Buchenwald celých šest let. O životě Peroutky v koncentračním táboru mnoho nevíme, nepřímým svědectvím nám do jisté míry může posloužit jeho román Oblak a valčík. Děj tohoto románu se odehrává za druhé světové války a zachycuje na osudech několika postav situaci v zázemí, na frontách a v koncentračním táboře.

Po návratu z koncentračního tábora po osvobození začal Peroutka pracovat ve Svobodných novinách, bývalých Lidových novinách, jichž se stal později šéfredaktorem. Usiloval i o obnovení Přítomnosti, což se mu nakonec podařilo; v dubnu 1946 vyšlo první číslo týdeníku s názvem Dnešek.

Rok 1945 byl významným mezníkem v dějinách Československa, neboť znamenal počátek přechodu do zcela odlišného civilizačního okruhu, který představoval sovětský socialismus. Rozhodující moc získali komunisté. Komunisté považovali Peroutku za svého úhlavního nepřítele. Dobře si uvědomovali, že je komunismus s demokracií neslučitelný. A Peroutka jakožto bojovník za demokracii patřil mezi první, s nimiž si komunisté vyřizovali účty. Ze Svazu českých novinářů byl vyloučen již 25. února 1948 a den poté ze Syndikátu českých spisovatelů. Téhož dne stáhlo Národní divadlo z repertoáru jeho hru Oblak a valčík. Ač velmi nerad, protože se cítil být bytostně spojen s naší zemí, se rozhodl v dubnu 1948 odejít do emigrace. Toto datum znamená zásadní zlom v jeho životě. Po krátkém pobytu v Anglii, kterou si příliš nezamiloval, odjel Peroutka do spojených států, kde se stal v roce 1951 ředitelem českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Záhy vznikla jeho pobočka v Mnichově v čele s Pavlem Tigridem a Janem Stránským. Po dobu své činnosti v Rádiu Svobodná Evropa napsal Peroutka na tisíc pět set „talks“, tedy komentářů k různým problémům z oblasti politické a kulturní, domácí i zahraniční.

Postupem času ovšem Peroutka ztrácel vliv na politiku jek v exilu, tak doma. Tento fakt pro něj byl bezpochyby velkým zlomem v jeho životě. Vždyť před válkou a bezprostředně po ní byl jedním z nejvlivnějších mužů, jeho hlasu naslouchali politikové, intelektuálové, umělci i širší vrstvy vzdělaného obyvatelstva. Všichni netrpělivě čekali, jak se Peroutka vyjádří k té či oné události, jak zhodnotí postoje představitelů národa.

Amerika ovšem neměla pro Peroutku příliš pochopení. V roce 1959 vydal esej Demokratický manifest, v němž vyložil svou filosofii poválečného světa. Znovu se vrátil k fenoménu komunismu a k problematice demokracie, mezi nimiž nalézal nepřekonatelnou propast. Kniha je tedy jakýmsi završením jeho úvah o komunismu, jímž se zabýval od roku 1917, kdy napsal svůj první politický článek věnovaný právě bolševické revoluci. Esej přes závažnost tematiky nenašla v americkém, ale ani v českém exilovém prostředí fakticky žádný ohlas. Peroutka si to uvědomoval a nesl to velmi těžce. (str. 39) V emigraci se Peroutka realizoval i jako spisovatel. Téma dramatu Oblak a valčík zpracoval nově ve stejnojmenném románu a napsal román Pozdější život Panny. Ani v této oblasti se mu však ve Spojených státech nepodařilo prosadit.

Všechny tyto okolnosti, neschopnost srůst s novým, zcela odlišným prostředím, velmi úzké vazby na starou vlast, jíž v emigraci věnoval veškeré síly, faktická izolovanost v americkém prostředí, kam se mu nepodařilo prosadit se politicky ani umělecky, to vše působilo, že Peroutka propadl hlubokým depresím. Peroutka trávil hodiny pozorováním přírody a zejména ptáků. Stále však ještě psal, alespoň jednou týdně, své „talks“ do Svobodné Evropy. Poslední napsal o vánocích 1977, již těžce nemocný. Lékaři zjistili rakovinu plic a nádor se nedal operovat. 20. dubna 1978 Ferdinand Peroutka umírá, ve spánku klidně a bez bolesti…

Soukromý život

Roku 1919 se Peroutka oženil se s Marií Bienefeldovou, která procházela z židovské rodiny. Byla to patrně láska na první pohled a brzy po seznámení následoval sňatek. O vzájemném vztahu napovídalo, že své ženě psal každý den dopis. Manželství však nebylo trvalé, koncem dvacátých let se rozvedli. Ferdinand Peroutka se znovu oženil v roce 1930. Jeho druhá žena byla v jistém směru opakem první. Na rozdíl od první ženy si dělala na svého muže velké nároky, pečlivě sledovala jeho činnost a často s ním diskutovala, nebo se sním i přela, což však Peroutka neměl rád. Už před válkou vážně onemocněla a podrobila se operaci. Po druhé světové válce, když se Peroutka vrátil ke své žurnalistické činnosti, seznámil se Slávkou Fenclovou, a po smrti své druhé ženy se s ní v roce 1955 oženil. Paní Slávka sehrála v životě důležitou roli, protože mu byla velkou oporou v těžkých dobách jeho emigrace ve Spojených státech, když často trpěl depresemi. Ferdinand Peroutka měl se svou první ženou dceru Evu, která byla jeho jediným dítětem.

 

 

Hodnocení životopisu Ferdinand Peroutka

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  13 726×
  1604 slov

Komentáře k životopisu Ferdinand Peroutka

Ivan Pospíšil
Mám stále silnější pocit, že bychom opět potřebovali "pár" Peroutků, aby lidem připomenuli, co znamená komunismus, nebo i ta nepovedená atrapa, kterou jsme od roku 1948 museli projít. Demokracie a ti, co se o ni třeba po roce 1989 zasloužili, by si to už zase potřebovala.