Kafka, Franz - Auf der Galerie

Wenn irgendeine hinfällige, lungensüchtige Kunstreiterin in der Manege auf schwankendem Pferd vor einem unermüdlichen Publikum vom peitschenschwingenden erbarmungslosen Chef monatelang ohne Unterbrechung im Kreise rundum getrieben würde, auf dem Pferde schwirrend, Küsse werfend, in der Taille sich wiegend, und wenn dieses Spiel unter dem nichtaussetzenden Brausen des Orchesters und der Ventilatoren in die immerfort weiter sich öffnende graue Zukunft sich fortsetzte, begleitet vom vergehenden und neu anschwellenden Beifallklatschen der Hände, die eigentlich Dampfhämmer sind - vielleicht eilte dann ein junger Galeriebesucher die lange Treppe durch alle Ränge hinab, stürzte in die Manege, riefe das Halt! durch die Fanfaren des sich immer anpassenden Orchesters.

Da es aber nicht so ist; eine schöne Dame, weiß und rot, hereinfliegt, zwischen den Vorhängen, welche die stolzen Livrierten vor ihr öffnen; der Direktor, hingebungsvoll ihre Augen suchend, in Tierhaltung ihr entgegenatmet; vorsorglich sie auf den Apfelschimmel hebt, als wäre sie seine über alles geliebte Enkelin, die sich auf gefährliche Fahrt begibt; sich nicht entschließen kann, das Peitschenzeichen zu geben; schließlich in Selbstüberwindung es knallend gibt; neben dem Pferde mit offenem Munde einherläuft; die Sprünge der Reiterin scharfen Blickes verfolgt; ihre Kunstfertigkeit kaum begreifen kann; mit englischen Ausdrücken zu warnen versucht; die reifenhaltenden Reitknechte wütend zu peinlichster Achtsamkeit ermahnt; vor dem großen Salto mortale das Orchester mit aufgehobenen Händen beschwört, es möge schweigen; schließlich die Kleine vom zitternden Pferde hebt, auf beide Backen küßt und keine Huldigung des Publikums für genügend erachtet; während sie selbst, von ihm gestützt, hoch auf den Fußspitzen, vom Staub umweht, mit ausgebreiteten Armen, zurückgelehntem Köpfchen ihr Glück mit dem ganzen Zirkus teilen will - da dies so ist, legt der Galeriebesucher das Gesicht auf die Brüstung und, im Schlußmarsch wie in einem schweren Traum versinkend, weint er, ohne es zu wissen.

Kafka za celý svůj život napsal mnoho různých textů,které není možno přiřadit k žádnému literárnímu směru.O jeho podobenstvích (parabolách) se dá jistě říci ,že se velmi blíží expresionismu.
Jedno z těchto podobenství nese název „Auf der Galerie“ ,které vypráví o snu a hořké realitě cirkusového života. V knižním vydání vyšlo společně s dalšími ve sbírce pod názvem Venkovský lékař (Der Landarzt) poprvé v roce 1919,česky pak v roce 1931.
Text tohoto podobenství se skládá ze dvou zřetelně od sebe oddělených částí. Každou část tvoří pouze jedna jediná dlouhá věta.První část se přitom odehrává pouze hypoteticky (jako domněnka). Druhá,která je doplněna o závěr má zvláštní významový charakter , představuje realitu.
První čtyři řádky popisují situaci,která se odehrává v manéži, tedy v cirkuse.Nejprve jsou představeni a blíže charakterizováni zúčastnění .Krasojezdkyně,která má na koni předvádět různé umělecké kousky a očividně nemůže své úloze ze zdravotních důvodů a velkému zatížení dostát.K tomu přistupuje publikum,které ji stále popohání k většímu výkonu a konečně nelítostný šéf,který je asi především zodpovědný za špatný zdravotní stav artistky.Je zde také poukázáno na kontrast mezi skutečným stavem krasojezdkyně a jejím chováním,které směřuje ke splnění jejích povinností – vše ukazuje na to,že se tím postupně ničí.

Následující řádky posilují ještě více tísnivý a skličující dojem : K publiku a řediteli jako poháněcím silám (silám,které ženou artistku dopředu) se přidává ještě „nepřetržité burácení orchestru a ventilátorů“.Dále je ještě zdůrazněna šedá beznaděj budoucnosti,předtím než se znovu ozve potlesk publika,který je přirovnán k parním kladivům.Poslední řádky prvního odstavce čtenáři konečně líčí,co by se vlastně v této situaci mohlo stát.Mohlo by dojít k zachraňujícímu zásahu do nekonečnosti utrpení artistky.Mladý návštěvník by mohl seběhnout dolů z galerie,vtrhnout do manéže a zakřičet : Stát ! Tím by vyjádřil nesouhlas se stávajícím stavem a podmínkami,které v cirkuse panují.
Co je zvláštní a může se jevit jako překvapivé je skutečnost,že možnost zásahu do neúnosného stavu spojil Kafka právě s „mladým“ návštěvníkem .Proč právě mladý člověk ? Snad proto ,že ještě není zvyklý na stálé utrpení,které je všude kolem a jako jediný z publika vidí skutečnost.

Druhý díl textu nezačíná hypotetickou domněnkou jako díl první,ale krátkým stručným zjištěním,že domněnka obsažená v části první neplatí,že všechno je úplně jinak. Druhá část tedy popisuje skutečnost jak to v cirkuse opravdu vypadá : krasojezdkyně už není nemocná,ale krásná dáma v rovněž nádherném prostředí..Skoro satiricky je zde podáno jednání ředitele,který se zde chová k artistce,jako by byla jeho vnučka a on její dědeček.Toto je možné zpozorovat i na konci vystoupení.Kafka líčí krasojezdkyni jako „maličkou“ – je zde opět vzpomenuto na roli dědečka, nyní je již nebezpečí překonáno,nyní může svou malou vnučku políbit na obě tváře.
Proti publiku stojí společně ředitel i krasojezdkyně a po předvedení náročných uměleckých kousků artistkou oba sklízí ovace.Po vylíčení chování ředitele cirkusu je věnována pozornost artistce.
Ona stojící na špičkách s roztaženými pažemi chce sdílet štěstí s celým cirkusem.Zde je možno poukázat na vztah publika k řediteli a ke krasojezdkyni : Pro ředitele je to jen platící publikum,které má přispět k pokračování výkonu,pro krasojezdkyni je to součást jejího umění.
Poslední tři řádky nás zavedou ještě jednou na začátek druhé části a zároveň na konec první.Vzhledem ke „krásnému“ obrazu,který je vylíčen v druhé části,nemá mladý návštěvník galerie samozřejmě žádný důvod k zásahu,ale místo jásotu se propadne jako do těžkého snu , pláče a neví o tom.Tady je možné zřetelně vidět,že něco není v pořádku – „těžký sen“ je ve stejné rovině jako „vědění“ .
Podle mého názoru představuje očividně „schwerer Traum“ temnou představu něčeho horšího,co náleží k vědění a návštěvníkovi ovšem chybí – kvůli krásnému zdání nepozná skutečnou realitu,zůstává mu jen smutný pocit a tomu odpovídající reakce – totiž pláč.

V tomto textu jde o vztah reality a zdání,akce a reakce.Jsou proti sobě postaveny dvě odlišné situace – první charakterizována nucením a utrpením,která by ovšem vedla k jasné záchranné reakci. Naproti ní stojí druhá,která je tak překrásná a idylická – zde je nutno zdůraznit chování mladého návštěvníka galerie : Očividně tuší,že zde něco nesouhlasí,že není ukázána celá realita,ale nezasáhne.
Návštěvník galerie vystupuje v první části podobenství jako pravý hrdina,který za vnějškem cirkusového života zpozoruje a objeví,že artistka nemůže být tak šťastná ,jak se zdá při provedení jejích uměleckého vystoupení.V druhé části je zobrazen jako pravý souputník („Mitläufer“),který se nechá oslepit vnějším leskem cirkusového života,ačkoli hluboko v sobě cítí,že s tímto leskem není něco v pořádku – nezasáhne.
Očividně se skládá realita ze dvou částí : Jedné pěkné vnější,která vzbuzuje pochybnost o její pravdě a pravosti a druhé,kterou člověk jen tuší ,ale nevnímá ji.
Podle mého názoru zde Kafka přirovnává publikum k lidstvu,které propadlo překrásnému lesku,ale existují i jednotlivci,kteří přinejmenším tuší,že vše není tak jak vypadá. Kafku bych zařadil mezi tyto jednotlivce.

Použitá literatura :

KAFKA,Franz: Povídky .I,(Proměna a jiné texty vydané za života.Praha 1999.
PROKOP,Vladimír:Přehled světové literatury 20.století.Praha 1997.
WAGENBACH,Karel:Franz Kafka . Praha 1993.

Franz Kafka(1883-1924) – (Ne)oficiální internetové stránky [online].c2000,[cit.2002-11-05] . .

Kafka,Franz:Leben und Werke [online]. c2000,[cit.2002-11-16] .
.

Textinterpretation [online].c2000, [cit.2002-11-16] .
< http://www.teachsam.de/deutsch/d_schreibf/schr_schule/txtinterpr/txtinterpr0.htm>.

Hodnocení čtenářského deníku Kafka, Franz - Auf der Galerie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  10. srpen 2008
  1 967×
  1182 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Kafka, Franz - Auf der Galerie