Moliére

Kdybyste se náhodou procházeli při návštěvě Paříže Francouzskou akademií, zaujme Vás nad jednou bustou nápis „Tomu, jenž první sem patřil a nebyl přijat.“ Tato symbolická věta plně charakterizuje život majitele obličeje, vypodobeného pod ní. Přestože jeho doba si s ním pohrávala jako s lístkem ve větru, dílo přežilo a stalo se klasikou světového dramatu. On sám byl prototypem umělce tvořícího za absolutistického feudalismu, který byl několikrát nahoře a o to víckrát dole, aby nakonec zemřel na okraji společnosti. Dnes ho zná celý svět pod jménem Moliére.
Ale pojďme raději od začátku. Dne 15. ledna 1622 se ráno ve světničce pařížského domu „U Opic“ poprvé ozval křik novorozeného děťátka. Rodiče jej pojmenovali po otci Jean. Starý Jean Poquelin byl královským čalouníkem a brzy se měl stát dokonce komorníkem, a tak viděl budoucnost svého potomka jasně. Jako snad každý otec, toužil i on, aby syn pokračoval v jeho šlépějích, a byl ochoten za něj zaplatit nemalý obnos peněz.
Když malý Jean poporostl, velice si oblíbil svého děda Louise Cressého, jenž chlapce vodil do divadla. A tu počala první z jeho celoživotních lásek, lásek profesních. Zanedlouho však přišla také první tragédie v životě. Když šlo Jeanovi na jedenáctý rok, zemřela mu jeho milovaná maminka a chlapec tedy zůstal jen s otcem. Otec o jeho zálibu nejevil zájem a ve čtrnácti letech poslal synka na studia. Následujících šest let strávil Jean na jezuitské koleji v Clermontu.Velice významné je také jeho setkání s filozofem Pierrem Gassendim, s jehož názory se později ztotožňoval a horlivě je obhajoval. Jean se také opět zamiloval, tentokrát však do lidské bytosti, herečky Madeleine Béjartové. Mladá krasavice ještě umocnila lásku k divadlu, a tak musí Jean rozřešit dilema, zda jít ve stopách rodu a stát se čalouníkem, či zariskovat a vrhnout se do nejistého kočovného světa divadelníků. Zvolil kompromis. V roce 1643 odchází ze studií, začíná si raději říkat Moliére a vzdává se jména Poquelinů, aby neudělal otci ostudu. Z tohoto problému můžeme jasně vyčíst typický klasicistní spor vášně a citu s rozumem a okázalou tradicí.
Ani „nový“ život Jeana, nyní už Moliéra, nezačíná šťastně. Po vstupu do Madeleininy herecké společnosti Znamenité divadlo (Illustre théatre) se spolek zmítal v ekonomických problémech. Truchlohry, které divadlo hrálo, totiž zrovna moc diváků do hlediště nelákaly.
Nedostatek peněz postihne i začínajícího umělce. Moliére se musí zadlužit, aby přežil. Dluhy však nesplácí, věřitelům dochází trpělivost a případ dávají k soudu. Ten posílá Moliéra za mříže, a sice do pařížské věznice Chatelet. Píše se rok 1645.
Jak dlouho mladík ve věznici pobyl, nevíme, ale roku 1647 už opět brázdí s divadelní společností jih Francie. Po střídavých úspěších v Guyenně, Gaskoňsku, Languedoku a jiných provinciích se stává v roce 1650 ředitelem spolku. Moliére se učí poznávat charaktery diváků, odhaduje, co má úspěch a co ne, a když se zdá, že opět přichází krušné období, bere do ruky brk a píše. Nejprve pouze hrubozrnné frašky podle italského stylu commedia dell‘arte, většinou podle antické předlohy (např. Plautus), které jsou u prostých vesnických obyvatel velice oblíbené. Peníze se do kasy náhle jen hrnou. Později se Moliére odváží i veršovat. Jeho první známé básně vznikly v roce 1653 a jmenují se „Zbrklý“ (L’étourdi) a „Hoře z lásky“ (Le dépit amoureux). Avšak i tyto básně jsou velice podobné španělským a italským básním té doby. Moliére se stále zdokonaluje a bohatne. Všímá si ho dokonce i princ de Condé, který nad ním dva roky drží patronát. Najednou se ale náhle obrátí od rozmařilého života k náboženství a zříká se pomoci. Moliére na toto jednání nikdy nezapomněl a rysy prince poznáme hned v několika jeho výsměšných dílech.
Rok 1658 se považuje za mezník v jeho tvorbě. Moliére se stěhuje do Paříže a zakládá stálé divadlo Pétit-Bourbon v Bourbonském paláci. Záštitu nad ním zpočátku držel vévoda z Orleánský, později dokonce sám král „Slunce“ , Ludvík XIV. Před jeho veličenstvem debutuje Moliére 24.října 1658 představením „Nicomédes“. U krále vzbudilo velký ohlas.
Až zde můžeme před pařížským publikem můžeme prohlásit, že se v Moliérovi plně rozvíjí
jeho dramatický tvorba. Povzbuzen úspěchy, píše Moliére jednoaktovou komedii v próze „Směšné preciózky“ (Les précieuses ridicules). Jedná se o dílo, směřující přesně do středu jeho literárního charakteru. Moliére jako člověk vkusný a rozumný a též jako vášnivý milovník přirozenosti v něm útočí proti ješitnosti a namyšlenosti tehdejší aristokracie. Pařížský lid se smál, dvořané odcházeli s kyselým úsměvem. Hned druhý den také nachystali autorovi nepříjemné překvapení – hru zakázali. Naštěstí král Ludvík, který šlechtu také zrovna neměl v lásce, její uvedení opět povolil. Moliére však nezůstává nečinný a píše dál.
Hrubozrnná jednoaktová veršovaná fraška Sganarelle ou Cocu imaginaire (1660) vyvolala řadu kritických ohlasů takových osobností jako byli Boileau či mnohem později Voltaire. Tito učení pánové si však neuvědomili, že o úspěchu rozhoduje především poptávka a ta přímo hnala Moliéra v jeho době k takovýmto výtvorům. Autor sám je svým životem znechucen, a tak vytváří heroickou komedii o pěti jednáních Don Gracie de Navarre (1661), pouhý odvar Corneillova dramatu o donu Sanchovi z Aragonu. Přesto v něm líčí, jak je základem celé své duše veden k melancholii a tragičnosti, jak celý život krouží kolem nich jako herec i dramatik.
Jestliže toto dílo nevzbudilo mezi Moliérovými odpůrci žádnou odezvu, pak další dílo na ně zapůsobilo jako píchnutí do vosího hnízda. Tříaktová veršovaná hra „Škola manželů“ (L’école des maris,1661) a ní navazující „Škola žen“ (L’école des femmes,1662) byla podle markýzů, markýzek, neúspěšných autorů a svatoušků útokem na mravnost, ukazovala však pouze, že nevědomá nevinnost je směšná a škodlivá. Z Moliérova hlediska je tato komedie osudová, neboť zbývající léta jeho života jsou ztrpčena soukromými bolestmi a veřejným bojem. Po divokém vztahu s dcerou své bývalé lásky Madeleine Béjartové, dvacetileté Armande se roku 1662 oženil. Manželka Armande byla velice koketní a zavdávala svému o dvacet let staršímu druhovi důvod k žárlivosti. Po bouři nevole a neuvěřitelných pomluvách byl pár nucen rozejít se. Moliére svoji družku ohromně miloval a rozchod nesl těžce. Svou zbožňovanou pak vídal každý den na stejných prknech divadla. Úspěšný autor by se byl nejspíš utrápil, a tak se k němu Armande raději vrátila. Jejich manželství bylo však navždy podryté. Navíc klasikovi umírají jeho oba dva synové. Moliére prokazuje silného ducha a nechává se zuřivým odporem nepřátel vyprovokovat k několika obhajobám svého díla a na truc tvoří další, ještě kontroverznější. Nastává tak jeho vrcholné tvůrčí období.
12.května 1664 uvádí na scénu divadla, podpořen pařížským lidem i králem, hru „Tartuffe“.
O jejím ději se dočtete více v příloze. Jednalo se o doposud největší a naprosto nejtroufalejší komedii namířenou proti církvi. Nám je teď jasno, že barokní přiškrcenosti a svázaností touto pětiaktovou hrou odzvonila hrana. Obrovských protestů, jaké představení vyvolalo, se zalekl i nejvyšší, tedy král, a tudíž ji zakázal. Zklamání však nezkazilo Moliérovi apetit a v době zákazu Tartuffa napsal dvě dramata. „Don Juan“ (Don Juan ou le Festin de pierre,1665 ) je ztělesněním snad všech dobových nešvarů. Próza o pěti jednáních vypráví o nenapravitelném španělském svůdci žen. Juan prokáže, že je ničema a hýřil, když si začne i s milou svého přítele. V souboji zabije komtura a pozve jeho sochu z náhrobku na večeři. Na ní sezve i ostatní, kterým ublížil, například donu Elvíru a svého otce, aby jim řekl, že uznává své viny a že se polepší. Svému sluhovi však vyjeví, že i toto je lež. Socha komtura se s pokrytcem propadne do pekla. Po uvedení této hry Moliéra zasáhne další rána – onemocní nevyléčitelnou tuberkulózou. Drama nazvané „Misantrop“ (Le misanthrope,1666) je vyústěním jeho osobní krize. Hlavní hrdina Alcest je zastáncem pravdy a nesnáší lži a přetvářku (jako Moliére). Jeho milá Celimena je však vtělením pomlouvačnosti. Alcest jí promíjí vše, přehlíží i anonymní dopisy o nevěře, avšak když s ním jeho vyvolená nechce žít, odjíždí na venkov. Moliére zřejmě chtěl sobě ukázat směšnou rozháranost svého pesimismu a vyléčit se tak z něho.V roce 1667 Ludvík XIV. opět povoluje Tartuffa, ovšem pouze v zjemnělé podobě.
Moliére byl velice unaven tvorbou, protože posledních třináct let svého života neustále vymýšlel pro svého pána a krále, jenž si nechal psát na objednávku pro svou královskou zábavu, z Moliérova divadla se stala Královská divadelní společnost. Z nepřeberného množství her na zakázku vyčnívá „Amfytrion“ (Amphythrion,1668). Antická komedie podle Plautovy předlohy rozpustile vypráví o bozích, výborně je užit volný verš. Otázkou zůstává, zda v ní Moliére alegoricky nepovzbuzoval lásku Ludvíka s markýzou de Montespan.
Vrcholným Moliérovým dílem se značí bezesporu Lakomec (L’avare,1668). Nesmrtelný příběh lakomce Harpagona, tragikomického měšťáka ze 17.století, je totiž stále aktuální. Ačkoli je mu 60, chce se oženit s mladou dívkou a slepě věří na všemohoucnost peněz, ve schopnost koupit všechno, včetně zdraví, lásky a života. Kvůli mamonu brání také ve sňatkách svých dětí, a tak musí vše vyřešit sluha, který peníze fingovaně ukradne. Harpagon je zdrcen ztrátou peněz (následuje snad vedle Shakespearova Hamleta nejznámější monolog) a dětem povolí vše, jen ať mu někdo majetek vrátí.
Moliére však nezapomíná ani na lehčí frašky, například „Pán z Prasečkova“ (Monsieur de Porceaugnac,1669) či „Měšťák šlechticem“ (Le bourgeois gentilhomme,1670). V nich líčí snahu měšťanů stát se šlechtici. Avšak Moliérův život se kvůli nemoci chýlí ke konci a on sám to ví. Poslední jeho tři díla se dají také přiřadit k vrcholům jeho tvorby. Po „Scapinových šibalstvích“ (Les fourberies de Scapin,1671) přichází „Učené ženy“ (viz v příloze) a hlavně „Zdravý – nemocný“ (Le malade imaginaire,1673). Hlavní hrdina Argan je stejně nezapomenutelný jako lakomec Harpagon. Jedná se o starého hypochondra, neustále terorizujícího rodinu a opět bránícího ve štěstí svých blízkých. Služka Tonička však zasáhne,
dovolí mu nakouknout do názorů ostatních na něj tím, že doporučí, aby fingoval smrt. Argan se o sobě doví nečekanou pravdu, umoudří se a dá se na studia lékařských věd. Moliére si na poslední chvíli stačil po šlechtě a církvi touto hrou znepřátelit také lékaře, ale opět se jen sebe snažil přesvědčit, že se ještě neblíží jeho konec, že lékaři jsou šarlatáni a podvodníci.
17.února 1673 při čtvrté repríze hry Zdravý – nemocný dostává Moliére tuberkulózní záchvat. Pár hodin po dopravení domů do ulice Richelieu Moliére umírá. Hned jak se to dozví, snaží se honem pomstít všechni uražení a pobouření. Arcibiskup zakazuje pohřeb na křesťanském hřbitově, Moliére je pohřben mezi sebevrahy na Svatojakubském hřbitově. Až na královu intervenci ho lidé v noci tajně pohřbili o osmé večerní na hřbitově na Montmartru.
Takový měl tedy konec básník, na něhož se úplně zapomnělo a opět přišlo až v 19.století.

Výpis z Moliérových her, které jsem přečetl

Moliére : Učené ženy (Les Femmes Savantes,Paříž 1672)

Forma : Pětiaktová veršovaná komedie
Děj : se odehrává v malém městečku, kde se dvě sestry Armanda a Jindřiška baví o vdávání. Jindřiška se totiž zamilovala do krasavce Klitandra. Sestra jí svatbu rozmlouvá, jelikož si myslí, že Klitandr je zoufalý, protože byl prý do ní, Armandy, zamilován.Ona ho však odmítla, neboť jako milovnici filozofie se jí zdál příliš jednoduchý.I Klitandr se zahleděl, avšak do Armandiny sestry Jindřišky. Mladík se ze svého citu vyznává Armandě, ta ho nechápe. Proto Klitandr zkusí otce požádat o Jindřiščinu ruku. Rozhovoru s ním se však přirozeně bojí a požádá proto dívčinu tetu Belisu, aby mu pomohla. I ta je natolik učená a duševně na výši, že jí nestojí za to, aby mladému krasavci pomohla. Až u Jindřiščina strýce Arista uspěje. Aristovi se nakonec podaří dívčina otce a svého bratra Chrysala přesvědčit pro svatbu. Jako nový problém se objeví další žena, Chrysalova žena a Jindřiščina matka Filaminta. Ta jako autoritativní vůdce rodiny už dávno vybrala dceři ženicha, a sice krasomilského filozofa pana Trubce. Chuďas Trubec předstírá lásku k Jindřišce, ona ho ale nechce. Klitandr, jakmile se vše doví, pohádá se s Trubcem o tom, že filozofové jsou ve skutečnosti jednoduší a odmítají přijímat názory druhých. „Filozofka“ Filaminta se tím jenom ujistí, že Trubec je pravým ženichem její dcery. Když přijde notář sepsat svatební smlouvu, postaví se Chrysal poprvé v životě do opozice proti své ženě, zastávaje se Klitandra. Vše nakonec rozhodne Vadius, přítel Trubcův, který navrhuje pomstu Klitandrovi. Filaminta si uvědomí, že Jindřiščino štěstí je nejpřednější a ustoupí. Jindřiška se s láskou provdá za Klitandra.
Úryvek z knihy : Arist : Tvá žena odchází, a já bych řek‘, že měl s ní nějaký moc ostrý hovůrek.
Chrysal : Měl.
Arist : Dá nám Jindřišku? Co? Přivolila? Ano? Je ruka v rukávě? Je všechno dojednáno?
Chrysal : No…Ještě ne.
Arist : Jak zdráhá se jí vdát?
Chrysal : Ne.
Arist : Váhá?
Chrysal : Ani ne.
Arist : Co tedy? Smím se ptát?
Chrysal : Chce ji dát jinému.Chce vdát ji za jiného.
Arist : Za jiného?
Chrysal: Tak jest.
Arist : A jméno? Jméno jeho?
Chrysal : Pan Trubec.
Arist : Cože díš? Ten hlupák ji…tak?
Chrysal : Ten. On mluví latinsky a básní celý den.
Arist : A tys to uvítal?
Chrysal : Chraň bůh!
Arist : A cos jí řekl?
Chrysal : Nic.
Arist : A to je podezřelé.
Chrysal : Víš, abych nějak neklopýt´ a nezabřed´.
Arist : Toť důvod důvodů a veliký krok vpřed! O Klitandrovi však řekls jí mezi slovy.
Chrysal : Když náhle začala o druhém ženichovi, já uznal za vhodné se neukvapovat.
Arist : Toť vrchol moudrosti!

Moliére : Tartuffe (Tartuffe,Paříž 1664)

Forma : Pětiaktová veršovaná komedie.
Děj : se odehrává v Paříži v domě ctihodného měšťana Orgona. Orgon je typickým hýřivým občanem své doby, a tak si v domě z obavy před hříchy vydržuje kněze Tartuffa a žije „zbožně“. Tartuffe je však velký pokrytec a ničema, vydává se ale za svatouška. V domě to mimo Orgona a jeho matky paní Pernellové vědí všichni – Orgonova druhá žena Elmíra, její bratr Kleantes , obě děti z prvního manželství Mariana a Damis i všechny služky. Orgon však na Tartuffa nedá dopustit. Kapka trpělivosti rodiny přeteče, když se měšťan rozhodne vdát Marianu, která vroucně miluje jinocha Valéra, za podvodného kněze a svěří mu také tajné materiály, za něž by mohl jít do vězení. Tartuffova moc nad Orgonem se zdá čím dál větší, a tak všichni ostatní v domě ví, že je potřeba připravit lest ještě než bude pozdě.Mezitím co se snaží vymyslet plán, Orgon se snaží odkázat celý svůj majetek proradnému knězi a co víc, dovolí mu být samotný s jeho ženou. Elmíra mluví před Tartuffem obdivně a vychvaluje ho. Tartuffe ztrácí zábrany a začíná milostně tokat. Tu jí napadne, kdyby to tak slyšel manžel a když Tartuffe odejde, dohodne se se zbytkem rodiny. Elmíra jde pak za Orgonem a sdělí mu, že Tartuffe je podvodník. Na důkaz toho, co říká, chce, aby její muž byl při tom, když se kněz před ní holedbá a svádí ji. Orgon se zprvu zdráhá, ale pak si řekne, že za pokus nic nedá. Tartuffe opravdu splní Elmířino očekávání beze zbytku, prý jaképak hříchy, to jsou jen směšné skrupule. Orgon, schován pod stolem, žasne jakého hada si hřál na prsou. Vyleze a ztropí povyk, svatouškovi už nevěří. Pokrytec jde ihned na královský dvůr a udá svého živitele za velezradu. Král však také ví o jeho nepravostech, a tak vyšle zmocněnce, aby zatkl samotného Tartuffa. Orgon lituje před rodinou, že byl tak slepý.
Úryvek z knihy : Kleantes Orgonovi:
Či takhle dalece splet už vás ten pletichář,
Že masku chcete brát stejně jako tvář?
To pro vás upřímnost neplatí víc než faleš?
To pravdu můžete zaměnit klidně za lež?
To fakt a fantóm se vám tak v jednom pytli sešly
A dukát byste dal i za falešnou grešli?
Člověk je divný tvor – nikdy mu nestačí
Být, jaký vskutku je, a chce být jinačí.
Rozumná střízlivost ho vždycky nějak tísní,
Že radši přehání: co není, to si vysní.
A někdy vynáší i nejsvětější věc
Tak přehnaně,že ji znectí nakonec.

Hodnocení životopisu Moliére

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  13. únor 2008
  5 867×
  2564 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k životopisu Moliére