Sartre, Jean Paul - Špinavé ruce

Drama o sedmi obrazech se odehrává na politickém pozadí imaginární země na konci druhé světové války.Avšak nelze jej označit jako hru s politickým obsahem. Hledí sice na různé ideologie, ale především na osobní přístup hlavních hrdinů k oněm revolučním myšlenkám.Máme se zde možnost setkat s mnoha lidmi, kteří svůj život zasvětili proletářské straně, avšak ze zcela odlišných důvodů.
Hlavní hrdina Hugo se jako syn ze zbohatlé rodiny nepohodl se svým otcem, dobrovolně se vzdal všeho rodinného majetku a naopak se přihlásil do strany, která takové lidi, ke kterým Hugo patřil, perzekuuje.Tento čin byl však způsoben i jistým psychologickým pohnutím hlavního hrdiny, který trpí pocitem méněcennosti a nedůvěry ze strany jeho okolí a snaží se hlavně sám sebe přesvědčit, že není pouze rozmazleným synáčkem bohatých rodičů, intelektuálem neschopným činu a oběti, a hlavně si chce dokázat, že je schopen pro dobro myšlenky i zabít či zemřít.Jednoho dne dostane svojí příležitost, když je poslán jako osobní tajemník k členovi strany Hoederovi, který chystá pro stranu zcela nepřijatelný politický kompromis s ostatními politickými seskupeními v zemi, který hraničí se zradou a zničením této proletářské organizace.
Hugo, ačkoli je ženat s krásnou Jesikou, je ochoten pro stranu i zemřít, protože ho stále dusí jeho minulost a nemožnost se ztotožnit se svou intelektuální smířlivou povahou, či možná spíš zbabělostí.Ani jeho vztah k Jesice asi není hoden pojmu láska. Odstěhuje se i se svou ženou k Hoederovi a čeká na příležitost, jak vykonat svou špinavou práci, kterou samozřejmě považuje za hrdinství, ale i jakýsi zvrat v jeho dosavadním životě.
Hoeder je názorově a ideologicky naprostým Hugovým protějškem.Do strany se dal spíše pro získání moci, či možná z vlasteneckých důvodů. Záleží mu na výsledku revolučních bojů a také na lidech samotných, ideologie je podle něj věcí vedlejší, nemá cenu aby za ni pokládaly život tisíce lidí, když lze zvolit kompromisní cestu.
Naopak Hugo je natolik zahloubán do ideologie a poslušnosti straně, že mu unikají lidé samotní. Nemá rád sám sebe a tudíž i ostatní lidi. Pro něho je ideologie spíše nástrojem vlastního psychického uspokojení. Stačí, když si jej pro ni získal jistý Ludvík- vysoký stranický funkcionář- a ostatní je jen záležitostí poslušnosti a oddanosti myšlence. Zde náš hrdina naráží na nápadný kontrast mezi tím, kým je a tím, kým chce být. Jeho přemýšlivá povaha se totiž neustále brání zfanatizovanému druhému já, které by mělo bez přemýšlení vraždit.
Ačkoli jsou si Hoeder a Hugo názorově naprosto odlišní, přesto si začne Hoeder získávat jistý respekt a možná i zrnka porozumění.Hugo svého nepřítele nedokáže zabít a naopak přijímá jeho pomoc.Zvrat nastane až tehdy, když přistihne Hoedera a Jesiku v milostném objetí, kterému se Hoeder předtím bránil.Hugo v tento okamžik dokoná svůj úkol a Hoedera zastřelí.Tento čin se později ukáže jako naprosto nešikovný, protože strana se zachová přesně podle Hoederovýh záměrů a naopak mu začne stavět mučednické pomníky.Hugo také není vnitřně uspokojen, protože nezabil chladně a ze svého přesvědčení, ale z pouhé žárlivosti a tedy v afektu, který ho jistým způsobem zbavuje odpovědnosti za tento čin.
Hugo ztrácí vše: ženu Jesiku, přítele Hoedera (nebo spíše člověka , který si u něj získal důvěru ale i obdiv k silné osobnosti), víru ve stranu, která ho teď považuje za přebytečného a hodného odstranění.
Po propuštění z vězení nalézá útočiště u své stranické kolegyně Olgy, která se mu pokouší zachránit život, kdyby byl Hugo pro stranu přeci jenom ještě užitečný. Hugo však tuto pomoc odmítá a dobrovolně se vydává stranickým zabijákům.
Kromě postav Hoedera a Huga, zde nacházíme i další dva členy strany- zabijáky či Hoederovy osobní strážce: Slika a Jiřího. Možná právě oni představují Hugův ideál. Prostoduší hromotluci, kterým zabití s klidnou hlavou nečiní žádné potíže a kteří nastoupili do strany z ryze existenčních důvodů, a to z hladu a nouze.
V první část hry se setkáváme s Hugem a Olgou, po té co jej propustili z vězení, den před tím, co Ludvíkovi zabijáci Huga zabijí. V hlavní části se vracíme do minulosti, která končí několika výstřely z Hugova revolveru na překvapeného Hoedera. Závěr je již jenom poslední chvilkou Hugova života a navazuje chronologicky na první část.
Drama využívá civilního jazyka. Setkáme se zde s laškovnými hovory manželů Huga a Jesiky, ale i s ponory do Hugových myšlenek, obsažených v jeho promluvách k Jesice, Olze či Hoederovi, rovněž se zde setkáme s Jazykem politické debaty či vyjednávání.
Existencionální téma člověka, jenž nenachází svůj smysl, který touží po činu, který by vše změnil, je hlavním motorem děje.Čin se zde dá chápat jako změna v hrdinově nitru, vztahu k okolí i z ideologického hlediska.Avšak jeho realizace žádný požadovaný efekt nepřináší.Myslím, že snad každému z nás je známý pocit, že až se nám cosi povede, až se něco změní či pomine, že svět nebo jen náš život bude lepší, šťastnější po mnoha stránkách, zatímco skutečnost je jiná- věci se změní, často k horšímu, ale naše podstata zůstává stále stejná, stejně jako neodchází naše problémy, nebo je nahrazují jiné, vyplývající z postaty v nás, okolních lidí či celé společnosti.Někdy se člověk dostává do situace, kdy je naprosto posedlý realizovat určitý svůj cíl, ale poněkud zapomíná, co bude potom.Náš záměr se stává naším vládcem a po jeho naplnění již jako bychom přestali existovat.Čin našeho hrdiny je jakoby universálním řešením všech problémů ať už psychologického, sociologického či ideologikého rázu, avšak jeho výsledek je nakonec zcela zbytečný a v mnoha ohledech spíše destruktivní.
Nabízí se otázka: má vůbec nějaký čin smysl? V každém případě- velký „všeřešící“ čin jej jistě nemá.Chceme- li změnit celý náš život jedním tahem, tak se nám to nikdy nepodaří.A když vymyslíme obrovský čin, který je tak radikální, že „už musí vše ovlivnit“, vede naše cesta do jisté zkázy.Pokud tedy chceme měnit svůj život a přispívat k lepšímu světu, měl by každý být sám sebou a dělat, co nejlépe umí, a drobnými činy se přibližovat k nikdy ne zcela splněným představám. Jako příklad by mohly posloužit noviny, které Hugo ve straně psal a kde dosahoval dobrých výsledků.Jeho touha stát se někým jiným prostřednictvím

Hodnocení čtenářského deníku Sartre, Jean Paul - Špinavé ruce

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  22. únor 2008
  2 024×
  1006 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k čtenářskému deníku Sartre, Jean Paul - Špinavé ruce