Loukotková, Jarmila - Není římského lidu

(vydal Československý spisovatel v Praze r. 1989)

Toto rozsáhlé dílo zavádí čtenáře do antického Říma, do dob krutovlády císaře Nerona (54 n. l. - 68 n. l.) a dvorního básníka Petronia, který byl také jedním z Neronových vychovatelů.

Děj knihy začíná právě r. 54 n. l., kdy na trůn dosedá nevlastní syn císaře Claudia, sedmnáctiletý Claudius Caesar NERO. Stalo se tak po císařově "náhlé" smrti, kdy ho otrávila jeho manželka a Neronova matka Agrippina, protože se právem obávala o svou budoucnost vedle něj. Ten si na jedné z oslav vzal nepozorně "na mušku" své postavení v manželství, řekl totiž:"To už je můj osud, musím nepravostmi svých manželek trpět a nakonec je bezohledně trestat". Agrippina byla dostatečně vztahovačná, aby si to vysvětlila tak, že po Claudiově první manželce Messalině, kterou sama pomohla odstranit, je teď na řadě ona, aby vyklidila místo vedle císaře. Ostatně odpůrců měla hodně. A tak manžela odstranila a uvolnila trůn pro svého syna Nerona i přesto, že právoplatným dědicem trůnu je Britannikus, tichý a nevýrazný syn Claudiův.

Nero si pojistí svou moc sňatkem s Octavií, Claudiovou dcerou a Britannikovou sestrou. Nikdo tak nic nenamítá. Nero slibuje římskému lidu mír a bezstarostný život. Opak je však pravdou. Římský lid hladoví, Nero žije rozmařile a každý večer pořádá hostiny, při nichž se stoly pod náporem nejvybranějších pochoutek jen prohýbají. Rozhazuje obilí i zlaťáky, jen aby nemusel nechat upéci chleba a nasytit lid. S Octavií se téměř nestýká. Uvrhá ji do ústraní a nesnaží se ani skrýt každodenní obveselování se s ženami různého původu.

Agrippinu velmi rozzlobí Neronův vztah k půvabné otrokyni Akté, a tak se rozhodne syna sesadit a trůn podstoupit Britannikovi, který se za Agrippininy pomoci stává středem pozornosti. Z tichého a uzavřeného chlapce se stal živý a vtipný miláček lidstva. Nero se tedy obává o svůj post a rozhodne se Britannika odstranit přesně tak, jak ho to naučila krutá matka. Agrippina je rozhořčena a stále se chce Neronovi pomstít. Jeho postavení by mohla teď ohrozit už jen Octavie, jako biologická dcera Claudiova a tudíž právoplatná dědička trůnu. Nero ale zradu vytuší
a zbavuje se obou ženštin.

Nyní má cestu volnou. Opět plýtvá a pořádá večírky, je více opilý než střízlivý, střídá milenky. Nakonec se zahledí do nejkrásnější ženy Říma a římské Venuše, do Poppey Sabiny. Poppea je sousedkou Petroniovou, je bezohledná, zahleděná jen do sebe a celý život toužila jen po tom, stát se císařovnou. Pro tento cíl obětovala vše a tudíž není divu, že nyní po boku Neronově je ještě více krutá a sobecká. Oba se doplňují.

Nero si svým hospodařením nezíská srdce jediného římského občana, ba co více, nenávist prostého lidu vůči císaři je čím dál větší, což je umocňováno pronásledováním křesťanství. Zároveň, aniž by si to Nero uvědomoval, získává nejvyšší moc Tigellinus, vojenský vůdce. Císař je proti jeho činům v podstatě bezmocný, armáda je pro zemi tím nejdůležitějším orgánem. Nero je stále mrzutější a agresivnější. Při jednom průjezdu Římem není oslavován lidem, a tak prohlásí památnou větu: "Není římského lidu." V jejím přímém důsledku pak nechá vypálit Řím pro výstrahu všech jeho obyvatel. Všechny čtvrtě jsou zničeny, město zakryl šedý oblak kouře. Na "ulicích" se potulují tisíce vyzáblých lidí bez domova s nemluvňaty v náručí. Snad jediným přítelem lidu je "soudce krásy", básník Petronius Arbiter. Na vlastní náklady se snaží lid nasytit, padesáti z nich dokonce poskytuje přístřeší ve svém plameny nedotčeném sídle. Nakonec se rozhodne ovlivnit i císaře, protože si klade za vinu nynější stav Říma (vždyť on byl ten, kdo poprvé přivítal Nerona jako císaře, místo aby se postavil proti bezpráví konaném takto na Britannikovi). Petronius se snaží o císařovu nápravu a usiluje o rozkvět Říma. Nero si díky němu uvědomí své chyby. Dává Petroniovi finanční prostředky a jmenuje ho vrchní správou nad veškerou činností související se znovubudováním Říma. Soudce krásy podle rozkazu objednává a rozděluje obilí a dohlíží na stavby nových obydlí pro vyhořelé.
V ulicích vzrůstají nové a nové domy a lidé jsou nasyceni. Jejich nenávist k císaři ale nadále přetrvává. Na ulicích se lidé seskupují do hloučků, ve vzduchu je cítit napětí. Hovoří se o spiknutí, o svržení a ukončení císařova života. Tomu všemu chce Petronius zabránit, chce totiž ještě více pozměnit Nerona k obrazu svému a tím prospět zemi. Spiknutí je ale nakonec odhaleno a iniciátoři, mezi nimiž jsou i Petroniovi přátelé, potrestáni smrtí. Jedním z jmen, která padla na mučícím stole vzbouřenců, je Seneka, a tak dal Nero vojákům rozkaz, aby jeho bývalého učitele, který mu byl již delší dobu trnem v oku a jehož moudrosti a zkušeností se obával, odstranili. Petronius však tohoto filozofa a vědce zavčas informuje a Seneka si sám bere život.

Nero oslavuje své "vítězství", jenže se ubíjí samotou. Císař již nezná člověka, jemuž by mohl důvěřovat. Svou sličnou ženu Poppeau ukope k smrti, protože se před ním odvážila chválit Petronia, kterého nyní Nero nenávidí.

Poppea proto nestačila Petronia varovat, a tak je on i se svou nádhernou chotí Nealcé (bývalá otrokyně, kterou koupil na trhu) pronásledován. Petronius v obavách posílá Nealcé i se svým synkem Gaiem do daleké Bythinie, putuje s nimi i Petroniova přítelkyně Marcia (spoluorganizátorka spiknutí, která jako jediná přežila, nyní je
na útěku).

Petronius se dovídá o nenávisti, kterou k němu císař chová. Přijel ho varovat Tigellinus (dříve byli nepřátelé, ale
i on se změnil), aby ujel. Soudce krásy však ví, že už není kam uniknout. Raději si život vezme sám, jak mu kdysi předpověděla věštkyně Eirene:

"... Nařízl si žíly v zápěstí, sezval hosty, přednášel hravé verše, popíjel víno ... a předčítal přátelům závěť; odměnil svoje služebnictvo bohatými dary. Všichni plakali, všichni, čeleď i přátelé. Jen Arbiter se usmíval a v očích mu plál oheň. A potom znovu uvolnil obvazy na zápěstí a červená krev mu proudila do pramene křišťálové vody v kašně. Smál se a sil mu ubývalo. Smál se a skonal. Petronius. Soudce krásy."

Nero zůstal nešťastným člověkem, troskou, kterou už nic netěšilo. Za dva roky, když ho senát prohlásil za nepřítele státu a rozkázal jej zabít, se sám podřezal.

 

Hodnocení čtenářského deníku Loukotková, Jarmila - Není římského lidu

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  18. říjen 2007
  1 985×
  993 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Loukotková, Jarmila - Není římského lidu