Diocletianus

Římský císař Valerius Diocletianus se narodil jako dítě prosté rodiny (jeho děd byl dokonce ještě otrok) v roce 245 n.l. v Dioclei u Salony v Dalmácii. Záhy vstoupil do armády, kde udělal zázračnou kariéru, neboť se z prostého vojáka stal nejen důstojníkem, ale hlavně místodržícím v Moesii, konzulem a velitelem gardy. Zvláště se na jeho vzestupu podílel císař Probus, ale i jeho nástupce Carus zachoval Diocletianovi jeho úřady. S tímto císařem táhl také do války s Persií, odkud se však Carus nevrátil a zanechal císařství svému synu Numerianovi. Toho velmi rychle zavraždil jeho tchán Aper, který očekával provolání císařem od vítězných vojáků. Místo toho však vojsko zvolilo 17.září 284 n.l. Diocletiana, který dal ihned Apera zabít.

Diocletianus se tedy dostal k purpuru. V říši vládly stále zoufalé problémy a Diocletianus se dal do celé řady reforem, které měly říši zachránit. Nejdříve však musel říši znovu sjednotit, neboť Carův syn Carinus vládnoucí na západě vytáhl proti Diocletianovi do boje. Byl však poražen a zabit v bitvě u Dunaje roku 285 n.l.

Diocletiana snad tato zkušenost vedla k rozhodnutí rozdělit císařskou moc a zvýšit počet císařů, neboť celá říše se podle něj nedala řídit jedinou sebevíce nadanou osobou. Prvního května 285 si vybral svého přítele Maximiana a zvolil si jej za spoluvládce a za syna. Původně Maximianus nesl pouze titul caesara, ale po vítězství nad Bagaudy byl roku 286 povýšen na augusta a bratra Diocletiana. Usadil se na západě, zatímco Diocletianus se odebral na východ, kde dělala potíže Persie. Císaři se však již roku 287 podařilo Persii porazit a donutit k míru, který obnovoval římský vliv v Arménii, kam dosedl Římu oddaný vládce Tiridatés.

Po úspěších ve válkách pokračoval Diocletianus v rozdělování moci. Dva z velitelů dunajských legií jmenoval caesary, v té době tento titul znamenal něco jako zástupce císaře. Galerius ze Serdicy měl pomáhat Diocletianovi ve správě východní části říše, zatímco Constantinus I. z Naissu měl být k dispozici Maximianovi na západě. Oba caesarové se měli po smrti augustů také stát jejich nástupci. Nový styl monarchie získal název tetrarchie. Říše tak měla i čtyři hlavní města - Diocletianus žil v Nicomedii u Marmarského moře, Galerius si zvolil Thessaloniku v Makedonii. Na západě měl Maximianus svůj dvůr v Mediolanu a Constantius v Treveri. Senát i nadále sídlil v Římě.

Nový styl vlády tak oficiálně vládu neštěpil, ale ve skutečnosti přenášel tíhu rozhodnutí na více ramen. Zákony se pak vydávali jménem čtyř vládců. Zákon jednoho augusta se stal zákonem druhého a oba caesarové byli povinni se podřídit. Tetrarchie měla také silně zjednodušit velmi ožehavou otázku nástupnictví po mrtvém císaři, jejíž neřešení málem říši v minulém půlstoletí zničilo. Jak se později ukázalo, byl celý systém příliš založen na schopnostech dominantního augusta, kterým byl Diocletianus. Právě on se stal nejlepším organizátorem a reformátorem od dob Augusta. První skupinou reforem jsou správní činy. Zvýšil počet provincií z padesáti na sto tak, že zmenšil území jednotlivých provincií. Císař tak chtěl dosáhnout toho, aby se omezilo nebezpečí nebezpečných povstání proti centrální vládě- Proto také zcela oddělil funkci správce provincie od vojenského velení. Dále se Diocletianus se spolutetrarchy dal do nové reformy armády, která se od dob Septimia Severa prakticky nezměnila. Jelikož Řím potřeboval mobilní jednotky i zálohy, zřídil Diocletianus novou jízdní gardu. Ta se nazývala scholae palatinae podle místa, kde dostávala panovníkovy rozkazy, a byla zařazena k jedné ze dvou složek, na které se nyní vojsko rozdělilo. První byla pohyblivá polní jednotka, složená opět ze čtyř oddílů. Toto dvorní vojsko tvořila zčásti pěchota, ale jeho hlavní údernou silou byla jízda převážně germánského původu. Druhou složkou armády se pak staly pohraniční oddíly umístěné podél nyní silně opevněné hranice. Vojákům těchto oddílů se říkalo limitanei nebo riparienses, tedy muži hranice nebo říčních břehů. Tyto oddíly byly tvořeny jednak odvedenci z řad římských občanů, jednak barbary, kteří měli využít svých bojových zvyků i zvláštních dovedností. Armáda nyní měla již půl milionu vojáků, což bylo podstatně více než kolik lidí měl v poli Severus.

Právě aby mohl udržet armádu v poli, musel Diocletianus vyšroubovat daňovou zátěž na maximální možnou a únosnou míru. Již dřívější půlstoletí občanských válek znamenalo pro běžné lidi takřka nemožnou daňovou zátěž, ale Diocletianus byl nucen ji ještě zvýšit. Snažil se pak alespoň o to, aby se berně rozdělovaly spravedlivě. Vydal edikt nařizující maximální ceny veškerého zboží i výši maximální mzdy dělníků po celém impériu, což vycházelo z toho, že Diocletianus chtěl tímto způsobem říši zajistit sociální stabilitu a omezit nepoctivost výběrčích daní. Tento edikt je pak údajně nejcennějším starověkým ekonomickým dokumentem. Mělo to však jeden háček - tetrarchové nevlastnili výrobní prostředky ani neovlivňovali spotřebu, tudíž nemohli své edikty nijak vymáhat. Zboží tedy zmizelo z trhu a rozpoutala se těžká inflace. Diocletianus jí chtěl zabránit reformou měny, avšak ztroskotal na nedostatku cenných kovů a jeho umělá měna se zhroutila.

Ještě jeden pokus udělali císařové, aby zmírnili potíže daňových poplatníků. Uzákonili pravidelnost vybírání daní, kterážto činnost se dříve děla většinou dost nahodile. Výběr teď dostal nový - systematický a pravidelný – základ. Tyto reformy - i mnohé další, neboť císař vydal 1200 reskriptů - však nevedly k obratu v nepříznivé ekonomické situaci, byť to bylo spíše vlivem okolností. Stály také na počátku nevolnictví, neboť nutily občany pracovat dědičně na stejných místech. Nejdříve se to týkalo rolníků, později se však osobní nesvoboda přesunula i do státní správy nebo řemeslné výroby. Na druhou stranu v armádě se nyní mohl každý vojín stát důstojníkem.

Alespoň k jednomu jasnému výsledku však reformy bezesporu vedly. Jejich hlavní cíl, totiž snaha o využívání všech prostředků pro obranu proti nepřátelům, se totiž vyplnil. Císař se totiž po několika letech usilovného reformování rozhodl vrátit na bojiště. V roce 295 potlačil vzpouru Egypťanů a s Peršany uzavřel na 40 let mír.

Diocletianus snad právě v té době zavedl další změnu, osobního charakteru. Obklopil se hlučným dvorem, zavedl dvorskou etiketu a sám popřel dříve obecnou zásadu, že moc mu svěřil. Jemu měli totiž císařský purpur dát samotní bohové. Sám sebe pak Diocletianus označoval titulem dominus et deus - pán a bůh. Vznikla tak druhá forma římské císařské moci, dominát. Ten prodloužil život impériu, ale nemohl ho sám o sobě zachránit. Na rozdíl od principátu, kdy byl panovník oficiálně prvním občanem, přinesl dominát úplnou a neomezenou moc císaře. Senát ztratil úplně moc. A právě titulování císaře bohem znamenalo konflikt s křesťany, kteří toto odmítali, čímž císaře urazili. Tak ke konci své vlády, přesně v únoru roku 303, začal Diocletianus své pronásledování křesťanů.

V listopadu 303 navštívili augustové zanedbaný Řím, aby zde oslavili triumf nad Peršany i dvacetiletí Diocletianovy vlády. Hry však byly tak chatrné a chudé, že se lid postavil proti augustům a ti znechuceni bývalé hlavní město definitivně opustili již za měsíc. Diocletianus dojel do Nicomedie, kde ho však zachvátila vážná choroba. Snad právě proto se pak císař odhodlal k nevídanému kroku - roku 305 sám odstoupil a přemluvil k témuž kroku i Maximiana. Augusty se staly dosavadní caesarové a ti si sami zvolili své vlastní caesary.
Diocletianus se na konec života přestěhoval do mohutného pevnostního paláce v Salonách . Zde zažil v přepychu a za božského uctívání pád systému tetrarchie, smrt svého kolegy a přítele Maximiana i další události. Jeho zdravotní stav se zhoršoval a roku 313 umírá. Diocletianus patří rozhodně k nejdůležitějším panovníkům římské říše a zvláště v druhé polovině dějin císařství je vedle Konstantina dominantní osobností… Jeho vláda znamenala tolik toužený oddech od vnitřních sporů v říši, který se však po jeho abdikaci rozhořely nanovo.

Hodnocení referátu Diocletianus

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 579×
  1223 slov

Komentáře k referátu Diocletianus