Sienkievicz, Henryk - Quo vadis

Hlavní postavy
Petronius - římský satirik, augustián, Neronův oblíbenec, „arbiter elegantiarum“
= soudce vkusu
Vinicius - Petroniův synovec, voják, miluje Lygii, tribun
Lygie - krásná křesťanka, pocházející z kmene Lygů, princezna, vychovávána v Římě
Nero - krutý císař, vládnoucí od roku 54-68n.l.; jeho vychovatelem Seneka, rádoby
Umělec
Ursus - statný Lygiin ochránce
Chilón - chudý řecký filosof a detektiv

Román Quo vadis? Vycházel nejdříve časopisecky v letech 1894-96 a pak začal vycházet knižně v překladech
do hlavních světových jazyků. Byl vrcholem Sienkiewiczovy tvorby a dosáhl úspěchu jak u čtenářské tak i u kritické veřejnosti, jehož důsledkem bylo udělení Nobelovy ceny r.1905.
Zpočátku se děj vyvíjí jako milostný příběh nešťastného Vinicia, jenž se zamiloval do překrásné Lygie. Zvyklý na přepych a na to, že vše, co chce, dostane, nese velmi těžko Lygiinu nedostupnost. Ta se mu totiž několikrát v Římě ztratí a on je nucen ji hledat. Pro tento nesnadný úkol si najímá řeckého filosofa Chilóna, který mu zanedlouho přinese nejzásadnější stopu: rozřešení symbolu, který kdysi Lygie nakreslila Viniciovi do písku – rybu. Ryba je znamením křesťanů, a tak je jasné, že Lygie bude jednou z vyznavaček nového náboženství. Vinicus je již natolik unaven a utrápen pátráním, že i když mu Chilón jednoho dne nese další zprávu o Lygii, nezdráhá se jej zmrskat. Lygii ztrácí, ale taky ztrácí víru v pofidérní římské bohy; Lygii hledá a hledá tím vlastně i cestu ke křesťanství. Svěřuje se se vším svému strýci, a ten, jakožto vážený tribun, augustián a velký Neronův oblíbenec, jej nechápe, ale zároveň se mu jako svému synovci snaží pomoct. Lygie je nakonec po velkých problémech nalezena a mezi ní a Viniciem vznikne silná láska. Díky ní a jejím společníkům Vinicius proniká do tajů křesťanství a volá po vysvětlení. To mu Pavel z Tarsu a apoštol Petr mohou dát. Metamorfózu mladého, perspektivního tribuna a vojáka, kdysi hovícímu prostopášnostem, jakými se zabýval celý císařský dvůr, v nadšeného žáka, posléze vyznavače křesťanství, považuji za jednu z nejlepších epizod. Ještě navíc vyniká o to více, čím více je popisován nechutný způsob života na císařském dvoře, v elitních vrstvách Říma. Nero velmi často pořádá pobyty mimo Řím, aby i v jiných oblastech mohli lidé poslouchat jeho umělecké snahy. Jednou se na podobné dovolené nechal slyšet, že už viděl leccos, ale nikdy neviděl hořící město. Tigellinus, Petroniův konkurent, navrhl, že nechá postavit dřevěné městečko kdesi na samotě, které se pak zapálí, a tím bude splněn Neronův sen. Nicméně Nero nechtěl chodit zbytečně daleko – proč nezapálit Řím? V tu dobu už se zrovna Vinicus chystal vyjet s císařovým svolením do Říma za Lygií. Všichni augustiáni měli v podstatě povinné doprovázet Nera na jeho cestách, takže i Vinicius se jich účastnil. Byl již na cestě, když se dozvěděl od protijedoucího posla, že Řím je v plamenech. Rychle dojel do Říma a uviděl neuvěřitelné hrůzy: kouř, křičící lidi, šířící se oheň a hlavně se mu hlavou honila otázka: Kde je Lygie??? Nebylo to tak samozřejmé, ale našel ji. Co bylo důsledkem požáru? Samozřejmě soud, kdo je viníkem. Mezi lidmi se rozkřikovalo, že žhářem je Nero, nicméně Chilón, který vždy věděl, jak si finančně pomoct a ke komu se zrovna přidat, se nezdráhal a jakousi zdárnou kličkou se dostal ke dvoru, kde při vzpomínce na zmrskání ve Viniciově domě prohlásil, že žháři jsou rozhodně křesťané. A v tom okamžiku nastalo peklo, doba strachu, děsu, ale i smíření a umění umírat. Nero se totiž rozhodl uspořádat další ze svých oblíbených her. Tentokrát však ale mnohem monstróznější a mnohem krvavější. Nechal vystavět několik nových cirků, jež se staly hřbitovem tisíců křesťanů, kteří v nich bojovali se zvířaty, případně byli ukřižovaní. Lid se nesmírně těšil na krveprolití. O to větší zklamání pak zažíval, když spatřil v cirku smířeně umírající, nebojující křesťany. Vinicius neustále chodil Lygii navštěvovat do vězení, kde byli podplatitelní strážníci. Ale i ti jednoho dne přestali Viniciovi ustupovat, a tak už nezbývalo než se modlit a čekat, kdy Lygie vstane tváří v tvář publiku. Jednoho z posledních dnů se očekávání naplnilo. Do arény vběhl Ursus, neobyčejně statný Lyg, a býk, k němuž byla přivázána nemocná Lygie. Jako jediný z křesťanů se Ursus vrhl do boje a svou silou býka přemohl a vysvobodil Lygii z řemenů. Nyní bylo na Nerovi, jak zareaguje. Augustiáni kolem něj navrhovali, ať jim nechá oběma život. Neronovi se nechtělo, avšak slyšel již i reakci lidu, hrami celkově značně znuděného a relativně nebezpečného. Nakonec ukázal palec mířený vzhůru, což znamenalo život. Vinicius a Lygie pak spolu odjeli na Sicílii. Nero s lehkou pomocí zemřel pod ostřím nože. A křesťanství v Římě? Díky této události pak začalo nabývat obliby.
Osobně Quo vadis doporučuji, neboť spousta myšlenek je aplikovatelná i do dnešní doby, konfrontace křesťanství je věčné téma a láska koneckonců taky…

Hodnocení čtenářského deníku Sienkievicz, Henryk - Quo vadis

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  5. září 2007
  2 385×
  777 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Sienkievicz, Henryk - Quo vadis