Stendhal - Červený a černý

1. Úvod

Stendhal je francouzský kritický realistický spisovatel. Jeho tvorba se ocitá na hranici mezi realismem a romantismem. Příběhy zasazuje do vyšších vrstev společnosti, soustředí se především na mladé lidi plné ideálů a na jejich citové problémy.
Jeho knihy jsou velmi čtivé a zajímavé. Poutavý děj není zdržován přílišným množstvím zdlouhavých popisů, jako u jiných realistů, naopak jeho zajímavost je zvyšována krásnými citovými zápletkami a psychologickými rozbory nitra zamilovaného člověka. Taková kniha se každé romantické dívce musí velmi líbit.
Co napsat ještě více na úvod? Snad jen, že jsem román Červený a černý četla s chutí a se stejnou chutí jsem psala i tuto seminární práci.

2. Autor – Stendhal

2.1 Životopis
Stendhal, vlastním jménem Henri Beyle, byl jeden z největších francouzských romanopisců epochy a zároveň psycholog, muž činu, politik a estetik.
Narodil se roku 1783 v jihovýchodní Francii v podalpském městě Grenoblu. Pocházel ze zámožné rodiny s aristokratickými ambicemi. V 7 letech mu zemřela matka. Otec, vážený občan, měl konzervativní názory a synovi, jak to bylo v „lepších“ rodinách zvykem, obstaral kněžského vychovatele. Stendhal vyrůstal v zamračeném rodinném prostředí, pobožnůstkářství a působila na něj také vychovatelská tyranie. Toto chlapce odpuzovalo a udělalo z něj zuřivého „bezbožníka“, jak později poznamenal ve svém autobiografickém díle Život Henry Brularda. Blízcí mu byli jen poněkud svobodomyslně smýšlející dědeček a jeden z jeho soukromých učitelů, kteří ho seznamovali s osvícenskými idejemi. Stendhalovo dětství probíhalo v letech Velké francouzské revoluce. Navzdory otcovým zarputile monarchistickým názorům si dělal samostatné, svobodomyslné úsudky a nechal se strhnout revolučním a vlasteneckým nadšením (později např. vzpomínal, jak se jako desetiletý tajně radoval z popravy zrádného krále).
V 17-letech, za vlády Napoleonovy, přišel do Paříže, kde byl zaměstnán u vojenské zprávy a stal se nakonec významným důstojníkem v napoleonské armádě, s níž se dostal prvně do Itálie, prodělal ruské tažení, zažil jak chutná porážka a viděl požár Moskvy.
Po pádu císařství ve Francii Stendhal nezůstal. Hned na počátku restaurace královského rodu Bourbonů, po roce 1814, se uchýlil do Itálie. I zde byla temná, dusná atmosféra, ale byl tu cíl, bylo pro co žít. Buržoazní revoluce zde nebyla dosud dovršena, probíhal boj za národní sjednocení drobných státečků a odboj proti rakouské nadvládě. Stendhal si Itálii zamiloval a obdivoval se opravdivosti, vášnivosti a otevřenosti italské povahy, nezkrocené dosud duchem honby za penězi. Itálii také vděčil za nejsilnější milostné zážitky svého života, které poznamenaly většinu jeho knih. Byl nadšen svobodymilovným duchem italské literatury, stýkal se s karbonáři připravujícími revoluci (proběhla roku 1821). Nadšeně studoval také italské umění, jemuž věnoval své první spisovatelské pokusy. Byly to hlavně kompilované životopisy umělců. Již dříve Stendhal používal mnoho pseudonymů, ale tehdy prvně začal používat právě pseudonymu Stendhal, podle německého města, rodiště historika umění, archeologa a estetika Winckelmanna. Po potlačeném povstání roku 1821 byl z Itálie policií vypovězen.
Dvacátá léta prožil Stendhal ve Francii. Účastnil se bojů o novou francouzskou literaturu a začal psát své první romány (roku 1830 vychází první z jeho trojice velkých románů Červený a černý). V literatuře byl odpůrcem jak přežilého dvorského klacisismu, tak i chateaubriandovského romantismu. Romantismus si představoval naprosto odlišně – byl obdivovatelem bouřliváckého anglického romantismu.
Po revoluci měl být konzulem v Terstu, ale rakouská vláda tam odmítla přijmout někdejšího proskribovaného cizince. Byl tedy přeložen do papežského přístavu Civita Vecchia, kde ztrávil zbytek života, v nepříliš radostné konzulské službě. Zde psal druhý z velkých románů, nedokončeného Luciena Leuwena a také poslední velký román Kartouzu Parmskou.
Stendhal zemřel roku 1842, ve věku devětapadesáti let, při jedné ze svých častých návštěv Paříže.

2.2 Náměty
Jak už jsem řekla, Stendhal není typický realistický spisovatel. Nezachycuje dobu v povrchových detailech a rekvizitách, jako ostatní realisté či naturalisté jeho doby a je za to odsuzován (např. Emil Zola mu vytýkal nedostatek „fyziologických popisů“ lidí, krajiny, oděvů, místností, které ale byly Stendhalovi poměrně lhostejné). Na svou obhajobu se ptá: (cituji) „Mají se popisovat oděvy osob, krajina, v níž žijí, tvary jejich obličejů? Nebo bude lépe kreslit vášně a různé city, jež zmítají jejich dušemi?“ Psal tedy o společnosti lidí a nezakládal si příliš na oněch povrchních viditelných popisech.
Pro popisy lidského nitra a dějů uvnitř člověka čerpal inspiraci především sám v sobě, ze svého bohatého života a ze svých životních zkušeností. Celý jeho život byl vyplněn láskami, prací, revolučními ději, cestami, bojem,… Drsná zkušenost, tvrdý pohled na život, krutá pravda se odráží ve všech jeho dílech. (Nesmím zapomenout dodat, že Stendhalovi hrdinové jsou pojati lehce autobiograficky, autor s nimi žije, stávají se jeho součástí).
Dále také čerpal náměty z dějin (hlavně italských). S nadšením studoval italské renesanční umění a poté vydal Dějiny malířství v Itálii, dále četl staré italské kroniky, jež využil na pomoc pro svůj román Kartouza Parmská.
Z pohledu místního se orientoval nejvíce na Francouzská města či větší vesnice, hrdiny volil především mezi jedinci, kteří jsou nespokojeni se svým údělem chudých tříd a snaží se všemi prostředky proniknout do společnosti vyšších vrstev.

2.3 Bibliografie


Dějiny malířství v Itálii 1817
O lásce 1822
Racine a Shakespeare 1823 a 1825
O novém komplotu proti průmyslníkům 1825
Armance 1827
Červený a černý 1830
Lucien Leuwen 1832 –1835,
(Toto dílo bylo nedokončeno, v úplné verzi vydáno až r. 1926)
Život Henri Brularda 1835 – 1836
Paměti turistovy 1838
Italské kroniky 1839
Kartouza Parmská 1839
Nedokončená Lamiela 1840, r. vydání 1889

3. Konkrétní dílo – Červený a černý

3.1 Zařazení do struktury díla
Román Červený a černý patří mezi 3 největší Stendhalovy romány. V souvislosti s ním se hovoří o Stendhalově barevném vidění rozporů doby. Román Červený a černý, už podle názvu, právem patří mezi díla s barevně symbolickým názvem. Dalším takovým je např. román Lucien Leuwen, jež má v podtitulu název Rudá a bílá nebo také nedokončené dílo s názvem Růžová a zelená. Stendhal patřil mezi kriticky-realistické spisovatele a tyto názvy s barevnou symbolikou poukazují už při prvním seznámení s knihou na kritický účel díla. Černá barva symbolizuje despotické tmářství a zaslepenost tzv. božích služebníků (knězů, seminaristů, biskupů,..). Stendhal nebojácně a s vtipem nastavuje zrcadlo, tam, kde je právě třeba.
Kniha Červený a černý je v podtitulu nazvána kronikou XIX. století nebo roku 1830. Pečlivé rozbory díla ukazují, že se za mnoha motivy a postavami skrývají přesně zaznamenané události roku 1830 (včetně přípravy oné tajné noty roajalistů). Román shrnuje a zaznamenává děje celého století, které se promítly do tužeb, ideálů a činů postav.

3.2 Téma
První podnět pro napsání tohoto románu byla pro Stendhala novinářská zpráva ze soudní síně. Ta sděluje průběh procesu s pětadvacetiletým Antoniem Berhetem, synem vesnického podkováře, jenž byl odsouzen k smrti za pokus o zastřelení své první milenky.
Kniha vypráví o úsilí chudého člověka dostat se do vyšších vrstev. Šlo ovšem o pokus dostat se tam pokrytectvím, využíváním citů jiných a zakrýváním pravých přesvědčeních – lhaním. Toto téma je velmi ožehavé i dnes. Vždyť mnoho lidí se velmi usilovně zamýšlí nad tím jestli je výhodné odhalovat své pravé myšlenky, nebo radši lhát a vydělat na tom (např. politici).
Myslím, že Stendhal podporuje (pro realistického spisovatele velmi typikou) myšlenku determinace – tudíž určení prostředím a že je člověk předurčen pro určitý způsob života a že není možné se tomu vymanit. Autor psal především o životech mladých vzbouřenců, kteří nesouhlasí s konvencemi společnosti a s nepřízní osudu. Julián (hlavní postava díla Červený a černý) byl chudý, snažil se proniknout do lepší společnosti a když už byl téměř u cíle, vše bylo náhle zmařeno. Zásahem osudu či pouhé náhody? Dnes už však téma determinace není tolik zajímavé, protože nyní má podnikavý člověk mnohem více příležitostí, jak se vymanit z nepřízně osudu.

3.3 Děj, fabulace
Děj dominuje dílu, je na popředí. Je velmi důležitý i poutavý. Není to jen krycí maska pro jiný záměr díla, i když má za účel poukázat na hluboké sociální neduhy společnosti.
Kniha vypráví o chudém synku vesnického tesaře - Juliánu Sorelovi, který je velice ctižádostivý a nechce se smířit se svým nízkým postavením a chudobou. Vybral si dvě cesty jak vyniknout – černou a červenou cestu. Červená cesta je nazývána podle červeného vojenského sukna a vede přes důstojnickou hodnost v Napoleonově armádě. Černá cesta symbolizuje černou kněžskou sutanu a vede od vystudování teologie v semináři, až po nějaké výhodné místo kněze. A však než Julián dospěje, zhroutí se mu naděje červené cesty, a když už tedy nelze vyniknout vojenským hrdinstvím, zapře obdiv k Napoleonovi a rozhodne se udělat kariéru přetvářkou a pokrytectvím. Vydá se tedy po černé náboženské cestě, i když má k církvi odpor a pobožnůstkářství mu připadá směšné. Dokázal se dokonce naučit celou latinskou bibli zpaměti a stane se nejprve vychovatelem v rodině Verriéreského starosty pana de Rénal a později studentem semináře. Jako vychovatel se setkává s paní de Rénal, manželkou starosty, která se do něj velmi zamiluje. Pro Juliána je ovšem i láska, zprvu jen pouhou ctižádostí a cestou ke společenskému povznesení. Chladně si promyslí všechny varianty a dopředu naplánuje kroky pro svedení naivní paní de Rénal, která věří, že ji velmi miluje. Nevím, jestli ji později opravdu miloval, vypadalo to ovšem, že podlehl jejímu kouzlu a začal věřit, že prožívá opravdovou lásku. Jejich vztah je přičiněním žárlivé služky prozrazen a Julián si střízlivě uvědomuje, že mohl díky svému citovému pobláznění téměř vše, co chtěl dokázat, ztratit. Opustí tedy paní de Rénal a vydává se na studium do semináře.
Černá cesta zavedla Juliána do nejvyšší školy pokrytectví, jakou kdy poznal. Většina studentů byli chudí vesničané a nestudovali teologii kvůli lásce k bohu, ale kvůli lásce k penězům a to se mu velice příčilo (i když často smýšlel velmi podobně). Choval se tedy vůči ostatním velmi chladně a pohrdavě, za což samozřejmě nebyl příliš oblíben. Spřátelil se s abbém Pirrardem, ředitelem semináře, který byl později donucen abdikovat a Juliána jako svého chráněnce a oblíbence, jak se říká „stáhl“ s sebou.
Abbé Pirrard po se snažil po odchodu ze semináře zaopatřit Juliánovu budoucnost a zajistil mu místo sekretáře u bohatého markýze de la Mole. Zde se Julián setkal s hrdou a krásnou Matyldou de la Mole a s jejím bratrem, který se později stal jeho přítelem. Zpočátku Julián v paláci rodiny de la Mole velice trpěl. Zdálo se mu, že se mu všichni vysmívají, že je podrážena jeho hrdost a také tomu tak trochu bylo. Julián přece jenom neměl důvěrně osvojené všechny způsoby hodící se do tak vysoké společnosti. Byl ovšem velice nadaný, inteligentní, učil se velmi rychle a brzy se stal spolehlivým pomocníkem markýze de la Mole a důvěrným přítelem slečny Matyldy. Ta zprvu Juliánem pohrdala, ale později se začala obdivovat jeho duchaplnosti a chytrosti. Lásku chápala jako opravdový hluboký, hrdinský cit. Očekávala, že láska nebude couvat před překážkami, ale naopak, že vede k velkým činům. Proto se rozhodla vyzkoušet Juliána, je-li její lásky hoden a vyzvala ho, aby v jednu hodinu ráno vylezl po žebříku do okna jejího pokoje. Juliánovi se do tohoto šíleného činu příliš nechtělo, neboť si moc dobře uvědomoval, že měsíc přímo osvěcuje zeď, po které měl šplhat a že Matyldina matka má svůj pokoj přímo vedle jejího a její bratr přímo nad ním. Také přemýšlel nad tím, jestli tato výzva není od pyšné Matyldy jen léčkou, ale zvolil by si raději smrt než nazvání zbabělcem a tak se plně vyzbrojen a zaopatřen vydal k Matyldě, která se poté stala jeho milenkou. Od té doby se často scházeli a prožili ještě mnoho milostných trápení a nedorozumění. Julián se začal cítil velmi zamilovaně, přestože mu zprvu šlo také jen o touhu vyšvihnout se prostřednictvím Matyldy do lepšího postavení. Matylda zjistila, že je těhotná a byla odhodlaná si Juliána vzít, za každou cenu. Její otec byl velmi rozhořčen, ale příliš ji miloval na to, aby se jí zřekl a tak se rozhodl jim pomoci. Julián dostal mnoho peněz a diplom husarského nadporučíka. Jelikož si ovšem dcera markýze de Mole nemohla vzít syna obyčejného vesnického tesaře, byl podplacen vznešený, ale chudý šlechtic, který Juliána uznal za svého nemanželského syna. Julián se už tedy nejmenoval Sorel, ale de la Vernaye. Markýz de la Mole si, ale před započetím příprav k sňatku, položil jednu podmínku a to, aby mu bylo posláno doporučení na Juliána od kohokoliv z Verriéres. Julián si, asi jen tak z ješitnosti, napsal o doporučení právě nešťastné a výčitkami svědomí trápené paní de Rénal, která po poradě s knězem vypsala celý svůj příběh a svatba „krachla“.
Toto Juliána velice rozzuřilo a jako smyslů zbavený jel do Verriéres se pomstít. Tam při mši paní de Rénal, s úmyslem vraždy, postřelil. Za svůj čin byl samozřejmě zatknut a souzen. Nežádal o milost, věděl, že není souzen za pokus o vraždu, ale že je to pouze zástěrka pro soud opovážlivosti selského synka, který se vzbouřil proti nepřízni osudu. Veřejně prohlásil, že ví, že je vlastně odstrašujícím, exemplárním případem pro ostatní mladé chudé lidi, kteří se snaží dostat do vyšší společnosti. „Opovážlivost, že se chudý tesařský syn chtěl stát markýzem, to je můj zločin“, řekl přímo při soudním jednání. Julián byl odsouzen k smrti. Těsně před vykonáním rozsudku sťatí hlavy, si uvědomil, jak špatný a prázdný byl jeho pokrytecký život a že jeho největší a osudovou chybou bylo, že dával přednost bohatství před opravdovými hodnotami a láskou. Když byl mrtev, Matylda, šílená bolestí a nevyplněnou láskou vzala hlavu svého milence a vlastníma rukama ji pohřbila.

3.4 Prostředí a způsob jeho zobrazení
Prostředí není ve Stendhalových knihách příliš zdůrazňováno. Jak už jsem řekla, soustředil se spíše na popisy citů, myšlenek, než na vnější popisy budov, zařízení místností, atd. Přesto však nepopírá své realistické zaměření a v jeho dílech skrovné množství materiálních popisů najdeme.
Prostředí je úzce specifikováno především z vyšších vrstev společnosti. V románu Červený a černý je zobrazováno jako kulisa pro děj a nepřipadá mu velký význam. V díle najdeme hlavně popisy krásných věcí, jako třeba honosných budov, paláců, zařízeních místností a také popisy krásné přírody a venkova. Nenalezla jsem žádné „ošklivé“ popisy (chudých obydlí, chudobince,…)
Materialistický popisy nebyly Stendhalem považovány za příliš důležité, proto jich není mnoho a nezacházejí do přílišných detailů. Několik jich také působí jako tzv. zpomalovače děje – vsuvky způsobující prodloužení napětí děje. Těchto zpomalovačů ale nenajdeme příliš mnoho.

4. Postavy

4.1 Hlavní postavy
Stendhalovy postavy jsou typičtí realističtí hrdinové. Vždyť kolik mohlo být takových Juliánů, kteří nešli poslušně a ochotně s proudem, ale pocítili rozčarování a odpor? Prostředí (kněžský seminář, aristokratické kruhy,…) formuje charaktery i osudy hrdinů. Jejich charakterové vlastnosti se mění, rostou, zanikají v působení s city a zájmy jiných lidí (většinou v rámci určitého společenského postavení). Jejich romantická touha se střetává s reálnou skutečností a konec střetů bývá často tragický (v tomto případě dokonce smrt). Hrdinové jsou plni ideálů života, životní síly, obdivu k rušným obdobím dějin, nadšení, lásky a odporu k tmářství a tyranii.
Z knihy Červený a černý bych blíže přiblížila tyto 3 hlavní postavy – Juliána Sorela, paní de Rénal a Matyldu de la Mole. Všechny postavy jsou charakterizovány podobnými metodami.

Julián Sorel
Byl to mladý (asi 19-náctiletý), velice krásný muž, syn vesnického tesaře. Měl jemné skoro ženské rysy a havraní vlasy. Jeho vzhled kombinovaný s patřičnými způsoby velmi přitahoval ženy. Byl to jedinečný mladík, který se mezi chudé vesničany vůbec nehodil. Někteří ho považovali za nemanželského syna šlechtice, který ho k starému tesaři jen odložil do vychování. I sám Julián si to o sobě někdy myslel a to něco svědí o jeho povaze. Svého otce a bratry nenáviděl a opovrhoval jimi.
Juliánovy povahové vlastnosti se dozvídáme z počátečních krátkých charakteristik a poté z jeho vlastních úvah, myšlenek a jednání. Spisovatel nám vlastně podává Juliánovu hlubokou psychickou analýzu. Je popisován jako velice inteligentní, duchaplný a nadaný muž. Dokázal se dokonce naučit zpaměti celou latinskou bibli, ale své inteligence bohužel využívá především pro své ctižádostivé plány. Ví, co chce a jde si tvrdě za tím. Snaží se všemi prostředky proniknout do lepší společnosti, protože se nechce smířit se svou chudobou a myslí si, že má právo žít lépe. Neudělá nic bez důkladného uvážení. Přemýšlí, co by na tu určitou věc mohl říci ten, jak bude reagovat onen, prostě nejedná bez promyšlení jestli mu to prospěje či uškodí.
Je velice hrdý a velice se obává pohrdání (především od milované osoby). Aby zabránil posměchu, odhodlává se k mnoha šíleným činům (např. výlez po žebříku k Matyldě). Nevíme nikdy, co od něj můžeme čekat, jelikož předstírá a utajuje veškeré své pravé názory podle toho, jak mu to vyhovuje (např. pod slamníkem utajuje podobiznu Napoleona, kterého velice obdivuje). Pro úspěch se neštítí použít jakýchkoliv cest – např. zneužití lásky naivní ženy.
Julián je se sebou stále nespokojený, jelikož si uvědomuje, že úspěch s sebou nese také mnoho problémů, proto se podvoluje vlastní ostré kritice, přemýšlí nad svými činy a velmi tvrdě se obviňuje za opravdové, ale i domnělé chyby. Klade velký důraz na slovo povinnost a za nesplnění povinnosti se trestá.
Napovrch se Julián jeví jako sympatický a nadějný mladý muž. Mě osobně, ale vadilo jeho pokrytectví a vrtkavost. Často jsem k němu cítila odpor, především pro jeho chování k paní de Rénal, ale když byl ke konci sťat, stekla mi přece jen po tváři nejedna slzička. Uvědomila jsem si, že Julián si uvědomoval své pokrytectví, faleš a snažil se najít jinou cestu. Ptal se sám sebe: „Je nutno lhát, je nutno se zaprodat?“

Paní de Rénal
Byla manželkou Verriéreského starosty pana de Rénal, v jejichž rodině dělal Julián vychovatele jejich 3 dětí. Je popisována jako 30-letá velmi půvabná, přitažlivá a elegantní žena vysoké postavy. I její povahu se dozvídáme nejdříve z počátečních krátkých charakteristik a později z popisů jejích myšlenek a citů. Nemá příliš mnoho životních zkušeností a proto nemá potřebu příliš mluvit, straní se okolní společnosti, tudíž si o ní ostatní příslušníci společenské smetánky Verriéres myslí, že je odtažitá a nadutá. Byla vychována v klášteře u jeptišek řádu Srdce Ježíšova. Z těch dob si zachovala silnou náklonnost k vášnivé zbožnosti.
Neměla příležitost, kde získat vědomosti („hlouposti“, jak nazývá autor její vzdělání z kláštera, dávno moudře zapomněla), proto se jeví na povrch hloupá, přestože je přirozeně inteligentní a učenlivá. Byla také velice obětavá matka a žila jen pro své děti. V 16-letech byla provdána za pana de Rénal, který si ji vzal pro její velké bohatství. Podvolovala se ve všem svému muži, kterého nemilovala a chápala ho jako svého pána. Myslela si a připadalo jí přirozené, že všichni muži jsou necitelní a co nejsurovější ke všemu netýkajícímu se peněz. Nerozuměla slovům jako láska nebo milovat a představovala si pod nimi nejhnusnější prostopášnost. Nikdy ani nezakusila nic, co by se alespoň; vzdáleně lásce podobalo a pokládala ji za něco nepřirozeného, něco co se vyskytuje jen v románech, proto ji ani nenapadlo, aby si dělala sebemenší výčitky, když se jí Julián počal dvořit. Nechápala, že to je láska a tudíž hřích.
Byla mi velice sympatická, sžila jsem se s ní a bylo mi smutno nad jejím prázdným, zkaženým životem. Cítila jsem lítost, když ji Julián využil pro své cíle, zanechal výčitkám svědomí, prostopášným pohledům posměváčků, studu,… a snažil se získat si lásku Matyldy, kterou později také krutě zradil.
Paní de Rénal je zároveň typická a zároveň netypickou postavou. Mohlo být mnoho takových žen, ale málokteré byly tak duchaplné, ctnostné, naivní a plné ideálů, jako ona.

Matylda de la Mole
Byla to velmi krásná a bohatá mladá dáma z nejlepších vrstev francouzské společnosti. Svým chováním a myšlenkami se do své doby příliš nehodila, ale zároveň byla tak trochu typická zastupitelka mladých dívek z bohatých rodin. Vychovali ji v klášteře Srdce Ježíšova, kde ji zahrnovali přehnaným lichocením a ona se díky tomu stala tak trochu rozmazlenou a myslela si, že má právo být šťastnější než jiné ženy, protože je z vysokého šlechtického rodu a má peníze. Byla to také velice chytrá, nadaná a přemýšlivá dívka. Četla tajně různé knihy, které v té době nebyly ženám vůbec přístupné (např. Voiltaira).
Někteří o ní (samozřejmě tajně) tvrdili, že je tak trochu „praštěná“, pro její nekonvenční chování. Byla nespokojena se svým osudem a se svými vyhlídkami do budoucnosti a proto se vzhlížela se v době 16. století a přála si žít za krále Jindřicha IV, kdy muži byli podle jejího názoru odvážní a smělí a pro lásku žen podnikali nejšílenější činy. Každého 30. dubna držela smutek pro smrt Bonifáce de la Mole, který byl milencem královny Markéty Navarské (Matyldino celé jméno znělo: Matylda – Markéta de la Mole – podle královniny památky). Jen pro zajímavost: Bonifác de la Mole byl sťat r. 1574. Matylda tedy držela smutek pro muže mrtvého již přes 250 let. Tyto její zvláštní libůstky činí její postavu velmi zajímavou a výjimečnou.
Matylda si pečlivě vybírala muže, kteří by byli hodni její lásky a kladla si na ně velké nároky. Měla pocit, že pro ni není žádný dost dobrý. Žádala může hrdého, duchaplného, neobyčejného, hrdinského, který činí lásce nejhlubší oběti. Chtěla se prostě vdát za svůj jakýsi ideál muže, za muže z 16. století.
Docela jsem si postavu Matyldy oblíbila a byla mi sympatická, ale vadilo mi na ní, že bývala velice rozmarná a že jsem nikdy nevěděla, co od ní můžu čekat. Její city se měnily ne ze dne na den, ale z hodiny na hodinu. Chvíli Juliána velmi milovala, za okamžik jím pohrdala. Tato její vrtkavost a nestálost mi velice kazila celkový dojem inteligentní, nadané, úspěšné a krásné dívky.

4.2 Epizodní postavy
Funkce epizodních postav není moc podstatná. Mají funkci přiblížit nám více dobu, styl dřívějšího myšlení a způsob života. Skoro vůbec se nemění, zůstávají stálé.

Foqué
Byl Juliánovým nejlepším přítelem. Byl to mladý, vysoký muž, tvrdých rysů, pod jehož nepříliš krásným zevnějškem se však skrývalo velmi dobré srdce. Měl nejlepší mínění o Juliánových duševních schopnostech a povahových vlastnostech. Zato Julián jím pro jeho obchodní skrblictví, šetrnost a honbu za penězi, docela pohrdal.

Valenod
Typický zástupce vesnických zbohatlíků. Byl to drzý, bezohledný mluvka, který úspěšně pozapomněl na svůj chudý původ a byl na své současné postavení ředitele chudobince, možná až příliš hrdý. Byl velký pokrytec a velmi ctižádostivý. Bylo ironií osudu, že právě on měl hlavní slovo mezi porotci při Juliánově soudu a právě on rozhodl o trestu smrti.

Pan de Rénal
Býval rytířem Čestné legie, nyní je starostou města Verriéres a je na své postavení velice pyšný. Svou ženu pokládá za své vlastnictví a také se k ní podle toho chová.
Je velký furiant - musí mít vždy pravdu a hlavní slovo. Jeho hlavní konkurent ve vesnici je ředitel starobince Valenod. Ten se také později stane novým starostou. Pan de Rénal se snaží být stále nejlepší a žít na vyšší úrovni než ostatní, hlavně Valenod. Této jeho malicherné ctižádosti umí Julián dobře využít pro osobní prospěch. Julián starostou velice pohrdá. Odsuzuje jeho povýšenost a hrabivost. Slovo, které ve Verriéres o všem rozhoduje a obnáší myšlení většiny jeho obyvatel je slovo vynášet.

5. Hodnocení

5.1 Zvláštnosti tvorby
Stendhal dává přímo do knihy zvláštní poznámky. Někdy jsou umístěny v závorce, někdy ne. V celé knize je jich asi tak kolem čtyř. Mluví se zde ve 3. osobě o spisovateli, objevuje se zde také vydavatel a dialog mezi nimi, který jsou umístěny přímo doprostřed děje.
Bude nejlepší, když pro ukázku vložím přímý úryvek – „…..Julián vzal papír a pilně psal. (Zde chtěl spisovatel celou stránku vytečkovat. „To bude špatně vypadat,“ namítl vydavatel, „a nepěkná úprava je pro tak lehkovážnou knihu jistá smrt.“ „Politika,“ odvětil spisovatel, „je kámen přivázaný literárnímu dílu na krk, kámen, který je za necelého půl roku potopí. Politika ve výtvorech obrazotvornosti je jako výstřel z pistole…“ „Nebudou-li vaše osoby mluvit o politice,“ odvětil vydavatel „nebudou to již Francouzi z roku 1830 a vaše kniha nebude už zrcadlem doby, jak o ní tvrdíte…“) Juliánův protokol měl….“ Povšimněme si, že sám spisovatel nazývá svou knihu zrcadlem doby, což potvrzuje realistický záměr díla.
Tyto poznámky neumím nijak vyložit a v odborné literatuře se o nich nic nepíše. Jiné zvláštnosti tvorby jsem nenašla.

5.1.1 Jazyk a přímá řeč
Stendhal psal ve svém rodném jazyce – tedy ve francouzštině. U nás byl nejčastěji překládán Jindřichem Vodákem nebo Janem Zaorálkem.
Vkládá do knihy mnoho fantazie. Jazyk je proto velmi barvitý, bohatý a rozvinutý. Je zaměřen především na smysly čtenáře, aby vnímal a pochopil hluboké citové a myšlenkové pochody postav. Přímé řeči oživují děj a popisy.

5.2 Názory literárních kritiků
Stendhal byl ve své době oceněn jen hrstkou přátel a kritiků. Jeho knihy byly nečtené a opominuté. Nejlépe dokázal hodnotu Stendhalových děl ocenit Balzac. Velká část Stendhalových děl zůstala po dlouhé roky uložena v archívech a to i taková díla jako např. Lucien Leuwen či Henri Brulard, kteří byli doslova objeveni až koncem 19. století. Stendhalův odkaz byl ovšem ještě dlouho chápán a vykládán naprosto nesprávně. Zástupci diletantismu a dekadence chápali Stendhala, jako nadřazeného individualistu pohrdajícího lidským davem nebo jako výstředního nespokojence, bohéma,.. Pokřivili ho, vytrhli určité rysy jeho děl a zkreslili jeho odkaz. Literární kritici, kteří Stendhala naplno pochopili, si začali jeho děl všímat až mnohem později.

5.3 Vlastní názor
Mě osobně se kniha Červený a černý velmi líbila. Původně jsem k ní přistupovala s nechutí, jako k příliš tlusté a ještě k tomu povinné četbě, ale překvapilo mě, že číst ji bylo opravdu zábavné, a že jsem to zvládla s chutí a velice rychle.
Velmi mě zaujaly psychologické rozbory niter hrdinů a zajímavé popisy jejich myšlenek a citů. Děj byl napínavý a nebyl zdržován zdlouhavými popisy, které opravdu nemám ráda a o kterých si myslím, že bývají knize často spíše na obtíž. S nadšením jsem se vžila do děje i do životů postav. Měla jsem velmi ráda paní de Rénal, Matyldu a nakonec se mi přiblížil i Julián, přestože občas býval spíše zápornou postavou. Vžila jsem se do jejich osudů a prožívala jsem s nimi jejich boje, vítězství i prohry.
Kniha je opravdu čtivá a řekla bych, že i poučná ve věcech lásky. Já osobně jsem si z ní několik citových poučení vzala a myslím, že se do života budou hodit.

Tato seminární práce se mi dělala velmi dobře, až na pár problémů s pamětí počítače a na drobné potyčky s nedostatkem materiálů, mě práce na ní bavila a myslím, že jsem se naučila, jak lépe zpracovávat další takové podobné práce.

Seznam použité literatury

Nástin dějin literatury – Milan Kurdys
Přehled dějin literatury – Bohuš Balajka
Dějiny Francouzské literatury 19. a 20. stol. – kolektiv autorů za vedení prof. Dr. J. O. Fischera
Červený a černý – Stendhal
Lucien Leuwen – Stendhal
Život Henri Brularda – Stendhal
Deník - Stendhal

Hodnocení čtenářského deníku Stendhal - Červený a černý

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  26. prosinec 2007
  5 731×
  4320 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Stendhal - Červený a černý