Stendhal - Červený a černý

vydalo: Odeon

rok vydání: 1974

Když jsem knihu poprvé držela v rukou a přečetla prvních pár kapitol, hlavní hrdina, Julián Sorel, mi byl přímo odpudivý a velmi nesympatický... ta jeho pokrytečnost a obdiv k penězům a přetvářce.

Byl to vesnický synek tesaře, který velmi vynikal všemi svými vlastnosti nad své sourozence. Asi nejviditelnější byla jeho výborná paměť, naučil se nazpaměť celou Bibli v latině. Nad jeho okolí jej také nápadně vyzvedala silná vůle, odhodlanost a přesvědčení. Nespokojil se se svým postavením, do něhož jej uvrhl život a chtěl víc, chtěl jít dál a chtěl poznat svět Paříže, noblesy a peněz.

Jeho prvním úspěchem bylo přijtí za vychovatele do rodiny de Rênal ve Verières. Měl možnost poznat maloměstské prostředí vyšší společnosti. Jeho hrdost mu nedávala spát, dokud v této společnosti, ač byl pouze syn tesaře, nevynikl. Učil se, jak si získat úctu a vážnost společnosti. Měl od přírody dar bystrého rozumu a uměl rychle zareagovat na jakoukoliv situaci, proto byl velmi dobrým společníkem. O to víc si ale uvědomoval propastný rozdíl mezi sebou a společností ve které se momentálně nacházel. Jako svou povinnost považoval svést ženu svého zaměstnavatele, paní de Rênal. I když byla téměř o 10 let starší, byla velmi pěkná, jemná a útlocitná. Pro svou nezkušenost a naivitu lásku opětovala. Ale nevěděla, že si dobýt její srdce Julián uložil jen jako svou povinnost vůči sobě, aby si tak dokázal převahu nad panem de Rênal, kterému osud daroval tolik výhod které Juliánovi odepřel. A přece nad ním triumfoval, láska jeho ženy patřila mu, plebejci. Ale abych Juliánovi nekřivdila, i v jeho srdce se pomalu ale jistě z pouhé vášně zrodila láska. Jejich společné štěstí ale netrvalo dlouho, brzy panu de Rênal přišli anonymní dopisy o nevěře jeho ženy a Julián musel opustit dům.

Už dlouho se ve svém srdci rozhodoval, zda se chce pro svůj neskonalý obdiv k Napoleonovi stát vojákem, nebo knězem pro jejich vlivnost a dobré společenské postavení. Dalo by se říci, hledal „uniformu století.“ (Odtud také název Červený a černý, z Francouzského originálu Le Rouge et le Noir, což lze přeložit i jako červená a černá.) Zvítězila touha stát se knězem, ne snad pro svou náboženskou horlivost, možná ani opravdově v Boha nikdy nevěřil, ale viděl, kolik v jeho okolí mají kněží moci. Odjel do semináře v Besançonu.

Zde objevuje zcela nový a dosud nepoznaný svět. Jestli mu lidí v jeho rodišti přišli pokrytečtí, o to víc mu tak připadal celý klášter! Hned na úvod udělal několik hrubých chyb, které se mu jen těžce napravovaly. Celým příběhem se táhnou různé politické spory které pro dnešního člověka jsou jen těžce pochopitelné. A ani klášter nebyl výjimkou, mimo jiné zde byly patrné spory mezi jesuity a jansenisty. Seminaristé jej nepřijali, nemluvili s ním a dělali mu jen naschvály, aby mu pobyt v semináři co možná nejvíce znepříjemnili. Vždyť v jejich očích se provinil hroznou neřestí, myslil a uvažoval samostatně, místo aby se řídil autoritou a příkladem. Jeho intelekt mu zde namísto úspěchu sjednal ještě větší znepřátelení svých druhů, protože prvenství v semináři je považovánu za nepochopení pravých hodnot a zbytečnou výstřednost. V semináři se i „vejce natvrdo vařilo určitým způsobem, který prozrazoval zdokonalení ve zbožném životě.“ Julián brzy přišel na to, že odlišnost budí nenávist. Jeho přítel Chélan jej naučil „správně usuzovat a nedat se zaslepit planými slovy,“ ale opomenul mu říci, že u bezvýznamné osoby je tato vlastnost zločinem, neboť každá správná samostatná myšlenka je urážkou. Nachází zde také přítele v abbé Pirardovi, řediteli semináře a svému zpovědníkovi, který byl jansenistou. Dlouho si jej nijak zvláště nevšímal, až při přípravě procesí na sebe Julián velmi šťastnou náhodou upozornil a to mu otevřelo nové možnosti, které z náklonnosti abbé Pirarda vyplývaly.

Dostává se do služby sekretáře k bohatému markýzy de la Mole. Julián zde má příležitost poznat vyšší aristokratickou společnost, šlechtu. Je ale nutno si přiznat, že v této společnosti se už vůbec neumí chovat a prostředí Paříže jej uchvacuje, což ve společnosti kde se propaguje nuda jen zhoršuje jeho vyhlídky na začlenění se do ní. Seznámí se se slečnou Matyldou de la Mole, která jím nejprve opovrhuje pro jeho nízký původ, ale později jej začíná obdivovat pro jeho duchaplnost a chytrost. Nalezne v něm důvěrného přítele a později i milence.

Matylda se do Juliána zamiluje první a vyprovokuje lásku i v Juliánovi. Pak si ale svůj poklesek začne vyčítat a opět jím opovrhovat. Julián je z tohoto náhlého odmítnutí velmi nešťasten a neví co si počít, jako by pro něj skončil celý svět.... Jeho ruský přítel kníže Korsakov mu poradí zvláštní politiku lásky:

„1. Musíte ji denně navštěvovat, ale musíte se chovat stejně, jako týden před tím, než vás poctila svou přízní.

2. Budete se dvořit jiné ženě z téže společnosti, a budete ji denně psát dva dopisy. Ty vždy osobně doručíte v černé kravatě a se smutným výrazem ve tváři. Je to komedie, ale jde o vaši budoucnost.“

A skutečně, po nějaké době Matyldu žárlivost opět vrhne do náruče Juliána. Po čase zjistí, že je s Juliánem těhotná a jelikož ho vášnivě miluje, dospěje k rozhodnutí si Juliána vzít. Její otec je sice velmi rozhořčen, ale na to, aby se jí vzdal, ji příliš miluje a proto se jim rozhodne pomoci. Věnuje jim mnoho peněz a Juliánovi poskytne diplom husarského nadporučíka. Ovšem než povolí svatbu, vyžaduje si od kohokoli z Verières doporučení na Juliána. To získává od paní de Rênal, která na popud Verièrského faráře a pod vlivem svých citů napsala doporučení, ale velmi nevhodné a Juliána shazující. To jej v očích pana de la Mole velmi pošpiní a svatbu zakazuje. Tento dopis Juliána tak rozzuří, že se okamžitě vydává do Verières pomstít a dvakrát vystřelí na paní de Rênal.

Je zajat a uvězněn ve vězení, kde čeká na rozsudek. Zatím co je ve vězení, Matylda pro něj dělá maximum co může, snaží se všemožně získat protekci a koupit hlasy v porotě. V této době Juliánova duše prochází velkou změnou. Dříve toužil po úspěchu a uznání v nejvyšších kruzích společnosti, ale nyní poznal, že není kde a proč vyniknout. Opovrhoval přetvářkou a pokrytectvím, ale uvědomil si, že v této společnosti se bez těchto vlastností neobejde, hnusilo se mu to. Uvažoval také o otázce existence Boha. Tváří v tvář smrti, nechce věřit v Boha Bible, krutého a trestajícího. Rezignoval a hrdě přijal smrt.

Když jsem knihu dočetla, uvědomila jsem si, že v průběhu četby jsem zcela změnila názor na hlavního hrdinu. Ano, svou inteligenci bohužel využíval především pro své ctižádostivé plány, které si před jejich provedením velmi pečlivě promyslel. Věděl, co chce a snažil se toho docílit všemi možnými prostředky a to také není zrovna správné, ale nebál se vyčlenit, jít proti proudu a být tím, kým skutečně chce být. Na úpravě knížky mne velmi překvapil styl popisu osob Stendhala (vlastním jménem Henri Beyle). Jeho pojetí člověka nebylo biologické, ale společenské. Velmi pečlivě dokázal vystihnout psychologii postav a místo jejich vzhledu, nebo popisu místa kde se nacházeli, mluvil spíše o jejich touhách, emocích a vášních. Tento román byl zrcadlem své doby. „Román je zrcadlo, které se prochází po silnici. Buď odráží vašim očím nebeskou modř, nebo bahno v loužích na silnici. A člověka který zrcadlo nese, by jste obvinili z nemorálnosti! Jeho zrcadlo ukazuje bahno, a vy obviňujete zrcadlo...“

Hodnocení čtenářského deníku Stendhal - Červený a černý

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  21. duben 2008
  1 814×
  1201 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Stendhal - Červený a černý