Josef Mengele se narodil 16. března 1911 v bavorském Gűnzburgu. Byl nejstarší syn Karla a Walburgy Mengele. Rodina byla silně katolicky založená a velmi bohatá, nejen díky otcově prosperující firmě na výrobu zemědělských strojů. Beppo, jak mu často říkali jeho přátelé na škole, měl dva mladší sourozence, Karla a Aloise. Josef byl vždy vynikající žák, pečlivý, vzorný, přesný a velmi milý. Kdo by mohl tušit, že z něj se jednou stane jeden z největších masových vrahů planety, a že jeho jméno bude: „synonymum pro člověka opovrhující lidskostí a důstojností k lidskému životu“? Mengele často vzpomínal na svou matku. Ne však jako na někoho, koho miloval, ale spíš na někoho ke komu cítil respekt, někoho, koho se bál. Ale i to stačilo, aby byl svou matkou silně ovlivněn. Dalo by se říct, že jeho dětství bylo celkově velice chudé na lásku a jakýkoli cit. Možná proto neměl Beppo později, při své práci, nějaké výčitky svědomí. Jeho matka byla korpulentní a přísná dáma, jak často zmiňoval, byla bez emocí a bez jakýchkoli projevů mateřské lásky. Často se se svým mužem hádala a hlava rodiny byla zásadně ona sama. To je možná také důvod, proč se Mengele při své práci věnuje zásadně ženám či dětem. Že by jisté zadostiučinění?
Jak jsem se již zmiňovala, Mengele byl vynikajícím žákem. Vždy byl velmi ambiciózní a již na gymnáziu o sobě prohlašoval, že jednou ho bude znát celý svět. A měl pravdu, i když by asi nikoho nenapadlo v jaké souvislosti. Po maturitě odchází Josef do Mnichova a začíná studovat medicínu, konkrétně antropologii. Jeho profesorem byl tehdy známý Ernest Rudin. V té době se Mengele setkává a začíná sympatizovat s názory socialismu, k tomu všemu ještě přispějí přednášky teorie o nadřazenosti takzvané árijské rasy, které se začínají na univerzitě přednášet. Právě zde, na univerzitě, se stala největší proměna Mengeleho, z bezstarostného vtipálka na vážného studenta. Mengeleho výchova v masového vraha totiž začala právě v posluchárnách škol. Setkal se zde se sociálními darwinisty, z jejichž principu přirozeného výběru odvozoval nacizmus vědeckou legitimnost masového vraždění. Zde se seznámil i s eugeniky, kteří sváděli všechny druhy méněcennosti – od duševních poruch přes alkoholismus k sociální nepřizpůsobivosti – na špatný genetický materiál. Jako další řadu studentů ho nadchla myšlenka, že „jen lepší lidé mají právo mít děti“, zatím co „lidé s pochybným genetickým vybavením mají zůstat bezdětní“. Mengele snil o společnosti bez emocí slabosti a bídy, což mu brzy umožní selekce. Pohlížel na židovský život jako na méněcenný. Jeho první vědecká práce se jmenovala Rasověmorfoligické zkoumání přední části dolní čelisti u čtyř rasových skupin a měla umožnit spolehlivé rozlišování jednotlivých ras, především nordických dlouholebých Evropanů a krátkolebých východních ras. Obhájil jí v roce 1935 u profesora T. Mollinsona. Poté šel Mengele studovat medicínu na fakultu do Frankfurtu nad Mohanem, kde mu vtloukali do hlavy povinnost lékaře ukončit „rasově nehodnotný život“. Zde se též seznámil se svým posledním, a pro jeho budoucí kariéru značně důležitým, profesorem Otmarem von Verschuerem. Mengeleho doktorská práce měla titul Rodinná anamnéza u rozštěpů rtů, čelistí a patra (předstupeň jeho činnosti v Osvětimi).
Svou doktorskou práci předvedl, a úspěšně tak ukončil své studium na fakultě, roku 1938. To již rok pracoval, právě díky pomoci a konexím profesora von Verschuera, v prestižním Ústavu pro výzkum dědičnosti, biologie a rasové čistoty univerzity ve Frankfurtu, vedeném právě von Verschuerem. Mengele se stal jeho oblíbencem, a tak rychle postupoval v nacistické akademické hierarchii. Jeho třetí rasová práce (dědičnost ušních píštělů) vznikla již ve Verschuerově ústavu a byla otištěna v časopise Der Erbazet, který Mengele jistou dobu řídil. Mengele vstoupil v roce 1938 do NSDAP a o rok později do SS, která se vydávala za strážce národní rasové čistoty a on sám samozřejmě též zastával názor, že pomocí rasové selekce lze vylepšit dědictví rasy a přijímá již zcela otevřeně nacistické názory o Židech. Celé Mengeleho oddělení se zabývalo registrováním osob s dědičností nemocemi a zamoření židovskou krví. K Mengeleho prvním úkolům patřilo zkoumání rasového zdraví obyvatelstva a vypracování posudků pro soudy, které dohlížely na dodržování Norimberských zákonů. A když pak nacisté za několik let sestavovali deportační seznamy pro masové hubení v průmyslovém měřítku, opírali se právě o mengeleho doklady. V berlínském Ústavu císaře Viléma pro antropologii a nauku o lidské dědičnosti se Verschuer zabýval již zmiňovaným výzkumem dvojčat. Mengele od něj převzal jeho ideu, a to, že klíč k dědičnosti se skrývá v tajemství genetiky ve dvojčatech.
Rok 1939 pro něj byl významný hned z několika důvodů. Za prvé se oženil s dcerou obchodníka Irene Schoenbeinovou. Za druhé, což je podstatně důležitější pro jeho slibně se rozvíjející kariéru, je přeložen do Polska, kde zkoumá rasovou vhodnost Poláků. O rok později vstupuje do Waffen SS. Je ovšem válka a on byl velmi schopný doktor, proto byl v polovině roku 1940 přeložen na Ukrajinu, kde mj. zachránil dva německé vojáky z hořícího tanku. A právě zde, na frontě, se naučil selekci v praxi a zde ho též povýšili na haupsturmfurera.
V roce 1942 byl Mengele zraněn, což mu vyneslo vyznamenání Železným křížem prvního stupně, ale i nezpůsobilost pro frontu. Byl tedy převelen zpět ke svému starému známému von Verschuerovi. Ten byl znovu strůjcem myšlenky koncentračních táborů pro Mengeleho a von Verschuer byl jako válečný ředitel Výzkumného ústavu císaře Viléma ochoten Mengelemu poskytovat dotace na výzkumy. Mengele na oplátku posílal von Verschuerovi v hnědém balícím papíru své výsledky prací, kosti a celé části lidských těl pod označením „válečný materiál“.
Tak tedy Mengele v květnu 1943 znovu odcestoval, tentokrát do Osvětimi. Tábor se nacházel v izolované části jihozápadního Polska. V létě byla země spálena horkem a nehybný vzduch byl plný zápachu spáleného masa. V zimě přicházely od Visly ledové bouře a kruté mrazy. V letech 1943 a 1944 měl pět krematorií a plynových komor, v nichž bylo zavražděno až devět tisíc lidí denně. Za jasných dnů byl kouř z komínů krematorií viditelný až na vzdálenost 50 kilometrů.
Zatímco většina lékařů SS brala svou práci v táboře jako krajně obtížnou a odpornou, Josef Mengele v ní našel zalíbení. Povinností lékaře SS bylo prohlédnout tisíce nových vězňů, kteří byli přiváženi v přeplněných dobytčích vagónech. Selekce byla pro lékaře velmi stresující povinnost, nikoli však pro Mengeleho. Uvádí se ze vzpomínek přeživších vězňů a některých jeho spolupracovníků, že Mengele byl jako vždy v neposkvrněné, čisté uniformě SS, měl nablýskané černé holinky a čepici SS. Byl mladý, vypadal dobře, ruce měl v bílých rukavicích, pohrával si s lesklou holý nebo kouřil cigaretu bez filtru. Občas se usmál nebo si pobroukával jednu ze svých operetních melodií. Zatímco byl dav rozdělován na muže a ženy, hledal mezi nimi příští oběti svých experimentů.
Pro své kolegy byl Mengele ztělesněním ideálního oddaného důstojníka SS. Nikdy se nešířil o svém osobním životě. Jeho manželka Irene navštívila Osvětim dvakrát. Ve svém deníku uvedla, že Osvětim je obrovské vězeňské centrum pro válečné zajatce a politické vězně. V deníku není žádný záznam o podmínkách uvnitř tábora nebo o pokusech, které prováděl a řídil její manžel. Irene tvrdila, že Osvětim jejího muže změnila. Trpěl depresemi a cítil se zajatcem rozkazů, které musel plnit. Po válce někteří Mengeleho přátelé a rodina tvrdili, že činnosti Mengeleho v Osvětimi jsou nepravdivé. On sám po válce uvedl, že Osvětim existovala už před jeho příchodem a on sám byl jen malým kolečkem ve velkém stroji.
Brzy po příjezdu do Osvětimi byl Mengele jmenován velitelem ženského, dětského a cikánského tábora. V této funkci pak prováděl selekci vězňů v celém táboře i na ošetřovnách ve dne i v noci.
Josef Mengele nechal vybudovat speciální patologickou laboratoř v krematoriu č. 2 v Birkenau. Zde se prováděli pitvy lidí čerstvě otrávených plynem. Laboratoř s červeně betonovou podlahou byla vybavena nejmodernějším zařízením. Dominantu tvořil velký pitevní stůl z leštěného mramoru a několika výlevkami. Peníze na vybavení laboratoře samozřejmě zajistil profesor von Verschuer. Zde prováděl Mengele svůj ,,výzkum´´, aby odkryl tajemství zdokonalení „árijské rasy“.
Syn Josefa Mengeleho, Rolf, se narodil 16. 3. 1944 v Gűnzburgu. Jeho otec si ani nevzal dovolenou, aby svého prvorozeného syna viděl, ale zůstal v Osvětimi a mezi dubnem a srpnem provedl 39 selekcí maďarských Židů. Svého syna viděl až po šesti měsících později na krátké týdenní dovolené.
Mengeleho cílem bylo „vypěstování“ nadřazené, k světovládě předurčené rasy árijských žen a mužů. Což se mu samozřejmě nikdy nepovedlo...
Stráže na rampě mu, na jeho výslovné přání, vybíraly geneticky zajímavý materiál – obry, trpaslíky a hlavně dvojčata. V zájmu své „vize“ se snažil vytvořit v Osvětimi podmínky, které by nesnižovali vypovídající hodnotu jeho práce. Všude v blocích, kterým velel, měla výjimečné postavení dvojčata. Ve všech oddělení, která mu podléhala, vládl naprostý pořádek, čistota a disciplína. Jeho pokusné osoby dostávaly lepší stravu než ostatní vězni. Děti směly chodit ve vlastních šatech a nebyly ostříhané do hola. Každý tak hned věděl, že jde o Mengeleho vlastnictví a proto je žádný strážný neuhodil, žádný esesák si k nim nic nedovolil.
Dotazníky, které jeho vybraní vyplňovali po příjezdu do tábora, vypracoval Ústav Viléma v Berlíně. Pečlivě se do nich zaznamenával věk, výška, barva očí a vlasů, celý popis zevnějšku, zdravotní stav a sociální status rodiny. Povinné byly rozbory krve, protože sloužily k financování celé práce. Vzorky krve se analyzovaly v laboratoři nedaleko Březinky. Pitvy po pokusech prováděl Mengele v místnosti bezprostředně sousedící s krematoriem.
Uvádí se, že výzkum se skládal z hrubých operací a značně bolestivých testů, prováděných téměř vždy bez narkózy. Šlo o amputace, lumbální punkce, tyfové infekce a úmyslně infikovaná zranění, aby bylo možno sledovat reakce. Mengele vstřikoval různé roztoky pod kůži na hlavě, aby změnil barvu vlasů, nebo do očí, aby změnil barvu čoček na barvu modrou . Pokud pokusné dvojče zemřelo, zabíjel Mengele okamžitě i druhé dvojče, aby jejich pitvy mohly proběhnou simultánně. Při testování vězňů používal elektrické šoky. Dokonce používal rentgenové záření pro pokusy se sterilizací žen. Také Mengeleho krevní pokusy byly sadistické. Nespokojil se s tím, že jednomu dítěti krev odebral a druhému ji vstříknul. Odstraňoval dvojčatům kusy kůže a sešíval je zády k sobě, aby tak dosáhl organické krevní výměny. U dvojčat s odlišným hlasem odstranil jednomu hrtan a na hrtan druhého působil všelijakými chemikáliemi. Explantoval a implantoval orgány a údy, sterilizoval dívky a kastroval chlapce, pokoušel se o změnu pohlaví, infikoval své oběti smrtelnými chorobami. Snažil se také zjistit příčinu vícečetného těhotenství, aby se Německo, které utrpělo ve válce velké ztráty, zase zalidnilo. Mengele nutil dvojčata k pohlavnímu styku, aby zjistil, zda dvojčata zplodí zase dvojčata.
Mnoho pokusů se provádělo bez umrtvení. I to bylo součástí Mengeleho práce. Snažil se najít způsob, jak měřit snášení bolesti. Děti byly izolovány v malých komůrkách, po celé dny zavřené ve tmě, dostávaly různé drogy, musely se podrobovat prováděným operacím hlavy, míchy a nervů.
O všech druzích jeho pokusů se ví jen velmi málo, většina dokladů se ztratila a i tehdy podléhala jeho práce nejvyššímu stupni utajení. Mengele však dělal vše pro to, aby děti nezachvátila panika. Žádná jeho oběť nevěděla, že je vedle krematoria i pitevna, v níž lékař po skončení Mengeleho pokusu tělíčko odborně a důkladně rozpitvá.
Ze tří tisíc párů dvojčat, která se mu dostala do rukou, přežila necelá stovka. Dvojčata, která zachránil konec války, mohla podat svědectví alespoň z druhé ruky. O stovkách případů jeho bestiálních a krutých experimentů. Někdy projevil známky laskavosti, aby vzápětí ve jménu vědy, podrobil dítě nelidským pokusům. Svědectví o dětech, které odvezlo vozidlo a nikdo je už nikdy neviděl, o strašlivých výkřicích pronikajících stěnami, o nemocničních stanicích, kde ležely původně zdravé děti v hlubokém bezvědomí a s obrovskými obvazy. O pověstech, které kolovaly po táboře, o posměšcích strážných, že jim Mengele vysaje všechnu krev nebo vyloupne oči. Zvlášť kruté byly pokusy s očima.
Mengele se chtěl stát Bohem a přivést na svět novou rasu. To se mu však nepovedlo a místo toho, trápil své oběti v nepředstavitelných bolestech.
4. 1. První útěk
Po skončení pokusů i dvojčata byla určena do plynu. V lednu 1945 byly už příslušné seznamy smrti naťukány a opatřeny razítky. Ovšem poslední odsouzenci přežili. Rudá armáda se totiž nezadržitelně blížila. Josef Mengele se rozhodně jako nevinný člověk nechoval. Jeho kolegové uvádějí, že byl velmi deprimován představou, že výsledky jeho pokusů padnou do rukou Rusům. Pokračoval však ve svých pokusech až do 5. 12. 1944, ale zároveň podnikl kroky, aby důkazy své činnosti v táboře odstranil. Jeho patologická laboratoř i plynové komory byly zničeny. Část svých dokumentů vzal sebou, zbytek nechal zničit. A 17. ledna 1945 Josef Mengele z Osvětimi uprchl.
Prchal domů. Cestou však byl dvakrát zajat americkou armádou a umístěn do zajateckých táborů pod vlastním jménem. Svou uniformu SS zaměnil za polní šeď armádního wehrmachtu. V tu dobu již byl na seznamu válečných zločinců, ale kvůli administrativnímu chaosu si nikdo nevšiml, když byl zajat. Rodina mu proto našla práci na statku v Rosenheimu. Uprostřed americké okupační zóny strávil Mengele asi čtyři roky a manželka ho občas navštěvovala. Mengele byl v té době značně psychicky labilní.
Koncem 40. let 20. století Mengelemu naháněly strach procesy s válečnými zločinci. Jeho jméno také padlo při Norimberském procesu a později byli někteří lékaři za podobné pokusy odsouzeni a popraveni. Mengele se proto rozhodl Německo opustit. Díky své rodině a organizační pomoci bývalých členů SS si Mengele opatřil falešné cestovní doklady a byl převeden přes Alpy do Itálie. Bylo třeba sehnat italské výjezdní vízum. Po nevydařeném pokusu o úplatek putoval Mengele rovnou do vězení. Po třech týdnech byl ale propuštěn a 18. 6. 1949 se nalodil, jako Helmut Gregor, na loď plující do Argentiny. Irene Mengele se rozhodla svého muže nenásledovat.
Dvacátého šestého srpna 1949 přistál Mengele v Buenos Aires. Mengele si vedl v Argentině deník, z něhož vyplívá, že se mu podařilo přizpůsobit se životu latinskoamerického města lépe, než jeho rodina očekávala. Po svém příjezdu se Mengele celkem rychle začlenil, pod cizím jménem, do početné německé komunity. Fašistický diktátor Juan Perón byl stoupencem nacismu a v posledních dnech 2. světové války poskytl nacistům deset tisíc bianco argentinských pasů. Mengele brzy navázal kontakty s dalšími vysoce postavenými nacisty, jako byl plukovník Hans Ulrich Rudel a plukovník SS Adolf Eichmann .
Po navázání prvních důležitých kontaktů se Mengele rozhodl pro podnikání. Začal v Argentině a Paraguaji prodávat výrobky rodinné firmy. Brzy se stal vlastníkem tesařské firmy a později, díky finanční podpoře jeho otce, se vrhnul na pole farmaceutiky (což bylo již velmi blízko jeho původnímu povolání).
Po druhé světové válce existovalo v Jižní Americe mnoho německých tištěných časopisů. Mengele miloval svou práci doktora a proto se neubránil a v roce 1953 mu vyšel článek v časopisu Der Weg, nazvaný Dědičnost jako biologický proces, podepsaný jako G. Helmut, což byla obměna jeho pseudonymu. Podle všeho, byl Mengele ve své firmě na léky velmi utahaný. Špatně spal.
Jeho žena Irene, která s ním už dávno nežila, se chtěla nechat rozvést, protože měla jinou známost. Mengele okamžitě souhlasil. Otec mu vyhledal jinou mladou ženu. Byla z nejužšího příbuzenského kruhu, Marta Mengele, vdova po mladším bratrovi Karlovi. Manželství se mělo uzavřít ve Švýcarsku. Po několikaměsíčních přípravách odletěl Mengele v březnu 1956. Po dovolené ve Švýcarsku začal hrát Mengele vabank. Odjel autem do Gűnzburgu. Jel oficiálně a zcela bez problému přejel hranice. V naprostém klidu také následoval výlet do Mnichova. Tam se však stal účastníkem dopravní nehody, ale stačilo jen pár bankovek a policie na vše zapomněla. Druhý den odjel Mengele zpět do Argentiny. Jeho nová žena ho následovala o několik dnů později, 30. října.
Po návratu do Argentiny v roce 1956 se rozhodl Mengele žít pod svým pravým jménem. Třebaže byl na seznamu hledaných osob, nebylo proti němu vzneseno žádné oficiální obvinění. V Buenos Aires získal dokumenty na své vlastní jméno a později, na jméno Josef Mengele, dokonce získal i pas Spolkové republiky Německo. Marta si do Buenos Aires přivezla i svého syna Karla Heinze. Mezi ním a Mengelem se brzy vytvořil pevný vztah.
Dne 5. 6. 1959 byl v Německu na Mengeleho vydán poprvé zatykač. Bonn požádal o jeho vydání. Mengeleho se však zmocnil neklid a tak se už v květnu 1959 přesunul do Paraguaje. Jeho žena a nevlastní syn zůstali v Argentině. To už po Mengelem šli i Izraelci. Mengele požádal o paraguayské občanství. Správně by ho neměl vůbec dostat (podmínkou pro udělení občanství je žít zde pět let). Jemu ovšem pomohli jeho vlivní přátelé. Občanství dostal 27. 11. 1959. německá žádost Argentině o jeho vydání tak ztratila opodstatnění. Izraelská vláda zatím předala hledání válečných zločinců Izraelské tajné službě Mosad .
Mengele byl odkázán na málo bezpečný úkryt Kringovi farmy v pohraničí. To se mu nezdálo jako dostatečně bezpečné, a proto mu Pomohl starý dobrý Rudel. Mengele se přestěhoval do Brazílie v roce 1960. kolem roku 1965 začala mediální honička na Mengeleho, média z tématu Anděl smrti vymačkali maximum. Začali se o něm točit dokonce i filmy. Mezitím žil Mengele poklidným životem jako Peter Hochbichler u Wolfganga Gerharda, fanatického nacisty. O dva roky později se přestěhoval na statek Santa Luzia v Serra Negra, dvě stě km od Sao Paula, k rodině Stamerů. Z Mengeleho se však začínal stávat nepříjemný společník. Začal na něj doléhat strach z odhalení a možných následků. Začal být schizofrenický, a když se dozvěděl o pověšení Eichmanna, hysterické záchvaty se stupňovaly ještě víc.
Když se jeho mecenášové, Stamerovi, ze statku stěhovali, stěhoval se i on a sám přispěl polovinou kupní ceny nového domu. Mengele jim nejprve lichotil, pak začal vyhrožovat. Bál se. I jeho zprostředkovatel usoudil, že je na čase se poohlédnout po jiných pečovatelích. Volba padla na německého poddůstojníka Wolframa Bosserta. Jevil se jako ideální posluchač Mengeho monologů. On a jeho žena ho pravidelně navštěvovali v jeho novém ponurém domečku, který mu Stammerovi koupili, když se roku 1974 stěhovali do Sao Paula. Teď žil Mengele sám, i když mohl počítat s pomocí Bossertových. S roztrpčením sledoval, že mu už ani nechodí blahopřání k narozeninám či jmeninám. A jeho syn Rolf mu sdělil, že už ho nebude finančně podporovat. Trochu jasu do jeho ponurého života mu vnesla jeho posluhovačka Elza, která byla o čtyřicet let mladší než on. Dokonce se spolu chtěli i vzít.
Jeho jedinými přáteli teď byli Bossertovi a s nimi strávil i své poslední dny. Byly to dny dovolené, na pláži Berioga, čtyřicet km jižně od Sao Paula. Při koupání ranila Mengeleho mrtvice. Bylo to sedmého února 1979. Bossert ho vytáhl z vody ale oživovací pokusy zůstaly bez výsledku. Anděl smrti byl mrtev 34 let po Osvětimii a unikl tak spravedlivému soudu.
28. prosinec 2012
11 830×
3117 slov
