Charles Baudelaire,francouzský básník,který vyvolal mnoho diskusí a rozdílných názorů.Svými současníky byl téměř neznám,a po vydaní Květů zla byl většinou zatracován a později i souzen a po mnoho let si si získal odsuzující charakteristiku
„nezdravého básníka morbidní sensibility“ a jeho sbírka byla nazývána jako
„veledílo špatného vkusu“.
Veřejné obhajoby tohoto díla se ujal básník Barbey d´Aurevilly,avšak jeho článek pro časopis Le Pays byl odmítnut.Obdivu se tedy dočkal pouze soukromou cestou
v dopisech Gustava Flauberta (list z 13.července 1857)
„Upřímě se mi to líbí (Květy zla) a okouzluje.Nalezl jste prostředek,jak omladit
romantismus.Nepodobáte se nikomu (což je první ze všech kvalit).Originálnost stylu
vyvěrá z koncepce.Věta je zcela napěchovaná myšlenkou až k prasknutí.Mám rád vaši hořkost s jejími jazykovými jemnostmi,které ji zdůrazňují jako rytiny na jemné
čepeli...Abych shrnul,co se mi nejvíc líbí na vaší knize je to,že v ní převládá umění...
Jste odolný jako mramor a pronikavý jako anglická mlha“.
Sbírka má kompozici dramatického díla,má úvod 6 oddílů a epilog.Je psána pravidelným parnasistním veršem a vyskytují se v ní často sonety.
Mnohé z básní,které jsou v této sbírce uvedeny ležely řadu let v zásuvce a
přesto jsou stejně hodnotné jako ty,které byly napsány později,příkladem je báseň Albatros.
Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros,pták,který brázdí vzduch
za lodí,po horských propastech
klouzající,té pouti lhostejný a vytrvalý druh.
Celá básnická sbírka mě zaujala svým nádechem smutku,splínu a melancholie.Například v básni Destrukce mě upoutalo,jak autor cítí blízkost a dává vinu za své špatné návyky Ďáblovi a obviňuje ,že ho odvádí od Boha.
Mám ďábla po boku,pořád vím,že tu je,
jak nehmatelný vzduch kolem mne se plouhá,
polykám,dýchám ho,plíce mi spaluje,
to od něho je ta věčná a hříšná touha.
Baudelairovi verše jsou svébytné, barvité a oplývají dávkou melodičnosti.Avšak píše i básně,kde líčí obraz hniloby a rozkladu,příkladem je Zdechlina.Na závěr,ale autor nezapomněl připomenout,že v paměti uchovává opravdový,krásný tvar a smysl
svých mrtvých lásek.
Vzpomeňte,duše má,nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli:u cesty zdechlina rozežraná
ne horkém loži z oblásků.
...
Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu.
Do tohoto Baudelairova díla se také promítá tématika milostná a erotická. Vzpomínka na jeho téměř celoživotní družku Jeanne Duvalovou se promítla v básních Upír,Posedlý a Beatrice.
Mohl jsem (neboť má pýcha je pohoří
strmící nad křikem běsů a nad bouří)
prostě se nedívat,svou povznesenou hlavu
odvrátit,tu jsem však zahlédl v tom vilném davu
-a slunce svítilo,pořád byl bílý den!-
svou kněžnu,která se dívá jak žádná z žen,
a ona s nimi se mé úzkosti jen smála
a občas někoho z nich chlípně polaskala.
Mě osobně nejvíc oslovily básně Litanie k Satanovi a Smutný madrigal.
V básni Litanie k Satanovi autor žádá Satana o slitování,vyzdvihuje Satanovy dobré
činny ,jeho moc a snahu pomoci člověku a také obhajuje Satanovo jednání.
Ty králi podzemních věcí,ty vševědoucí,
důvěrný lékaři úzkosto zkřehlých srdcí,
slituj se,Satane,nad tou mou věčnou bídou!
...
Ty,jenžs chtěl člověka zbavit muk,jimž se vzpírá,
ukázals,co to je s ledkem smíšená síra,
slituj se,Satane,nad tou mou věčnou bídou!
...
Ty otče pěstoune nás všech,jež proklínaje
Bůh Otec vypudil sem z pozemského ráje,
slituj se,Satane,nad tou mou věčnou bídou!
V básni Smutný madrigal Baudelaire ukazuje jak může pláč a žal,zkrášlit a zdobit ženu.
Vdechuji-slastné vlnobití,
ó hymne plný sladkosti!-
ten vzlykot,který v hrudi zní ti,
a myslím,že tvé srdce svítí
perlami,jež tvé oči dští.
............
Charles Baudelaire zemřel 31.srpna 1867,pohřben je na hřbitově Montparnasse, kde pronesli smuteční řeči Asselineau a Théodore Banville.
První překladatelské pokusy z Baudelairovy poezie do českého jazyka uskutečnil
Jaroslav Vrchlický(1896),a i když jeho překlady již byly překonány,je v jeho přebásnění cítit blízkost originálu. Překlady Karla Čapka(1916) a Viktora Dyka(1917) ,znamenají již moderní pojetí v našem překladatelství.Překlady Vítězslava Nezvala,
vznikající v letech 1927-1931 navazují v mnoha ohledech na Čapka.
Vítězslav Nezval,Moderní básnické směry,1937:
„Baudelairova poezie má právě tak tragický ráz jako básníkův rozervaný život a je
přímým výrazem jeho jedinečné citlivosti,mučivé obrazotvornosti,neuhasitelné žízně po opojení krásou a životem,smyslného exotismu,zžíravé vnitřní pravdivosti....“
6. červenec 2007
10 903×
745 slov
