Kultura středověké Evropy

Historický vývoj

Pád starověku

Abychom pochopili situaci, která nastává v raném středověku, je zapotřebí jít o něco dále do minulosti a nastínit vše v souvislostech.

Ocitáme se tedy v Římě v 2. století našeho letopočtu. Od této doby až do samotného římského pádu leží na bedrech obrovské říše stálá hrozba barbarských nájezdů.
Po odražení barbarských útoků na Dunaji Marcem Aureliem, který zde však umírá, nastává období soustředěných útoků na římské hranice ( limes ). Řím pod tímto tlakem přijímá velké množství barbarů, kterým nejde ani tak o dobytí říše jako o získání životního prostoru, protože i oni jsou tlačeni k jihu především exodem severských národů, kterým již jejich domovina nemůže poskytnout obživu. A tak jsou z potenciálních nepřátel vojáci a zemědělci, kteří poslouží jako pracovní síla. Tento jev však budí odpor tradicionalistů a později je vyvážen svým přesným opakem – odchodem Římanů k barbarům. Jak by se tedy mohlo na první pohled zdát, nenastává tímto rovnováha, ba naopak. Říšské instituce se pomalu plní barbary. Řím jde krůček po krůčku v ústrety svému konci.
Po založení Konstantinopole, Nového Říma, ve 4. století je z historického hlediska patrná centralizace směrem na východ. Toto rozdělení Římské říše, která již není schopna kontrolovat svá území, je také jeden z důvodů jejího budoucího konce. Konstantinopol totiž uplácí barbary za ústup a ti se logicky soustředí na západ.
Řím se vzdává svých tradičních ochranných božstev, která zklamala, a přijímá Boha křesťanů v němž vidí záchranné lano.
Střety Říma s okolním světem nejsou vždy založeny jen na válce. Ale také obchod s barbarskými kmeny, na kterém se Římané snaží nerovně profitovat, poslouží jako polínko do ohně.
Všechny tyto aspekty vyvrcholily v roce 476 kdy král Odoaker sesadil Romula Augustula a tím západní říše římská a s ní i starověk zaniká. Poslední římský císař tedy nese stejné jméno jako císař první.
Úcta barbarů před císařským majestátem je vidět i v tom, že Odoaker nechal římské insignie poslat do Konstantinopole nyní jedinému císaři, Zenonovi. A bude trvat ještě velmi dlouho než tento titul získá barbarský vládce. Bude to až Karel Veliký, který roku 800 bude prohlášen za císaře papežem Lvem III, který bude utlačován a bude hledat v Evropě autoritu, která obnoví jeho moc.

Nyní je připravena cesta pro novou společnost, která své předchůdce jen tak nepředčí.

 

Germánská organizace a křesťanský svět

A tak jsme se ocitli v nové době. Bude to velmi těžké a dlouhé období na jehož konci svítí světlo renesance. Lidé antiky museli být čestní nebo spravedliví, středověký člověk musí být věrný a věřící.

Počátkem roku 660 vzrůstá pro západní Evropu hrozba Arabů. Ti dobyli celou severní Afriku a zanedlouho i Pyrenejský poloostrov, odkud pro ně není problém dostat se až do Provence. Nyní se zdá, že mají volnou cestu do Evropy, ale roku 732 jsou poraženi Karlem Martelem u Poitiers a zatlačeni Franky zpět za Pyreneje.
Frankové už zhruba o dvě stě let dříve dobyli Burgundské království, a tak nyní vládnou relativně velkému území. Z této moci nejspíše vyplývá již zmíněná korunovace Karla Velikého roku 800. Smrt obou Karlových synů, Karla i Pipina, umožnila Ludvíkovi Pobožnému aby se chopil moci. Ten rozdělil říši mezi své tři syny Lothara, Ludvíka a Karla. Ti však o území bojují. Roku 843 je tedy verdunským dělením Franská říše rozdělena. Prostřední část – symbol Franské říše - a Itálii dostal nejstarší Lothar. Ludvík “Němec“ dostal východní část a zbývající část západní byla přidělena Karlovi Holému. V příštích sto letech se tyto země ještě několikrát rozdělí. Roku 924 zaniká na nějaký čas císařský titul.
Sousední Germánie si na titul císaře musí ještě počkat. Když roku 936 nastupuje v Germánii na trůn Ota I, udělá z vévodů své vasaly a tím je k sobě připoutá. Oni mu slíbí věrnost, která má však jen tři roky trvání. Vévodové se spojí proti Otovi, ale ten je poráží a tím si upevňuje svou moc. Ota I je později rozhodčím ve sporu o francouzský trůn mezi Karlovcem a Robertovcem. Roku 951 se stávám italským králem a v lesku válečného úspěchu nad Slovany a Maďary přijímá roku 962 císařskou korunu z rukou papeže Jana XII. Jeho syn Ota II mění název císařského titulu z Imperator Augustus na Imperator Romanorum – císař Římanů. Ota III poznamenaný výchovou své matky z Byzance se roku 998 usídluje v Římě a vyhlašuje obnovení římské říše. Díky jednotě názorů Oty a papeže Silvestra II se zdá, že sen o novém Římu bude uskutečněn, ale proti Otovi se vzbouří římský lid. Ota umírá roku 1002 a papež o rok později.

11. století znamená rozkvět pro západní křesťanský svět. Konec nájezdů z východu vede k pacifikaci. Tento jev způsobí větší investice do jiných než vojenských cílů. Vzrůstá těžba surovin, které jsou potřeba na stavbu obydlí pro zvětšující se populaci. Také kostely zažívají svou renesanci. Tato situace působí pozitivně na ekonomiku a stimuluje ji. Počet obyvatel Evropy se z 27 milionů z roku 700 za šest set let téměř ztrojnásobí.
Hlavními šiřiteli křesťanské myšlenky jsou již od 8. století Němci. Jejich kolonizace východu však rozhodně nemá jen náboženský ráz. To dokazují jejich útoky na Čechy i potom, co moravský kníže Rostislav povolal Cyrila a Metoděje.
Charakteristické pro toto období je získávání nových území pro obživu pomocí klučení. Někde se dokonce i vysouší bažiny, ve Flandrech silně zasažených populační explozí se staví hráze.
Paralelně s tímto vnitřním rozvojem se křesťanství uchylovalo k expanzi. Nebyl to však rychlý a jasný jev. Po roce 1000 přijali křesťanství za své náboženství Poláci, Maďaři, Dánové, Norové a Švédi. Prusové až ve 13. století, Litevci dokonce až ve století 14.

Velmi pozoruhodná je skandinávská expanze 10. století, která směřuje na Island, Grónsko a snad až do Ameriky. Velké úspěchy zažívá též v Anglii. Dánové vládnou na počátku 11. století v Dánsku, Švédsku, Norsku i Anglii, o kterou ji však připraví Anglosas Eduard Vyznavač. Anglie je však znovu dobyta z jiné skandinávské základny, z Normandie. Vilém Dobyvatel ji dobude v jediné bitvě u Hastingsu. Normané se dostanou až do Říma, kde vítězí nad papežem, kterého ve funkci vystřídá právě Norman.
Francouzská expanze za Pyreneje zahání muslimy na Granadu, kde však zažijí rozkvět a nikdo je až do roku 1492 nevyžene.

Další významnou kapitolou jsou křížové výpravy. Jejich hlavní význam sloužící spíš jako záminka byl samozřejmě boj proti nevěřícím, ale byly k nim i jiné důvody, . Zaprvé tyto války měly stmelit Evropu a ukázat prstem na společného nepřítele, svět islámu a Byzantskou říši. Zadruhé měly loupeživý charakter ospravedlněný svatostí tohoto poslání. A konečně zatřetí měly uhasit žízeň po novém území.
První křížovou výpravu vyhlásil roku 1095 papež Urban II, který si kladl za cíl vymanit svaté město Jeruzalém z rukou nevěřících. Jeruzalém je o čtyři roky později opravdu dobyt, ale jen na dobu, než si ho muslimové opět podmaní roku 1187. Výpravami se také prohlubuje propast mezi západním světem a Byzantiky. To vede ke čtvrté křížové výpravě a obsazení Konstantinopole. Křížové výpravy mimo kontinent popoháněné touhou po území a bohatství trvají až do 13. století, než skončí naprostým nezdarem.

Od 10. do 14. století probíhá také migrace populace do měst, které postupem času mění svojí tvář. Stávají se z nich centra směny, obchodu a rozvoje řemesel, které se později kvůli organizaci a ochraně začleňují do cechů, jež regulují trh.
Města jako centra spotřeby a trhu potřebovala pro pokrytí svých transakcí hodnotné stříbrné mince. Ve století 13. se z tohoto důvodu začaly razit dokonce mince zlaté.
Ve 12. století předčí městské školy klášterní školy. Románské umění se mění na umění městské – na gotiku.

Špatné cesty a velká rizika hrozící na pevnině způsobují rozvoj námořní dopravy, která není stoprocentně bezpečná, ale je rychlejší, s menšími hrozbami a zajišťuje pravidelnost. Baltský obchod kontroluje německé sdružení Hansa. Středomoří ovládají Janované a Benátčané, kteří už předtím zbohatli na pronájmu lodí křižákům.

Církev přestavuje hlavního hybatele přestavby. Nejspíš nechce naplno ukázat své bohatství, a tak se občas stane, že někdo jakoby zázrakem najde na staveništi truhlu zlata, které pokryje všechny náklady. Tak se z intriky stane vůle Boží. Nejde však o jev, který by se děl příliš často.
Církev už tolik neřídí společnost jako tomu bylo v raném středověku, ale vše bedlivě sleduje. Kolem roku 1000 je ohrožen její ideologický monopol, velké tlaky na ni ale teprve přijdou. Největší hrozbu budou představovat kataři – stoupenci manicheismu, jejichž počet relativně rychle roste. Kacířství 12. a 13. století se vyznačuje protifeudální herezí vzniklé z měst.
Církev společnosti nabízí sny jako protiváhu svízelné situace. Například království nebeské těm, co celý život tvrdě manuálně pracují. Celé to vypadá jako manuál kterak udržet společnost v klidu, i když má důvod k nespokojenosti.
Krize

Na počátku 14. století jsou již hranice západního křesťanského světa stabilizovány. Ale hranice uvnitř tohoto území se rozhodně za pevné označit nedají.
Poslední velké nájezdy Mongolů a jimi hnaných Kmánů nechají v Polsku a Uhrách strašlivé rány. Ty se však rychle zacelují a konkrétně v Polsku předznamenávají zemědělský i ekonomický rozvoj.

Malé výnosy z půdy, která je špatně obdělávaná, zapříčiňují na mnoha místech Evropy její ponechání ladem. Málo lesů, které klučením ustoupily právě neúrodné půdě. To jsou hlavní důvody celkové nespokojenosti. Zbídačení venkované se bouří. I ve městech je mnoho stávek a vzpour. Z důvodu špatné ekonomické situace se nedostavují katedrály a kostely.
Začíná devalvace peněz. Rok 1343 znamená velký úpadek Florentských bank, které s sebou stáhnou velké množství soukromých rolníků a malých podniků.
K tomu se ještě přidal hrozný mor v roce 1448, který silně sráží počet obyvatel v téměř celé Evropě.
Zdá se, že krize končí rychlým přetvářením ekonomiky a sociální sféry.

Toto je hrubé shrnutí politického vývoje západní Evropy v dobách středověku. V další části, která se jmenuje Středověká kultura, se podrobněji podíváme do společenské a kulturní sféry tohoto období.

 

Středověká kultura

Počátky

V dobách raného středověku se rodí nové cítění a mentalita, vycházejících z kompromisů pobarbarštěné a deformované antiky. Malé ekonomické a sociální jistoty šly ruku v ruce s nevzdělaností. Vzdělaná vrstva křesťanské elity se rychle přizpůsobuje úrovni svých oveček. To vše zapříčiňuje hluboký intelektuální pokles.
Jsou však naštěstí i výjimky, které pro svět svůj i budoucí zachraňují většinu vědění antiky a její kultury. Jsou to především Boethius, který pro svět zachrání dílo Aristotela, Cassiodorus, jenž zavedl schémata latinských rétorů do pedagogiky a křesťanské literatury. Odkazem Isidora Sevillského je program sedmi svobodných umění. A poslední ze čtveřice – Beda, který vyjádřil mnohovýznamnost písma. Jejich odkaz a učení budou dlouho svítit do středověké noci.

S tím jak věda trpí a je v ústraní, rozšiřuje se obrazotvornost, jeden z jejích opaků. V krizi je ale i estetické cítění, které se soustředí na ozdobu, pozlátko a ne umění, které nyní jen zakrývá technické nedostatky. Například sochařské zpodobení člověka skoro mizí.
V podobně hrozivé situaci je i ekonomika a další důležité složky.


Vývoj

Jedním ze znaků období 10. století i století nadcházejících je časté stěhování venkovského obyvatelstva, kvůli přidělení jiného “majetku“ dle užívacího práva. Lidé nejsou připoutáni k žádnému vlastnictví a to zajišťuje jejich mobilitu, kterou vyšší třída hojně využívá.
Z geografické nevzdělanosti vyplývá již zmíněný kontrast mezi vědou a obrazotvorností, která však nevzniká jen touto cestou, je posilována také náboženstvím samotným.
Celkové opovržení okolním nekatolickým světem hlavně kvůli jeho bohatství. I z tohoto fenoménu vzejdou křížové výpravy a útok na mnohem bohatší a rozvinutější Byzantskou říši. Z toho vyplyne morální otřes společnosti, přeci jenom jsou to také křesťané. Zato o tom že muslimové jsou skuteční nepřátelé nikdo nepochybuje. Mohamed je přirovnán k šelmě z výjevu Apokalypsy a boj proti nevěřícím je vrchol rytířských ideálů.
Ale i přes embarga a celou skutečnost se rozvíjí obchod s východem. Benátčané dokonce roku 1198 dostanou od papeže výjimku a mohou legitimně s muslimy obchodovat, když dokážou svou životní závislost na obchodu.

Další důležitou částí známého světa jsou Mongolové. I přes tři velké útoky Mongolů na východní Evropu je právě v Mongolech viděna spása křesťanského světa. Kvůli historkám o přežívajících nestoriánských křesťanech v Asii a o tom ,že prý sám Kublaj-chán toužil po tom být křesťan, vznikl sen o velké říši křesťanstva, která bude zhoubou pro islám. Sám mongolský panovník prý ale Markovi Polovi velmi dobře vysvětlil neslučitelnost sociálních a politických struktur Tatarů a křesťanů.

13. století se vyznačuje hlubokým náboženským rasismem, kde válka mezi křesťany je považována za zlo, ale válka proti muslimům za povinnost.

Samotný vývoj zastihl i pohled na Boha samotného. Z prvotního Boha “vladaře“ se postupem času stává Bůh “člověk“, který je mnohem blíže každodennímu životu obyčejného člověka. I zobrazení Krista se mění. Je zobrazen jako trpící víc než kdy předtím. Také je často zobrazován jako dítě spolu s Pannou Marií, jejíž popularita se zvyšuje. Důležitá je také vzrůstající role Ďábla, v raném středověku není tak silná osobnost, ale v průběhu 11. století jeho úloha roste.
Celý tento jev je nadmíru logický. Přiblížit Boha všem lidem, ukázat trpícího Ježíše zkoušenému obyvatelstvu a zdůraznit strašáka ať už v podobě Muhameda nebo Ďábla.

Ve středověku není, co se morálních zákonů týká, žádná střední cesta. Všechno má buď původ v Bohu, pak je to dobré, nebo v Ďáblu, potom je to samozřejmě zlé a špatné.
Takto nastavený kodex mravnosti nepřipouští žádné kompromisy ani žádnou cestu k nim.

Hmotná sféra

Západní Evropa 10. až 13. století je velmi nevalně vybavená. Málo se vynalézá. Jediné vynálezy jsou vlastně jen vylepšené stroje, nástroje a techniky, které mají původ ve starověku. Jde například o pluh a většinu nástrojů.
Za technickou stagnaci může především středověká mentalita, která nemá chuť hnát se kupředu. Svojí určitou odpovědnost mají i řády, které chtějí křesťanský svět izolovat.
Jediná oblast, která zaznamenává znatelný rozvoj je vojenství. S tím souvisí i rozvij hutnictví a balistiky.

Hlavní sortiment vývozu na východ jsou meče, které mají vyhlášenou pověst. Přepychové zboží se stále musí dovážet Byzance a orientu.

Základní materiály jsou kámen a dřevo, které je rovněž jedním z měřítek bohatství. Avšak základem materiálního života je půda i přes to, že je špatně obdělávána a hnojena, především kvůli epidemiím, které se znatelně podepisují na stavech dobytka. To jsou důvody toho, že se půda rychle vyčerpává, a tak přichází na scénu praxe úhorů, které dávají půdě potřebný odpočinek. Systém dvojpolní je později nahrazen systém trojpolním.
Z důsledku nemožnosti odčerpat spodní vody těží se hlavně povrchově. Tento způsob dobývání cenných kovů nemůže nasytit evropský hlad po penězích. To zajistí až dovoz drahých kovů z Ameriky v 15. století.
Středověká ekonomika v západní Evropě si klade za cíl pouze nasycení lidu, dál nemíří. A tak je Evropa této doby neustále ohrožena nebezpečím, že obživa nebude stačit. To se také mnohokrát potvrdí. Lidé jsou zkrátka příliš závislí na přírodě, a tak je každá její vrtocha velmi patrná.
Špatný stav ekonomiky zapříčiňuje také to, že peníze jsou sice symboly sociální, někdy i politické moci, ale často neznamenají moc ekonomickou.
Zbídačené obyvatelstvo venkova je často zadluženo u obchodníků a směnárníků.

Společnost a umění

Základní dělení středověké společnosti na tři skupiny: kněží, vojáky a pracující brzy nestačí. Neopomíjitelná skupina čtvrtá – měšťané se do společnosti začleňuje až po jistých sociálních zvratech ve 12. a 13. století. Kdekdo se nechce spokojit s příchodem této ekonomicky mocné třídy. Z toho vyplývá, že středověkou mentalitu ovládá mimo materiální i duchovní nejistoty také závist, možná strach z nové potenciální moci.
Společnost má dvě hlavy – papeže a císaře. Dva meče moci ve dvou rukou. Několikrát se obě strany pokusily třímat oba meče najednou v ruce jedné, ale neúspěšně. I když je zřejmé, že světská moc papeže převyšuje náboženskou moc císaře.
Sny o jednotě západního křesťanského světa jsou mařeny jeho rozmanitostí a různorodostí. Tento svět nejenom že není jednotný, není dokonce ani harmonický. To je způsobeno mnoha společenskými nesouhlasy.
Jednotlivec je především členem rodiny nebo rodu. Je svým příbuzenstvem pevně svázán, toto platí především v aristokratických vrstvách. Člověk se ve své nejistotě často opírá o své blízké okolí ale také o autority duchovní i světské. Často můžeme být svědky úniků člověka od reality a hledání skryté pravdy například pomocí přírodních drog. Toto velmi kritizuje církev, která nabízí svůj vlastní recept: půst, odříkání a modlitby. Nejspíš se tělo člověka zubožovalo půstem dokud nepřišlo oblouznění způsobené špatným stavem organismu.

Tělem je opovrhováno a v církevních kruzích se k němu mají jako k odporné obálce duše. Avšak oproti tomu města slouží jako průkopníci hygieny s četnými lázněmi.
Sexuální život ve všech vrstvách moc nedbal navádění církve.

Hlavní znaky sociální diferenciace jsou dům, oblečení a strava. Oblečení je jakási uniforma, u mnichů toto tvrzení platí doslova. U nižších vrstev vzniká šatstvo především doma. Bohatí si pořizují látky z dovozu. Nuznost příbytku venkovanů umožňuje jejich mobilitu. Města jsou hlavně ze dřeva a často v nich řádí požáry. Jako nábytek slouží především truhla.

Hlavní ohnisko sociálního napětí je na venkově. Protože na rozdíl od měšťanů bojujících o moc, která by teoreticky mohla vyplývat z jejich ekonomické zajištění, vesničané prahnou po zlepšení jejich situace ve všech aspektech.
Zápas tříd mezi sebou je znásoben bojem uvnitř jich samotných.
Mnohá vznikající kacířská hnutí zapříčiní slepou inkvizici s velkým počtem nevinných obětí. Zde se opět můžeme setkat s obrazotvorností, která je teď vysoce nebezpečná.
Středověk je obdobím pestrých barev, dnešní šedá gotika je zapříčiněna zubem času.
V malířství se hojně objevuje symbolika, která je ovšem ve 13. století nahrazována realismem a naturalismem. Mohlo by se to posoudit jako osvobození umělců a hledání na dlouho opomíjeného estetického cítění. Umění už neslouží jenom jako náboženská propaganda.
Města, kostely a hrady umožňují improvizovanou divadelní scénu.

Epilog

Na konci tohoto období stojí velké množství změn. Renesance přinese nový pohled na svět, Boha a člověka. Vynález knihtisku umožní později vzdělanost širším masám. A objevení nového světa vyřeší některé problémy, ze kterých však vzniknou obtíže jiné. Například hlad po drahých kovech bude americkým dovozem nasycen natolik, že bude hrozit inflace.

Evropská společnost ušla velký kus cesty plný obtíží, ale brzy se stane nejvlivnější částí lidstva. A tak si osud zahrává s civilizacemi. Ty co se potácely v existenční krizi budou světu vládnout a naopak.

Hodnocení referátu Kultura středověké Evropy

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 937×
  2941 slov

Komentáře k referátu Kultura středověké Evropy