Dyk, Viktor - Krysař

Jako malá jsem měla doma soubor pohádek v angličtině. Jedna z nich byla Krysař. Líbila se mi, a právě proto jsem si vybrala i tuto krátkou prózu. Myslela jsem, že to porovnám nebo si pohádku připomenu. Jenže jak jsem zjistila, z pohádky si pamatuji pouze Krysaře hrajícího na píšťalku, kterou zbavoval město krys, a ne žádné hlubší souvislosti nebo snad symboly. Nakonec jsem tedy nic neporovnávala. Krysař, kterého jsem četla dnes, se mi zdál totiž úplně jiný než ten, kterého jsem tak hltala kdysi. Jen by mě zajímalo, jestli se Dyk inspiroval nějakou lidovou, třeba zahraniční pohádkou nebo jestli je tento příběh přímo z jeho vlastní tvorby.
Příběh byl asi psán, v době, kdy se lidé neměli moc dobře. Bylo to za 1.světové války a lid soužily nepokoje. Chtěli se mít lépe a radostněji. A všichni tedy věřili v nějaký imaginární lepší svět. A protože představa něčeho pouze imaginárního, něčeho, co žije jen v lidské mysli nikoho neuspokojí, začaly vznikat „opravdové“ lepší světy. Lidé v ně věřili, měli jasnou představu, kde tento svět je a jak vypadá. Začaly se tvořit různé historky, o tom, jak se tam žije dobře. A protože lidé tomu chtěli věřit, selhal rozum a oni uvěřili. Pak tu musel být někdo, kdo by jim sdělil, že jsou potřeba i na tomto, i když podstatně horším, světě. A podle mě toto ukazuje Dyk ve svém Krysaři. Z méně filozofického hlediska, jsou vidět i různá dobová a rozdílná povolání, i to, jak v této době mohlo vypadat město.
Nejdůležitější motiv a téma celého příběhu je tedy v podstatě jasné. Lidé hledají lepší svět, ve který, díky dobovým událostem, rychle uvěřili. Také tu najdeme jakýsi motiv zfanatizovaných lidí nebo vlastně celé skupiny, města. To opět dokazuje, jak se dá člověk rychle pobláznit, když nepoužívá racionální myšlení a svůj mozek. Ale také by se to dalo pochopit tak, že když člověk v něco opravdu silně věří a jde za tím, tak ho to může svým způsobem osvobodit, může mu to vlastně pomoci. Jde asi jen o to, co si člověk z toho vybere. Stejně si pořád myslím, že zakončením celého příběhu je vlastně vyjádřena taková ironie, že i když se všichni zblázní a začnou se masově hrnout za něčím, vždy tu zůstane a asi musí zůstat někdo na ty normální a obyčejné věci denního života. To v podstatě znamená, že život jde dál, jsou různé „módní hnutí či vlny“, ale všechny jsou pomíjivé.
Hlavní postavou, která to všechno důležité v tomto příběhu jakoby zorganizuje, je Krysař. Ovšem i když je původce a tvůrce celého toho průvodu jdoucího do Sedmihradské země, nedělá to vše z vlastního popudu. Důležitý impuls mu k tomu dala Agnes, která se do vysněné země vydala sama a jako první. Na Krysaři tedy vidíme, že okolnosti, ještě k tomu neočekávané, vedou mnohdy člověka k činům, které by za normálních okolností neudělal. Krysař to všechno nedělá zpočátku pro ty lidi, že by jim snad chtěl pomoci dostat se do lepšího světa. Dělá to částečně z bolesti nad ztracenou Agnes a částečně ze zloby na ostatní svět, že si vymyslel něco takového na co ona doplatila. Je to takové procitnutí člověka. Sám v něco zpočátku věří a je stejný jak ostatní a když se ho to tak osobně a nečekaně dotkne, najednou vidí, že to nikam nevede a je to jen zatmění mysli. V tuto chvíli se na všechny zlobí a chce se jim pomstít. I když si myslím, že ani toto nedělal s čistým a jasným myšlením. že byl také něčím ovlivněn a šlo to jakoby z něho, zevnitř, nevědomě. To dokazuje, že člověk je asi celý život něčím trochu ovlivňován a že to úplně zdravé myšlení asi neexistuje. Ale jak se Krysař do svého nového poslání úplně vžil, tak ho začal brát velmi vážně, až ho to opět zcela pohltilo. Uvědomil si, že i on přece celý život doufá v to, co všichni. A přeci před rozhodujícím okamžikem zaváhal. Byl vůdce všech těch, kteří bez rozmyslu skočili do kráteru a najednou nevěděl. Zdá se mi, že když člověk v něco moc věří a navíc když vede mnoho lidí a cítí za ně zodpovědnost, tak si časem není o svém rozhodnutí úplně jistý a váhá. Je to asi taková lidská slabina. A opět další je, když člověk je někým významnějším utvrzen, že ano, že to je správné, tak tu věc pak mnohdy udělá, i kdyby sám opravdu nevěděl, jestli chce. Člověka hodně ovlivňují okolnosti a zážitky a podle toho se pak chová. A je pravda, že různí lidé se ale mohou chovat ve stejných krizových situacích rozdílně.
Myslím, že dílo je napsáno opravdu poutavě, svou délkou nenudí a je výstižné. Kompozičně je řešené jednoduše, což je vzhledem ke své hloubce, dobré řešení (jinak by se čtenář mohl soustředit více na rozmotávání děje, než na význam). Čtenář je do děje uveden a informován o hlavních věcech. Pak se už odehrává děj. Mimo to je zde krátká filozofická pasáž o řece, která je symbolem života. Ukazuje se tu ze své dobré, ale i špatné stránky. Další symbol, který autor využil je vlastně ona pověstná sedmihradská země, která znamená ten perfektní, všemi vytoužený svět, takové dobro a krásno. Dále je zde malá, ale docela zásadní postava Seppa Jorgena, která by mohla být symbolem pro každodenní, všední, ale důležitý život. Celé dílo je trochu pohádka, ale spíše povídka. Řekla bych, že by to mohla svým způsobem být i novela. Jazyk je skoro dnešní, až na některé výrazy a mírně odlišný slovosled. Ale celkově se to četlo příjemně.
A nakonec bych se ještě chtěla zmínit o tom, jak moc je toto dílo spojené se současností. Možná ani ne zrovna přímo dílo, ale spíše jeho myšlenky. Kdyby byl děj zasazený do současné doby, třeba tak někde těsně před rok 1989, vůbec by mě nenapadlo, že tam nepatří. Svým hlavním smyslem by se dalo toto dílo zasadit do více období historie. Možná bych dokonce řekla, že je to jakýsi všeobecný princip, jak to funguje v krizi. Takže teď bych se snažila formulovat myšlenky, které podle mě zapadají do současnosti, stejně tak, jako pasovaly do minulosti.
Když se prochází něčím zlým a špatným, každý si přeje, aby bylo lépe. A protože s myšlenkou na lepší časy se žije snadněji, všichni v to doufají a věří. Ale taky je pravda, že když je špatně, bude lépe a možné ještě víc než bylo předtím. Každý v životě jednou padne úplně na dno, aby si pak uvědomil, že už bude jen lépe.
Lidé rádi pokouší a zkouší. Jsou od přírody zvědaví, lákají je pohodlné a krásné věci. A člověk se vždy snaží najít to, co nemá. Zvlášť, jestliže je to naděje, jak se dostat k něčemu lepšímu. A pokud je v tom někdo podporuje, vznítí v nich tu jiskřičku naděje, vede je a pokud jdou s davem, pak to je pro ně velmi snadné. Lidé lehce ztratí svůj vlastní rozum a nechají se ovládnout. Je to lidská vlastnost, která se jen tak nevytratí. Lidé dokáží slepě následovat vůdce, aniž by sami přemýšleli. A stát se to může i silným osobnostem, protože v krizi nebo kritické situaci jedná člověk úplně jinak, než je jeho zvykem. V největší krizi se dá přece uchýlit k nejradikálnějšímu řešení.
Myslím, že lidi dokáže spojit jeden vyšší a hlavně společný cíl. Jak se dokáže jeden samotný člověk nadchnout! A když se takto spojí lidí víc pro společný záměr, můžou mnoho dokázat. Ale to samozřejmě může být velmi nebezpečné, zvláště, když se to zneužije. A za to zodpovídá právě ten vůdce. Měl by být rozumný, ale i on mnohdy jedná slepě. Jeho názor nemusí být správný, ale když ho umí dobře podat, pak se mu podaří vysloveně pohltit davy. Samozřejmě je špatné, ale stává se, že zneužije svou sílu pro svůj vlastní účel. Tím chci říct, že člověk občas dělá věci na truc, jako protireakci na něco, jako vzepření se, jako výsměch třeba konvencím nebo režimu nebo kvůli zlobě či smutku (i to může splývat). No a pak není dobré pod jinou záminkou, ale s tímto účelem využít ostatní. Taky si tu můžeme všimnout osoby toho vůdce, kterého všichni uznávají a následují. A je to někdy ten jediný, který zapochybuje (a teď myslím toho, s dobrým úmyslem). Je to asi způsobeno, že si uvědomuje odpovědnost za ostatní. A pak si není jistý, jestli je to pro všechny to nejlepší, jestli je vede správně.
To se netýká pouze hezkých společných cílů. Lidi spojují také nemilé věci. Ty možná ještě víc, protože potkávají všechny lidi . Neberou ohled na sociální rozdíly, na povahu či pohlaví. Smutek, neštěstí nebo smrt zažije každý a proto to dokáže lidi tak stmelit a vymazat vše kolem.
Nakonec bych ještě zmínila to co je asi stejně všeobecně známo. Nic není jen černé a bílé. Vše má svou dobrou, ale i špatnou stránku, vše je dvojsmyslné. Jako ta řeka. Když člověk hledá klid a lepší život, nelze si myslet, že i to nebude mít horší stránku. Bez zla by lidé neznali dobro a opačně. Ale někdy to může i splynout a těžce se pak rozeznává, co je dobré a co zlé. Sebevražda člověka osvobodí od strašného trápení a může mu opravdu nejvíce ulevit a pomoc, ale jeho blízkým se to zdá jako strašně krutý způsob řešení problémů atd.
Zkrátka vše tohle patří k životu a nelze to od sebe oddělit. Koláč taky přece neupečete jen z mouky...

Hodnocení čtenářského deníku Dyk, Viktor - Krysař

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  9. červenec 2007
  2 494×
  1553 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k čtenářskému deníku Dyk, Viktor - Krysař