Adolf Hitler

Úvod

Adolf Hitler. Bezesporu jedna z nejvýznamnějších a také nejznámějších postav historie 20. století. Blázen? Génius? Zrůda? Nejspíš veškeré tyto definice na něho sedí. Mnoho jeho kroků bylo geniálních, mnoho zrůdných nebo bláznivých. V době jeho největší slávy byly jeho činy brány výhradně za geniální. Jak to dokázal? Co vedlo národ k tomu, aby dopustil a dovolil jednomu člověku provádět taková zvěrstva? Bylo to charisma, co dokázalo národ ovládnout a donutit ho dělat to, co „Vůdce“ poručí. Možná také obyčejná lidská touha po pomstě a závist. Každý Němec se cítil po prohrané válce zhrzele a možná jen celý národ čekal, až přijde někdo, kdo jim znovunavrátí národní hrdost a naději na lepší život. Nevím, jak bychom reagovali, kdybychom se v té době nacházeli na místě Němců, ale nejspíš úplně stejně. Patrně by řada z nás byla přívrženci NSDAP a hrdě by zvedala svou paži na počest „Vůdce“. Jenže dnes máme tolik důkazů o tom, co moc, uchvácená v rukách jednoho člověka, dokáže. Máme spoustu ponaučení, vyrůstáme v demokratické zemi a jsme si jisti svými jistotami. Proto bychom neměli nikdy více dopustit něco takového. Je až s podivem, že i dnes, v jednadvacátém století je vůbec možné, že se stále vyskytují lidé, kteří s tímto demagogem a tyranem sympatizují. Co je k tomu vede? Neznalost, touha po tom, být někým ovládán, či jen snaha vyloučit ze společnosti lidi, kteří jsou nějakým způsobem odlišní? Je na každém z nás, jak se postaví k tomuto problému, jaký si utvoří názor. Vždy tu nejspíš budou malé skupinky přívrženců nacismu, anarchismu, nacionalismu. Je však povinností a zájmem nás všech, aby vždy zůstaly jen těmi malými skupinkami….

Životopis

Původ a dětství:

Zmínky o rodu Hitlerových (také Hüttlerů, Hidlerů nebo Hiedlerů) je možno v severozápadní části Polesí doložit již od 15. století. Odkud pocházejí nejmladší Hitlerovi? Na to se historikové ptají především od té doby, co je jasné, že se větvoví rodokmenu na úrovni dědečka zamotává. Hitler se spokojuje s odkazem, že jeho otec Alois byl synem chudého, malého chalupníka, jímž byl míněn Johann Georg Hiedler z vesnice Spital u Weitry. Jako dědeček z otcovy strany také přichází v úvahu Hiedlerův bratr Johann Nepomuk, psaný Hüttler, sedlák ze Spitalu. Alois Hitler se narodil roku 1837 ve Strones jako nemanželské dítě a dlouho nosil jméno své matky Marie Anny Schicklgruberové, selské dcerky z téže obce. V době porodu jí bylo 42 let. Pět roků na to se provdala za Hiedlera. Dítě Alois bylo tedy dáno z domu a své dětství strávilo u Johanna Nepomuka Hüttlera, matčina švagra. Chlapec se vyučil ševcem, odešel do Vídně a pracoval jako tovaryš, brzy však vstoupil do celní služby hlavního města. Talentem a horlivostí se během několika desetiletí propracoval až na „vyššího státního úředníka.“ V necelých 40ti letech přestal užívat matčino jméno. Tehdy, v roce 1876, se Hüttler vydal na farní úřad, kde byl Alois pokřtěn, a požádal tamního duchovního, aby ho vykázal jako manželského; je synem jeho bratra Johanna George Hiedlera. Farář změnil v matrice poznámku „nemanželský“ na „manželský“ a přidělil Aloisovi příjmení Hitler, zřejmě proto, že slovu Hiedler v Hüttlerově výslovnosti porozuměl jako Hitler.
Objevila se ještě jiná úplně jiná verze, značnou měrou podnícená fotografií jednoho náhrobku na židovském hřbitově v Bukurešti, kde pod hebrejskými písmeny stojí latinkou napsané jméno Adolf Hitler, zesnulý v šedesáti letech roku 1892. Spekulace o tom, že Adolf Hitler je částečně smíšen s židy byla ještě živena tím, že jeho babička Schicklgruberová byla v době svého otěhotnění zaměstnána u jedné židovské rodiny ve Štýrském Hradci. Že by snad stranický vůdce antisemitské NSDAP, vedoucí státník Německa byl „jüdisch versippt“? To bylo v té době nemyslitelné. Z nevyjasněné minulosti vyplývalo psychologicky snadno vysvětlitelné úsilí požadovat na druhých rasovou hygienu o to více, oč méně byla zajištěna ve vlastním případě. To, že miliony Němců museli nyní v „Ariernachweis“ prokazovat své nežidovské dědečky je důkazem tlaku vlastních sžíravých pochybností. Samotný Adolf Hitler se narodil v rakouském městečku Braunau am Inn, 20. dubna 1889. Ale pro demagoga z roku 1924 je důležitější, že jakoby symbolicky přišel na svět v pohraničním městečku mezi Německem a Rakouskem, poněvadž jejich znovusjednocení považoval za svůj životní úkol.

___________________________________________________________________________
jüdisch versippt = spřízněný s Židy
Ariernachweis = doklad o árijském původu

Obraz rodičů a raného domova viděl takto: „…otec svědomitý státní úředník, matka zaujatá domácností, a především se stále stejnou láskyplnou péčí oddaná nám, dětem.“ Otce údajně ctil, ale matku miloval. Za vyleštěnou biografickou fasádou spočívala tíha dětského trápení.
Otec, statný, sebevědomý, s blýskavými knoflíky uniformy, byl
panovačným typem již od pohledu. Nestrpěl odpor a svou vůli prosazoval s drakonickou přísností. Matka Klára rozená Pözlová, ze Spitalu, Aloisova třetí žena byla o 23 let mladší. Klára představovala typ pokojně oddané manželské nevolnice, byla ženou hezkého zevnějšku, jemných rysů a ustrašených očí. V „oficiálním“ životopisu souhlasí jen to, že k ní měl Adolf Hitler silné citové vazby, stejně jako tomu bylo i naopak. Byl jejím čtvrtým dítětem, prvním, které zůstalo naživu. Po něm následovali Edmund (zemřel roku 1900) a Paula (zemřela roku 1960). Starší nevlastní bratr Alois dosvědčil, že otec jeho i Adolfa umravňoval velice brutálně. Alois kvůli tomu roku 1896, ve svých 14 letech odešel z domu. Také sestra Paula potvrdila násilnosti otce jenž byl mezitím penzionován: „Byl to především můj bratr Adolf, který mého otce provokoval k extrémní tvrdosti a každý den dostával svůj díl výprasku. Byl poněkud sprostým malým uličníkem a všechny pokusy jeho otce tu drzost z něj vymlátit a přimět ho, aby si zvolil povolání státního úředníka, byly marné.“ To, že otázka povolání byla důležitým sporným bodem, potvrzuje i kniha Mein Kampf. Otec si úspěšnou kariéru, které dosáhl vlastními silami, přál viděl snad ještě úspěšněji, již po připravených cestičkách, zopakovanou synem, což bylo pochopitelné přání. Chlapcova vzdorovitost zase pochopitelně vycházela z obranného postoje již tak deptaného člověka. Výsledkem byla spirála nátlaku a odporu.

__________________________________________________________________________
Mein Kampf = kniha, kterou Adolf Hitler napsal během svého pobytu ve vězení za pokus o puč. Později se stala povinnou četbou v Německu a také učebnicí nacismu.

„Poprvé ve svém životě jsem byl, tehdy navíc sotva jedenáctiletý, tlačen do opozice. Jakkoli tvrdý a odhodlaný byl otec v prosazování plánů a úmyslů, které si předsevzal, stejně umíněný a zarputilý byl jeho syn v odmítání myšlenky, jež se mu nezamlouvala vůbec, nebo jen málo….. Otázka nabyla na závažnosti, když proti otcovu plánu vystoupil plán vlastní. Stalo se to již ve 12 letech…. jednoho dne mi bylo jasné, že se stanu malířem, uměleckým malířem… On pochyboval o mém zdravém rozumu… Když to však zjistil, a zejména když pocítil vážnost mého úmyslu, prudce, se vší rozhodností své osoby se proti tomu postavil…. Umělecký malíř ne, dokud žiji nikdy…“ Když se stal Hitler mocným, našel objekt své pomsty v Židech. Stlačil je do pokořeného, zbitého dílu svého dětského já, které se všemi prostředky snažil odklidit ze světa. Nynější otec národa tlačil druhé do stejné role, v níž byl kdysi on svým otcem vězněn, bez možnosti úniku. Mezi vědci i laiky se všeobecně ví, že pokud mají dospělí uspokojující zálibu v trápení, je to často důsledek duševního nebo tělesného týrání v dětství. To, co platí pro každého obyčejného smrtelníka, musí logicky platit i pro historickou osobnost.

Škola a studium:

„Směsně lehké učení ve škole mi poskytovalo takové množství volného času, že jsem byl víc venku než pod střechou.“ Vysvědčení z národní školy ve Fischlhamu u Lambachu, z Lambachu a Leondingu se samými jedničkami potvrzují autorova slova, jimiž se běžně charakterizuje. Snadnou úrodu známek pak ukončil zjevný neúspěch na reálce v Linci. Onen bystrý žák zanedbával předměty, jež ho nezajímaly, jako přírodní vědy, matematiku a francouzštinu, a tak v ročníku 1901/1902 musel opakovat první třídu. Prospěchový úpadek odůvodňuje tehdejším úmyslem zmařit bojkotem studia otcovy úřednické plány. „Co mě bavilo, to jsem se učil, v prvé řadě vše, co bych mohl podle svého mínění jako malíř potřebovat. To, co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné nebo mě ani jinak nepřitahovalo, jsem zcela bojkotoval.“ K sabotáži studia a osobnímu naturelu se přidává ještě třetí okolnost. Klára Hitlerová po třech předčasných ztrátách vkládala právě do tohoto dítěte všechny naděje. Adolfa rozmazlovala a hýčkala, o to více, když roku 1903 v 66 letech zemřel Alois Hitler a z rodiny ustoupil jeho těžký stín. Krátce na to dosáhl syn věku 14 let. V matce měl přirozeného spojence pro své sny o umělecké velikosti, přestože ta navenek v manželově a otcově duchu trvala na nějaké seriózní profesní dráze. Údajné plicní onemocnění roku 1905 se 16tiletému terciánovi (který zatím zahájil studium na reálném gymnáziu v Steyru) hodilo k tomu, aby se definitivně zbavil pout. Když se opět uzdravil, nemínil již své představy o svobodném malířském životě obětovat obnoveným studijním povinnostem. Doba jeho školní docházky tak skončila závěrečným vysvědčením po čtvrté třídě reálného gymnázia. Po deseti letech školní docházky na pěti školách, z nichž jeden ročník byl opakovaný, odložil Hitler starosti o svém povolání a raději se plně věnoval sladkému nicnedělání v Linci, kde společně s matkou a Paulou bydlel. Dům a pozemek v Leondingu Klára Hitlerová roku 1905 prodala. Majetkové poměry mu dovolily dvouletou pasivní pauzu. Na podzim roku 1907 se dostavil 18tiletý Hitler na přijímací zkoušky na Akademii výtvarného umění ve Vídni. Vyzbrojen velkým balíkem kreseb, vyrazil s přesvědčením, že zkoušku hravě zvládne. O pověstně vysokých nárocích buď nevěděl, anebo se jimi nenechal zastrašit. Na Akademii nebyl přijat s odůvodněním, že: „Ukázky kreseb jsou nedostatečné, málo hlav.“ O rok později se pokusil dostat na akademii podruhé, ale opět neuspěl. Navzdory neúspěchu ale z Vídně neodešel, neboť už v Linci neměl kde bydlet. V době mezi první a druhou přijímací zkouškou mu zemřela na rakovinu jeho matka, ve věku 47 let. Hitlera to zdrtilo. Za kulisou citového chladu a nesoucitnosti, jež státník později nepřestával stavět do popředí, se skrýval minimálně jeden velmi silný citový vztah. Odmítnutý aspirant malířství se v následujících letech živil malířstvím. Zrodila se v něm však touha stát se architektem. Později si namlouval, že nebýt války, stal by se jedním z předních architektů, ne-li prvním architektem Německa. K příjmům z jeho nepopíratelného kreslířského talentu se ještě připojil sirotčí důchod a zděděné majetkové podíly. „Ve jménu tohoto blahobytného města jsem musel prožít pět let nouze a bídy. Pět let, během nichž jsem si zprvu jako pomocný dělník a pak jako drobný malíř musel vydělávat na chleba. Na svůj opravdu skrovný chléb, který přesto nikdy nepostačoval, aby utišil byť jen obyčejný hlad. Právě hlad byl mým věrným strážcem, jenž mě jako jediný téměř nikdy neopouštěl, který se mnou poctivě vše sdílel.“ Muž, který se díky své železné vůli vymaní z nouze, je pro přívržence a zástupy působivým příkladem. Právě toho Hitler využíval, když se snažil získat zchudlé masy.

Hitlerovy představy o říši a Berlínu:

Ve vzpomínkách Alberta Speera z roku 1969 je zobrazen budoucí model Berlína. Působí jako letecký snímek na rýsovacím prkně a názorně ukazuje, jak si Adolf Hitler a jeho vedoucí architekt představovali budoucí centrum Tisícileté říše. Mělo to ponížit a deklasovat vše, co tu kdy bylo či je - a na mysli měli především Paříž. V pravém slova smyslu excelentní: 120 metrů vysoký vítězný oblouk, se jmény každého ze dvou milionů Němců padlých v letech 1914 - 1918 ve světové válce, jakož i hlava s kopulí, s výškou 290 a průměrem 250 metrů, konstruovaná pro 150 až 180 tisíc míst k stání. Na vrcholu této hory kamene trůnil říšský orel se zeměkoulí ve spárech. Vítězný oblouk a kopulovitá hala, „vrcholy“ říšské metropole, se tyčily na začátku a na konci pět kilometrů dlouhé severojižní třídy, představující dvouapůlnásobek délky Champs-Élysées. Nový vůdcův palác, o němž se uvažovalo by odsuzoval zahraniční diplomaty k pochodu dlouhému 500 metrů, působením obrovského prostoru se měli cítit zastrašeni a podrobeni. Za zmínku snad ještě stojí stadion „Čtyř set tisíc“, plánovaný pro olympijské hry, jež se měli trvale konat v Německu. V roce 1937 snil Hitler před těmito projekty: „Vytvoříme velkou říši. Budou v ní sdruženy všechny germánské národy, počínaje Norskem až po severní Itálii. Ještě já sám to musím provést. Kéž jen zůstanu zdráv.“ Hlavní město zamýšlel přejmenovat na Germánii. Je pozoruhodné, jak Hitler dokázal v období bojů, jako šéf roztříštěné strany, jež měla pouze nepatrné vyhlídky, tužkou zachytit své mocenské sny o novogermánské veleříši. Neboť k čemu by byla kolosální architektura ve státě normálního, evropského rozsahu? Soudě jen podle jeho skicáře, musel vůdce strany už tehdy myslet mnohem dál. Když jednoho dne roku 1935 Hitler deset let starou skicu velké haly vytáhl a dal ji Speerovi, vysvětloval: „Vždy jsem ji schovával, protože jsem nikdy nepochyboval o tom, že ji jednoho dne budu stavět.“

Ideologické kořeny:

Chceme-li Hitlerův názor na svět zkoumat již v jeho zárodku, neobjevil se tu přece po první světové válce bez jistých předpokladů, musíme věnovat pozornost státu jeho mládí. Jaká napětí zatěžovala monarchii a její vídeňské centrum? Dvanáct neklidných národů a národností žilo pod jednou „střechou“. Bylo by chybou se domnívat, že všechny se chtěli vymanit a cítily se utlačeny. Drolící se mnohonárodnostní budova stále ještě držela pohromadě díky čestné sponě - Františku Josefovi, služebně nejstaršímu monarchovi světa. Roku 1908 slavila Vídeň 60 let jeho panování. Žádný obyvatel státu si nedovedl, alespoň co jeho paměť sahala, představit politický svět bez tohoto knížete. A tento stav se zdál být naprosto pevný a nezměnitelný. Rakousko však trpělo rasistickou nevraživostí. Na rozdíl od Německa, měla monarchie území hustě osídlená židovskou menšinou. Před první světovou válkou bylo mezi 2 miliony obyvatel Vidně 160 000 Židů - 8%. Majetkové poměry středních vrstev se zákonitě museli v důsledku této konkurence ocitnout pod silným tlakem. Židé cítili nenávist i od hlavních představitelů města. Začala se objevovat prohlášení typu: „Nekupujte nic u Židů apod.“ Tato výzva se z Vídně rozšířila po celém Rakousku a o jejím účinku by mohly vyprávět tisíce židovských obchodníků. Od roku 1905 se díky Georgu Lanzovi začala objevovat ona známá myšlenka o čisté „árijské rase“- plavovlasí muži a ženy s modrýma očima, mistrovská díla bohů, jež jsou ohrožována tmavými tvory nižší rasy. Podle plánu měla být kultivací čisté rasy vytvořena ušlechtilá heroická rasa, zatímco „zpackaní, opičí a skřetí lidé měli být vydáni ke sterilizaci, deportaci a likvidaci.“ Osobní negativní zkušenost s Židy, jenž by plodila nenávist, Hitler neměl, právě naopak. Převažují dojmy pozitivní: Jeden židovský lékař léčil jeho matku (to, že zemřela se mu nedalo vyčítat), zámožní Židé kupovali jeho obrazy a tím mu pomáhali přežívat, jeden židovský pobočník navrhl, aby byl svobodníku Hitlerovi udělen Železný kříž 1. třídy, který s pýchou nosil celý život.

Útěk:

Národní uvědomění bylo nepřímým důvodem k tomu, že se roku 1913 odstěhoval do Mnichova. Policie ho hledala kvůli vyhýbání se vojenské službě. V armádě mnohonárodnostního Rakouska nechtěl sloužit. Roku 1909 byl jeho ročník vyzván k „zápisu“ a na jaře 1910 měl pak následovat hlavní odvod. Hitler ničeho z toho nedbal, ne však z odporu k vojenskému stavu jako takovému, ale jen k tomu habsburskému. Jako „odvodní dezertér“ často měnil své příbytky. V květnu 1913 se přestěhoval do zařízeného pokoje krejčovského mistra a pokračoval ve svém dosavadním slušném, samotářském životě. Také hodně četl. Bylo vynaloženo hodně úsilí, aby se zjistilo co. Nebylo snad oboru, který by ho nezajímal. V jisté době udivoval odborníky všech oborů nesčetnými detailními znalostmi, jež hromadila jeho výborná paměť. Ale byla to kupa poznatků, nikoli vzdělání. Třídil je tak, že jakmile si o něčem utvořil názor, přijímal myšlenkově už jen to, co ono přesvědčení potvrzovalo. Každý jiný protinázor byl zavrhován. Jednoho dne se přišlo na jeho útěk před odvodem a tak byl vyzván, aby se dostavil k vojenské komisi v Linci, jinak, že na něho budou použita trestní ustanovení branného zákona. „Budoucí velitel velkoněmeckého wehrmachtu zoufale přemýšlel o nějakém triku, pomocí něhož by unikl vojenské službě. V dlouhém dopise magistrátu v Linci široce vysvětloval, že mu krátkodobě stanovená předvolávací lhůta způsobila ohromné potíže, „jak dát dohromady k tomu potřebné, pro mě však značné finanční prostředky…“ Údajně mladý, nezkušený a zcela bez prostředků o celé věci nic nevěděl. Psaní je napůl v plačtivém, napůl v poníženém duchu a je řádně prohnané, i v tom, že poskytuje precizní údaje o dodatečném přihlášení a vyjadřuje domněnku, že se snad příslušné spisy ztratily služební cestou. Ten dopis, kousek Hitlerovy taktiky musel úředníky z Lince dojmout. Vyhověli jeho prosbě přijet do bližšího Salcburku. Tam se objevil 5. února 1914 a byl od vojenské služby osvobozen. Jakou komedii tu bledý pětadvacátník, nadaný účinným vystupováním předvedl, se již nedá zjistit. Tak byl konečně od dodatečného odvodu osvobozen, aby mohl při první příležitosti nabídnout své služby německé armádě.

Válečný dobrovolník a začínající politik:

Dnes už jen těžko chápeme, s jakou radostnou bojechtivostí vyrazili miliony našich otců a dědů generace 1914 do války, každý přesvědčen o zločinnosti toho druhého, jehož bylo nutno udržet co nejdále od svatých hranic.
Když vypukla 1. světová válka, požádal Hitler císaře Viléma II., zda by navzdory rakouskému původu mohl sloužit v německém vojsku. Do týdne jej povolali k 16. bavorskému pluku (List). V armádě se jeho život pronikavě změnil. Zde konečně nalezl disciplínu, po níž tak dlouho podvědomě toužil. A třebaže zůstal samotářem, ocitl se v prostředí, které mu nahradilo rodinu. V hloubi duše byl šťastný a na krvavých bojištích Flander, kde sloužil jako štábní spojka, si vedl statečně. Během bojů u Yprů se nevyhýbal ani nebezpečným akcím a vysloužil si Železný kříž II. třídy. Později získal i Železný kříž I. třídy, což bylo u řadového vojáka značně neobvyklé. Když chtěl po válce zapůsobit na německý národ, přišlo mu vyznamenání, jež mu udělili na doporučení plukovního adjutanta židovského původu, velmi vhod. V armádě se také formulovaly jeho politické názory. Později prohlásil, že o válce nepřemýšlel tak, jako o ní přemýšlívají vojáci - nešlo mu jen o to, přečkat ve zdraví bitvu a najít si teplé místo k přenocování. Uvažoval spíš jako vojevůdce nebo státník. Zvažoval cíl a dosah vojenských akcí a zároveň se děsil „vnitřního nepřítele“. Tím byli podle něj pacifisté, komunisté a spekulanti, a Hitler v nich spatřoval větší nebezpečí než v nepřátelských plucích zmobilizovaných proti Německu. Konec války zastihl Hitlera v nemocnici, kde se zotavoval z následků britského chemického útoku. Kapitulace pro něj znamenala těžko stravitelné sousto. Dovedl si ji vysvětlit jediným způsobem: vlast byla zrazena. A to nejen marxisty a Židy, ale i politiky. Za porážku muselo Německo draze zaplatit. Versailleská mírová smlouva uvalila na pokořený národ obrovské reparace a zdálo se, že zbídačená země nemá nejmenší naději znovu se vzpamatovat. Němci se navíc museli vzdát velkých území a stáhnou veškerá vojska z Porýní. Armáda mohla napříště čítat nanejvýš 100 000 mužů. Nejhorším políčkem pro kolektivní vědomí národa však zůstával požadavek, aby Německo uznalo jednostrannou vinu za rozpoutání války a vydalo vítězným mocnostem své vrchní velení jakožto válečné zločince. Není divu, že na všech stranách panovalo rozhořčení a nespokojenost s novou situací. Ty se projevovaly především šířením komunistických nálad. Poté, co říjnová revoluce z roku 1917 rozvrátila starý pořádek v Rusku, získala marxistická rovnostářská ideologie popularitu i v poražených zemích. Bolševické akce pochopitelně vyvolávaly reakce v podobě silného nacionalistického cítění. Jeho živnou půdou se staly ze všeho nejdříve měšťácké kavárny a kluby, v nichž se jako houby po dešti rodily politické strany a uskupení. Hitler, jehož protikomunistického smýšlení si už povšimla řada pravicových důstojníků, se stal polooficiálním agitátorem těchto kruhů. Měl oslovovat nejrůznější nacionalistické skupiny a podávat o nich zprávy.
___________________________________________________________________________
reparace = nahrazení škod způsobených válkou, ukládané vítězným státem státu poraženému

V září 1919 navštívil v Mnichově schůzi DAP, kroužku čítajícího 40 členů a proklamujícího boj proti kartelům a proti tyranii odborů. Předseda Anton Drexler označoval stranu za beztřídní socialistickou organizaci, v jejímž čele mohou stát jen „němečtí vůdcové“. Nacionální socialismus byl na světě. Členové strany vyzvali Hitlera, aby na schůzi promluvil. Jeho slova udělala na Drexlera takový dojem, že mu nabídl místo ve stranickém vedení. Dva měsíce na to měl Hitler ze své nové funkce pronést před stranickým plénem proslov. A tehdy učinil nejdůležitější objev svého života. Zjistil, že má řečnický dar. A nyní měl ještě něco, po čem odjakživa podvědomě prahl: posluchače, kteří v něm viděli nového mesiáše. Nadšeně se vrhl do organizování stranické činnosti. Převzal stranu plně do svých rukou a nazval ji NSDAP¹ (nacionálně socialistická dělnická strana Německa). Vypracoval rovněž její program, obsahující hlavně protikapitalistická hesla. Brzy odhalil hlavní tajemství úspěšné propagandy: čím mlhavější myšlenka, tím hlasitěji musí být vytrubována. Další trik si vypůjčil od komunistů. Naložil své uniformované stoupence na korby nákladních aut a nechal je, aby terorizovali ulice a udělali reklamu jeho hnutí. První veřejná schůze jeho strany v roce 1920 přilákala 2 000 zvědavců. Válečné vysloužilce v hnědých uniformách záhy nahradili cvičení rváči ozdobení novým emblémem strany, hákovým křížem. Hitlerův vliv ve straně stále sílil. Za peníze, které mu byly pravděpodobně poskytnuty z tajných armádních fondů, koupil místní noviny, jejichž název změnil z Münchener Beobachter na Völkischer Beobachter a začal je vydávat jako stranický list. S tím, že se Hitlerova pověst šířila za hranice Mnichova, získával nové důležité spojence.(Röhm, Hess, Rosenberg, Streicher). Nejcennější však bylo letecké eso z 1. světové války Hermann Göring. Tyto jinak tolik rozdílné osobnosti spojoval kromě extrémního nacionalismu především jeden společný rys: vášnivá nenávist vůči Židům.
Od roku 1921 šířil Hitler svou nenávistnou ideologii i v Berlíně. Ochotné posluchače získával především mezi vrstvami, které znechucovaly „úpadek a dekadence“ zaplavující hlavní město. Uniformovaní straničtí rváči se mezitím reorganizovali do vycvičených úderných oddílů - SA². Přepadali politické oponenty, strhávali volební plakáty jiných stran, pořádali veřejné sbírky na financování protižidovských programů. Vláda zakročila teprve poté, co SA rozehnaly politickou schůzi politické strany a napadali jejího mluvčího. Hitler, který se v rámci strany nechával titulovat führer, vůdce, byl odsouzen ke třem měsícům odnětí svobody. Odpykal si však pouze čtyři týdny, poté vyšel z věznice jako mučedník a národní hrdina nacionálně socialistického hnutí. Straně, která ostentativně volala po nastolení pořádku, hrál poválečný chaos do karet. V dané chvíli šlo především o to, že Německo nebylo schopno splatit válečné reparace uložené podmínkami Versailleské smlouvy. Když nedodrželo závazky, okupovala francouzská armáda Porúří, srdce německého průmyslu. To obratem přispělo k závratnému růstu již tak vysoké inflace, která počátkem dvacátých let nepřestala stoupat. Dosud zámožné střední třídy zchudly a propadly zoufalství. Za této situace se Hitler 8. listopadu odhodlal k akci, která vešla do dějin jako „pivní puč“. Po té, co se akce nezdařila, byl odsouzen k šesti letům vězení. Věznitelé se k němu chovali jako k významné osobnosti a on využil pobytu v žaláři k práci na svém politickém programu a vizi „tisícileté říše“ nazvané Mein Kampf (Můj Boj). Knihu z větší části diktoval svému věrnému zástupci Rudolfu Hessovi. Na svobodu byl propuštěn již v roce 1924 a Německo se mezitím opět změnilo. Francouzi se stáhli z Porúří, inflaci se podařilo zvládnout a NSDAP ve volbách propadla. Hitler musel zvolit jiný přístup.

___________________________________________________________________________
NSDAP¹ - více informací na straně 10
Hitlerův politický vzestup podrobněji na straně 18
Völkischer Beobachter = č. lidový pozorovatel
SA - více informací na straně 24

ychle se přizpůsobil novým podmínkám s stal se z něho „demokrat“. Současně však znovu reorganizoval a posílil oddíly SA, a vzhledem k tomu, že si nebyl zcela jist loajalitou jejich vůdce Röhma, ustavil si ještě vlastní tělesnou stráž nazvanou SS (Schutzstaffel - ochranný oddíl). Ta mohla být kdykoli snadno mobilizována, zejména po roce 1929, kdy v jejím čele stanul křivonohý agronom a neúspěšný literát Heinrich Himmler. Zbývalo už jen potřít revoltu těch kruhů uvnitř NSDAP, které hlásaly návrat k socialistickým kořenům nacismu. I zde byl Hitler úspěšný. Dokonce natolik, že na svou stranu získal jednoho z mluvčích vnitrostranické opozice, Dr. Josefa Goebbelse. Učinil z něj obratem župního vedoucího odboje berlínské organizace a Goebbels ji zpacifikoval. Cesta na vrchol moci mohla začít.

Cesta k moci:

V roce 1928 se již Hitler těšil celonárodní proslulosti, třebaže tradiční politické strany ještě nebraly nacisty vážně. Ve volbách získali jen 2,6% hlasů, které jim zajistily dvanáct poslaneckých křesel v říšském sněmu. Na jedno z nich usedl i Josef Goebbels. Teprve krach na newyorské burze a následná světová hospodářská krize převážily misky vah na Hitlerovu stranu. Zástup německých nezaměstnaných čítal 6 000 000 a agitátoři se činili. Za celonárodní neštěstí mohli zase jednou Židé. Počet členů NSDAP prudce stoupl a po volbách roku 1930 se nacisté se 107 mandáty stali druhou nejsilnější stranou po sociální demokracii, která jich získala 143. Třetí komunisty (77 křesel) nechali daleko za sebou. Kvůli patové situaci se už Německo nedalo spravovat demokratickými metodami. Maršál von Hindenburg, válečný hrdina a prezident Výmarské republiky, jak se režim z let 1919 - 1933 nazýval, musel vládnout pomocí dekretů. Roku 1932 kandidoval Hitler v prezidentských volbách proti maršálu Hindenburgovi. Šéf stranické propagandy Goebbels organizoval masová shromáždění i pochodňové průvody. Hitler byl prvním člověkem, který k cestám na předvolební mítinky po celém Německu používal letadlo. Prezidentem se sice nestal, ale voliči mu dali 37% hlasů. Tato podpora se odrazila i v parlamentních volbách z července téhož roku. NSDAP získala 260 křesel a stala se nejsilnější stranou v říšském sněmu. Moc se nyní zdála být na dosah ruky, nacisté však nedosáhli absolutní většiny a Hitler nemínil vyjednával se sociálními demokraty. Místo toho se rozhodl čekat. V roce 1933 došlo konečně k tomu, k čemu dojít muselo: Adolf Hitler se stal říšským kancléřem. Ani teď si mnozí neuvědomovali hrozící nebezpečí. Staří politikové se domnívali, že jej udrží na uzdě. Muselo pro ně být těžkým šokem, když si on a jeho společníci postupně osobovali stále více pravomocí. Hitlerovy záměry vyšly definitivně najevo ve chvíli, kdy přijal první opatření proti svým oponentům. Brzy mohl zavést daleko drastičtější omezení. Záminku mu poskytl požár budovy říšského sněmu. Nacisté obvinili ze žhářského útoku komunisty a v zájmu upevnění vlastní moci proti nim tvrdě zakročili. Jejich první krok směřoval k posílení parlamentních pozic NSDAP: komunistická strana byla postavena mimo zákon a jejich poslanci se nemohli ujmout svých mandátů. Hitler postupně omezil občanská práva a začal vylučovat Židy z odborných profesí. Přijetím tzv. „zmocňovacího zákona“ získal takřka neomezenou moc, a po smrti prezidenta Hindenburga se v roce 1934 stal absolutním pánem Německa. Jako „vůdce německého národa“ si přisvojil kancléřské i prezidentské pravomoci. Teď už jej nemohlo nic zastavit. Začal velkoryse zbrojit, a dokonce uzavřel smlouvu s Británií, která mu umožňovala zvýšit počty válečných lodí. Z Versailleské smlouvy zbyly cáry, Německo obnovilo brannou povinnost, knihy komunistických a antifašistických autorů končily na hranici, vznikaly první koncentrační tábory a nacistické bojůvky terorizovaly politické odpůrce a Židy. Orgie násilí vyvrcholily ve smutně známé „křišťálové noci“, kdy nacističtí provokatéři a poštvané davy ničili židovské obchody, kanceláře, domy i synagogy. Dlažbu německých měst pokryly střepy skla. Když Hitler pojal podezření, že proti němu jeho dávný kumpán velitel SA Ernst Röhm chystá revoluci, neprodleně udeřil. V tzv. „noci dlouhých nožů“ zúčtoval se svými protivníky včetně Röhma. Nacistickou stranu ovládl bezezbytku Hitler. Záhy otestoval reakci mezinárodního společenství a vojensky obsadil demilitarizované Porýní. Svět mlčel. V roce 1936 si německé letectvo vyzkoušelo ostrou akci: tzv. dobrovolnická legie Condor poskytla podporu generálu Frankovi se španělské občanské válce. Piloti luftwaffe získali při bombardování španělských měst první zkušenosti s vedením náletů. Pak přišel rok 1938, v němž měla Evropa čelit největší krizi od konce 1. světové války. Hitler dal jasně najevo, že v rámci politiky „životního prostoru“ hodlá k Německu postupně připojit všechna území obývaná Němci. V březnu obsadily jeho armády se vším smířené Rakousko. Připojení („anšlus“) Hitlerovy vlasti později Rakušané schválili v referendu. Nyní byly na řadě Sudety - a po Sudetech nepochybně i zbytek Československa. Britský předseda vlády Neville Chamberlain varoval Německo, že bude-li i nadále sledovat agresivní cíle, Británie s Francií se mu postaví. Hitler zvládl i tuto situaci mistrovsky a britský premiér se z Mnichovské konference vrátil s příslibem míru. Výměnou za smutně proslulý „kus papíru“ souhlasil s odstoupením Sudet Německu, a pomohl tak zpečetit osud Čechoslováků. Teprve obsazení Čech a Moravy v březnu 1939 učinilo konec dosavadní politice usmiřování agresora. Ukázalo se, že Hitlerovo slovo nemá žádnou platnost, a svět konečně prohlédl führerovy úmysly. Británie a Francie se zavázaly, že budou bránit nezávislost Polska jakožto první možné oběti Hitlerova expanzionismu.

Počátek 2. světové války:

Dosavadní úspěchy i chabý odpor zavedených evropských demokracií Hitlera povzbudily. V srpnu 1939 podepsal pakt o neútočení se Sovětským svazem, malou velmocí, která se ustavila teprve roku 1922. Nešlo jen o vzájemně výhodnou smlouvu dvou ideologických protivníků. Pro sovětského vůdce J.V. Stalina byl pakt tím, čím o rok dříve Mnichovská dohoda: prostředkem pro získání času. Zároveň vymezovala sféry vlivu a umožňovala mu podílet se na dělení Polska, jakmile bude napadeno německými vojsky. A Hitler měl o jednoho nepřítele méně, kdyby se snad Británie s Francií rozhodly splnit své sliby a přispěchat Polsku na pomoc. Prvního září 1939 vyrazily Hitlerovy armády na pochod. Francie a Velká Británie vyhlásily vzápětí Německu válku. Poláci se hrdinně bránili, ale odpor jejich kavalerie, která v sedlech útočila na nepřátelské tanky, byl po čtyřech týdnech zlomen. Hitler, kryt tichým souhlasem Moskvy, podrobenou zemi rozparceloval, a zabezpečil si tak východní hranici. Přitom nepřestával snít o „nové Evropě“ plně ovládané Německem. Rasově příbuzným Britům by zůstalo jejich impérium a úloha druhořadé mocnosti. Hitler udržoval dlouholeté kontakty s pronacistickými kruhy v Anglii. Vzestup fašistického hnutí vedeného Oswaldem Mosleym jej velmi povzbudil. Navíc mu hrály do karet zjevné sympatie bývalého krále Eduarda VIII. čili vévody z Windsdoru, jak se od své abdikace tituloval. Když pak Hitlerovi došlo, že si ve věci dohody s Británií dělá marné naděje, pochopil i jinou věc: musí si ji vojensky podrobit. Předtím se ale potřeboval vypořádat s Francií. Pakt o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem, na jehož základě si Moskva přisvojovala podstatnou část Polska, mu uvolnil ruce na východě, takže nyní mohl napřít všechny síly proti západním sousedům. Francie se zhroutila nečekaně rychle, podobně jako v roce 1870 při bleskovém tažení pruských vojsk. Moginotově linii, mohutné soustavě bunkrů a pevností podél francouzské východní hranice, se Němci vyhnuli jednoduchým manévrem: udeřili přes Belgii a Nizozemí. Holanďané dokázali německé válečné mašinérii vzdorovat pět dní, Belgičané jediný den.

___________________________________________________________________________
expanzionizmus = výbojné rozšiřování vlivu nebo území

Německé tanky se valily do Francie a za pouhých šest týdnů zdolaly i nesmírnou rozlohu této země. Britský pokus vyslat vzdorujícím Francouzům na pomoc expediční sbor skončil epizodou heroické evakuace přístavu Dunkerque. Když se německé jednotky stočily k jihu a vyrazily na Paříž, stály jim v cestě jen demoralizované zbytky francouzské armády rozptýlené uprostřed nesmírného chaosu. Na Hitlerův rozkaz přijalo německé vrchní velení kapitulaci Francie v Compiègne, ve stejném salonním vagóně, v němž byla roku 1918 podepsána kapitulace císařství Německa. Ještě v červnu 1940 se v Berlíně konala vítězná přehlídka, při níž před führerem defilovaly tisíce vojáků. Po úspěšné polské kampani z roku 1939 převálcovaly zdánlivě nezadržitelné nacistické armády během pouhých tří měsíců roku 1940 Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgii a Francii. Právem se mohlo říkat, že to jsou Hitlerova vítězství. On jediný si včas uvědomil, jak důležitou roli hrají v moderní válce tanky a obrněnce, a také se podle toho zařídil. Právě on vyřešil otázky logistiky a zásobování. Právě on zařídil, aby vlaky jezdily na minutu přesně. Z jeho popudu byly německé tanky vybaveny dalekonosnými kanóny a na hloubkové bombardéry Stuka se montovaly kvílející sirény. A byl to opět on, kdo vypracoval plány na vojenské podmanění sousedních států. Neuplyne dlouhá doba a strategický úsudek Hitlera zradí. Avšak v dané chvíli jej obklopovala pověst největšího vojevůdce 20. století. Nicméně ani on se nevyhnul mylným interpretacím některých faktů. Berlínská přehlídka na počest vítězství nad Francií působila dojmem, jako by už Německo vyhrálo celou válku. Ve skutečnosti vše teprve začínalo. Jistě, po boku mu teď stála Itálie, ale Mussoliniho požadavky na francouzskou Nizzu, Korsiku, Tunisko, Džibutsko a Sýrii i na britskou Maltu führera rozzuřily. Dal svému spojenci jasně na srozuměnou, že na podobné úvahy bude čas teprve tehdy, až bude Británie vyřazena z bojů. Další potenciální spojenec, Španělsko, které občanská válka z let 1936 - 1939 připravila o deset procent populace, deklarovalo jen „přátelskou neutralitu“. Poté, co se britským premiérem stal Winston Churchill, jehož neohroženost a pevné odhodlání bojovat až do konce měly kladný vliv na morálku obyvatelstva, uvědomil si Hitler jako jediný z nacistických pohlavárů, že porážka Británie v Evropě ještě nemusí znamenat konec jejího válečného úsilí. Iniciativa mohla napříště vycházet z dominií nebo z kterékoli další části koloniální říše. Vůdce si jasně uvědomoval, že kdyby britská vláda přesídlila do Kanady, zcela jistě by přivedla do války i Spojené státy, a konečný rozpad Britského impéria by posloužil jen Japonsku a Americe. Přípravy invaze na Britské ostrovy (operace „Seelöwe“) sice již začaly, ale Hitler jim nepřikládal prvořadý význam. Kromě toho, že se stále ještě snažil získat spojence, nehodlal dát povel k invazi, dokud nebude mít na pobřeží kanálu La Manche čtyřicet divizí vyzbrojených těžkým dělostřelectvem a nedosáhne naprosté převahy ve vzduchu. Začala bitva o Británii, Chuchill později prohlásil: „ještě nebyla prologem k poslednímu dějství, ale už představovala poslední dějství prologu“. Spitfire a Hurricany RAF - s „hrstkou statečných“ v kabinách vybojovaly těsné vítězství nad nacistickou luftwaffe. Británie byla v bezpečí. Přinejmenším na čas. Hitler tedy změnil taktiku a přešel k blokádě britských ostrovů. V říjnu 1940 odložil operaci „Seelöwe“ na neurčito. Moře začaly brázdit ponorky, jejichž cílem bylo nepřítele vyhladovět. Víc než vojenské vítězství potřeboval Hitler dohodu o příměří, která by mu umožňovala vrhnout všechnu sílu na východ. O válce proti nenáviděnému Sovětskému svazu nepřestal nikdy snít. Dokud však bojovala Británie, existovalo nebezpečí, že se do války zapojí i USA. Přesto přese všechno Hitler neztrácel aureolu světovládce. Ovládal téměř celou Evropu. Všude kvetly nejrůznější formy fašismu. Dokonce i maršál Pètain, hrdina z
1. světové války a šéf francouzské kolaborantské vlády se sídlem ve Vichy, prohlásil, že předválečná Francie byla „morálně zkorumpována politikou“. Zdálo se, že demokracie je na ústupu. Hitlerovo rozhodnutí zaútočit na Sovětský svaz ještě předtím, než padne definitivní rozhodnutí na západě, patří k těm nejméně pochopitelným. Přesto nepostrádá jistou logiku.
___________________________________________________________________________
RAF = královské letectvo (Royal Air Force)

V čele Velké Británie stále zůstával W. Churchill, který se opakovaně zapřísahal, že o míru s Německem nemůže být řeč, a Hitlera znepokojovala rostoucí pomoc, jíž se Britům dostávalo ze strany USA. Takové války se bál. Proto musel stůj co stůj zničit poslední ozbrojenou sílu, která proti němu na kontinentě stála. Tou silou byla Rudá armáda. Musel ji zdolat dřív, než na něj zpoza Atlantiku vší silou udeří nejsilnější stát světa. A protože i Stalin s každým dnen sílil, bylo nutno jednat rychle. Hitler se nechal unášet fantaziemi, v nichž porážka Ruska znamenala zásadní bod obratu. Británii by v tu chvíli nezbyl v Evropě jediný spojenec, a co víc, Japonsko, zbavené přízraku obra, který mu dýchal na záda, by mohlo zahájit expanzi na jih. USA by tím pádem byly vázány v Pacifiku, Británie by musela kapitulovat a německým vojskům postupujícím severní Afrikou, Ruskem a Blízkým východem by se otevřela cesta na Afgánistán a dále na klenot impéria - britskou Indii. Hitlerovské divize podporované italskými spojenci se zatím probíjeli severoafrickou pouští vstříc životně důležitému cíli v podobě arabských ropných polí. Až vypukne konflikt s Ruskem a útočící armády se ztratí v nesmírných stepích, nepostačí jim ani všechna nafta, kterou bude mít Třetí říše k dispozici. Stejně jako německý průmysl nebude schopen dodávat každý měsíc šest set tanků potřebných k udržení válečného nasazení. Führerova osobní válka proti Sovětskému svazu začala 22. června 1941. V rámci operace „Barbarossa“ vrhl Hitler do boje s bolševismem 153 divizí, 3580 tanků a 2740 letadel. V patách se jim plížil strach. Smutně proslulá zvláštní komanda, Einsatzgruppen, měla rozkaz likvidovat Židy, Romy, Asiaty, antifašistické intelektuály, komunisty a všechny potenciální vůdčí osobnosti národního života. Pravidla regulérní války, jaká se uplatňovala na západních bojištích, v Rusku neplatila. „Konečné řešení“ - úplné vyhlazení židovského obyvatelstva, bylo rozšířeno i na národy Ruska.

Druhá část války a Tyranův pád:

Útok na Sovětský svaz sice logiku nepostrádal, ale Hitler si nevzal poučení z nezdaru Napoleonova tažení. Přestože znal obrovské rozlohy Ruska i houževnatost Slovanů, věřil, že se za šest týdnů dokáže zmocnit Moskvy. Hodlal ji srovnat se zemí a na jejím místě zřídit umělé jezero. V počátcích kampaně šlo vše podle jeho přestav, vždyť jen po dobytí Kyjeva padlo do zajetí 650 000 sovětských vojáků. Na útočníky však tvrdě doléhala taktika spálené země uplatňovaná ustupujícími Rusy. Rozprášené pluky obránců se stahovaly zpět a lákaly německou brannou moc stále hlouběji do rozlehlých pustin země. Heroická obrana Stalingradu vešla do dějin. Bodem obratu po bezmála dvou desetiletích nepřetržitých úspěchů se však pro Hitlera staly již pláně před Moskvou. Na podzim 1941 uvázlo ruské tažení na mrtvém bodě. Stalin dospěl k názoru, že ústupů a spálené země bylo právě tak dost. Linie německých vojsk byla nyní dostatečně dlouhá a zranitelná. Sověti vtrhli do bojů zdánlivě nevyčerpatelné zálohy Rudé armády. Ani oheň a síra, které Hitler dštil na své generály, nemohly odčinit nezdary německých vojsk. V dubnu 1942 po sérii těžkých bitev přesáhl celkový počet obětí v řadách německé Východní armády 1 000 000, což bylo více než 31% stavu. A Němci se nedostali k Moskvě blíže než na 100 km. Průběh kampaně měl na Hitlera zhoubný vliv. Geobbels si po návštěvě vůdcova hlavního stanu poznamenal: „Hodně zestárnul… je vážný a zamlklý.“ Navíc si führer začal stěžovat, že mu pohled na sníh působí fyzickou bolest. Když jej v dubnu během odpočinku v bavorských Alpách zaskočila sněhová přeháňka, okamžitě odtamtud odjel. „Jako by prchal před sněhem,“ zapsal si Goebbels do deníku s ironickou narážkou na zimní neúspěchy na východní frontě. Hitler, jehož nervový stav se nezlepšil ani s koncem jara a novou německou ofenzivou, soustavně podceňoval sílu protivníka. Vydal svým vojskům rozkaz opevnit se v jižním Rusku, obsadit ropná pole v podhůří Kavkazu a znemožnit nepříteli přistup k rozsáhlým plochám zemědělské půdy. Jeho vize ovšem i tentokrát ztroskotaly na omezených možnostech armády. Začátek nebyl špatný: 23. srpna 1942 dosáhly německé divize Volny a Stalingradu. Pokoušet se o dobytí města byl ze strategického hlediska nesmysl, protože lodní provoz na Volze už Němci beztak kontrolovali. Hitler ovšem věřil, ve vyšší poslání a dal rozkaz k útoku. Námitky náčelníka generálního štábu maršála Haldera, že nemůže současně vést kampaň na Kavkaze i u Stalingradu, smetl ze stolu. Když pak Kavkazské tažení doopravdy selhalo, sesadil polního maršála Lista a osobně převzal vedení nad skupinou armád „A“. Od té chvíle se proměnil v poustevníka. Přestal komunikovat se svým štábem a bunkr opouštěl jen po setmění tajnými chodbami. Ve Stalingradě se zatím bojovalo o každý dům a generálové na Hitlera naléhali, aby sebevražedné bitvě učinil přítrž. Vůdce je nebral na vědomí: město se pro něj stalo otázkou prestiže. Tažení na východě jej pohlcovalo natolik, že zcela zanedbával ostatní bojiště. Rommelův Afrikakorps uvízl v severní Africe na mrtvém bodě. Zoufale potřeboval posily i zásoby. Ponorková válka nepřinášela výsledky, protože spojenecká plavidla byla lépe vybavena a dokázala útokům čelit. A ve vzduchu vystřídali dřívější britskou taktiku bleskových úderů proti průmyslovým centrům v Porúří, nálety na nevojenské cíle ve městech, namířené se vší tvrdostí proti civilnímu obyvatelstvu. Se vstupem USA do války začaly létat nad německými městy ve dne i v noci tisícihlavé letecké svazy. Churchillův bonmot o „posledním dějství prologu“ se konečně začal naplňovat. Záhy to bylo patrné na všech frontách.
2. listopadu uštědřil Montgomery zdrcující úder Rommelovi u El - Alamejnu. O týden později se západní Spojenci vylodili v Maroku a postupně obsadili celou Francouzskou severní Afriku (Maroko, Alžírsko, Tunisko). A deset dní na to začala sovětská protiofenzíva u Stalingradu, která vyvrcholila obklíčením maršála Pauluse a 220 000 mužů jeho armády. Hitlerovy reakce vypovídají hodně o jeho duševním stavu. Rommelovi, který jej požádal k ústupu do pouště, odpověděl, aby se bil dál, dokud nezvítězí nebo nepadne. A když mu Paulus vylíčil svou svízelnou situaci, dostal rozkaz přemístit svůj štáb přímo do Stalingradu a držet obranný perimetr. Ve stejné době obsadily hitlerovské jednotky dosud neokupovaný jih Francie. Místo toho, aby se připravoval na nejhorší, oddával se Vůdce fantaziím o světovládě a měl morbidní radost z představy, jakou palebnou sílu a jaké množství divizí nasadil nepřítel proti jednomu člověku - jemu samému. V únoru 1943 skončila stalingradská operace kapitulací německé 6. armády a zajetím 91 000 německých vojáků. Za dlouhou řadu let se jich domů vrátilo necelých 10 000. Není divu, že se Hitler za těchto okolností ocitl na pokraji zhroucení. Byl stále podrážděnější a jeho hypochondrie dosáhla nevídaných rozměrů. Postupně se stylizoval do postavy Macbetha hnaného osudem, jemuž nelze vzdorovat. Viděl sám sebe jako titána, který kráčí v plné slávě a nádheře vstříc nevyhnutelnému konci. Jeho osobní lékař Theodor Morell mu denně ordinoval až osmadvacet různých preparátů. Úměrně tomu, jak rostly podávané dávky, musel Hitler brát stále více sedativ, aby zklidnil své rozrušené nervy. Je možné, že právě Vůdcův fyzický a psychický stav měl vliv na osudové rozhodnutí, které učinil na sklonku roku 1941. Ačkoli byl stále vojensky vázán na východní frontě, v pokračujícím souboji s Anglií i v severní Africe, vyhlásil válku USA. Dodnes přesně nevíme, co jej k tomu vedlo. Vždyť právě konfliktu s USA se bál ze všeho nejvíce. Podle Hitlerova životopisce Joachima C. Festa tomu bylo takto: Hitler už dávno naléhal na Japonsko, s nímž kdysi podepsal pakt „tří mocností“, aby napadlo SSSR nebo britské kolonie v jihovýchodní Asii. Když pak 7. prosince 1941 zaútočili Japonci na Pearl Harbor, zaimponovala mu jejich neohroženost natolik, že do čtyř dnů vyhlásil Americe válku, jak ho o to žádali. Spoléhal na to, že síly USA budou vázány v Tichomoří a vyhlášení nepřátelství se navenek projeví jen novou fází ponorkové války, při níž budou moci německé ponorky důrazněji napadat americká plavidla zásobující Británii. V neposlední řadě zde byla i šance, že nové události zastíní krizový vývoj na ruské frontě a v hloubi duše přesvědčí samotného führera, že jeho válečné plány přece jen tak docela neselhaly. Vstup do války proti nejmocnějšímu státu světa nebyl jen dalším z řady velkých gest, ale také tragickou chybou. Tím větší, že Hitler již dávno věděl, jak nespolehlivého spojence má v Italech, kteří jej na jaře 1941 zavlekli do tažení proti Jugoslávii a Řecku a kvůli nimž měla v budoucnu německá vojska krvácet i na italské půdě. V Evropě nadto stále vzdorovala nezničitelná ostrovní pevnost jménem Británie, hájená královským letectvem a námořnictvem a podporována na základě dvoustranné smlouvy americkými dodávkami. Spojené státy se do evropských záležitostí dlouho nehodlaly vměšovat. Jakmile však byly do konfliktu zataženy, vrhly do válčení veškerou sílu a energii. Na Britských ostrovech se začaly shromažďovat spojenecké síly připravující konečné zúčtování. Na počátku ruské kampaně se Hitler tu a tam ukázal na frontě nebo na masovém shromáždění. Jak přibývalo nezdarů, ztrácel energii a chuť stavět se do oblíbených póz. Stále častěji propadal depresím, trpěl stálým třesem v levé ruce a při chůzi se neobešel bez hole. Podle některých teorií trpěl Parkinsonovou chorobou, podle jiných mohla za jeho potíže pohlavní nemoc. Obviňován je i Dr. Morell a jeho strychninové preparáty. Jeho slovní projev se omezil na monology. S tím, jak rostla Vůdcova závislost na Morelliho medikamentech, přecházela moc pozvolna do rukou jeho tajemníka Bormanna, který rozhodoval, koho ke svému pánu pustí, a v podstatě tak zasahoval i do vedení války. Z Hitlera se stal stařec hledající útěchu v minulosti: ve vzpomínkách na vídeňská léta,
na 1. světovou válku, na „nový pořádek“. Do vlastní armády nasadil špehy a byl krajně podezíravý ke všemu novému. Vývoj proudového motoru jej nechával chladným. Vydal jen rozkaz, že se nemá používat u stíhaček, ale pouze u bombardérů. Význam štěpné reakce nebo radaru si také nikdy plně neuvědomoval. A německá města se zatím pomalu měnila v trosky. Konečný řetěz neúspěchů v Rusku - pod Moskvou, u Stalingaru a u Kurska - z něj činil nerudného poustevníka, uzavřeného ve „Vlčím doupěti“, pevnostním komplexu hlavního stanu poblíž východopruského Rastenburgu. Odtud sledoval nekonečný ústup z východu i postupné opouštění Itálie. Zde čekal na zázrak, o němž věděl, že se nikdy nestane. I nadále uvažoval v kategorii tisíciletí a kontinentů. Lpěl na svém snu o árijské nadvládě nad zotročenými Slovany, Asiaty a Afričany, o světě „očištěném“ od Židů. Ani teď se nedokázal zaměřit na praktické otázky života. S hrozící porážkou dosahovaly jeho plány k zavedení „nového pořádku“ stále šílenějších rozměrů. Vyhlazovací tábory pracovaly na plné obrátky a on sám chrlil rozkazy k „vysídlení“ nebo „vyhlazení“ celých ras. V červenci 1943 se spojenecká vojska vylodila na Sicílii. Mussolini se pokusil Hitlerovi ozřejmit, že případná kapitulace Italů by mohla Německu pomoci: linie Alp by se hájila snáze než Apeninský poloostrov. Hitler zůstal k podobným argumentům hluchý a po 25. červenci, kdy byl italský vůdce svržen, vyslal do severní Itálie německou okupační armádu. Opoziční názory se již šířily jako epidemie i v Hitlerově okolí, führer však působil dojmem člověka se sedmi životy. Na jaře propašovali spiklenci do letounu 2 nálože, které nakonec selhaly. Jistý důstojník byl odhodlán spáchat na něj při přehlídce nových uniforem sebevražedný útok; k přehlídce však nedošlo, protože uniformy den před tím shořely při náletu. Další bomba vybuchla předčasně, jiný pokus o atentát zase ztroskotal, když potenciálnímu atentátníkovi odepřeli přístup na poradu u Vůdce. Zdálo se, že Hitlera všichni zradili. (na konci války už za jeho zády vyjednával se Spojenci dokonce i věrný Himmler). 6. června 1944 vyplula od pobřeží Anglie největší výsadková flotila všech dob, aby se o den později vylodila na normandských plážích. Když si invazní vojska zajistila předmostí a vyrazila na Cean a na Paříž, dospěla skupina spiklenců k závěru, že nadešel čas k rozhodnému úderu. Volba padla na hraběte Clause Schenka von Stauffenberga, sedmatřicetiletého plukovníka a válečného invalidu ze severoafrického tažení. (do spiknutí byl nejspíš zasvěcen i jeho někdejší velitel Erwin Rommel, který nyní zodpovídal za obranu severní Francie). Plukovník Stauffenberg odcestoval 20. července 1944 do „Vlčího doupěte“ a položil odjištěnou bombu pod stůl v konferenční místnosti. Hitler i tentokrát unikl. V poslední chvíli se od stolu zvedl a vyvázl jen s pohmožděninami a drobnými poraněními. Odplata byla strašlivá. Gestapo pozatýkalo stovky podezřelých. Hlavní spiklenci byli vyloučeni z řad armády a odsouzeni k smrti. Hitler nařídil, aby byli pomalu zardoušeni, a pak si nechal promítnout záběry z jejich popravy. Každý záškub jejich smrtelné křeče vnímal s viditelným zadostiučiněním. Za viníky měli být považováni i příbuzní spiklenců. Koncentrační tábor neminul nikoho, od tříletých dětí po pětaosmdesátiletého starce. Maršál Rommel dostal na vybranou: buď spáchá sebevraždu, nebo bude souzen a popraven i s rodinou. Zvolil si první možnost. Popravy účastníků „spiknutí 20. července“ pokračovaly až do dubna 1945. Nezdařený atentát měl ještě jeden důsledek, Po poradě s Mussolinim, kterého Němci opět dosadili do čela loutkové „italské sociální republiky“, jmenoval führer Himmlera velitelem rezervní armády a s Geobbelse učinil „ministra pro totální válku“. Novopečený ministr si tehdy poznamenal do deníku: „Aby Hitler dostal rozum, musí mu pod zadkem vybuchnout bomba.“ Válečné úsilí vstoupilo do poslední etapy. Zásluhou geniálního organizačního talentu Alberta Speera dosáhla produkce letadel vrcholu. Luftwaffe však trpěla nedostatkem pohonných hmot, protože západní Spojenci systematicky bombardovali rafinerie a Rusové odřízli Německo od rumunských ropných polí. Hitler měl ještě pořád ve zbrani devět miliónů mužů, jenže tyto milióny byly rozptýleny od Skandinávie po Balkán a postupující Rudá armáda obkličovala jednu divizi za druhou. V srpnu 1944 zastavilo válečné akce Finsko, dosavadní spojenec Německa, a uvolnilo pro německou frontu další sovětské jednotky. Ještě tentýž měsíc se Britové zmocnili Athén. Spojenecké jednotky držely celý sever Francie až po řeku Moselu a 11. září překročili první američtí průzkumníci hranice Německa. Navzdory tomu, že sovětská ofenzíva na Východním Prusku ztroskotala, přenesla se válka ne německou půdu. Hitlerovo zdraví se rapidně zhoršovalo. Už vůbec nevycházel z bunkru, a když vykonal jedinou návštěvu u jednotek na východní frontě, zděsili se generálové toho, jak vypadá. Začal si stěžoval na neustálou nevolnost a bolení hlavy a v září ho srdeční slabost upoutala na lůžko. Zůstaly mu už jen dvě možnosti: pokračovat ve válce dvou ideologií a upevnit dlouhou východní frontu, nebo zaútočit na západě. Ovšemže se rozhodl pro útok. Snad doufal, že se západní Spojenci časem unaví a dají se přesvědčit ke společnému tažení proti bolševismu. Ardenská ofenzíva, neboli „boj o výběžek“, začala v prosinci 1944 drtivým nástupem německých vojsk, avšak nedostatečné zásobování a spojenecká převaha ve vzduchu posléze způsobily její krach. V lednu 1945 stáli Rusové 150 km od Berlína. 30. ledna, ve výroční den nástupu k moci, pronesl Hitler poslední rozhlasový projev k národu. Ujistil je, že Němci nakonec zvítězí díky své neotřesitelné vůli, nekonečným obětem a schopnostem. Téhož dne zaslal Albert Speer vůdci memorandum, v němž jej informoval, že válka je v podstatě prohraná. Hitler se rozhodl, že má- li zemřít, půjde smrti vstříc v doprovodu Wagnerových oper, které tolik miloval. Jeho dramatický pád přispěje ke zrodu legendy a mýtu a zmatená ideologie nacismu bude žít navěky. Zatímco k obraně rozbombardovaného Berlína byly najímány nezletilé děti, setrvával Vůdce v bunkru říšského kancléřství. Ani tam si však nemohl být jist životem. Jeho autoritu sice až do samého konce nikdy nezpochybnil, ale nebezpečí hrozilo od jinud - od člověka, který se jako jediný mohl s trochou rezervy nazývat Hitlerovým přítelem. Albert Speer se vážně zabýval myšlenkou zavést do ventilačního systému bunkru otravný plyn. Zasáhla však další z řady neuvěřitelných náhod: den před plánovanou akcí byl kolem průduchu ventilace postaven ochranný komín, a tak führer znovu vyvázl. 13. dubna 1945 zemřel americký prezident Roosevelt a Hitler byl chvíli v sedmém nebi.

___________________________________________________________________________
memorandum = listina, prohlášení, diplomatický nebo politický spis, obsahující výklad určité otázky

Tři dny na to zahájila Rudá armáda útok na Berlín. 12. dubna, v den vůdcových 56. narozenin, se ve městě objevila Eva Braunová. U Hitlera se toho dne naposledy sešly nacistické špičky - Göring, Goebbels, Ribbentrop, Himmler, Bormann a Speer. Naléhaly na vůdce, aby opustil Berlín a řídil obranu Německa z bavorského Berghofu. Hitler odmíl, hodlal zemřít v hlavním městě. Na jih se místo něj vydal Göring, jemuž se z obklíčeného Berlína podařilo uniknout doslova v poslední chvíli. 29. dubna 1945 proběhl v bunkru civilní obřad vedený místním úředníkem státní zprávy s příznačným jménem Walter Wagner. Eva Braunová se stala paní Hitlerovou. Role svědků se zhostili Goebbels s Bormannem. Vzápětí Hitler pořídil svou poslední vůli. Geobbels, jenž byl na základě této listiny jmenován novým kancléřem, však zanedlouho spáchal s celou svou rodinou sebevraždu, aby nepadl do rukou Rusů. Téhož dne se Hitler dozvěděl, že předchozího dne popravili italští partyzáni Mussoliniho a jeho milenku Claru Petacciovou. 30. dubna vyzkoušel účinnost jedu, který měl k dispozici, na svém oblíbeném vlčákovi Blondym. Pak svolal obvyklou válečnou poradu, rozloučil se a okolo čtvrté odpoledne odešel s Evou Braunovou do svého pokoje. Podle svědků přítomných v bunkru zazněl jediný výstřel. Když velitel stráže SS otevřel dveře, nalezl Hitlera s prostřelenou hlavou. Jeho manželka, která seděla vedle něj se otrávila. Takto je oficiálně popisován zánik a smrt jednoho z největších tyranů všech dob.

 

Politický vzestup

1. světová válka skončila 11. listopadu 1918, kdy bylo Německo donuceno uzavřít příměří. O dva dny později bavorský král Ludvík III. formálně podepsal svou abdikaci, a zprostil tak všechny příslušníky bavorských vojenských jednotek včetně Hitlera přísahy věrnosti. Dne 28. listopadu jej svou abdikací následoval císař Vilém II., který odešel do exilu v Holandsku již 10. listopadu 1918. To vedlo ke vzniku politického vakua, které bylo vyplněno buď krajní pravicí, nebo krajní levicí a uvedlo Německo do chaosu a obav z křehké Výmarské republiky. Již v tomto období vystoupily na politickou scénu dvě osobnosti, které mohly Hitlera případně zastínit. Prvním byl železniční zámečník Anton Drexler, neškodně vypadající obrýlený muž, který spolupracoval se stranou Vaterland (č. Vlast) během 1. světové války a po ní, jehož cílem bylo zajistit pro Německo čestní mír. V lednu 1919 Drexler spojil dvě drobné skupinky nespokojenců do DAP ( Deutsche Arbeiterpartei ). Byla to organizace bez prostředků, s výjimkou krabice na doutníky, do které se vybíraly členské příspěvky. Druhou osobností nacistického hnutí po Hitlerovi byl Ernst Röhm. Jeho charakter byl mnohem temnější. Byl to malý obtloustlý muž se zjizvenými tvářemi. Nekonformní opozičník, homosexuál, zhýralec a dobrodruh. Hnusilo se mu měšťáctví a cítil příležitost k využití zmatku, který poražené Německo zachvátil. Po válce zůstal v armádě a byl pověřen vybudováním skladišť zbraní a střeliva, která by mohla být využita skupinami monarchistů nebo nacionalistů. Dále měl pro armádu zřídit speciální politickou zpravodajskou jednotku. Adolf Hitler, který byl v té době stále ještě vrchním svobodníkem a očekával své propuštění ze služby, byl v únoru 1919 vybrán pro tuto jednotku jako osvětový důstojník. Hitler byl během školení hluboce ovlivněn nacionalismem a antisemitismem. V září jej jeho nadřízení z armádní rozvědky vyslali prověřit DAP. Na Hitlera, který byl v opozici vůči „židovským kapitalistům a marxistickému spiknutí“, zapůsobily Drexlerovy názory a později zformovaly základ nacistické ideologie. Drexler v té době popsal Hitlera jako „směšného malého muže“. Hitler manipuloval s čísly členské základny, aby nafoukl její velikost a důležitost. Drexlerova pozice ve straně se brzy ocitla ve stínu Hitlerovy působivé osobnosti a přesvědčivé výmluvnosti. Ani ne za rok se „směšný malý muž“ stal nejvlivnější silou ve straně. Krátce nato Hitler začlenil DAP do NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei).
________________________________________________________________
DAP = č. Německá dělnická strana
NSDAP = Nacionálně-socialistická německá dělnická strana (také pol. strana Adolfa Hitlera)
Nacionalismus = myšlenkový a politický směr, který pokládá národ za základní společenskou jednotku bez zřetele na jeho třídní rozvrstvení.
Antisemitismus = rasová nenávist k Židům

Tehdy se také Ernst Röhm rozhodl Hitlera podporovat, a umožnil tak růst nacistické strany. Byl totiž náčelníkem štábu velitelství mnichovské vojenské oblasti a jeho velkou ctižádostí bylo vybudování revoluční armády, v jejímž čele by sám stál. Prostředkem k tomu se mu měla stát tajně vyzbrojená bavorská domobrana. Berlínská vláda cítila revoluci

Hodnocení referátu Adolf Hitler

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  7 299×
  8755 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Adolf Hitler

denisa
hmmm moc dlouhy ale hezky!!!
anonym m.damek(zavináč)seznam.cz
konecne neco poradneho