(3. března 1888 – 2. srpna 1965)
František Langer, bratr Jiřího Mordechaje Zeva, bratranec Maxe Broda, byl český spisovatel, dramatik, legionář a vojenský lékař.
Pocházel z pražské židovské rodiny, narodil se v Královských Vinohradech, kde žili v dnešní Bělehradské ulici, tehdejší Havlíčkově. Vinohrady tehdy nebyly součástí Prahy. Po maturitě na gymnáziu (1906) studoval lékařskou fakultu.
V rodině Langerů vyhasínaly židovské rodové tradice. Otec si čítal nahlas hebrejské modlitby, ale již jim pravděpodobně nerozuměl. Stravu "dlouho udržovali košer", stejně jako některé předpisy židovského náboženství. Tak alespoň vzpomíná Langer ve své knize "Byli a bylo", kde nezapomněl ani na zjemnělou a kultivovanou maminku, která byla z venkova, ale "v předcích měla váženého rabína a v naší linii jednoho strýce umělce řezbáře a v houfu bratranců několik lékařů, matematika a básníka" Otec se účastnil práce asi v deseti pražských spolcích včetně vlasteneckého Sokola. Byl živnostníkem, obchodoval s lihovinami. František i Jiří chodili do české školy a odmalička rádi a hodně četli. František tvoří již na gymnáziu, první povídku uveřejnil v roce 1907 (Kovářka a já). Při studiu na lékařské fakultě stíhá publikovat povídky, verše, fejetony a recenze v Lidových novinách, Lumíru, Národních listech, Národním obzoru, Světozoru, Uměleckém měsíčníku. Také píše veršovanou tragédii Svatý Václav. Navštěvoval vinohradskou kavárnu Demínka, kde se scházel s literáty Mahenem, Neumannem, Šrámkem Tomanem a Gellnerem, anarchistou s židovským původem.
V roce 1911 zakládá František Langer spolu s Jaroslavem Haškem bohémskou Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Společně píšou hry, které provozují ve Zvěřinově restauraci na Vinohradech. Také navštěvuje kavárnu ARCO. Umělecky se ztotožňuje s předválečnou modernou, která se scházela především v kavárně UNION na Perštině. Tam se stýká s bratry Čapky, Bassem, Dykem, a avantgardními výtvarnými umělci ze skupin Osma a Skupiny výtvarných umělců, kam patřili Filla, Špála, Kubín, Procházka, Gutfreund, a architekti Gočár, Janák, Hofman. Mezi lety 1912 – 1914 Langer spolurediguje časopis Umělecký měsíčník. Je ovlivněn výtvarným kubismem, jeho řádem a čistotou linií. To se promítá do jeho tvorby, která má neoklasicistní prvky, i když zezačátku ještě secesně podbarvené, své postavy i prostředí stylizuje ve jménu umění (Zlatá Venuše).
V roce 1914 úspěšně dokončil studium na medicíny a v tomtéž roce byl odvelen do Bukoviny, odkud se zraněný dostal do Vídně.
Poté je zase odvelen na Haličskou frontu, kde se nechává v roce 1916 zajmout a následně vstupuje do Československých legií, kde se stává šéflékařem 1. pluku Československých legií v Rusku. Po říjnové revoluci v roce 1918 se rozcházejí zájmy legií a sovětské vlády. Brez - Litevský mír ukončuje válku ale legionáři chtějí dále bojovat za osamostatnění českého státu. Trocký, také židovského původu, vydává příkaz k odzbrojení legií, legionáři se brání a obsazují celou sibiřskou magistrálu. Ze Sovětského svazu se Langer vrací až v únoru 1920 přes Japonsko a Čínu spolu se svojí ruskou manželkou.
Po návratu z 1. světové války pracoval jako vojenský lékař, přičemž pravidelně přispíval do Lidových novin. Hodnotově se válkou změnil, stále více se u něj prosazovala otázka svědomí, viny, trestu, gradujícího v dramatu Periférie.
Patřil k tzv. “pragmatické generaci“, spolu s Čapky, Peroutkou, a jinými., která se nazývá podle knihy K. Čapka Pragmatismus čili Filozofie praktického života.
V letech 1934 – 1938 působil jako dramaturg Městského divadla na Vinohradech.
Pro svůj původ se cítil ohrožen příchodem nacismu, proto v červenci 1939 emigroval přes Polsko do Francie, kde byl šéfem zdravotnictví československé armády v hodnosti plukovníka, o rok později po porážce Francie se přemisťuje do Anglie, kde pokračuje ve své funkci. V Anglii přispíval také do vysílání BBC. V Londýně byl až do roku 1945. Konec druhé světové války pro něj znamenal povýšení do hodnosti generála a návrat do vlasti.
V roce 1947 mu byl udělen titul Národního umělec jako tvůrci psychologických her, lidových komedií a knih pro děti.
Po únoru 1948 byl umlčen a odešel do ústraní. Jeho knihy nebyly zakázány, ale vycházely výjimečně, hry se nehrály.
Zemřel 2. srpna 1965 v Praze a je pohřben na Vyšehradě.
Se svojí druhou manželkou, Annou Ludmilou Langerovou, (*duben1902 – †prosinec1999), se oženil v roce 1946. Když v roce 1965 František Langer zemřel, rozhodla se, že nedovolí, aby jeho jméno upadlo v zapomnění. Zařídila nová vydání Langerových děl. V březnu 1994 zřídila nadaci a vložila do ní hotovost, umožňující udělovat každoročně z úroků Cenu Františka Langera, která je určena uměleckým, publicistickým i odborným počinům tematicky spjatým s hlavním městem.
Jeho Syn Jan Vladimír Langer, působil od roku 1968 v československém vysílání BBC v Londýně.
František Langer patří spolu s Rudolfem Medkem, nositelem britského vyznamenání D. S. O. (Distinguished Service Order) a nositelem francouzského řádu Čestné legie, který tato vyznamenání po mnichovské dohodě vrátil, k hlavním představitelům legionářské literatury.
Po roce 1948 se jejich význam zlehčoval a během krátké doby se o nich oficiálně přestalo mluvit úplně.
Za svůj život vytvořil František Langer více než padesát děl a knihu vzpomínek „Byli a bylo„.
Už v autorových nejstarších pracích nacházíme vypravěčské postupy, které se pro něj v následujících desetiletích staly charakteristické; autor soustředěný především na historické a dobrodružné náměty.
Zpočátku psal novoklasicistně stylizované prózy, po první světové válce se zaměřil na otázky zločinu a trestu. Oslavoval lidské hrdinství a solidaritu.
Hlavní část jeho tvorby tvoří drama. Počátky jeho dramatu byly ovlivněny secesí a novoklasicismem:
Zlatá Venuše (vydáno roku 1910, přepracované o jedenáct let později)
Svatý Václav (1912) neoklasické dílo
Snílci a vrahové (vydáno roku 1921)
Drama
Po první světové válce se zaměřil na dramatickou tvorbu, kde se zabýval především otázkami zločinu, viny a trestu.
PERIFÉRIE
DVAASEDMDESÁTKA
BRONZOVÁ RAPSÓDIE je drama inspirované verši z Iliady, které nepsal pro jevištní uvedení, ale – jak sám uvedl – z důvodů duševně očistných. Až po propuštění syna a dcery z vězení se ke hře znovu vrátil a upravil ji. Nikdy nebyla zinscenována, byla provedena jen jako čtené drama až na konci 80. let.
Legionářská literatura
RÁNO (1917),
VZDÁNÍ SE 28. PLUKU (1920)
JÍZDNÍ HLÍDKA (1935) tomto legionářském díle oslavil lidské hrdinství a solidaritu.
Hlídky legionářů bojují po celé trati magistrály od Uralu až po vladivostocký přístav. Dramatické Langrovo dílo zachycuje jednu hlídku, která se střetne s bolševiky. V přestřelkách legionáři padnou, zůstanou poslední dva.
ŽELEZNÝ VLK
NA SIBIŘSKÉ MAGISTRÁLE
LISTY Z KRONIKY LEGIÍ
Jeho legionářské hry měli velký význam zejména po vzniku Československé republiky, kdy byly
předváděny pod širým nebem jako monumentální scény připomínající vznik a
formování legií.
Spolu s J. Koptou a R. Medkem napsal
ZBOROV a OD ZBOROVA K BACHMAČI.
Komedie:
V tomto díle Autor poukazuje na rozdílné společenské vrstvy – na svět chudých a svět bohatých. Humornou až parodickou formou zaplétá oba dva světy do sebe a pomocí lásky dvou mladých lidí ukazuje, že nejen bohatstvím, je člověk ve svém životě spokojený. Příběh začíná zásnubami dcery a syna majitelů dvou konkurenčních podniků na čokoládu. Rodiče se rozhodli pro spojení dvou továren a jako záminku použili zásnuby svých ratolestí. Ti ovšem přistupují k zásnubám velmi sporadicky a i nadále žijí každý svůj vlastní život. Syn továrníka Vilíma, Alík, si libuje ve svém klidném a lenošivém životě a dcera majitelky konkurenčního podniku, slečna Štěpánová, naopak hýří návštěvami zábavních podniků. Paní Štěpánová se těší, že si odpočine od náročné práce, řízení podniku, a začne se věnovat dobročinným účelům, což ji dělá velmi dobře, neboť ji to zviditelňuje na veřejnosti. Na opačném konci sociálního světa stojí rodina Peštova. Oba rodiče i dospívající dcera jsou bez práce. Starý Pešta, trpící revmatismem, chodí do ulic a snaží se nalákat bohaté lidi na svůj špatný zdravotní stav. Jednou se mu poštěstí obelstít procházející se oba majitele společností na čokoládu. Ti ho dovedou domů, a když paní Štěpánová uvidí bídu, kterou zatím stará Peštová naaranžovala podle románového příběhu, slituje se a nabídne Peštům finanční pomoc. Se starými rodiči se procházel také Alík, syn Vilímův. Při návštěvě u Peštů spatří Zuzanu, Peštovu dceru, do které se zamiluje. Začíná ji navštěvovat a ukazuje ji život vyšších sociálních vrstev. Alík nabídne Zuzaně práci sekretářky ve svém úřadu. Ta ovšem zpočátku nemá co na práci, neboť Alík nebyl zvyklý pracovat. Po čase začne vést účetnictví a částečně tím zajišťuje chod podniku. Nalezne však oznámení o zásnubách a odchází od Alíka. Vytýká mu jeho nerozhodnost a lenost. Alík se snaží o zlepšení svých vlastností, což se mu daří velmi pomalu. Brzy se vztah mezi Zuzkou a Alíkem opět urovná. Překážkou je nyní otec Alíka, který nepřeje jejich lásce. Alík ho proto opouští a spolu s Peštovými otevírají mlékařský krámek, což je životní sen staré Peštové. Obchody jdou velmi slušně a otec slyší na tento podnik jen samou chválu. Nedá mu to a navštíví podnik svého syna. Chovají se k sobě jako cizí k cizímu. Alíkův otec si však posléze svou zarputilost uvědomuje, navštěvuje syna a dává mu požehnání ke vztahu jeho syna a Zuzky Peštové.
Grandhotel Nevada
OBRÁCENÍ FERDYŠE PIŠTORY
Komedie Obrácení Ferdyše Pištory, měla v Praze premiéru v roce 1929, Veselohra o prosté duši kasaře Pištory, který se při jedné loupežné výpravě ocitne v hořícím domě a při útěku zachrání dvě děti.
Povídková tvorba se skládá z několika sbírek:
PŘEDMĚSTSKÉ POVÍDKY,
PRAŽSKÉ LEGENDY
MALÍŘSKÉ POVÍDKY a nejvýznamnější
FILATELISTICKÉ POVÍDKY, které napsal krátce před svou smrtí a v nichž se vyznává ze své sběratelské vášně, stylem a tématikou jsou podobné dílu Karla Čapka.
Loutkové hry pro děti
Pes druhé roty
Bratrstvo bílého klíče
Děti a dýka
Princ Kašpárek a jeho koníček
PERIFÉRIE – drama o patnácti obrazech (1925) je zvláštním zpracováním otázky viny a trestu.
Langer zachytil drama mladého muže, který se trápí výčitkami svědomí, neboť se mu nepodařilo dosáhnout toho, aby někdo uvěřil v jeho zločin. Svéráznou atmosféru předměstí autor spojil s morálně-filosofickými otázkami viny, trestu a potřeby lidské spravedlnosti.
Franci se vrací z vězení, ale nemá kde bydlet. Najde si byt u Anny, se kterou pak žije. Mladík z velkoměstské spodiny při návštěvě své milé Anči zastihne u ní jejího "zákazníka" a nechtěně jej zabije. Policie uvěří jeho verzi, že pán z vyšší společnosti se zabil nešťastnou náhodou. Svědomí však Franciho přinutí, aby se přiznal, ale jeho doznání soud neuvěří. Soudce mu proto poradí: "Chcete dojíti spravedlnosti pro vraždu, ale upírají vám vraždu. Dejte tedy spravedlnosti vraždu, kterou by mohla trestat /.../ Proto vám bez bázně radím. Zabte ještě jednou!" Anči se k tomuto činu nabídne: "Sama ti vedu ruce – mám tě ráda – a je mi tak dobře, když cítím tvé ruce." A pomůže Francimu stisknout vlastní hrdlo. V této podobě se hrála Periferie od roku 1926 na mnoha světových scénách (Varšava, Riga, Budapešť, Milán, Hamburg, Göteborg, Coburg, židovské divadlo Mazona z Vilna ji hrálo v jidiš, v berlínském provedení se dostala až do Spojených států). Režisér M. Reinhardt při uvedení v Deutsches Theater v Berlíně odmítal tragický Langerův závěr. Uznával, že příběh je vyvážený, psychologicky věrný i objevný, ale druhou Franciho vraždu považoval za zbytečnou. František Langer pro Berlín závěr upravil. Ve vydání hry u F. Borového v Praze (1948) jsou zveřejněny oba závěry. Druhý dává Soudci do úst zmírňující rozsudek: "Odsuzuji vás, /.../ abyste tuto ženu miloval."
28. červenec 2007
4 632×
1796 slov
