Malá dohoda

Jednalo se o meziválečné spojení ČSR, Rumunska a Jugoslávie pod francouzskou patronací, jehož organizátorem byl Edvard Beneš. Název původně vznikl jako posměšné označení listu Pesti Hírlap v protikladu k „velké“ Dohodě, který se posléze vžil.
Malá dohoda byla tak trochu torzem uvažovaného francouzského spojeneckého systému, obsahujícího ještě Polsko, neboť Francie se od roku 1924 opakovaně snažila intervenovat u členů za přijetí Polska do Malé dohody. Smyslem malodohodové spolupráce bylo udržení nového versailleského uspořádání v Evropě, pochopitelné u dvou nástupnických států po Rakousku – Uhersku (ČSR a Království SHS – spojení Srbů, Chorvatů a Slovinců) a vzhledem k územním ziskům Rumunska. Všechny společně ohrožoval pokus Karla I. Habsburského o návrat na maďarský trůn. Excísař a uherský král se v březnu 1921 pokusil prosadit se jako vládce v Maďarsku. Neuspěl, a to pro mezinárodní odpor. Tyto tendence byly o to nebezpečnější, že se jim dostávalo podpory i od určitých kruhů anglické diplomacie. Československo, království SHS a Rumunsko pohrozilo, že proti němu vojensky zasáhnou. V říjnu 1921 svůj nástup do Maďarska opakoval. Československo a Království SHS vyhlásili mobilizaci. Karel se znovu neprosadil, maďarské Národní shromáždění ho muselo zákonem zbavit trůnu a zrušit i pro Maďarsko pragmatickou sankci z roku 1713 o nástupnictví Habsburků.
Z Benešovy iniciativy byly uzavřeny dvoustranné smlouvy ČSR s Královstvím SHS 14.8.1920, která měla zabraňovat revizi trianonské smlouvy, tuto revizi totiž Maďarsko učinilo hlavním úkolem a smyslem své zahraniční politiky. Chtělo už v roce 1920 těžit z určité mezinárodní krize ve střední Evropě vyvolané polsko - ruskou válkou. Se stejným cílem uzavřelo Československo s Rumunskem 23.4.1921 spojeneckou smlouvu, doplněnou dvěma tajnými dodatky. Těmito protokoly vzala československá vláda jednak na vědomí polsko – rumunskou smlouvu z března téhož roku a jednak se zavazovala přepravovat v případě potřeby územím republiky válečný materiál pro Rumunsko.Také smlouva rumunsko – jugoslávská z června 1921 doplňovala a upevňovala malodohodový blok. Zároveň vytvářela československo – polskou dohodu pro užší připoutání Polska k malodohodovému uskupení.
Spolek tří států pod názvem Malá dohoda byl završen rumunsko – jugoslávskou smlouvou ze 17.6.1921. Tři multilaterální smlouvy z 31.8.1922 doplnily vojenskou konvenci o úvazek politické a hospodářské spolupráce. Těsnějším vztahům bránila nesrovnatelná úroveň hospodářského a poltického života a přetrvávající konfliktní poměr jednotlivých členů Malé dohody k velmocem (Rumunsko – SSSR, Království SHS – Itálie, italské obavy z posilující se pozice ČSR ve střední Evropě).
Z iniciativy Francie došlo ještě před jednáním o rýnském garančním paktu k sblížení Československa s Polskem. Dlouholeté úsilí Francie vedlo v dubnu 1925 k uzavření likvidační, arbitrážní a obchodní smlouvy mezi Československem a Polskem. Tím bylo upevněno nejen spojenectví těchto dvou států, ale celého malodohodového bloku s Polskem. Na zasedání Malé dohody s Polskem byla zdůrazněna naprostá politická shoda Malé dohody a Polska. Všechny tři malodohodové státy zároveň vyhlásili, že budou v současných mezinárodních otázkách postupovat společně.
Rivalita Anglie a Francie vedla ve dvacátých letech k narušení Malé dohody. Anglie se snažila o narušení francouzské sféry vlivu a tím narušovala i Malou dohodu. Toto narušení bylo způsobeno také Itálií. Italské vládě se podařilo dosáhnout v září 1926 uzavření přátelské dohody s Rumunskem. Dalším zásahem bylo uzavření smlouvy s Albánií o dva měsíce později. Tato úmluva byla namířena především proti Jugoslávii – dalšímu členu Malé dohody. Prakticky to znamenalo, že Itálie mohla z albánského území kdykoli napadnout Jugoslávii. Další narušovaní malodohodového svazku bylo upevňováno italským a anglickým vlivem v Maďarsku. Tyto tendence vyvrcholily roku 1927 uzavřením maďarsko – italské smlouvy. Náhodně bylo také odhaleno, že do Maďarska byly z Itálie tajně dopravovány zbraně, což svědčilo o tom, že porušování mírových smluv se dělo s vědomím a za přímé podpory Itálie a tím pravděpodobně i Anglie. Všemi těmito skutečnostmi byla narušena soudržnost a vlastní existence Malé dohody.
Podle doplňovací dohody z 27.6.1930 se ministři zahraničí scházeli na pravidelných konferencích jednou ročně. Vrcholem nadějí vkládaných do stabilizační úlohy Malé dohody v Evropě se stalo uzavření organizačního paktu, podepsané 16.2.1933 v Ženevě. Měl umožňovat rozšíření dosavadní koordinace zahraniční politiky směrem k ekonomické integraci, ale jeho konkrétnímu naplňování bránily dopady hospodářské krize a oslabování politiky celoevropské bezpečnosti a růst vlivu Německa a Itálie na Balkáně.
V souvislosti s krizí politiky kolektivní bezpečnosti ve 30. letech se oba balkánští partneři ČSR rozhodli zajistit si bezpečnost prostřednictvím bilaterálních smluv s potenciálními soupeři, což Malou dohodu významně oslabilo. Definitivně se rozpadla po Mnichovu 1938.

Použitá literatura:
Břach, R.: Československo a Evropa v polovině 20.let. Praha 1996, s.
Klimek, A. - Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938. Praha 1995, s.
Přehled československých dějin III. Praha 1960, 670 s.
Sládek, Z.: Malá dohoda. Praha 2000, 299 s.
Veselý, Z.: Československá zahraniční politika 1914-1945. Praha 2000, s.

Hodnocení referátu Malá dohoda

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  8 454×
  762 slov

Komentáře k referátu Malá dohoda