Boj o investituru

Spor světské a církevní moci v 11. a 12. století

Pojem boj o investituru lze zjednodušeně vyložit jako spor světských panovníků, zejména císaře Svaté říše římské, a papežství o právo investitury biskupů. Investitura je pak uvedení do úřadu symbolickým předáním insignií, v našem případě jsou insigniemi prsten a berla, později přibylo žezlo.

Než se podíváme na vlastní „boj o investituru“, řekněme si něco o římskokatolické církvi té doby, zejména pak o jejím postavení ve Svaté říši římské (zejména dnešní Německo). V polovině 11. století došlo v evropské církvi k reformnímu hnutí a toto hnutí vzešlo patrně z klášterů. Zvlášť významné místo zaujímal burgundský klášter Cluny a kláštery jemu „podřízené“. V těchto klášterech se žilo přísně zbožným životem a kláštery šly dál, dá se říci, příkladem. Podstatou reformního hnutí byla kritika zesvětštěného kléru, zejména pak dodržování celibátu a takzvané kupování úřadů. Od dob papeže Lva IX. (1049 – 1054) mělo reformní hnutí navíc podporu svatopeterského stolce. Ke kritice již zmiňovaných prohřešků proti celibátu a kupčení s úřady přibyla postupem času i kritika vlastnických kostelů. V raně středověké Evropě znamenalo ovládání půdy rovněž ovládání lidí na této půdě usedlých. Takto tedy nevládl jen král, ale i další vlastníci půdy. Tyto vztahy platily také pro kostely a kláštery. Světský nebo duchovní vlastník půdy tak založil na svém panství kostel a s tímto kostelem, a majetkem kostela, mohl i nadále disponovat. Kostely a kláštery sloužily svým pánům modlitbami a přímluvami za duše svých pánů, za což zpravidla obdržely statky. S papežem Řehořem VII. (1073 – 1085), původně benediktinským mnichem, se tato kritika vlastnických kostelů počala vztahovat i na královu vládu nad říšskou církví. Říšská církev byla závislá na císaři, nikoliv na papeži. Vláda krále stála zpočátku církevní reformy mimo tuto kritiku, protože král nebyl považován za úplného laika. Byl „pomazaný Bohem“ a v určitých ohledech se dal chápat jako jeho zástupce na zemi a ochránce církve. Prot až do té doby, do 2. poloviny 11. století, bylo samozřejmostí, že král obsazoval arcibiskupské a biskupské úřady, tedy že prováděl investituru. Tím vlastně docházelo i k těsnějším vazbám mezi královským dvorem a církví v říši. Král byl pánem těch kostelů a klášterů, které byly založeny na původně královské nebo říšské půdě. Mezi říšskou církev tak patřila arcibiskupství v Mohuči, Kolíně, Trevíru, Magdeburku, Salcburku a Hamburku – Brémách a prakticky všechna biskupství, a také říšské kláštery. Z nich jmenujme alespoň klášter ve Fuldě nebo v St. Gallen, tedy ve své době významná střediska. Díky nadacím se pak tyto kláštery a kostely sami stávaly vrchností a kromě již zmiňovaných přímluv za pánovu duši, v tomto případě královu, musely poskytovat i vojáky do královské armády nebo hostit dvůr. Říšská církev tak neplnila jen duchovní, ale i světské povinnosti a říšští arcibiskupové a biskupové skládali králi přísahu. Duchovní a světské povinnosti od sebe navíc nabyly odděleny zřetelnou hranicí, podstatná byla osoba, která daný úřad zastávala.

Nyní se tedy dostáváme k vlastnímu „boji o investituru“. Počátky boje o investituru: Karel III. Tlustý roku 843 zdědil Lotarův podíl i říši Západořímskou. Neměl pevné postavení. Země byla ohrožována vnějšími nájezdy Normanů a Maďarů. Roku 911 vymřela Karlovská dynastie – rozvinut partikularismus. Nová říše byla složena z 200 malých státečků. Významné postavení měly Bavorsko, Franky, Švábsko a Sasko.
Prvním německým králem byl Jindřich I. Ptáčník (919 – 936), byl ze Saské dynastie. O svém zvolení se dozvěděl na lovu ptáků. Je zakladatelem Svaté říše římské (Imperium Románum = stát s vaznačenými hranicemi). Církevní hlavou byl papež a světskou hlavou byl císař, král. Král nebyl korunován papežem, a císař prováděl korunovační jízdu do Říma.
Prvním německým císařem byl Ota I. (936 – 973), byl to syn Jindřicha I., za své sídlo měl Magdeburk a zlomil moc římských knížat. Říši rozdělil a spravováním pověřil své příbuzné. Měl podporu klášterů a biskupů, protože jim poskytoval půdu.
Dalším německým císařem byl Ota III., který snil o obnovení říše Římské ve starobylých hranicích. Inspiraci měl ve starověku – chtěl ovládnout svět. Bojoval proti pohanům. Získal papeže Silvestra II. A za jeho podpory bojoval proti nevěřícím.
Východofrancká říše – Jindřich IV. Cítil se silný a tak sesadil papeže a na jeho místo dal zvolit oblíbence. Jindřich IV. Pokračuje v politice svého otce a prosazuje heslo MOC CÍRKEVNÍ MUSÍ BÝT PODŘÍZENA MOCI SVĚTSKÉ.
Podle tradice dosazoval panovník Svaté říše římské biskupy do jejich úřadů po předchozí volbě klérem. Obecně platilo, že kandidát byl předem dán boží vůlí a tato vůle se jen naplňoval, proto nebyla dána nějaká přesnější pravidla. Investitura biskupů králem, nebo císařem, Svaté říše římské se hlavním bodem reformy církve stala až sporem o obsazení arcibiskupství v Miláně roku 1070. Římský král Jindřich IV. Jmenoval arcibiskupem jednoho z milánských kleriků, ale papež Řehoř VII. tuto volbu odmítl a zdůvodnil své rozhodnutí apoštolskou autoritou, teda že Bůh si přeje jiného kandidáta a ten je platně zvolen. Roku 1073 vydal papež Řehoř VII. dictatuc papae. Řehoř VII. prosazuje
MOC SVĚTSKÁ MUSÍ BÝT PODŘÍZENA MOCI CÍRKEVNÍ. Řehoř VII. se domníval, že král Jindřich IV. neoprávněně odmítá jeho volbu a zjara roku 1073 exkomunikoval příslušné Jindřichovi rádce z církve. Král Jindřich IV. však přes tuto exkomunikace ponechal své rádce ve funkci, ač styk s exkomunikovaným byl trestán taktéž vyobcováním dotyčného z církve. Řehoři VII. ale oznámil, že je ochoten domluvy a zdůraznil svou poslušnost papežství. Papež odpověděl roku 1075 a list zastihl krále Jindřicha IV. ve Wormsu při oslavě zlomení saského odporu. Řehoř VII. v listu králi Jindřichu v podstatě nakázal, aby se vzdal svých rádců a podřídil se tak jeho, tedy papežskému, rozsudku. Jindřich IV. reagoval tak, že on a říšští biskupové vypověděli papeži poslušnost a zároveň vyzval Řehoře VII. k abdikaci.

Řehoř VII. se podle apoštolské tradice prohlásil za neomylného a nepodléhajícího žádnému soudu na Zemi
a reakci římského krále Jindřicha IV. označil za rouhavou
a bezbožnou a sesadil ho a vyobcoval. V literatuře je uvedeno, že jeden součastník tohoto dění si poznamenal, „že se při oznámení tohoto rozsudku zachvěla země, neboť se ještě nikdy nestalo, aby král z Boží milosti byl vyloučen z církve a sesazen“. Král a papež se tak navzájem zbavovali úřadů, avšak papež vyšel v tomto okamžiku ze střetu jako vítěz. V říši začali krále Jindřicha IV. jeho přívrženci houfně opouštět a naopak jeho protivníci pohrozili volbou protikrále. Jindřich se tedy musel do roka zbavit kletby. K tomu zvolil cestu, kterou nejspíš nikdo nečekal. Uprostřed zimy přešel Alpy a v lednu roku 1077 dorazil k hradu Canossa, kde papež Řehoř VII. tou dobou pobýval. Tam stál bosý 3 dny na sněhu, pak mu byla brána hradu otevřena. Papež nemohl jako duchovní pastýř takovéhoto kajícníka odmítnout. Jindřich IV. tak v podstatě dosáhl úspěchu, neboť vyobcování bylo zrušeno a nová královská volba v říši zmařena. Svým jednáním ale zadal hlubokou ránu posvátné královské důstojnosti a Canossa se stala obecným symbolem pro nejhlubší ponížení.

Po tomto ponížení se vydal zpět do Německa, ale literatura uvádí, že již na zpáteční cestě se nechal lombardskými biskupy přemluvit a obnovil s papežem Řehořem nepřátelství. V říši protivníci krále Jindřicha IV., patrně za přispění papeže, zvolili protikrále Rudolfa Švábského a následoval válka. Jako vítěz z ní vyšel Jindřich IV. a roku 1080 dal zvolit v Brixenu papežem sobě oddaného Klimenta III. V roce 1081 se pak vytáhl s vojskem do Itálie a oblehl Řím. Této výpravy se účastnily také oddíly českého knížete Vratislava II., který zasáhl jako Jindřichův spojenec už v předcházejících bojích v Říši. Jindřich dobyl Řím po třech letech, v roce 1084 a teprve teď ho mohl Kliment III. povýšit na císaře Svaté říše římské. Odměny se dočkal i český kníže Vratislav II., tomu Jindřich IV. udělil roku 1085 královskou hodnost a Vratislav se tak stal prvním českým králem, titul však měl pouze pro svou osobu, nebyl dědičný. Řehoř VII. byl z obklíčení na Andělském hradě v Římě vyproštěn normanským vévodou Robertem Guiscardem a dožil ve vyhnanství v Salermu.

Na přelomu 11. a 12. století bylo postavení Jindřicha IV. pevné, podřídil si papežství a vládl v Říši. V této době došlo k vyhlášení 1. křížové výpravy na koncil v Clermontu papežem Urbanem II. roku 1095 a o čtyři roky později byl dobit Jeruzalém. Postavením Jindřicha IV. otřásl až roku 1105 jeho vlastní syn Jindřich V., který ho zbavil koruny, donutil ho k abdikaci. Poté Jindřich IV. umírá. Od roku 1106 vládne tedy Jindřich V. a za jeho vlády spor o investituru pokračuje a je ukončen až roku 1122 konkordátem ve Wormsu, kdy Jindřich V. řešil spory mezi papežem a císařem smírem. Konkordát je úmluva mezi papežstvím a státem. Investitura rozdělena na moc 1) SVĚTSKOU – ta je symbolizována žezlem, 2) CÍRKEVNÍ – ta je symbolizována odevzdáním prstenu a berly. Jindřich V. pak bezdětný umírá roku 1125 a končí tak královská vláda takzvané Sálské dynastie. Vraťme se ale k onomu ukončení „boje o investituru“, ke konkordátu wormskému. Byl uzavřen 23. září 1122 vyslanci papežské kurie, kteří měli pověření od papeže Kalixta II., a králem Jindřichem V. Uvádí se, že Jindřich V. se tímto konkordátem vzdal investitury s prstenem a berlou a uznal kanonickou volbu a naopak papež uznal, že v Německu se volby říšských biskupů mají konat před králem (císařem). Ten pak zvolenému předal, jako výraz světské vlády, žezlo a zvolený kandidát pak musel plnit po právu své povinnosti králi. Papežstvím i stranou římského krále pak bylo uznáno, že biskup v Říši má povinnost jak duchovní, tak světské povahy. Počínaje konkordátem ve Wormsu se tak v podstatě počalo u jedné osoby rozlišovat její rozdílné kompetence a příslušnost k úřadům.

Hodnocení referátu Boj o investituru

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  6 659×
  1555 slov

Komentáře k referátu Boj o investituru