Nahosemenné rostliny

(Gymnospermae)

Mají nedokonalou ochranu vajíček, která vyrůstají volně na plodolistech. Tato vajíčka dozrávají v semena. K opylení dochází přenosem pylu přímo na nahé vajíčko. Samčí a samičí výtrusné listy (mikro- a megasporofyly) tvoří oddělené samčí a samičí šišticovité soubory. K opylení dochází větrem.

Pododdělení: Cycadophytina asi 200 druhů

Cykasovité rostliny jsou charakterizovány zejména velkými zpeřenými listy. Tato skupina dosáhla největšího rozkvětu v druhohorách, do dnešní doby se však zachovaly jen nepatrné zbytky.

Třída: Kapraďosemenné (Lygionodendropsida)

Tyto rostliny jsou vymřelou skupinou dřevin stromového i liánového vzrůstu s velkými zpeřenými listy, které svým vzhledem připomínaly kapradiny. U některých zástupců sloužily k ochraně vajíček číškovité útvary listového původu. Tato skupina je doložena z období devonu až jury, nejvíce byly ale kapraďosemenné rozšířeny v karbonu, kdy tvořily dominantní složku tehdejší flóry. Předpokládá se že se z nich vyvinuly rostliny krytosemenné.

Třída: Cykasy (Cycadopsida)

Představují nejprimitivnější skupinu recentních semenných rostlin. Jsou to nízké dvoudomé stromy s nevětveným kmenem a velkými zpeřenými listy, nahlučenými na vrcholu kmene. Mikrosporofyly (s velkým počtem prašníků) a megasporofyly (s několika vajíčky) vytvářejí oddělené jednopohlavné šištice (strobily). Oplození zajišťují velké obrvené spermatozoidy. Zralá semena mají dužnatou vnější vrstvu, a proto připomínají plod – peckovici krytosemenných. Cykasy vznikly v karbonu, největšího rozkvětu dosáhly v druhohorách. Dnes se vyskytují asi ve 100 druzích v tropických a subtropických oblastech. U nás se někdy pěstují ve sklenících.

Pododdělení: Coniferophytina asi 600 druhů

Toto pododdělení zahrnuje skupiny nahosemenných rostlin s malými, jehlicovitými nebo šupinovitými listy. Ploché tyčinky (mikrosporofyly) nesou na spodní straně několik prašíků (mikrosporangií), na plodolistech (megasporofyly) bývá většinou jen malý počet vajíček.

Třída: Jinany (Ginkoopsida)

Tato skupina vznikla koncem prvohor a postupně se rozšířila na větší část zemského povrchu. Ve třetihorách však většina jinanů vymřela, takže v současné flóře je zastoupen jediný druh –

Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba).
Je to opadavý, dvoudomý strom s plochými dvoulaločnými listy s vidličnatou žilnatinou. Velká kulovitá semena připomínají peckovici. K opylení dochází větrem, oplození zajišťují mnohobičíkaté spermatozoidy. Jinan se přirozeně vyskytuje pouze na nevelkém území v jihovýchodní Číně, od 18. století je však běžně pěstován v botanických zahradách a parcích Evropy a Severní Ameriky.

Třída: Jehličnany (Pinopsida)

Jehličnany zahrnují většinou stálezelené dřeviny stromovitého, méně často i keřovitého vzrůstu s jehlicovitými nebo šupinovitými listy. Stavbou listů jsou jehličnany přizpůsobeny ke snížení ztrát vody výparem. V listech, primární kůře i ve dřevě bývají většinou vyvinuty pryskyřičné kanálky. Tyčinky, stejně jako plodolisty neboli semenné šupiny jsou uspořádány v oddělených jednopohlavných šišticích. Ploché semenné šupiny (vyrůstající z úžlabí podpůrných šupin) nesou obvykle dvě vajíčka. Opylování jehličnanů zajišťuje vítr.

Pylová zrna při opylení dopadají na kapku tekutiny, vytvářenou na klovém otvoru vajíčka v době jeho zralosti. Vysycháním tekutiny jsou vtahována do vajíčka, kde klíčí v pylovou láčku. Ta proniká k zárodečníkům vajíčka a uvolňuje dvě neobrvené spermatické buňky, nichž jedna nakonec splývá s vaječnou buňkou a tím vzniká základ embrya. Oplozená vajíčka dozrávají v semena, volně ležící na plodolistu. Semena bývají zpravidla křídlatá a jsou rozšiřována větrem, vzácně se na jejich rozšiřování podílejí i živočichové (např. u Jalovce). Samičí šištice dozrávají v šišky, které často dřevnatějí. Zejména jejich tvar a velikost jsou významnými určovacími znaky. V době zralosti se semenné šupiny šištic víceméně rozevírají, semena se uvolní a celé šišky opadávají (např. Borovice). U některých rodů (Jedle) se šišky rozpadávají na stromě, kde zůstává zdřevnatělé vřeteno.

Mezi jehličnany patří vymřelá skupina kordaitů (nazvaná podle našeho paleobotanika A. J. Cordy). Byly to prvohorní dřeviny stromovitého vzrůstu, s hustou korunou a jednoduchými kopinatými listy, které se podílely na vzniku černého uhlí.

Jehličnany jsou známy již z období karbonu. Největšího rozvoje dosáhly v druhohorách. V současnosti kryjí porosty jehličnatých dřevin přibližně 1/3 plochy všech lesů.

Přehled nejdůležitějších zástupců

Smrk obecný (Picea abies)
je náš nejrozšířenější jehličnan. Samičí šištice dozrávají v nerozpadavé válcovité šišky. Smrk je u nás původní jen v horských polohách, v nižších nadmořských výškách byly zejména v minulosti nevhodně vysazovány smrkové monokultury.

Jedle bělokorá (Abies alba)
má ploché, na konci vykrojené jehlice. Charakteristickým znakem jsou vzpřímené rozpadavé šišky. Tvoří ustupující příměs hlavně horských smíšených lesů (jedlobučiny), vzácněji se vyskytuje i v nižších polohách.

Borovice lesní (Pinus sylvestris)
Jehlice jsou u ní uspořádány po dvou na zkrácených větévkách (brachyblastech). U nás je tato dřevina původní na chudých půdách a často extrémních stanovištích, druhotně jsou vysazovány borové monokultury. Nad horní hranicí lesa roste domácí Borovice kleč (Pinus mugo), která je keřového vzrůstu.

Modřín opadavý (Larix decidua)
Je výrazně světlomilná, rychle rostoucí dřevina s každoročně opadavými měkkými jehlicemi.

Jalovec obecný (Juniperus communis)
Je keř či nízký strom s pichlavými jehlicemi, rostoucí hlavně na pastvinách a na okrajích světlých lesů. Tmavě modré dužnaté šištice se používají jako koření a k aromatizování alkoholických destilátů (např. borovičky). Jalovec u nás patří mezi chráněné druhy.

Tis červený (Taxus baccata)
Je pro něj typická nepřítomnost pryskyřičných kanálků. Dnes se tato dřevina vyskytuje na původních stanovištích v suťových lesích jen vzácně. Hojně je však Tis pěstován v parcích (je jedovatý!). Semena, obalená dužnatým červeným míškem, rozšiřují ptáci. Největší evropské naleziště Tisu se nachází v Harmanecké dolině na středním Slovensku.

Z cizích zástupců, které byly ze Severní Ameriky do našich lesů zavedeny, se nejčastěji pěstují Borovice vejmutovka (Pinus Strobus) a Smrk pichlavý (Picea pungens). Z oblasti Středomoří pochází Borovice černá (Pinus nigra), vysazovaná zejména na suchých vápencových půdách. Má dlouhé tuhé jehlice a semenné šupiny naspodu černé.

Hodnocení referátu Nahosemenné rostliny

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. listopad 2007
  5 604×
  872 slov

Komentáře k referátu Nahosemenné rostliny