PŘÍČINY
Již v průběhu válečných a prvních poválečných let řešily hlavní koloniální velmoci -Velká Británie, Francie, USA,Belgie, Nizozemí problém se sílícím národně emancipačním pohybem. Ten měl ve větších koloniálních zemích podobu různorodých či protichůdných kmenových a nábožensky zabarvených nacionalismů. Stále výrazněji působila také liberalistická a humanistická představa-obyvatelstvo kolonií má přirozené právo na vlastní svobodný a nezávislý život. Veřejnost nesouhlasila s násilnými prostředky k udržení kolonií či se zvýšenými finančními náklady na udržování vojsk a nechtěla přijmout ani morální spoluzodpovědnost za represivní akce. Vazby mezi koloniemi a mocnostmi měly být zachovány pouze v podobě politické, vojenské, hospodářské a kulturní spolupráci.
PROCES DEKOLONIZACE
I. FÁZE (1945-1950)
- oblasti Jižní Asie, Dálného Východu a v arabském světě
II. FÁZE
- dekolonizace Afriky – většina nově vzniklých států nebyla dostatečně připravena na samostatnou státní existenci
- 1956 - Francie udělila nezávislost Maroku a Tunisku
- 1957 - jako první v rámci Britského společenství získala nezávislost Ghana. Její prezident Nkrumah prosazoval myšlenku politické a hospodářské jednoty celého kontinentu – inspirace v socialistickém kolektivismu. Tento návrh se objevil na panafrických kongresech (1958-Akkra, 1963-Addis Abeba)
Nkrumah v zemi zavedl režim osobní moci (podobný režimu Stalina) - >prudký pokles životní úrovně ->nespokojenost obyvatel = vojenské sesazení Nkrumaha. Moc převzala Národní rada osvobození s prozápadní politikou
- v tomto období získalo nezávislost dalších 18 afrických zemí
- pro nezávislost svých některých kolonií se rozhodly: VB, FRA, BEL
- Alžírsku patřícímu pod FRA byla uznána samostatnost až roku 1962 podepsáním dohody v Evianu
- Portugalsko odmítlo nezávislost Mosambiku a Angoly - > partyzánská válka
Získaly nezávislost až v roce 1975
- Jihoafrická republika – až do roku 1961 měla statut britského dominia. Po vystoupení z Britského společenství národů se stala nezávislým státem, kde vládla bílá menšina -> politika apartheidu = diskriminace barevného obyvatelstva. Až po nástupu prezidenta Federika de Klerka (90.léta) byly uskutečněny první kroky na cestě k demokracii v zemi – plán na zapojení černošského obyvatelstva do politického života,propustil z vězení mnoho bojovníků proti apartheidu (Nelson Mandela). Roku 1994 se konají všerasové svobodné volby - > N. Mandala byl zvolen prezidentem
Ne všechna území se osamostatnila. U bývalých kolonií se udržela především ta, která se stala pevnou součástí mateřské země nebo byla příliš malá a chudá, aby přežila samostatně
S rozpadem kolonialismu se projevuje nový historický faktor: třetí svět, který vytvářely rozvojové země (nejen bývalé koloniální země, ale i ty, které se svým stavem dosaženého hospodářského rozvoje a stupněm politického, hospodářského, společenského a kulturního standardu řadí mezi rozvojové země)
HOSPODÁŘSKÉ A SOCIÁLNÍ PROBLÉMY
- populační exploze
- potravinová krize
- problémy industrializace – možno úspěšně zavést jen technologicky a technicky jednoduchou průmyslovou výrobu (při zavádění nejmodernějších technologií vzniká problém menšího počtu pracovních míst = roste míra nezaměstnanosti)
POLITICKÉ PROBLÉMY
Dosažení hospodářského, sociálního a kulturního pokroku závisí ve většině rozvojových zemí na efektivitě a míře demokratičnosti politického systému, který je v zemích třetího světa velmi různorodý:
- teokracie … Saúdská Arábie
- standardní parlamentní demokracie + pluralita polit. stran + svobodné volby
… Indie
- v některých státech byla demokratická vláda svržena vojenským pučem
… Argentina, Kolumbie, Brazílie
- V mnoha zemích třetího světa vládnou vojenské a polovojenské režimy (diktatury jednoho muže)-podpora jedné vládnoucí politické strany -> pro uchování polit. moci a ze staré kmenové nenávisti jsou ochotni i zabíjet své odpůrce
… Kambodža, Rwanda, …
· Objevují se i problémy s náboženskou nesnášenlivostí … masakry mezi hindy a muslimy po vzniku Indie a Pákistánu
· Dalším problémem je malá stabilita a časté státní převraty, způsobené většinou neúnosným stupněm korupce
· Politiku zemí třetího světa výrazně zasáhlo i neustálé soupeření mezi Západem a Východem o vliv mezi nimi (součást vzájemné konfrontace ve studené válce). Jednalo se o poskytování hospodářské pomoci. Zde se ukázala ekonomická převaha Západu. Většina rozvojových zemí přistoupila na hospodářskou pomoc od Západu, jemuž se později beznadějně zadlužila.
· 4/1955 se v indonéském Bandungu se konala afroasijská konference – společný
postup národů Asie a Afriky v otázce udržení a upevnění míru a spolupráce na principu neúčasti v blocích. Reagovaly na vzájemnou konfrontaci mezi Východem a Západem, která mela za následek formování vojensko-politických bloků
zúčastnilo se 29 zemí, mezi mimy i země s komunistickými režimy (Čínská lidová rep., Vietnamská lidová rep.).
- Výsledkem konference bylo přijetí rezolucí o vzájemné hospodářské a technické pomoci, kulturní spolupráci + vyjadřovala se v nich o zmírnění mezinárodního napětí, likvidace kolonialismu a rasové diskriminace. Odsoudila používání prostředků masového ničení.
- Na tuto konferenci pak navazovalo hnutí nezúčastněných zemí – 9/1961- konference šéfů států a vlád v Bělehradě – přijata bělehradská deklarace (vyjádření větší politické aktivity nezúčastněných států + jejich větší podíl na řešení celosvětových problémů)
- 10/1964 – konference nezúčastněných v Káhiře – přijetí politického dokumentu „Program míru a mezinárodní spolupráce“
- političtí reprezentant hnutí nezúčastněných: G. A. Násir (Egypt), J. B. Tito (Jugoslávie),D. Nehrú a I. Gandhíová (Indie)
- 70. léta – konání dalších 2 konferencí – Guayana (1972) a Alžírsko (1974). Zazněla zde kritika imperialismu USA + podpora vlny antiamerikanismu + kritika Západu pro jejich neokolonialistické vykořisťování
- Na základě zvýšená náročnost požadavků nezúčastněných zemí třetího světa způsobila vnitřní diferenciaci těchto zemí a jejich rozpad
28. prosinec 2012
6 557×
796 slov
