Husitství

Podstata: Hluboká společenská krize, v níž se české země ocitly na rozhraní 14. a 15. století, vedla k hledání cesty, jež by umožnila tíživé poměry překonat. Hlavní vinu za rozvrat a úpadek přisuzovali učenci i veřejné mínění církvi, která opustila apoštolský příklad, přestala pečovat o spásu duší věřících a dávala přednost svým mocenským a hmotným zájmům. Na způsobu řešení se v zásadě všichni kritikové neutěšeného stavu shodovali: církev se musí vrátit co nejdříve ke svému původnímu poslání, šířit ideály božího zákona a žít v souladu s biblickým přikázáním. V Čechách kolem roku 1400 tomu však bylo jinak. Krize tu dosahovala větších rozměrů než v ostatních evropských státech.Volání po reformě (reformace značí latinsky přetvořit, obnovit, zlepšit) zaznívalo nejsilněji a nejsoustavněji v okruhu kriticky naladěných mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě pražské univerzity. Uznávaným vůdcem reformní skupiny se časem stal mistr Jan Hus (narozený po roce 1370 nejspíše v Husinci u Prachatic), od roku 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Vedle něho sem náležela řada dalších myslitelů. Jejich program byl jasný a srozumitelný. Základním předpokladem nápravy církve a celé křesťanské společnosti musí být přísné respektování božího zákona, zjeveného v Bibli. Hus a jeho přívrženci nehledali řešení v budoucnosti; opírali se o tradici a prověřené hodnoty minulosti (Bible), s jejichž pomocí hodlali obnovit ztracenou společenskou rovnováhu. V první řadě šlo Husovi o to, aby vrátil na správnou cestu pobloudilou církev. Hus se inspiroval dílem anglického reformního myslitele 14. století Johna Wyclifa (Jana Viklefa), jehož práce se v českém prostředí staly známými díky poměrně čilým kulturním kontaktům s britskými. Wyclif navrhoval, aby se nápravy církve ujal stát, reprezentovaný panovníkem a šlechtou. Wyclifův a Husův návod získal poměrně brzy podporu na dvoře Václava IV. Problém však spočíval v tom, že Wyclifovy názory odsoudila římská církev jako kacířské, a Husova skupina tak vstupovala na tenký led, poněvadž riskovala střetnutí s papežskou kurií. K tomu také později došlo. Bylo by však hrubým omylem představovat si Husa jako revolucionáře v dnešním slova smyslu; názory i činností se spíše řadí k velkým církevním reformátorům. Hus sám sebe pokládal za správného katolíka, který nechce nic jiného než odstranit existující zlořády. Stejně jako každý opravdový křesťan cítil s chudými, poníženými a bezmocnými, což však neznamenalo, že zamýšlel existující společenský systém převratně změnit. Hus si zřejmě plně neuvědomoval důsledky své aktivity. Tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, tím, že vytvořil učení o spravedlivém pánu a tím, že za nejvyšší soudní instituci prohlásil Krista, v podstatě urychlil celospolečenský otřes. Učení Jana Husa (Hus Jan, * asi 1371, † 6. 7. 1415, český reformátor. Pocházel zřejmě z Husince u Prachatic; od roku 1390 studoval na univerzitě v Praze, autor spisů, z nichž nejvýznamnější byly Knížky o svatokupectví – kritika fiskalismu římské církve, Vyloženie sv. čtení nedělních (Postila), O poznání cesty pravé k spasení (Dcerka), O šesti bludech a De ecclesia -O církvi) a jeho přátel spíše vedlo k vyhrocení společenských rozporů a posléze k revolučnímu výbuchu. Již záhy po Husově mučednické smrti 6. 7. 1415 bylo zřejmé, že ani široké společenské spektrum jeho stoupenců nechápe mistrovy výklady shodně. V dlouhých diskusích na prahu revoluce nakonec v roce 1420 vykrystalizovaly zásadní body programu přijímaného všemi husitskými směry. Byly to tzv. čtyři pražské artikuly (články). Spojujícím znakem všech husitských směrů byl kalich, symbol přijímání svátosti oltářní pod obojí – sub utraque – utrakvisté. Zatímco se ve vrcholném středověku držela římská církev zvyklosti, že při mši přijímá posvěcenou hostii a víno jako tělo a krev Kristovu jen kněz a ostatní přítomní dostávali pouze hostii, husité všechny účastníky bohoslužby zrovnoprávnili. Druhý pražský článek obsahoval zákaz a trestání všech smrtelných zjevných hříchů, tedy zločinů a prohřešků odporujících božímu zákonu. Třetí artikul požadoval svobodu kázání slova božího, tj. volnou propagaci husitských zásad. A konečně čtvrtý bod tvrdil, že kněžím nepřísluší světské panování – zasahování do záležitostí nesouvisejících se sférou víry. Evropa pokládala husitství za vyloženě českou úchylku. Křesťanský svět husitskou výzvu k následování nepřijal, ba postavil se ostře proti ní. Husité od počátku sváděli boj jak proti domácím nepřátelům, tak proti odpůrcům z ciziny. Sami sebe nazývali věrnými (tj. správně věřícími) Čechy, bratry a sestrami nebo božími bojovníky.

Na počátku husitství stál v čele české husitské šlechty Mistr Jakoubek ze Stříbra, dále se k Husovi přidala královská a poddanská města – Praha, HK, Plzeň, Sezimovo Ústí.

Husitské války (1420 –1434): Roku 1419 – poutě na hory = po Husově smrti se jeho příznivci scházeli v kostelech kališnických – přijímali pod obojí. V tomto roce Václav IV. zakázal kališníkům scházet se tam, proto odešli – scházeli se na pahorcích, poslouchali tam kázání, přijímali pod obojí, vrchy pojmenovávali podle Bible – př. Tábor. Husitské revoluční hnutí začíná 30. 7. 1419 1. pražskou defenestrací, kdy ozbrojený průvod Jana Želivského se vydal k Novoměstské radnici, chtěli vyjednávat o propuštění svých stoupenců, radní to odmítli-vyhozeni z okna na zbraně – velké napětí. 1419 zemřel Václav IV., nejdůležitější osobou v Praze se stává Jan Želivský až do r. 1422, kdy byl popraven na Staroměstské radnici. Po smrti V. IV. se Zikmund Luc. Uchází o českou korunu, Češi ho za krále nechtějí – vinen Husově smrti. Zikmund tedy uspořádal 5 křížových výprav proti českým kacířům- neúspěšné. Důležitým centrem od roku 1420 je Tábor – centrum husitství, existovala tu komuna, majetek odevzdávali a pak byl zase rozdělován, dohlíželi na to 4 hejtmani – významní vojevůdci: Jan Žižka z Trocnova. 25. 3. 1420 – bitva u Sudoměře, střetli se husité s král. vojskem a kat. šlechtou. Husité se rozdělili do 2 proudů: 1. umírnění – souhlasili s rovností politickou. Jejich cílem bylo obsadit nejvyšší úřady. Bylo to husitské panstvo, staroměští měšťané. Patřil k nim např. mistr Křišťan z Prachatic. 2. Radikální – chtěli rychle uskutečnit reformu. Prosazovali platnost božích zákonů ve společnosti. Sami byli rozdělení do třech proudů a) orebité – později sirotci – východní Čechy b) táborité – založili město Tábor, ve kterém se snažili uskutečnit své myšlenky v praxi –také nebyli jednotní – čekali konec světa a příchod 1000 l. Kristovy říše, adamité – hlásali naprostou svobodu ducha i těla, mnoho jich bylo upáleno – Václav Koranda c) severočeští – kolem Žatce u Loun. Zvláštní postavení zaujímali Pražané, kteří nejprve stáli na straně radikálních, ale pak přešli k umírněným. Přes rozdílnou vnitřní politiku postupovali proti zahraničním interventům vždy jednotně. V roce 1420 přijali společný program Čtyři artikuly pražské – viz. výše. První křížová výprava 14. 7. 1420 – bitva na Vítkově – včele husitů stal Jan Žižka, na jeho počest se Vítkov dnes jmenuje Žižkov. Husité pražští a táborité – měli dobré zbraně a vojenskou techniku. Listopad 1420 – bitva u Vyšehradu – Zikmund byl poražen pražany a orebity. Roku 1421 se sešel zemský sněm v Čáslavi, který prohlásil 4 artikuly pražské za ústavní zákon. Zikmund byl zbaven nároku na český trůn, místo něho byla stanovena 20-ti členná zemská vláda, jejímiž členy byli pánové, zemané a měšťané. Druhá křížová výprava – začíná na podzim 1421 – neúspěšně byl obléhán Žatec, skončila 1422, kdy husité porazili křižáky v bitvě u německého Brodu, u Habrů a u Kutné Hory. Jan Žižka se dostává do sporu s pražany, obává se, že budou ochotni smířit se se Zikmundem, ne nespokojen i s Táborem, rozhodl se odejít do východních Čech – spojí se s orebity, prosadil tu tvrdou disciplínu – Žižkův vojenský řád. 1424 – bitva u Malešova – bitva s pražany, Žižka nad nimi zvítězil, chtěl táhnout proti Praze, ale nakonec dochází ke smíru na Špitálském poli (dnes Karlín). Rozhodl se táhnout na Moravu, ale 11. 10. 1424 umírá přirozenou smrtí u Přibyslavi. Od této doby si orebité říkají sirotci, jejich novým velitelem se stal Jan Roháč z Dubé. Třetí křížová výprava – 1426 – poražena u Ústí nad Labem. Čtvrtá křížová výprava – 1427 – poražena u Tachova. V čele táboritů je Prokop Holý. V čele sirotků je Prokůpek, v čele pražanů je Jan Rokycana. Husité podnikali i výpravy do zahraničí = rejsy, cílem bylo kromě šíření husitství i získání kořisti. Pátá křížová výprava – 1431 –bitva u Domažlic. Téhož roku začíná koncil v Basileji, jemuž předsedal kardinál Cesarini – vypravil se do Čech, chtěl je poznat, byl otřesen, jednání v Basileji tím bylo ovlivněno – husité měli tak možnost přednést a obhájit své názory = 4 artikuly pražské. 1432 jednání v Chebu. Znamenal předběžnou dohodu mezi husity a zástupci basilejského koncilu, podle niž rozhodujícím kritériem je Bible. 1433 proběhla jednání v Basileji a v Praze, hl. osobnost šp. Kardinál Juan Palomar –chytrý diplomat, všiml si, že husité nejsou jednotní, že existuje strana umírněná a radikální a že jsou lidé, kteří chtějí, by války už skončily. Postaral se o to, aby se konflikty mezi nimi ještě prohloubily, poskytl umírněným finanční podporu. 30. 5. 1434 – bitva u Lipan u Č. Brodu, střetli se zde pražané + umírnění husité z celých Čech a katolická šlechta = panská jednota proti sirotkům a táboritům – ti byli poraženi, Prokop Holý padl a radikální křídlo husitů se rozpadlo, panská jednota zvítězila. 1436 byla vyhlášena kompaktáta = písemně uzavřené dohody mezi husity a zástupci basilejského koncilu. Kompaktáta slavnostně vyhlášena 5. 7. 1436 v Jihlavě. Proklamovala mír mezi husitskými Čechy, resp. Moravany, a ostatními křesťanskými národy. Kališnickou církev pojímala jako autonomní součást církve římské, uznávala náboženský status quo v Čechách i na Moravě a vedle laického kalicha souhlasila v oslabené formě i se zněním dalších pražských artikulů. Existovalo zde tedy legální dvojvěří – soužití katolíků a kališníků – Čechy jsou královstvím dvojího lidu. Ústupek z české strany – Zikmund byl v srpnu 1436 v Jihlavě přijat českým králem.

Hodnocení: Husitství jako první hnutí v evropské historii narušilo pozice římské církve (sekularizace pozemkového majetku duchovenstva téměř v celých Čechách a částečně na Moravě, vyřazení církve z politického života, vznik kališnické církve), posílilo politickou sílu měst, dokončilo jejich počešťování a přineslo jim, podobně jako vyšší a nižší šlechtě, majetkové zisky. Hospodářské důsledky válek, kulturní orientace husitů a existence kališnické církve však, v porovnání s předrevolučním stavem, vedly k oslabení kontaktů českých zemí s Evropou. Husitství bylo věrným námětem pro řadu spisovatelů – viz. literatura.

Hodnocení referátu Husitství

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 141×
  1611 slov

Komentáře k referátu Husitství