Jan Viklef

Jan Viklef byl britský teolog, filozof a spisovatel, žijící pravděpodobně v letech 1320/1331- 1384. Proč takový rozdíl ohledně data narození? Vzhledem k tomu, že jeho ostatky byly spáleny na popel, není možno ověřit vědecky jeho stáří. Přesto by bylo asi vhodnější přiklonit se k tomu, že se narodil mezi léty 1320-1325, jelikož kolem roku 1345 přišel na studia do Oxfordu. Zde se stal mistrem svobodných umění a později i doktorem teologie. Po konfliktu s papežem Urbanem V., kvůli kterému přišel o místo správce Canterbury Hall, začal církev velmi kritizovat a zasazovat se o zákony, nařizující například zabavení veškerých církevních majetků a zbavení církve světského panování. Tyto zákony mimo jiné zakazovaly přijímat a platit papeži za církevní úřady.

Přestože papežská kurie vyhrožovala klatbou, omezování církve bylo nadále prosazováno. Viklef o něm psal také v mnoha svých dílech, například v traktátech De dominio divino (1373-1374) nebo De civili domino (1370-1375). V těchto i mnoha dalších spisech uvádí, že by se církev měla vrátit k původní apoštolské chudobě. Peníze jí totiž podle něj nejen že neprospívají, ale kvůli „žlutému ďáblu“ v podstatě hnije za živa. Podle něj také člověk žijící v každodenním hříchu nemá právo nic užívat spravedlivě, tudíž by mu měl být odebrán veškerý majetek. (Zde opět útočil na církev.) Vládnutí světskému a církevnímu je podle něj hoden pouze člověk ve stavu milosti.

Nebýt ochrany krále Eduarda III., dalo by se očekávat, že by jako kacíř skončil na hranici. Když se na to ovšem podíváme z druhé strany, nakonec na ní stejně skončil. Jenže to už byl několik let po smrti… Naštěstí však zastávali ohledně církve totožné názory, a tak se Viklef jako odborný poradce králova syna Jana z Gentu účastnil několika jednání, jehož cílem bylo prosadit nápravu církve. Jan z Gentu mu poskytl také farnost v Lutterworthu, přesto však až do roku 1382 stále přednášel na Oxfordské univerzitě.

Viklef zemřel 28. prosince roku 1384 na mrtvici, kterou dostihla zrovna ve chvíli, kdy sloužil mši. Po jeho smrti dal král Richard II. schválit zákon, že každý, kdo se jeho kacířských myšlenek bude zastávat nebo bude uchovávat či přepisovat některá jeho díla, bude odsouzen k trestu smrti upálením. Na koncilu v Kostnici bylo zatraceno zhruba 45 vět z jeho děl, na rozkaz nového papeže Martina V. byly také na jaře roku 1428 vyňaty jeho ostatky ze svěcené půdy (kostelní hřbitov) a spáleny. Popel byl vysypán do řeky Swift, aby z kacíře nic nezbylo a jeho myšlenky byly zapomenuty.