Boccaccio, Giovanni - Dekameron

z řeckého slova deka = deset a hémerá = den

Dekameron je sbírka sta novel ohraničených rámcovým příběhem. Ve Florencii řádí mor a jednoho dne se sedm paní a tři mladíci rozhodnou utéct na venkovské sídlo a užívat si života. Přes den chodí do zahrady, na procházky, hrají různé hry a v horkých odpolednech se sesednou kkolem fontány a vyprávějí si různé příběhy. Na venkově pobývají čtrnáct dní a po deset dní vypráví každý z nich jeden příběh na předem dané téma, které určí královna nebo král zvolený pro ten den. Jmenují se: Pampinea, Fiammetta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile, Elisa a Pamfilo, Dioneo a Filostrato.
První den je vladařkou zvolena Pampinea, která byla ze všech paní nejstarší a určila volné téma. Druhý den vládne Filomena a vypravuje se o lidech, které potkaly různé nehody, ale nakonec vše dobře dopadlo. Třetí den je královnou Neifile a vypráví se o lidech, kteří svou obratností dosáhli něčeho, po čem velmi toužili, anebo získali to, o co přišli. Čtvrtý den se pod vladařením Filostrata vypravuje o láskách s něšťastným koncem. Pátý den je královnou zvolena Fiammetta a rozhodne, že se bude vyprávět o lidech, jejichž láska se přes problémy dočkala šťastného konce. Šestý den se pod vladařením Elisy vypráví o lidech, na kteé byl zaměřen nějaký vtip, ale oni ho buď odrazili pohotovou odpovědí, nebo se vyhnuli ztrátě, nebezpečí či hanbě. Sedmý den je králem Dioneo a vypráví se o ženách, které z lásky nebo pro svou záchranu obalamutily své manžely, aniž to ti zpozorovali nebo nezpozorovali. Osmý den všichni pod vladařením Lauretty hovoří o šprýmech, které denně tropí žena muži, muž ženě anebo muži mezi sebou. Devátý den pod vládou Emilie vypráví každý o tom, co se mu líbí. Poslední, desátý den, vládne Pamfilo a vypravuje se o lidech, kteří vykonali něco šlechetného nebo skvělého ve jménu lásky.
Na začátku každého příběhu je jeho stručný obsah, a tak si čtenář může vybrat jen ty povídky, které ho zaujmou.

Den druhý, příběh třetí (vypráví Pampinea)
Ve Francii kdyssi žil rytří Tedaldo a měl tři syny: Lamberta, Tedalda a Agolanta. Messer Tedaldo zemřel, když byli ještě mladí a zanechal jim obrovské jmění. Mladíci však začali své bohatství promrhávat (drželi si služebnictvo, hodovali...) a brzy přišli na mizinu. Odjeli tedy do Anglie, v Londýně si pronajali domek a začali půjčovat peníze na lichvářský úrok. Brzy vydělali hodně peněz a vrátili se do Florencie. Do Anglie poslali svého mladého synovce Alessandra, aby se staral o jejich záležitosti. Sami zatím, přestože už měli rodiny, opět nezřízeně utráceli a půjčovali si peníze. V Anglii však vypukla válka mezi králem a synem, která rozdělila ostrov na dvě části a Alessandro tak přišel o své zisky. Jeho strýcové ve Florencii ale dál utráceli, zadlužovali se, až se nakonec dostali do vězení. Po několika letech se Alessandro rozhodl vrátit do Itálie a cestou se připojil k družině jakéhosi mladého opata. Když opat spatřil Alessandra, jeho tvář a způsobné mravy, velice se mu zalíbil a vzbudil v něm podivné pocity. Jednou přespávala celá družina ve vesnici, ve které nebylo příliš hospod, a tak se stalo že Alessandro spal v jedné světnici s opatem. Opatovo lůžko však bylo odděleno závěsem. Když všechno ztichlo, zavolal opat na Alessandra, ať si lehne k němu, a začal se ho dotýkat. Alessandro tak zjistil, že opat je ve skutečnosti žena, která utekla ze svého domova, aby se nemusela provdat za muže, kterého jí určili rodiče. Vyjevila Alessandrovi svou lásku a před obrazem Spasitele se oddali. Po mnoha dnech dojeli k papeži do Říma, kde opat vysvětlil papeži, že je dcera anglického krále a uprchla, protože je otec chtěl provdat za starého skotského krále, a zároveň ho požádala, aby požehnal jejímu sňatku s Alessandrem. Několik dní po velkolepé svatbě zajeli do Florencie, kde dostali Alessandrovy strýce z vězení a vykoupili jejich majetek. Později v Anglii se princezna usmířila se svým otcem, Alessandro byl povýšen na rytíře a dokonce se mu podařilo usmířit krále s jeho synem a stát se králem Skotska.

Den třetí, příběh šestý (vypráví Fiammetta)
V Neapoli žil kdysi jeden urozený mladý muž, jménem Ricciardo Minutolo, a přestože měl krásnou manželku, velice miloval jednu překrásnou paní, jménem Catella, která však velice milovala svého manžela Filipella Finghinolfa. Ricciardo se všelijak snažil získat přízeň Catelly, ale nedařilo se mu to. Když se pak dozvěděl, že Catella je velice žárlivá, předstíral lásku k nějaké jiné paní, aby si ostatní byli jisti, že už Catellu nemiluje, protože měl jistý plán. V době veder, kdy Neapolci pobývali na mořském pobřeží, byl Ricciardo se svou společností přijat do společnosti Catelly. Když osaměli, zmínil se jí o milostných pletkách Filipella. Catellu posedla velká žárlivost, a tak jí Ricciardo pověděl, že Filipello už hodnou dobu posílá vzkazy jeho manželce a zítra se s ní má sejít v lázních. Samozřejmě si to vymyslel, ale Catella mu uvěřila. Ricciardo jí poradil, aby do těch lázní přišla a předstírala, že je Ricciardova manželka a až pak prozradí, kdo je ve skutečnosti, bude Filipello velmi zahanben. Catella slíbila, že to udělá. Druhý den už Ricciardo čekal v oněch lázních v komůrce, ve které nebylo žádné světlo. Catella tam přišla, vydávajíce se za Riccardovu manželku v domnění, že na ni čeká Filipello, a společně se oddali vášním. Žádný z nich nemluvil, takže Catella nepoznala, že byla přelstěna. Po chvíli začala ke svému domnělému manželovi hovořit. Velice se na něj zlobila, vyčítala mu, že ona ho celou dobu miluje a je mu věrná, a on si zatím s jinou užívá tak, jako s ní doma ne. Po mnoha jejích nářcích ji Ricciardo vyvedl z klamu, přiznal jí, s kým celou dobu byla a radil jí, aby radši netropila žádný skandál, pokud nechce zahanbit sebe a do nebezpečí uvést Ricciarda i svého manžela. Catella sice uznala pravdivost jeho slov, ale přesto byla velice rozzlobená a prosila Ricciarda, ať už ji tedy pustí, když dosáhl svého. Ricciardo se však nedohlal vzdát a po chvíli si paní usmířil. Ta poznala, že v mnohém je milenec lepší než manžel a ještě mnohokrát si potom své lásky užili.

Dekameron je typické renesanční dílo, oslavuje život a jeho radosti, je prosycené humorem, vtipen a erotikou. Tato kniha bývá přezdívána arcikuplířka nebo „kniha krve a rozkoše". Všechny příběhy jsou krátké a poutavé, mají za úkol hlavně pobavit. Je v nich velice chráněna úcta k ženám jako křehkým a počestným bytostem, a přestože jsou zde popisovány i situace smyslné a nepříliš počestné, autor je podává takovým nadneseným stylem, že nikoho neuráží. Je to velice čtivá kniha.

Hodnocení čtenářského deníku Boccaccio, Giovanni - Dekameron

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  3. leden 2008
  3 871×
  1075 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Boccaccio, Giovanni - Dekameron