Sienkievicz, Henryk - Quo Vadis

Nakladatelství Odeon; vydání patnácté, Praha 1969

Henryk Adam Alexander Pius SIENKIEVICZ, jak se celým jménem nazývá tento slavný polský romanopisec, se narodil 5. května 1846 ve Woli Okrzejské nedaleko Radomi. Své tvůrčí nadání projevil už jako student. Po vydání několika povídek, motivovaných většinou sociálně, z nichž zvláště známé jsou například Črty uhlem, Janko muzikant, Bartek vítěz, Za chlebem, Listy z Ameriky aj., vstoupil pak v letech 1876 až 1878 do polské literatury jako autor osobitého, výrazného charakteru. V příštím desetiletí, v rozmezí let 1883 až 1888, vrcholí jeho umělecký vývoj. Vychází poprvé jeho slavná historická trilogie, kterou vytvářejí tři kompozičně samostatné románové celky: Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski. Vytvořením tohoto monumentálního obrazu z národních dějin se stává Sienkievicz jako klasik historického románu čelným představitelem tehdejší polské literatury vůbec a jeho osobnost nabývá světového významu. Svědčí o tom udělení Nobelovy ceny v roce 1905 za román Quo vadis. Posledním jeho velkým historickým románem, napsaným v roce 1900, jsou Křižáci, v nichž líčí boj polského národa proti křižáckým vpádům. Pro mládež napsal v letech 1910 až 1911 román V poušti a pustině. To jsou stěžejní díla tohoto velkého polského klasika, jehož smrt 16. listopadu ve Vevey ve Švýcarsku oplakával celý národ. Jeho dílo dodnes hovoří v nejrůznějších jazycích k čtenářům celého světa.
Svým slavným historickým románem (Quo vadis) se Sienkievicz vrací do dob starověkého Říma císaře Nera a do prvních počátků křesťanství. Sebevědomý Řím, střed tehdejšího vzdělaného světa, na němž nevítězí pozemský bůh Nero a pohanský soumrak, nýbrž ti ukřižovaní a rozsápaní, které přivedl k nové pravdě apoštol Petr. Křesťanství proniká i do césarova nejbližšího okolí: Viniciovi, mladému římskému patriciovi, zjevuje nové učení jeho láska ke křesťance Lygii; starý Chilón, který vydal Lygii do rukou Neronových a svými zradami mu pomáhal v pronásledování křesťanů, končí mezi ukřižovanými. César však nechce slyšet o vzbouření legií a vření v davech. Vrah a palič Říma Nero se ohlušuje svou lyrou a každý zločin ospravedlňuje potřebou silných básnických emocí. Jeho rádce, estét Petronius, marně osvěcuje pozdní Řím helenistickým duchem, který s jeho důstojnou smrtí zaniká, jako zaniká i římský pohanský svět se zbabělým koncem svého poloboha.
Celý děj začíná návštěvou Vinicia, který se vrací z bitvy, u Petronia. Vinicius mu sdělí, že viděl nádhernou dívku, Lygii (Kallina), a na první pohled se do ní zamiloval.Údajně pochází z národa Lygů, je to královská dcera. Petronius se chce sám přesvědčit o její kráse, a proto jdou oba navštívit dům Aula Plautia, kde dívka bydlí. Když ji Petronius spatří, přirovná ji k jaru. Při rozhovoru s Aulem a Pomponií se dovídají o jejím náboženství, dívka věří v boha.
Při zpáteční cestě pak Petronius Viniciovi říká:,, Za několik dnů bude Lygie jíst v tvém domě zrno Demétřino.“
Další den promlouvá s Nerem, aby Viniciovi nechal přivést Lygii pod záminkou, že je královský rukojmí, a tak by měla bydlet v královském paláci, pak ať ji nechá Viniciovi, pro caesara je příliš nepěkná. Nero nemá nic proti a nechává ji přivést.
Na hostině, která se koná několik dní nato, se už Lygie setkává s Viniciem. Vše se zdá být v pořádku, jenže Vinicius se opije více než je zdrávo, tím se zprotiví Lygii, která se rozhodne raději utéci než se stát Viniciovou souložnicí.
V útěku ji trochu pomáhá Akté, ale hlavně jí pomáhá Ursus a křesťané. A tak, když Lygii přenášejí Viniciovi otroci Římem do Viniciova domu, je Lygie cestou unesena skupinou křesťanů v čele s Ursem. S tímto činem ovšem nesouhlasí Vinicius.
Ihned dává po Lygii pátrat. Své otroky mu nabízí i Petronius, avšak pátrání je neúspěšné, proto si najímají Chilóna, aby Lygii našel. Tomu se podařilo zjistit, že Lygie se ukrývá někde mezi křesťany.
Mezi tím Petronius doprovází caesara do Antia, kde zápasí s Tigellinem o caesarovu přízeň:,,V Antiu zatím dobýval Petronius každý den nového vítězství nad augustiány.“
Chilón zjišťuje, kde by mohli Lygii naleznout. Jednoho večera vede Vinicia do Ostriany, tam se ten večer scházejí všichni křesťané. Vinicius v davu poznává Lygii, spolu s Chilónem a Krotónem ji pak sledují.
Když Lygie v doprovodu Ursa vejde do domu, rozhoduje se Vinicius, zda má jít do domu hned nebo počkat do rána a spolu s otroky dům obklíčit. Krotón jej nakonec přesvědčí, aby šli ihned, neboť ráno už tam nemusí být.
Vstoupí do domu, kde po chvilce uvidí Ursa. Vinicius přikáže Krotónovi, aby ho zabil, jenže Ursus je silnější, zabije Krotóna a Vinicia zachrání před smrti Lygie.
Několik dalších dní se Vinicius zotavuje u křesťanů. V jejich péči se začíná Vinicius měnit:,,Vinicius se skutečně měnil. Začal pozorovat prosté a chudé lidi, což nečinil nikdy v životě, a začal v nich objevovat různé vlastnosti hodné pozornosti, vlastnosti, o jejichž existenci neměl nikdy předtím ani potuchy.“ Začíná se více sbližovat s Lygií.
Ale Lygie se mu zase ztrácí. Znovu si najímá Chilóna, aby ji našel. Vinicius je pozván na hostinu, na které urazil Augustu. Když se mu nabízela, řekl Vinicius: ,, Ať jsi kdokoli, miluji jinou a nechci tě.“
Po pár dnech Chilón našel místo, kde by měla být Lygie, ale místo odměny ho nechává Vinicius zmrskat. Vinicius jde do domu, ve kterém, jak mu Chilón řekl, je Lygie.
V domě nachází Petra, Lygie přichází až za chvíli a přiznává, že ho stále miluje. Petr jim už jen žehná:,,Milujte se tedy v Pánu a ke slávě jeho, neboť není hříchu v lásce vaší.“ Viniciovi nastávají krásné dny, prochází se s Lygií po zahradách a oba si vyznávají lásku.
Pak ale musí Vinicius doprovázet Nera do Antiu. Každý večer se vrací k Lygii.
Jednoho dne, když se spolu s Petroniem a Nerem prochází, žádá Petronius Nera, zda-li by nemohl uvolnit Vinicia ke své lásce. Nero to Viniciovi přímo nařizuje:,,Rozkazuji ti tedy, abys jel hned zítra do Říma, oženil se s ní a nešel mi bez snubního prstenu na oči.“
Ještě téhož večera přichází zpráva:,,V Římě vypukl požár!“ Vinicius se okamžitě vrací do Říma. Lygii nalézá zdravou.
Po návratu caesara se rozhodne, za malého přispění Chilóna, který se chce pomstít Viniciovi za zmrskání, že odpovědnost za zapálení Říma ponesou křesťané. Petronius ve snaze pomoci křesťanům upadá v nemilost caesara. Spěchá říci Viniciovi, jaké nebezpečí hrozí Lygii. Vinicius neváhá a běží pro Lygii, aby mohli co nejdříve opustit Řím. Přichází pozdě.
Lygie je spolu s Ursem a dalšími křesťany uvězněna. Všichni křesťané jsou zavíráni, aby se mohly uskutečnit velkolepé hry.
Vinicius s Petroniem zkouší všechny možné způsoby, jak Lygii osvobodit. Mezi vězni se zatím rozšiřuje horečka, kterou se nakazí i Lygie.
Konečně uskutečňují plán, kde má být Lygie vynesena v rakvi jako mrtvá. Lygie je však dříve přemístěna do jiného, lépe hlídaného vězení. V průběhu Viniciova a Petroniova snažení už začínají v Římě hry, ve kterých jsou křesťané zabíjeni po desítkách.
Viniciovi se podaří v přestrojení za vynašeče mrtvol dostat do vězení. Lygii nalézá v horečce. Každou noc se vrací do vězení, aby ji mohl spatřit. Jednu noc ho ale dovnitř nepustí. Tu, ve které mají být zabiti (upáleni) další křesťané. Lygie mezi nimi není.
Při upalování nevydrží psychicky situaci Chilón, přiznává se ke své víře, že je křesťan, a nazývá Nera žhářem. Další den umírá v aréně amfiteátru.
Začíná poslední den her. Do arény je poslán Ursus. Vzápětí do arény vbíhá býk s Lygií přivázanou na zádech. Z boje mezi Ursem a býkem vychází vítězně Lyg a davy si přejí milost pro něj i jeho paní - Lygii. Nero váhá, nakonec však zvedá palec.
Lygie se uzdravuje v Petroniově domě. Jakmile je zdráva a caesar odjíždí do Acháje, posílá Petronius Vinicia i s Lygií na klidnou Sicílii.
Petronius se dovídá, o svém trestu smrti, proto strojí poslední hostinu. Čte dopis, který poslal Neronovi. Spolu se svou Euniké si nechává otevřít žílu a umírá.

Tendence tohoto Sienkieviczova románu má dvojí ostří. První stránka tendence románu je vylíčení Neronova úpadkového Říma, který popisuje jako centrum exotické zrůdnosti, čímž kritizuje vládnoucí společnosti. Na úpadkové rysy kultury je především zaměřena kritika v hlavních, umělecky nejzdařilejších postavách (Petronius, Chilón, Nero). Kladným rysem je, že Sienkievicz vidí, v souladu s historií, obrodu a předzvěst vítězství v chudině, mezi utiskovanými a vykořisťovanými, jakými byli v Nerově Římě první křesťané. A zde začíná působit druhá stránka tendence románu.
Nejvýraznější postavou celého románu je Petronius - arbiter elegantiarum. V Řimě je velmi oblíbený mezi lidem:,, Pokládali ho za lidského a štědrého člověka. Lid ho měl rád a jeho popularita ještě stoupla, když se dozvěděli, že mluvil před caesarem o rozsudku smrti, vynesenému nad celou familií za to, že jeden z otroků zabil v okamžitém návalu zoufalství Pedania Secunda.“
Jako arbiter elegantiarum má velký vliv na Nera, který vždy dychtivě čeká, jestli mu pochválí jeho verše. A taky mu je chválí:,, Co se týče hudby, Orfeus je asi v tomto okamžiku závistí stejně žlutý jako tady Lucanus, ale pokud jde o verše, lituji, že nejsou horší, protože pak bych snad našel vhodná slova pro jejich pochvalu.“
Ale na druhé straně, když právě nesoutěží s Tigellinem o caesarovu přízeň, má na Nera trochu jiný názor:,,Náš břichatý, tenkonohý, nedostižný, božský caesar, Augustus, Periodonik ... Herkules, Neron!“
V dopise, který píše Nerovi před svou smrtí, píše, co si o něm skutečně myslí: ,, ...Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si po celá ta léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo to ve mne touhu po smrti...“
Další postavou je Vinicius. Ačkoliv je Vinicius Petroniův synovec, nejsou si příliš podobní (Petronius Viniciovi):,, Mám rád knihy, které ty nemáš rád, mám rád poezii, která tě nudí, mám rád vzácné nádoby, gemmy a spoustu věcí, na které ty se ani nepodíváš.“
A mají i různé bohy. Petronius vyznává spíše ty římské:,, Mám dokonce rád i naše bohy.“ Vinicius postupně přechází na křesťanství.
Nějaké Viniciovi vlastnosti? ,,Byl svévolný, opovážlivý, dost zkažený, a bylo-li zapotřebí, i neúprosný. Vojenský život v něm zanechal jakýsi smysl pro spravedlnost a důvěru.“ Ve vypjatých chvílích:,, Se jeho krev i prchlivá povaha bouřily proti hlasu rozumu. Nic nedělat, čekat, sedět se založenýma rukama, to bylo něco tak odporujícího jeho povaze, že se s tím nedovedl za nic na světě smířit!“, byl věrný své lásce:,, Na celém světě miluji jenom ji!“ a Lygii miloval celým srdcem:,, Při pohledu na ni se v mladém patriciovi zachvěla každá kapka krve.“
No a Lygie? ,,Růžové a průzračné tváře, svěží rty, mírné sešpulené jakoby k polibku, oči, modré jako lazur moří, alabastrové bílé čelo, bujnost tmavých vlasů, hrajících na vrcholcích vln odleskem jantaru nebo korintské mědi, jemně vykrojená šíje, ,,božsky“ splývající ramena, pružná štíhlá postava, mladá mládím máje právě rozkvetlých květů,“ tak ji hodnotil sám arbiter elegantiarum.
,,Předměstský poeta“ a caesar - Nero:,, Nenáviděl toto město, nenáviděl jeho obyvatelstvo, miloval jen své písně a básně, radoval se tedy v srdci, že konečně vidí tragédii podobnou té (požár Říma), o které píše.“
Nero očima Lygie, při jejich prvním setkání:,,Spatřila velikou hlavu, posazenou na tlustém krku, hroznou sice, ale téměř směšnou, protože se zdaleka podobala hlavě dítěte. Vlasy měl tmavé, učesané podle módy, že kadeře tvořily čtyři řady. Vousy neměl, protože je nedávno obětoval Diovi. V jeho čele, vystupujícím mocně nad obočím, bylo však přesto něco olympského. Svraštělé obočí svědčilo, že si je vědom všemohoucnosti; ale pod tím čelem poloboha byl obličej opice, pijana a komedianta, prázdný, plný měnlivých vášní, ztučnělý přes Neronův mladý věk, ale přitom chorobný a ošklivý. A tu uviděla jeho vyboulené modré oči, skelné, bezmyšlenkovité, podobné očím mrtvých.“

Román Quo vadis jsem si vybral, protože mi byl nejdostupnější, a protože mě celkem zajímalo, jak to vypadalo ve starověkém Římě caesara Nerona. Je pravděpodobné, že pokud by tato kniha nebyla doporučenou četbou prvního ročníku, asi bych si ji nepřečetl, ale na druhé straně, když už jsem ji začal číst, v celku mě zaujala.

FRÜHAUF Michal, 1. A
Henryk Sienkievicz - QUO VADIS

Nakladatelství Odeon; vydání patnácté, Praha 1969

Henryk Adam Alexander Pius SIENKIEVICZ, jak se celým jménem nazývá tento slavný polský romanopisec, se narodil 5. května 1846 ve Woli Okrzejské nedaleko Radomi. Své tvůrčí nadání projevil už jako student. Po vydání několika povídek, motivovaných většinou sociálně, z nichž zvláště známé jsou například Črty uhlem, Janko muzikant, Bartek vítěz, Za chlebem, Listy z Ameriky aj., vstoupil pak v letech 1876 až 1878 do polské literatury jako autor osobitého, výrazného charakteru. V příštím desetiletí, v rozmezí let 1883 až 1888, vrcholí jeho umělecký vývoj. Vychází poprvé jeho slavná historická trilogie, kterou vytvářejí tři kompozičně samostatné románové celky: Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski. Vytvořením tohoto monumentálního obrazu z národních dějin se stává Sienkievicz jako klasik historického románu čelným představitelem tehdejší polské literatury vůbec a jeho osobnost nabývá světového významu. Svědčí o tom udělení Nobelovy ceny v roce 1905 za román Quo vadis. Posledním jeho velkým historickým románem, napsaným v roce 1900, jsou Křižáci, v nichž líčí boj polského národa proti křižáckým vpádům. Pro mládež napsal v letech 1910 až 1911 román V poušti a pustině. To jsou stěžejní díla tohoto velkého polského klasika, jehož smrt 16. listopadu ve Vevey ve Švýcarsku oplakával celý národ. Jeho dílo dodnes hovoří v nejrůznějších jazycích k čtenářům celého světa.
Svým slavným historickým románem (Quo vadis) se Sienkievicz vrací do dob starověkého Říma císaře Nera a do prvních počátků křesťanství. Sebevědomý Řím, střed tehdejšího vzdělaného světa, na němž nevítězí pozemský bůh Nero a pohanský soumrak, nýbrž ti ukřižovaní a rozsápaní, které přivedl k nové pravdě apoštol Petr. Křesťanství proniká i do césarova nejbližšího okolí: Viniciovi, mladému římskému patriciovi, zjevuje nové učení jeho láska ke křesťance Lygii; starý Chilón, který vydal Lygii do rukou Neronových a svými zradami mu pomáhal v pronásledování křesťanů, končí mezi ukřižovanými. César však nechce slyšet o vzbouření legií a vření v davech. Vrah a palič Říma Nero se ohlušuje svou lyrou a každý zločin ospravedlňuje potřebou silných básnických emocí. Jeho rádce, estét Petronius, marně osvěcuje pozdní Řím helenistickým duchem, který s jeho důstojnou smrtí zaniká, jako zaniká i římský pohanský svět se zbabělým koncem svého poloboha.
Celý děj začíná návštěvou Vinicia, který se vrací z bitvy, u Petronia. Vinicius mu sdělí, že viděl nádhernou dívku, Lygii (Kallina), a na první pohled se do ní zamiloval.Údajně pochází z národa Lygů, je to královská dcera. Petronius se chce sám přesvědčit o její kráse, a proto jdou oba navštívit dům Aula Plautia, kde dívka bydlí. Když ji Petronius spatří, přirovná ji k jaru. Při rozhovoru s Aulem a Pomponií se dovídají o jejím náboženství, dívka věří v boha.
Při zpáteční cestě pak Petronius Viniciovi říká:,, Za několik dnů bude Lygie jíst v tvém domě zrno Demétřino.“
Další den promlouvá s Nerem, aby Viniciovi nechal přivést Lygii pod záminkou, že je královský rukojmí, a tak by měla bydlet v královském paláci, pak ať ji nechá Viniciovi, pro caesara je příliš nepěkná. Nero nemá nic proti a nechává ji přivést.
Na hostině, která se koná několik dní nato, se už Lygie setkává s Viniciem. Vše se zdá být v pořádku, jenže Vinicius se opije více než je zdrávo, tím se zprotiví Lygii, která se rozhodne raději utéci než se stát Viniciovou souložnicí.
V útěku ji trochu pomáhá Akté, ale hlavně jí pomáhá Ursus a křesťané. A tak, když Lygii přenášejí Viniciovi otroci Římem do Viniciova domu, je Lygie cestou unesena skupinou křesťanů v čele s Ursem. S tímto činem ovšem nesouhlasí Vinicius.
Ihned dává po Lygii pátrat. Své otroky mu nabízí i Petronius, avšak pátrání je neúspěšné, proto si najímají Chilóna, aby Lygii našel. Tomu se podařilo zjistit, že Lygie se ukrývá někde mezi křesťany.
Mezi tím Petronius doprovází caesara do Antia, kde zápasí s Tigellinem o caesarovu přízeň:,,V Antiu zatím dobýval Petronius každý den nového vítězství nad augustiány.“
Chilón zjišťuje, kde by mohli Lygii naleznout. Jednoho večera vede Vinicia do Ostriany, tam se ten večer scházejí všichni křesťané. Vinicius v davu poznává Lygii, spolu s Chilónem a Krotónem ji pak sledují.
Když Lygie v doprovodu Ursa vejde do domu, rozhoduje se Vinicius, zda má jít do domu hned nebo počkat do rána a spolu s otroky dům obklíčit. Krotón jej nakonec přesvědčí, aby šli ihned, neboť ráno už tam nemusí být.
Vstoupí do domu, kde po chvilce uvidí Ursa. Vinicius přikáže Krotónovi, aby ho zabil, jenže Ursus je silnější, zabije Krotóna a Vinicia zachrání před smrti Lygie.
Několik dalších dní se Vinicius zotavuje u křesťanů. V jejich péči se začíná Vinicius měnit:,,Vinicius se skutečně měnil. Začal pozorovat prosté a chudé lidi, což nečinil nikdy v životě, a začal v nich objevovat různé vlastnosti hodné pozornosti, vlastnosti, o jejichž existenci neměl nikdy předtím ani potuchy.“ Začíná se více sbližovat s Lygií.
Ale Lygie se mu zase ztrácí. Znovu si najímá Chilóna, aby ji našel. Vinicius je pozván na hostinu, na které urazil Augustu. Když se mu nabízela, řekl Vinicius: ,, Ať jsi kdokoli, miluji jinou a nechci tě.“
Po pár dnech Chilón našel místo, kde by měla být Lygie, ale místo odměny ho nechává Vinicius zmrskat. Vinicius jde do domu, ve kterém, jak mu Chilón řekl, je Lygie.
V domě nachází Petra, Lygie přichází až za chvíli a přiznává, že ho stále miluje. Petr jim už jen žehná:,,Milujte se tedy v Pánu a ke slávě jeho, neboť není hříchu v lásce vaší.“ Viniciovi nastávají krásné dny, prochází se s Lygií po zahradách a oba si vyznávají lásku.
Pak ale musí Vinicius doprovázet Nera do Antiu. Každý večer se vrací k Lygii.
Jednoho dne, když se spolu s Petroniem a Nerem prochází, žádá Petronius Nera, zda-li by nemohl uvolnit Vinicia ke své lásce. Nero to Viniciovi přímo nařizuje:,,Rozkazuji ti tedy, abys jel hned zítra do Říma, oženil se s ní a nešel mi bez snubního prstenu na oči.“
Ještě téhož večera přichází zpráva:,,V Římě vypukl požár!“ Vinicius se okamžitě vrací do Říma. Lygii nalézá zdravou.
Po návratu caesara se rozhodne, za malého přispění Chilóna, který se chce pomstít Viniciovi za zmrskání, že odpovědnost za zapálení Říma ponesou křesťané. Petronius ve snaze pomoci křesťanům upadá v nemilost caesara. Spěchá říci Viniciovi, jaké nebezpečí hrozí Lygii. Vinicius neváhá a běží pro Lygii, aby mohli co nejdříve opustit Řím. Přichází pozdě.
Lygie je spolu s Ursem a dalšími křesťany uvězněna. Všichni křesťané jsou zavíráni, aby se mohly uskutečnit velkolepé hry.
Vinicius s Petroniem zkouší všechny možné způsoby, jak Lygii osvobodit. Mezi vězni se zatím rozšiřuje horečka, kterou se nakazí i Lygie.
Konečně uskutečňují plán, kde má být Lygie vynesena v rakvi jako mrtvá. Lygie je však dříve přemístěna do jiného, lépe hlídaného vězení. V průběhu Viniciova a Petroniova snažení už začínají v Římě hry, ve kterých jsou křesťané zabíjeni po desítkách.
Viniciovi se podaří v přestrojení za vynašeče mrtvol dostat do vězení. Lygii nalézá v horečce. Každou noc se vrací do vězení, aby ji mohl spatřit. Jednu noc ho ale dovnitř nepustí. Tu, ve které mají být zabiti (upáleni) další křesťané. Lygie mezi nimi není.
Při upalování nevydrží psychicky situaci Chilón, přiznává se ke své víře, že je křesťan, a nazývá Nera žhářem. Další den umírá v aréně amfiteátru.
Začíná poslední den her. Do arény je poslán Ursus. Vzápětí do arény vbíhá býk s Lygií přivázanou na zádech. Z boje mezi Ursem a býkem vychází vítězně Lyg a davy si přejí milost pro něj i jeho paní - Lygii. Nero váhá, nakonec však zvedá palec.
Lygie se uzdravuje v Petroniově domě. Jakmile je zdráva a caesar odjíždí do Acháje, posílá Petronius Vinicia i s Lygií na klidnou Sicílii.
Petronius se dovídá, o svém trestu smrti, proto strojí poslední hostinu. Čte dopis, který poslal Neronovi. Spolu se svou Euniké si nechává otevřít žílu a umírá.

Tendence tohoto Sienkieviczova románu má dvojí ostří. První stránka tendence románu je vylíčení Neronova úpadkového Říma, který popisuje jako centrum exotické zrůdnosti, čímž kritizuje vládnoucí společnosti. Na úpadkové rysy kultury je především zaměřena kritika v hlavních, umělecky nejzdařilejších postavách (Petronius, Chilón, Nero). Kladným rysem je, že Sienkievicz vidí, v souladu s historií, obrodu a předzvěst vítězství v chudině, mezi utiskovanými a vykořisťovanými, jakými byli v Nerově Římě první křesťané. A zde začíná působit druhá stránka tendence románu.
Nejvýraznější postavou celého románu je Petronius - arbiter elegantiarum. V Řimě je velmi oblíbený mezi lidem:,, Pokládali ho za lidského a štědrého člověka. Lid ho měl rád a jeho popularita ještě stoupla, když se dozvěděli, že mluvil před caesarem o rozsudku smrti, vynesenému nad celou familií za to, že jeden z otroků zabil v okamžitém návalu zoufalství Pedania Secunda.“
Jako arbiter elegantiarum má velký vliv na Nera, který vždy dychtivě čeká, jestli mu pochválí jeho verše. A taky mu je chválí:,, Co se týče hudby, Orfeus je asi v tomto okamžiku závistí stejně žlutý jako tady Lucanus, ale pokud jde o verše, lituji, že nejsou horší, protože pak bych snad našel vhodná slova pro jejich pochvalu.“
Ale na druhé straně, když právě nesoutěží s Tigellinem o caesarovu přízeň, má na Nera trochu jiný názor:,,Náš břichatý, tenkonohý, nedostižný, božský caesar, Augustus, Periodonik ... Herkules, Neron!“
V dopise, který píše Nerovi před svou smrtí, píše, co si o něm skutečně myslí: ,, ...Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si po celá ta léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo to ve mne touhu po smrti...“
Další postavou je Vinicius. Ačkoliv je Vinicius Petroniův synovec, nejsou si příliš podobní (Petronius Viniciovi):,, Mám rád knihy, které ty nemáš rád, mám rád poezii, která tě nudí, mám rád vzácné nádoby, gemmy a spoustu věcí, na které ty se ani nepodíváš.“
A mají i různé bohy. Petronius vyznává spíše ty římské:,, Mám dokonce rád i naše bohy.“ Vinicius postupně přechází na křesťanství.
Nějaké Viniciovi vlastnosti? ,,Byl svévolný, opovážlivý, dost zkažený, a bylo-li zapotřebí, i neúprosný. Vojenský život v něm zanechal jakýsi smysl pro spravedlnost a důvěru.“ Ve vypjatých chvílích:,, Se jeho krev i prchlivá povaha bouřily proti hlasu rozumu. Nic nedělat, čekat, sedět se založenýma rukama, to bylo něco tak odporujícího jeho povaze, že se s tím nedovedl za nic na světě smířit!“, byl věrný své lásce:,, Na celém světě miluji jenom ji!“ a Lygii miloval celým srdcem:,, Při pohledu na ni se v mladém patriciovi zachvěla každá kapka krve.“
No a Lygie? ,,Růžové a průzračné tváře, svěží rty, mírné sešpulené jakoby k polibku, oči, modré jako lazur moří, alabastrové bílé čelo, bujnost tmavých vlasů, hrajících na vrcholcích vln odleskem jantaru nebo korintské mědi, jemně vykrojená šíje, ,,božsky“ splývající ramena, pružná štíhlá postava, mladá mládím máje právě rozkvetlých květů,“ tak ji hodnotil sám arbiter elegantiarum.
,,Předměstský poeta“ a caesar - Nero:,, Nenáviděl toto město, nenáviděl jeho obyvatelstvo, miloval jen své písně a básně, radoval se tedy v srdci, že konečně vidí tragédii podobnou té (požár Říma), o které píše.“
Nero očima Lygie, při jejich prvním setkání:,,Spatřila velikou hlavu, posazenou na tlustém krku, hroznou sice, ale téměř směšnou, protože se zdaleka podobala hlavě dítěte. Vlasy měl tmavé, učesané podle módy, že kadeře tvořily čtyři řady. Vousy neměl, protože je nedávno obětoval Diovi. V jeho čele, vystupujícím mocně nad obočím, bylo však přesto něco olympského. Svraštělé obočí svědčilo, že si je vědom všemohoucnosti; ale pod tím čelem poloboha byl obličej opice, pijana a komedianta, prázdný, plný měnlivých vášní, ztučnělý přes Neronův mladý věk, ale přitom chorobný a ošklivý. A tu uviděla jeho vyboulené modré oči, skelné, bezmyšlenkovité, podobné očím mrtvých.“

Román Quo vadis jsem si vybral, protože mi byl nejdostupnější, a protože mě celkem zajímalo, jak to vypadalo ve starověkém Římě caesara Nerona. Je pravděpodobné, že pokud by tato kniha nebyla doporučenou četbou prvního ročníku, asi bych si ji nepřečetl, ale na druhé straně, když už jsem ji začal číst, v celku mě zaujala.

Hodnocení čtenářského deníku Sienkievicz, Henryk - Quo Vadis

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  10. únor 2008
  2 834×
  3997 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Sienkievicz, Henryk - Quo Vadis