Vlastním jménem Emil Frýda, básník, dramatik, vůdčí osobnost lumírské školy, překladatel zejména z románských jazyků. Pocházel z kupecké rodiny. Dětství prožil u strýce faráře v Ovčárech u Kolína. Gymnázium studoval postupně ve Slaném, v Praze a Klatovech - maturoval v roce 1872. V arcibiskupském semináři pobyl velmi krátce. Po tříletém studiu na Filozofické fakultě odjel na rok jako vychovatel do severní Itálie. V roce 1879 se oženil s dcerou své blízké přítelkyně a důvěrnice S. Podlipské Ludmilou. Většinu života pobýval v Praze, odkud zajížděl především do Veltrus a Chuchle; v posledních letech života žil odloučen od své rodiny v Domažlicích. Z cizích zemí ho přitahovala kromě Itálie hlavně Francie, kterou navštívil v roce 1882. Zaměstnán byl jako tajemník na české technice, 1893 byl jmenován profesorem srovnávacích dějin literárních na české univerzitě. Od založení České akademie věd a umění byl jejím členem, od roku 1901 byl poslancem panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Poslední čtyři roky života trpěl následky po záchvatech mozkové mrtvice.
Těžiště Vrchlického literární tvorby je v jeho básnictví - lyrickém, epickém i dramatickém. Již po pobytu v Itálii a inspirován Victorem Hugem rozhodl se pro monumentální básnický projekt, který nazval Zlomky epopeje. Tvoří jej skladby reflexivní (Duch a svět, Sfinx, Dědictví Tantalovo, Brevíř moderního člověka, Skvrny na slunci) a epické (zvláště Mythy, Hilarion, Twardowski, Selské balady, Zlomky epopeje, Nové zlomky epopeje, Bar Kochba, aj.). Projekt, realizovaný v poslení čtvrtině 19.století, je svědectvím básníkova postupného vystřízlivění z původního evolucionistického optimismu, jeho neustálé oscilace mezi touhou po ideálu na straně jedné a rezignujícím pesimismem na straně druhé. Epické příběhy aktualizují látky legendární, mytologické i historické - převážně cizí (antické, orientální, středověké), ale i české (v Mythech a Selských baladách). V nejosobnější oblasti Vrchlického uměleckého usilování, kterou byla intimní a reflexivní lyrika, si životnost uchovala především její pozdní část, v níž se dokázal oprostit od patetického, větnou intonací neseného verše s četnými inverzemi, apostrofami, exkluzivními poetismy a zvláštními novotvary vzdálenými běžné řeči, a vyjádřil prostěji a přirozeněji proměnlivost života i pravdu svého rozbolavělého nitra. Toto období jeho tvorby (Okna v bouři, Písně poutníka, Strom života, Meč Damoklův), ale i raná lyrika senzualistická a panteistická (Z hlubin, Sny o štěstí, Eklogy a písně, Dojmy a rozmary), jej přiblížily i vitalistické generaci počátku 20.století. Z Vrchlického činnosti je kvantitativně nejrozsáhlejší tvorba překladatelská. Překládal ze všech významných kulturních oblastí, především však z francouzštiny (romantikové, parnasisté, symbolisté, dekadenti; nejvíce jej přitahoval a inspiroval V.Hugo), italštiny (zvláště z období renesance: Dante, Petrarca, Michelangelo, Ariosto, Tasso), němčiny (Goethův Faust), angličtiny (P.B.Sheley, W.Whitman). Překlady stěžejních autorů a děl světové literatury obohacoval českou literaturu o mnoho dosud málo známých nebo neznámých veršových forem hlavně lyrické poezie (vedle sonetů, balad, ód a elegií jsou to např. gazely, ronda, rondely, rispety, ritornely, sestiny, terciny aj.) Za tuto orientaci na nenárodní, obecně kulturní témata si vysloužil od české konzervativní kritiky obvinění z kosmopolitismu, od generace 90.let výtky neoriginálnosti a nepůvodnosti. Překládaným autorům věnoval i esejistické stati, portréty, recenze aj. Ve srovnání s mohutností Vrchlického činnosti básnické (celkem více než 80 básnických knih) a překladatelské je Vrchlického tvorba prozaická velmi skromná (několik povídkových knížek: Povídky ironické a sentimentální, Barevné střepy, román Loutky). Z dramatické tvorby je nejvýznamnější novoromantická trilogie Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie), text k melodramatu Z.Fibicha. Z veseloher zůstává nejživotnější Noc na Karlštějně.
28. prosinec 2012
6 460×
550 slov
