Nikolaj Vasiljevič Gogol

Narodil se 1.dubna 1809 ve Velkých Soročincích u Poltavy na Ukrajině. Pocházel z rodiny drobného, národně uvědomělého šlechtice, který psal ukrajinsky básně a komedie. V letech 1821-1828 studoval na vynikajícím gymnáziu v Něžinu, kde vynikal -spíše než studijními výsledky- literárními a především hereckými výkony (hrál komické role při školních představeních).

Koncem roku 1828, kdy přišel do Petrohradu, se chtěl věnovat právnické činnosti, ale stává se pouze malým, nedůležitým úředníkem. K tomuto oboru se však už nevrátil. Později tuto zkušenost zúročil v několika svých dílech. Neúspěchem ale končí i jeho snaha dostat se k divadlu, nezaujal ho ani post docenta historie na petrohradské uni-verzitě, a tak se počínaje rokem 1835 stává již natrvalo uznávaným spisovatelem.

Po skandálu kolem premiéry komedie Revizor odjíždí v roce 1836 do zahraničí a zdržuje se především v Římě, kde pobývá téměř 12 let. Dříve, než se vrátil do Ruska, podnikl vysilující pouť do Jeruzaléma. Zbylá léta prožívá v Petrohradu, Oděse a Moskvě plný náboženských nálad, které se stupňují v duševní chorobu. Pod vlivem náboženského fanatismu pochybuje o správnosti vydání svých děl, dokonce chtěl celou svoji tvorbu úplně zavrhnout. V tomto poblouznění spálil 2. díl Mrtvých duší. Zemřel v Moskvě 4. března 1852.

Gogol při psaní čerpá z tvorby svého přítele Puškina, přičemž vyzdvihá její zárodky realismu, které doplňuje o realistické obrazy. Ve svých dílech tak s humorem charakterizuje obyčejné lidi, výborně vykresluje prostředí venkova, provinčního ma-loměsta, ale i metropole.

Po zcela neúspěšné sentimentální idylce ve verších Gans Kjuchelgarten (1829) vydává zralou povídkovou prvotinu Večery na samotě u Dikaňky (1. díl 1831, 2. díl o rok později). Jedná se o osm báchorek, stylizovaných jako vyprávění prostých ves-ničanů, kteří se scházejí u včelaře Rezatého Paňka. Ten každý díl uvádí předmluvou, kde nastiňuje situaci, v jednotlivých příbězích navazuje dialog s vypravěči i čtenářem a jednotlivé báchorky komentuje a ironizuje. V této knížce se dostává do popředí představa moudrého lidového, městem nezkaženého společenství jako nositele hlavních duševních a mravních hodnot. Zde se v podstatě uplatňuje dobové přesou-vání těžiště od jedince k masám.

Na toto dílo navazuje v r. 1835 povídková sbírka Mirhorod, v jejíchž čtyřech rozsáh-lejších prózách najdeme jednak fantastiku folklórně heroického typu, ale také hrůzo-strašné, romantické prvky. Důležité je ale zejména téma zhoubného vlivu společen-ského parazitismu.

Od všech ostatních povídek z této sbírky se liší historicko-hrdinská báje Taras Bulba. Podle tehdejšího významného kritika, Vissariona Grigorjeviče Bělinského, Gogol „štětcem mohutným a smělým“ podal „epizodu z velké epopeje života celého národa.“ Autor v tomto díle nepopisuje konkrétní, historicky doložené události, ani přes-nou dobu, kdy se odehrály. Příběh Tarase, jeho synů, Ostapa a Andreje, a jejich věrných přátel se odehrává přibližně v 16. nebo 17. století, kdy byl ukrajinský lid nucen bránit svou svobodu proti polské šlechtě, ale i krutým Tatarům. Taras a jeho synové jsou příslušníci záporožského kozáctva, kterým nejsou cizí vlastnosti jako statečnost, velkorysost, živelná veselost, silné náboženské cítění (kozáci jsou pravoslavní křes-ťané) a schopnost podřizovat se většině, ale také stavět pocit odpovědnosti ke sku-pině kamarádů-bojovníků nad rodinné a milostné svazky. Pro správného kozáka je totiž hrdost zemřít v boji proti bezpráví. Toho však není schopen pro svou citlivost Tarasův mladší syn Andrij-pravý opak Ostapa-který přebíhá kvůli milované ženě k nepříteli, za což je (podle kozáků) poprávu potrestán. Z Tarase Bulby se stane takový hrdina, o kterém si kozáci vypráví po celé zemi. Barvité líčení charakterů a bojových scén a obrazy nevázaného života v kozáckém centru Síči podpořené ukrajinismy dává dohromady dílo, které z folkloristicky laděných „Večerů“ přerůstá v národní dějinnou epopej. Ta v podstatě ukazuje lidové a národní rysy ruského chrakteru, a tak je možné ji srovnávat s takovými výtvory, jako jsou byliny.®ÚRYVEK

V tzv. petrohradských povídkách se jedná o realistická díla, i když se autor nevyhýbá fantastickým momentům. Tři z nich-Něvská třída, Bláznovy zápisky a Portrét- vyšly poprvé v Gogolově knížce Arabesky (1835). K nim se připojují ještě 3 další povídky: Nos (36), Plášť a Kočár. Kromě poslední z nich se všechny odehrávají v Petrohradě pojednaném jako tržiště a křižovatka lidských osudů. Hrdiny jednotlivých próz jsou představitelé okrajových vrstev tamní společnosti: chudí umělci a úředníčkové, z nichž každý žije sám a sám svádí marný boj o sebezáchovu. Zatímco ve své prvo-tině Gogol řešil nesoulad mezi snem a skutečností romanticky šťastným vyústěním, zde se otevírá v celé své tragické hloubce předem nutně prohraného zápasu slabého jedince s neúprosným mechanismem panujícího společenského řádu. Autorova neu-věřitelná věrnost skutečnosti tak geniálně postihuje základní problémy současnosti: velkoměstské mraveniště plné lidí pachtících se po pomíjivém zisku a štěstí, byrokra-tická netečnost k člověku (Plášť), obrovské společenské rozdíly a hlavně neschop-nost jedince vymanit se z tohoto koloběhu. Tento realistický pohled je umocněn auto-rovými vlastními zážitky z prvního setkání s Petrohradem, ve kterých hraje roli nespl-něné očekávání.

Autorova schopnost zobrazovat obyčejné lidi se díky jeho dispozicím ukázala i v dramatické tvorbě. První takový pokus představovala komedie Řád svatého Vladi-míra třetího stupně (1833), dalšími byla dramata Ráno tuze zaměstnaného člověka, Předpokoj, Úryvek a Hráči vydaná pod souhrnným titulem Dramatické zlomky a jed-notlivé aktovky (42). První Gogolova celovečerní hra je zároveň jeho nejlepší kome-die, a to Revizor (v první verzi z r. 35). Poprvé byla hrána v Petrohradě, o rok později v Moskvě. Přestože se většina publika výborně bavila, kritika hru ostře napadla a prakticky vypudila autora do ciziny. Gogol na ní zde pracoval a upravoval ji a hlavně připsal do předposlední scény větu policejního direktora: „Čemu se smějete, co? Čemu se smějete? Sami sobě se smějete! Sami sobě!“, čímž ještě více prohloubil satirický podtón celého dramatu.

Námět k této komedii pochází od Puškina, kterého při shromažďování materiálů o Pugačovově povstání považovali za revizora. Hra má 5 jednání a odehrává se bě-hem 24 hodin prakticky na jednom místě. Je v podstatě založena na problému vydí-rání. Všichni městští činitelé jednají se svými občany velmi hrubě a okrádají je. Do tohoto stavu přijede bezvýznamný úředníček Chlestakov, kterému všichni do jednoho „sednou na lep“, spojí se, předstírají a všemožně podlézají nic netušícímu Chlesta-kovovi. Ten má zprvu problém se zaplacením dluhu v hostinci, ale později zjišťuje, za koho ho obyvatelé městečka mají a rozhodne se z toho těžit. Do své nové role se vžije znamenitě a s takovou vervou, že v ni sám uvěří. Svým suverénním vystupová-ním, výmysly, lží a neskutečnou drzostí si obtočí kolem prstu celé představenstvo města. Vymámí půjčku, koketuje s direktorovou ženou i dcerou zároveň, kterou do-konce požádá o ruku (a je samozřejmě přijat). O to víc jsou všichni šokováni, když Chlestakov náhle opustí město a pošťák přinese zajímavou novinu…

Gogol v r. 1842 doplnil tuto komedii o další dílo, glosu Upozornění těm, kdo by chtěli jak se patří sehrát Revizora, kde vysvětluje, jak je třeba pojmout nejen roli Chlestakova, aby byl výsledný efekt co nejlepší. ®ÚRYVEK

Dalším známým a hraným Gogolovým dramatem je Ženitba, s podtitulkem „historka zcela neuvěřitelná o třech aktech“. Konečnou podobu mu dal v r. 1842, kdy měla hra neúspěšnou premiéru v Petrohradě- poté úspěšnou v Moskvě. Děj se odehrává v městském prostředí a točí se kolem vdavekchtivé, byť ne už nejmladší kupecké dcery Agáty Tichonovny a pěti mnohem starších uchazečů ne tak o její ruku jako o slušné dědictví po otci. Už to vypadá, že má Agáta vybráno, ale drama přesto ne-má šťastný konec. Hra stejně jako Revizor pojednává o soudobé společnosti, ale více se zaměřuje na situační a jazykovou komiku.
Daleko nejúspěšnějším a nejhodnotnějším dílem se však stal román v kritickorealistickém duchu Mrtvé duše. Gogol na něm pracoval více než 5 let a byl poprvé vydán r. 1842 po vleklých sporech s cenzurou, která si mimo jiné vynutila změnu názvu knihy v neutrálnější Příběhy Čičikova neboli Mrtvé duše. Román byl přijat pokrokovými kritiky s nadšením, jeho odpůrci však mluvili o pomluvě a výmys-lu. Autor zde- na rozdíl od předešlých děl- kritizuje ne jednu, ale všechny složky pa-nující společnosti, a proto jej ti nejmilitantnější označili za „nepřítele Ruska, který by měl být v okovech eskortován na Sibiř.“ Námět k tomuto dílu dal Gogolovi opět Puš-kin. Autor zde poukazuje na feudální vykořisťování, byrokratické vydírání a na polo-středověké počátky ruského kapitalismu, který místo aby bojoval s feudalismem, se na něm přiživuje. Dokladem toho je hlavní hrdina Čičikov, člověk na nízké společen-ské úrovni, který vymyslí prostoduše rafinovaný plán s tzv. mrtvými dušemi, což je klíčová zápletka celé knihy. Rozhodne se využít mezery v zákoně: opatří si doklady o co největším počtu nevolníků, kteří sice zemřeli nebo jsou pohřešováni, ale podle platných předpisů jsou stále registrováni do příštího sčítání a tím pádem za ně musí majitel platit daně. Poté může Čičikov své fiktivní poddané zastavit nebo za ně jiným způsobem získávat peníze. Proto přijíždí do odlehlého města, seznamuje se s honorací a pak systematicky objíždí vytipované statkáře a snaží se z nich vymámit potřebné doklady. Později však vzbudí mezi úředníci podezření, a proto rychle opouští městečko a hodlá pokračovat jinde.

Gogol tedy naráží na přežitý nevolnický systém a škodlivost provinčního feudálního panstva. Všem pěti statkářům, které navštíví, je přes různorodost povah společná lakota a lačnost po majetku, přestože s ním nejsou schopni nakládat. Jako v ostatních dílech, Gogol neukazuje psychologický vývoj svých hrdinů. Ti při-cházejí na scénu jakoby hotoví a téměř vše o nich říká popisem jejich zevnějš-ku a prostřednictvím jejich jednání. To už naznačují jména statkářů: Manilov (v někt. překladech Líbeznický), Sobakevič (Psovský), Nozdrev, Pljuškin a Korobočka. Navíc pro každou postavu volí několik výrazných rysů, a tak ve zkratce a přitom bez zjednodušování ukazuje vlastně celou její charakteristiku. Například neotesaný So-bakevič pokaždé někomu stoupne na nohu, Čičikov se neobejde bez svého „zářivě brusinkového fraku“ a vždycky se uklání „tak trochu na stranu s lehkým šoupnutím nožky vzad“, o Manilovově plytkosti vypovídá jeho sladký úsměv a „exkluzivní“ jména svých synů: Themistokles a Alkid. ® ÚRYVEK
Kontrastem k základní náplni Mrtvých duší jsou tzv. lyrické vložky, emocionální pasá-že řazené v podstatě mimo kontext a jiné odbočky, ve kterých Gogol říká, co mu prá-vě leží na srdci. ® ÚRYVEK
Po prvním, kritickém dílu tohoto románu, měl Gogol v úmyslu- v analogii s Dantovou Božskou komedií- pokračovat z „pekla“ „očistcem“ až do „ráje“, který sliboval ve třetím díle. K jeho napsání však zřejmě nikdy nedošlo. Na 2. díle pracoval od roku 1843, který byl o šest let později hotov. Jak se dočítáme z dochovaných fragmentů (Gogol značnou část 2. části v záchvatu spálil), obrat k lepšímu nenastal. Autor opět líčí negativní stránky figur a ukazuje jedny z prvních „zbytečných lidí“. Kvůli přítomnosti několika kladných hrdinů je však 2. část plná rozporů. Snad proto, že se Gogol snažil realitu trošku přikrášlit a ukazovat ji jinak, než v té době vypadala.

K nám se jeho dílo dostalo už ve 40. letech minulého století, a to díky překla-dům Karla Havlíčka Borovského, který obdivoval Gogola právě pro „mistrovské umě-ní jedním rázem vypodobnit celou věc, takže jako živá před očima stojí.“ Dalším jeho obdivovatelem byl např. Jan Neruda, který po přečtení Revizora řekl, že „Gogol je zde malířem, jenže maluje tentokráte bičem.“

Hodnocení životopisu Nikolaj Vasiljevič Gogol

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  6 084×
  1830 slov

Komentáře k životopisu Nikolaj Vasiljevič Gogol