Francouzský spisovatel, povoláním letec. Jako civilní pilot létal na dálkových linkách a jako voják bojoval na straně španělských republikánů i za druhé světové války proti nacistům. Zřejmě byl sestřelen stíhačem nad Korsikou. Na zkušenostech letce vybudoval svou hrdinskou filozofii. Samota letce mu umožňovala dívat se z výškového odstupu na svět a na člověka a hledat tak jeho pravé poslání. Napsal letecké romány Pošta na jih (1929), Noční let (1931), Země lidí (1939), Citadela (posmrtně 1948), Malý princ (1943).
MALÝ PRINC
Úvod: Jsou knihy, které si přečtete, řeknete si „ujde to“, odložíte je do police a pak z nich už jen utíráte prach. Jsou knihy, které si přečtete jednou, za nějaký čas podruhé, řeknete si „fajn“, dáte je do police a … postup je už známý. Potom jsou knihy, na které prach nikdy sednout nemůže, protože je berete do ruky při každé možné příležitosti – když je vám smutno, abyste se potěšili, i když je vám veselo. Prostě kdykoli. Takovou knihou je pro mne Malý princ.
Obsah:
Byl chlapec, který se chtěl stát malířem. Jeho první kresbou byl hroznýš trávící slona. Když ji ukázal dospělým, tvrdili, že je to klobouk. Chlapec si řekl, že dospělí jsou zvláštní, protože nemají žádnou představivost a kreslit přestal. Vyrostl, stal se letcem. Ale zachoval si v sobě něco z dítěte, kterým kdysi byl. Jednou havaroval na poušti. Tam se mu zjevil chlapec se zvláštní prosbou: „Namaluj mi beránka…“. A tak potkal malého prince. Postupně se dozvídal o tom, odkud přichází, o tom, jaká byla jeho cesta na planetu Zemi, o jeho příhodách na ní. Když se malý princ vrátil na svou malou planetku se třemi sopkami a jednou růží, kde mohl pozorovat západ slunce jen díky posunutí židle, zanechal letci dar. Hvězdy, které znějí jeho smíchem. A také důležitý poznatek – o tom, že správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné…
Můj vztah ke knize + závěr:
Několikrát už jsem slyšela, že je kniha Malý princ pohádkou pro děti. To ale může tvrdit jen člověk, který si ji nepřečetl pozorně. Ano, Malý princ je něžný a smutný příběh, který mohou číst i děti. A děti v něm najdou právě to, co v něm mnozí dospělí nevidí. Protože dospělí jsou zvláštní. Pro své starosti a různé vážné věci nevidí to, co by vidět měli, necítí tak, jak by měli cítit. Je to příběh, kterému porozumí každý, kdo si v sobě zanechal alespoň kousek svého dětství. Alespoň kousek té čistoty a všechápající dětské dušičky. Tak, jak putujeme s malým princem po planetách, i po Zemi, potkáváme s ním různé lidi – krále , domýšlivce, opilce, lampáře, businessmana, zeměpisce… Co člověk, to lidská vlastnost (král představuje lidskou touhu být mocným, mocnějším, nejmocnějším… Domýšlivec pýchu. Opilec snahu zapomenout, kterou řeší pitím a utápí se tak sám v sobě. Businessman je kariérista). Situace popsané absurdně, přesto vykreslené jasně a naprosto pravdivě – střetnutí s hadem, jako zosobnění smrti; ztráta iluzí při pohledu na zahradu plnou růží; lekce lidskosti při setkání s liškou – ve mně při každém novém přečtení zanechávají zvláštní pocit a nové poznání. Je to příběh o tom, jak v sobě s přibývajícím věkem zadupáváme to krásno, co dělá člověka jedinečným. Příběh o tom, že to dělat nemusíme, že můžeme zůstat dítětem, třeba jen v nejtajnějším koutku své duše. Příběh o zodpovědnosti, kterou máme vůči těm, které máme rádi a nejen vůči nim. Je to příběh v příběhu. Ten, kdo čte mezi řádkami. Najde všechny jeho nuance. Je to příběh, který můžete číst celé roky a vždy v něm najdete něco, co jste si doposud neuvědomili.
Kniha přinese každému něco jiné. Ten, kdo chce číst mezi jejími řádkami si pro sebe vždy něco najde.
13. duben 2008
6 272×
601 slov
