Leoš Janáček

Leoš Janáček (1854 - 1928) patří k našim nejproslulejším a v rámci světové moderny nejvýznamnějším autorům. Na rozhodný úspěch dlouho čekal. Po vystudování pražské varhanické školy a prohloubení svého vzdělání v Lipsku a ve Vídni se usídlil v Brně, kde se podílel na budování hudebního života i školství. Složil státní zkoušku ze zpěvu, klavíru, varhan a z houslí. Poté se stal Janáček sbormistrem řemeslnické besedy Svatopluk, dirigentem Besedy brněnské a dokonce ředitelem varhanické školy.
Ještě před B. Bartókem studoval intenzivně lidovou píseň, hlavně moravskou a slezskou (později též ruskou), aby z ní vytěžil jak po melodické, tak harmonické stránce svérázné podněty. Lidové písni (zejména jeho rodná lašská lidová kultura měla u něho prioritu) se věnoval jako sběratel a folklorista. Po vzoru Dvořákových Slovanských tanců zkomponoval i on své Lašské tance. Navíc studoval i intonaci mluvy, její závislost na konkrétních životních situacích, což mu pomáhalo nalézt adekvátní melodický výraz v operní tvorbě. Se svými "nápěvky" nepracoval mechanicky, jak mu mnozí kritikové vyčítali, ale tvořivě.
Janáček byl především hudebně dramatickým autorem. Po operách Šárka, Počátek románu a Osud pracoval deset let na své nejpopulárnější opeře Její pastorkyňa, vznikající na prozaický text G. Preissové. Toto dílo patří - spolu s další operou Káťa Kabanová - k vrcholům světové moderní opery vůbec. Osobitost Pastorkyně, v cizině nazývané Jenůfa, je mimořádná: Janáček vychází z moravského folklóru, opírá se o zkušenosti se svými nápěvky. Opera, ač její premiéra odezněla v Brně v r. 1904, čekala 12 let na uvedení v Praze. Teprve pražská inscenace a o tři roky později nastudování ve Vídni udělaly z autora světoznámého mistra.
Tento úspěch vlil do dvaašedesátiletého autora novou mízu, nový zápal v tvůrčím snažení. Jeho další opery Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu jsou geniálními výtvory zralého mistra. Skladatelova mnohotvárnost je v nich obdivuhodná: v těchto dramatech se Janáček projevuje jako rusofil, svérázný myslitel ,prosazuje se jako pěvec nefalšované lásky i jako autor, jenž se po vzoru K. Čapka zamýšlí nad štěstím lidské bytosti ve vztahu k dlouhému věku.
Janáček byl umělcem obrovské vitality, drobné postavy s bohatou hřívou vlasů a výraznými rysy tváře i celé osobnosti; i ve stáří upadal do tvůrčích extází. Těžké krize svého života překonával takřka nadlidskou prací.
Z mimooperní tvorby zasluhují pozornosti orchestrální rapsódie Taras Bulba na námět Gogolovy povídky, pětivětá Symfonietta a Glagolská mše, jež vznikala na staroslovanský text oslavující lidový dávnověk Slovanstva. Významné jsou i jeho sbory na sociálně cítěné básně Petra Bezruče - Kantor Halfar, Maryčka Magdónova, 70 000 aj., jež rozhodující měrou ovlivnily vývoj sborového zpěvu u nás. Ale i oba smyčcové kvartety - prvý komponovaný podle Kreutzerovy sonáty. L. N. Tolstého, druhý nazvaný Listy důvěrné - prozrazují svérázný rukopis svého autora.
Ze života Leoše Janáčka

Narodil se 3. července 1854 na Hukvaldech u Příbora. Pocházel z nesmírně chudé rodiny- měl 12 sourozenců, z nich ovšem pět zemřelo – právě proto, že bída a špatné životní podmínky podlomily jejich zdraví.
Když chtěli rodiče nějak zlepšit špatnou situaci, rozhodli se, že malého Leoše pošlou do Brna, aby zpíval ve sboru augustiniánského kláštera. V klášteře získal Janáček jedinečné hudební vzdělání, hlavně díky tomu, že měl děti na starosti vynikající skladatel Pavel Křižíkovský.
Studoval hudbu dále – nejdříve na učitelském ústavu, pak v Praze na varhanické škole, nakonec ještě v Lipsku v Německu a ve Vídni v Rakousku.
Velmi brzo se oženil se Zdeňkou Schulzovou (jeho žákyní, dcerou ředitele školy), které bylo v době svatby necelých 16 let. Za rok se jim narodila dceruška Olga a později syn Vladimír, ale naneštěstí ve 2 a půl letech zemřel na spálu. Potom se všechen jeho zájem upjal ke dceři Olince. Shodou osudu však i ta těžce onemocněla, a následně zemřela, když jí bylo 21 let. Janáček tehdy napsal svou nejznámější operu, Její pastorkyňu.
Jeho zklamání se ještě prohloubilo, když dílo, kterému věnoval tak velké úsilí, nebylo v Praze přijato do Národního divadla a bylo označeno za neschopné provozování. Na konci života se Janáček dočkal velkých úspěchů. Byl oslavován (nejvíce v Anglii a Itálii), jeho opery byly hrány v Německu i v řadě jiných zemí.
Zemřel náhle – v Ostravě. Nachladil se o prázdninovém pobytu v rodných Hukvaldech a byl převezen do ostravské nemocnice. 12. srpna 1928 skonal.

Hodnocení životopisu Leoš Janáček

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  22. říjen 2007
  6 716×
  690 slov

Komentáře k životopisu Leoš Janáček