Organizovaný odsun Němců

Před začátkem ledna 1946 byly přípravy k tzv. řádnému odsunu Němců z Československa v podstatě skončeny. Podle směrnic ministerstva vnitra z 31. prosince byla v jednotlivých regionech za spolupráce všech zúčastněných orgánů a složek přijata nezbytná opatření pro zabezpečení celé akce.

Odsun Němců měl výraznou oporu v prezidentovi Benešovi, který jej schvaloval při každé příležitosti, např. v projevu na náměstí maršála Stalina v Mělníku 14. října 1945 řekl: „Učinili jsme tudíž svůj nevyhnutelný závěr … naši Němci musí od nás odejít.“ Při výročí vzniku Československa prohlásil před prozatímním národním shromážděním 28. října 1945: „Musí tudíž odejít, neboť jiného řešení v zájmu klidu a míru Evropy není.“ Chápal odsun Němců jako „jednu z největších našich revolucí národních vůbec.“

Odsun měl podle původního plánu proběhnout ve třech etapách. První měla být ukončena v polovině r. 1946 vyčerpáním početních kvót pro jednotlivé okresy. V této fázi neměly být za hranice přesídlovány osoby zaměstnané v průmyslových podnicích v pohraničí, které byly zařazeny do kategorie A, a také v zemědělství a lesnictví.

Ve druhé etapě měli být do transportů zařazeni všichni zbývající Němci mimo antifašistů, osob z národnostně smíšených manželství a specialistů s rodinnými příslušníky. Tato fáze měla skončit vysídlením těch skupin Němců, kteří byli nasazeni na práce do vnitrozemí. Např. v okrese Frývaldov zůstalo přes 5000 Němců, z nichž zhruba polovina měla být odsunuta a další polovina měla zůstat z důvodů, že šlo právě o nepostradatelné specialisty, jejich rodinné příslušníky či partnery ze smíšených manželství.

V závěrečné etapě se měly řešit otázky vystěhování kvalifikovaných pracovních sil v průmyslu a zemědělství. U této kategorie německého obyvatelstva byla kritéria postupu ujasňována až v průběhu vlastního transportu.

Na počátku roku 1946 byl s výjimkou menších skupin antifašistů přerušen příjem Němců v sovětské okupační zóně. Oběžník ministerstva vnitra z 11. ledna 1946 např. upozorňoval, že „odsun do ruské okupační zóny nepřipadá prozatím v úvahu.“ Československá vláda proto usilovala o jeho obnovení. V nótě z 24. ledna, kterou předal Vlado Clementis sovětskému velvyslanci Zorinovi, byla vyslovena „naléhavá prosba“, aby sovětská vláda přezkoumala záporné stanovisko sovětských odpovědných míst v Německu k dalšímu hromadnému odsunu z ČSR. Dokument obsahoval upozornění, že sovětské údaje z prosince 1945, podle nichž bylo převzato celkem 775 840 osob z čs. území, nemohou být věrohodné.

Konzultace s představiteli americké vojenské administrativy proběhly v Praze ve dnech 8. – 9. ledna 1946. Československá delegace přistoupila na většinu amerických požadavků týkajících se sestavování a zajištění odsunových transportů. Zásadně se do nich měly zařazovat celé rodiny, aby ženy s dětmi a osoby vyžadující péči nezůstaly v Německu bez živitele. Odsun Němců, kteří pocházeli z území říše v hranicích z r. 1937, se měl provést pouze tehdy, jestliže měli v americké zóně zajištěno ubytování. Odsunuty měly být v první řadě osoby, jejichž příbuzní opustili republiku dříve. Opuštěné německé děti se měly přepravovat samostatně, odložit se měl také převoz nemocných. Každý člen odsunované rodiny musel být vybaven osobními doklady (přepravním lístkem), pro celý transport byly vyhotovovány jmenné seznamy. Američané kladli důraz na to, aby se do transportů nezařazovaly osoby prokazatelně českého či slovenského původu, dále Němci, kteří žádali o zachování nebo vrácení čs. občanství, těhotné ženy a rodičky. Všichni Němci měli projít osmidenní karanténní lhůtou ve sběrných střediscích, aby do transportů nepřišly osoby, u nichž bylo podezření z infekčních chorob.

Průběh odsunu byl v prvních měsících r. 1946 podle místních podmínek poznamenán některými odlišnostmi, a to jak z hlediska organizačního zajištění celé akce, tak pokud šlo o přístup úřadu k německému obyvatelstvu. Lokální specifika se projevovala ve způsobu ohlášení chystaného odsunu (výměry, vyhlášky apod.), při soustředění Němců ve sběrných střediscích (prohlídky zavazadel, zacházení během pobytu v těchto zařízeních), při zajišťování opuštěného majetku, vagónování (další prohlídky), vlastní přepravě apod. V postupu úřadů, bezpečnostních složek i civilního obyvatelstva se v této době projevovaly akty svévole, které vnášely do realizace transferu nepořádek. Oběžník Zemského národního výboru v Brně z 6. února 1946 upozorňoval např. na případy nepřístojného zacházení s Němci (násilné zabírání a drancování domků a bytů, zabavování šatstva, prádla, obuvi, nábytku, domácího nářadí, potravin a drobného domácího zvířectva, rozdělování rodin apod.) a pranýřoval také akty násilí.

Zprávy od osob, které na jaře 1946 pobývaly v intervenčních, pracovních a zajateckých táborech nebo ve vazbě, svědčí o tom, že životní podmínky v těchto zařízeních byly nelehké a někde i značné tvrdé. Dobový tisk ovšem přinášel informace o tom, že v internačních táborech panuje kázeň a pořádek. Rudé právo psalo dokonce o tom, že se vůči zajištěným postupuje až příliš „benevolentně“.

Vzhledem k často protichůdným reakcím na hromadné vysídlování Němců v zahraničí se ukazovala rovněž potřeba obhajovat je v širším mezinárodně politickém kontextu: „… dnes se může zahraničnímu pozorovateli definitivní řešení otázky německých menšin zdát kruté … ale poučený může s dobrým svědomím tvrdit, že se tak děje nejenom pro blaho a klid celého světa, ale i pro blaho samotného německého národa, alespoň jeho příštích generací.“ V jedné z dobových brožur se v této souvislosti uvádělo: „Československo je přesvědčeno, že to, co dělá, není v rozporu se spravedlností, ale že je naopak přímo uskutečňuje v souladu s morálními normami, které uznává celý demokratický svět.“

Na základě speciální úmluvy mělo být začátkem května zahájeno také stěhování německých antifašistů do americké zóny. Do transportů mohli být zařazeni rovněž říšští Němci, ovšem odděleně od Němců sudetských.

Hlavní masa Němců vysídlených z ČSR směřovala v lednu – dubnu 1946 do amerického pásma v Německu. Při jednání o této otázce poukazovali Sověti především na přelidněnost ve své zóně a argumentovali tím, že do konce r. 1945 převzali statisíce Němců, kteří se v závěru války zdržovali na čs. území.

Z hlediska životních podmínek německého obyvatelstva byla tíživá rovněž omezení v oblasti zásobování. Vůči německému obyvatelstvu, které ztratilo čs. státní občanství byl zaměřen také zákon o hospodaření s byty, předpokládalo se, že po skončení hlavní etapy odsunu se uvolní asi 700 000 bytů, z nichž bude k okamžitému obývání způsobilých asi 550 000.

Němci byli znevýhodněni také pokud šlo o sociální zabezpečení. Osobám, které podléhaly konfiskaci, propadly nároky na dávky ze sociálního pojištění, které byly převedeny na vázané vklady.

Opatření, která měla vliv na materiální a celkovou sociální situaci Němců, doplňovala rovněž různá omezení týkající se ochrany majetku a osob, volnosti pohybu, možnosti sdružovat se, používat mateřský jazyk na veřejnosti a ve styku s úřady apod. Jedno ze základních občanských práv, tj. právo volit a být volen do zastupitelských sborů, se ovšem odpíralo také Němcům, kteří získali osvědčení. Vyloučení Němců z volebního práva na základě etnických kritérií usnadnil do značné míry fakt, že v případě osob uznaných za antifašisty se nakonec rozhodlo o jejich odchodu z republiky.

Od konce roku 1945 připravovaly kompetentní orgány v čele s Osídlovacím úřadem a jeho oblastními pobočkami konfiskaci německého nezemědělského majetku, který byl v držení fyzických a právnických osob.

Vlastní konfiskační řízení na nezemědělském majetku Němců a dalších státně nespolehlivých osob bylo zahájeno v únoru 1946.

Před nejvyššími představiteli Československa vyvstal mimořádně důležitý a nesnadný úkol – co nejrychleji nahradit odsunuté obyvatelstvo Čechy a Slováky z vnitrozemí. Začala etapa osídlování českého, moravského a slezského pohraničí vnitrozemským obyvatelstvem slovanského původu reemigranty z pohraničí. Odsun jedněch a příchod druhých však probíhala v převážné míře souběžně.

Odsun a německé obyvatelstvo v letních měsících roku 1946

Květen 1946 je možné z hlediska průběhu odsunu považovat za určitý mezník. Koncem tohoto měsíce začala nová etapa vysídlování, kterou charakterizovalo jednak zvýšení počtu odsunovaných osob, jednak zdokonalení přípravy a organizace celé akce. Také životní podmínky jednotlivých skupin německého obyvatelstva poznamenávaly některé nové rysy. Výrazněji se začala projevovat souvislost transferu s hospodářskými problémy, s různými vnitropolitickými konflikty a střety a v neposlední řadě rovněž s vývojem mezinárodní situace, zejména pokud šlo o postoje velmocí k Německu.

Jedním z nejvýznamnějších úspěchů, kterého se čs. vládě podařilo v souvislosti s vystěhováním německého obyvatelstva dosáhnout, bylo zahájení hromadného transferu do sovětské zóny v Německu.

Zvláštní důraz se kladl na spojování rodin. Odsunovou jednotkou byla ucelená rodina, tj. manželé, jejich děti do 18 let, rodiče manželů a práce neschopné dospělé děti. Úředním dopisem či vyhláškou byla rodina vyrozuměna, kdy bude odsunuta, co si s sebou může vzít a jakým způsobem uzavře byt. V den odsunu se Němci z určené obce shromáždili na volném prostranství, kde stály připravené stoly pro písemnosti a věci, které se nesměly vyvážet (šperky mimo snubních prstenů, drahokamy, drahocenné a umělecké předměty, perské koberce, sbírky známek, vkladní knížky, hotové peníze mimo určenou kvótu, fotoaparáty, psací stroje, rozhlasové přijímače, kožešiny aj.). Zavazadla mohla být ve váze do 50 kg na osobu, od července 1946 bylo povoleno do 70 kg. Do amerického pásma bylo povoleno vyvézt na osobu 1000 říšských marek, do sovětského 500 marek.

Počet Němců vyvážených po železnici dosahoval v červenci 1946 maxima, protože právě v tomto období (od 1.7. do 15.7.) odjíždělo do obou okupačních pásem v Německu denně celkem 12 transportů (po 6 do každé zóny) s celkem 14 400 osobami (po 7 200 do každé zóny). Americká vojenská administrativa se ovšem s poukazem na přelidnění ve svém pásmu a potíže při rozmísťování a začleňování vysídlenců začala bránit dalšímu zvyšování počtu transportů.

Největší počet Němců měly v Čechách správní okresy Cheb (48 804), Falkov (48 532), Karlovy Vary (45 129), Ústí nad Labem (38 143), Stříbro (35 876), Jablonec nad Nisou (37 808), Chomutov (34 753) a Děčín (33 494).

Definitivní vyřešení „německé otázky v Československu se považovalo za nezbytný předpoklad dalšího úspěšného budování státu a také za událost značného mezinárodního významu a dosahu. Při návštěvě Opavy 18. července 1946 prezident E. Beneš k problematice odsunu Němců řekl: „Uzavřeli jsme dnes všechny své účty s Němci… Rozešli jsme se navždy a do minulosti se už nikdy nevrátíme“.

Podle zpráv svědků z řad německého obyvatelstva se poměry v soustřeďovacích zařízeních v letních měsících 1946 zlepšily, ale stále prý ještě docházelo k případům násilného zacházení. Také zásobování a zdravotní zajištění ve střediscích a v průběhu transportu nebylo údajně dostačující. Vůči tzv. volným nebo na práce přiděleným Němcům se někteří jedinci chovali značně svévolně.

Se značnou nelibostí posuzovala veřejnost případy, kdy Češi poskytovali Němcům pomoc, přimlouvali se za ně, ženili se s Němkami nebo se dokonce s nimi pokoušeli ilegálně opustit republiku. Tisk komentoval „mírné zacházení“ s Němci nebo intervence Čechů v jejich prospěch velmi ostře: „Poctivý a uvědomělý Čech si přeje, aby němečtí a nacističtí fanatikové byli do jednoho odsunuti, ale někdo má pravděpodobně hroší kůži a příliš brzy zapomíná na nacistická zvěrstva… Zdá se, že nám opravdu chybí nejen dobrá paměť, ale i národní hrdost.“ Předmětem permanentní kritiky byl v této době také údajně benevolentní postup některých úředníků při vyřizování žádosti Němců o zachování nebo vrácení čs. občanství. Zejména v komunistickém tisku se volalo po tvrdých zákrocích: „Soucit s Němcem nebo se zrádcem nepatří do našeho slovníku. Jedině – ven s nimi! Nebo potrestat!“

Závěrečná fáze odsunu na podzim 1946

Po rozsáhlém transferu německého obyvatelstva za hranice Československa, k němuž došlo v létě 1946, se rýsovala reálná možnost, že se masové vysídlování bude moci zakončit v říjnu.

Perspektiva zakončení pravidelného odsunu vyvolávala potřebu projednat s okupačními orgány v Německu nejzávažnější otázky dalšího postupu. Československá delegace konzultovala s americkými a sovětskými zástupci v Berlíně ve dnech 16. – 17. září 1946. Podle dohody se Sověty měl odsun Němců z ČSR pokračovat v dosavadním rozsahu a tempu (6 vlaků denně, mimo neděle) do 20. září, kdy se měl do 5. října přerušit. Od tohoto data zhruba do poloviny října měli být odsunuti zbývající Němci určení do tzv. normálních transportů (asi 20000 osob), a to po 2 vlacích denně. Kromě toho se mělo do sovětského pásma přepravit ještě 1000 – 2000 osob a do konce října také 7817 antifašistů s rodinnými příslušníky. Sjednány byly rovněž podmínky pro převzetí zvláštních transportů s dětmi, nemocnými a přestárlými osobami. Američané, z jejichž strany se jednání zúčastnil také zástupce vojenského guvernéra amerického pásma Lucius Clay, žádali s ohledem na těžkou situaci v Německu snížení dosavadních odsunových kvót. Po výměně názorů na toto téma se dospělo k dohodě, že Američané budou přejímat Němce z Československa do konce října 1946 po 3 vlacích denně a pak ještě od 1. listopadu zbývající osoby a antifašisty po 3 – 4 transportech týdně. Američtí představitelé připomínali, že rozhodnutí o definitivním zakončení transportů záleží především na postoji čs. strany.

Podle údajů, kterými disponovali čs. představitelé, byl k 30. září 1946 do Německa organizovaně odsunut již 1 685 226 Němců, z toho 1 076 873 uváděly, že k 30. září bylo z ČSR převzato do amerického pásma přímo v tzv. řádných transportech 1 068 818 a přes Rakousko pak 88 892 sudetských a karpatských Němců, celkem tedy 1 157 710 osob. Z Moravy a Slezska bylo do poloviny října 1946 údajně vysídleno asi 460 800 Němců, z toho z deseti okresů a dvou statutárních měst ostravské expozitury Moravskoslezského ZNV od ledna do října 190 954 osob. Úbytek Němců ve čtrnácti okresech tzv. karlovarské oblasti činil od začátku roku do října 1946 více než 398 000 osob. Ze Slovenska se podle tiskových zpráv organizovaně odsunulo do září 1946 pouze asi 6 000 Němců. Počet německého obyvatelstva, které mělo zůstat v republice, se v této době odhadoval na přibližně 250 000 – 300 000 osob. Vyjmutí z odsunu se vztahovalo na uznané antifašisty a jejich rodinné příslušníky, osoby z národnostně smíšených manželství, horníky a další legitimované odborníky se členy rodin. Tato skupina byla ještě doplněna osobami, které určil výnos ministerstva vnitra z 10. září 1946 o vyřazení některých Němců z odsunu „cestou milosti“. Tuto možnost měli Němci (hlavně přestárlí), jejichž blízcí příbuzní (děti, vnuci, sourozenci apod.) byli čs. občany nebo za ně byli považováni a zavázali se o své německé příbuzné starat tak, aby nepřipadli veřejné péči. Rozhodnutí o odůvodněných žádostech si vyhrazovalo ministerstvo vnitra.

Odsun Němců z čs. území pokračoval v říjnu 1946 za podmínek dohodnutých se Sověty a Američany vcelku nerušeně. Vláda ČSR schválila 14. října usnesení, podle kterého se měl organizovaný transfer do sovětské zóny ukončit 27. a do americké 29. října. V rámci tzv. řádného odsunu se podle ministra V. Noska vysídlilo 2 165 135 Němců, z toho do americké zóny 1 415 135 a do sovětské (k 18. říjnu) 750 000 osob. Na čs. zůstávalo údajně ještě asi 300 000 Němců. Rozdíl v početním stavu německého obyvatelstva v republice před válkou a k říjnu 1946 (bez odsunutých asi 820 000 osob) objasňoval V. Nosek tím, že jde o Němce, kteří padli za války, utekli, sami odešli za hranice nebo se na naše území – zejména pokud šlo o zajatce – po válce nevrátili.

Symbolickým závěrem hlavní etapy odsunu německého obyvatelstva z ČSR se 29. října 1946 stalo vypravení transportu z železniční stanice Dvory u Karlových Varů.

Hromadný transfer německého obyvatelstva byl po organizační, technické a materiální stránce velmi náročnou operací, která si vyžádala značné náklady. Národní banka uvolnila na vybavení odsunovaných osob asi 1 miliardu marek, celkové finanční výdaje na zajištění transferu byly propočteny na zhruba 500 milionů Kč. Na úhradu finančních nákladů ze strany čs. úřadů se pamatovalo v reparační dohodě. Přídělem reparační kvóty zanikly všechny pohledávky vůči říši a jejím úřadovnám, k nezaniklým nárokům patřila ovšem pohledávka Národní banky na žirovém účtu u Říšské banky v částce 72 968 562 546,40 korun. ČSR vzhledem k organizaci německého písemnictví v této době neměla možnost tuto pohledávku vymáhat. K přepravě odsunovaných osob se použilo 1646 vlakových souprav s celkem 67748 vozy, které ujely na čs. území dohromady 411500 km.

Při setkání s pracovníky úřadu zmocněnce pro odsun Němců na Pražském Hradě 17.12.1946 Beneš prohlásil: „Myslím stále na to, s čím přijdou Němci za pět, deset let. A přijdou jistě s nařčením a výtkou, že se jim stala křivda. Humánní a lidské provedení odsunu bude pak nejlepší obranou proti jejich nařčení. Jsem rád, že odsun byl … skutečně humánně prováděn … Osobně si myslím, že všichni můžeme být hrdi na to, že národ s pomocí všech spojenců a také naší prací dokončil svůj zápas o bytí a nebytí.“

Životní podmínky Němců po skončení odsunu

Přítomnost německého obyvatelstva, které bylo v některých pohraničních lokalitách výrazněji koncentrováno, vyvolávala různé konfliktní situace. Zejména řada novoosídlenců spatřovala v Němcích stále nepřátelský živel, který by se opět mohl „přeměnit na pátou kolonu“. Na jaře 1947 vzrostl počet ilegálních přechodů hranic. Návraty odsunutých Němců do Československa byl motivovány především obtížnou hospodářsko – sociální situací v Německu. V lednu – dubnu 1947 bylo údajně zadrženo asi 8000 osob, které přešly ilegálně hranice. Podle výnosů ministerstva vnitra ze 4. a 16. prosince 1946 se měli zadržení Němci na několik týdnů zajistit, nasadit na práce a poté vyhostit.

Poměrně často se objevovaly, podle nichž osobám, které se vracely do republiky, pomáhali také někteří Češi, a to nejen z humanitárních, ale i zištných důvodů. Vzrušeně byly rovněž komentovány případy útěků německých zajatců, zajištěných nebo na práce přidělených osob, nálezy zbraní apod.

S poskytnutím politických práv těm Němcům, kteří byli považováni za státně spolehlivé osoby, se přes některé diskuse o této otázce zatím nepočítalo.

Podíl Němců na veřejném životě zůstával nadále omezený. Vyučování německých dětí v českých školách, hlavně na vyšších stupních, se nestalo obecným pravidlem.

Představitelé nekomunistických stran přistupovali k odsunu Němců a k celému souhrnu otázek spojených s utvářením česko – německých vztahů obdobně, i když se v jejich postojích projevovaly určité náznaky alternativních hledisek, a to především vzhledem k širšímu mezinárodnímu kontextu.

Přestože se v této době na pozadí stranicko – politických rozepří začala čs. veřejnost ve větším měřítku než dosud dovídat o některých případech násilí a brutality v zacházení s osobami, které byly po květnu 1945 považovány za státně nespolehlivé, zůstalo odkazování na princip kolektivní viny a odpovědnosti Němců hlavním argumentem, a to jak pokud šlo o transfer, tak o další otázky související se situací německého etnika u nás.

Obtíže které vznikly v důsledku zastavení hromadného odsunu do amerického pásma v Německu, přiměly čs. vládu k tomu, aby s odvoláním na státně bezpečností zájmy, požadavky českých osídlenců i hospodářské potřeby rozhodla o přesídlení většího počtu Němců do z pohraničí do vnitrozemí.

Odsun Němců z pohraničí vyvolával řadu problémů, které vyžadovaly co nejrychlejší vyřešení. Rozhodující otázkou bylo, zda a za jakých podmínek je možno udělat v průmyslově vyspělých pohraničních oblastech výrobu na kvantitativní úrovni nebo zda a za jakých podmínek je nutno přistoupit k jinému řešení.

Postavení německého obyvatelstva v Československu bylo v průběhu r. 1947 ovlivněno především tím, že nedošlo k obnovení hromadného transferu. Ve vztahu k Němcům se nadále uplatňovala různá restrikční opatření, i když v některých oblastech došlo také k určitému uvolnění. Do popředí vystoupily rovněž poměrně komplikované otázky (státo – občanské, majetkoprávní aj.) související s životními podmínkami národnostně nevyhraněného obyvatelstva. Šlo především o problematiku Hlučínska, ale též o přístup ke kladským Čechům a tzv. moravským Chorvátům. Část z nich se již v meziválečném a pak za okupace hlásila k Němcům, takže se naléhalo na jejich vysídlení. Uvádělo se, že mezi Chorváty byli i angažovaní nacisté a esesmani. Skupinky Chorvátů byly později přesunuty na střední i severní Moravu.

Přestože stěhování Němců nebylo v r. 1947 ukončeno, začalo se na odpovědných místech vážněji uvažovat o modalitách jejich začlenění do společenského života. Vývoj stále zřetelněji naznačoval, že ČSR zůstane státem s národnostními menšinami, i když v případě německého etnika podstatně početně redukovanými. Usilovalo se o vytvoření takových podmínek, jež by usnadnily a urychlily asimilaci zbývajících Němců.

Použitá literatura

Beinhauerová, Anna: Problémy likvidace a přemísťování průmyslu z pohraničí v letech 1945 – 1948. Slezský sborník 83 (43), 1985, s. 25 – 37.

Beneš, Edvard: Odsun Němců z Československa. Výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940 – 1947. (ed. Karel Novotný) Praha 1996, 237 s.

Filip, Zdeněk – Spurný, František: Počátky osídlování severní Moravy v roce 1945. Severní Morava 12, 1965, s. 21 – 32.

Káňa, Otakar: Historické proměny pohraničí. Ostrava 1976, 171 s.

Slezák, Lubomír: Osídlování pohraničí českých zemí v letech 1945 – 1959. Hospodářské dějiny 6, 1980, s. 277 – 312.

Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945 – 1947. Praha 1991, 536 s.

Toms, Jaroslav: K problematice odsunu Němců a osídlování Karlovarska (1945 – 1953). In: Minulostí západočeského kraje 21, Plzeň 1985, s. 27 – 54.

Hodnocení referátu Organizovaný odsun Němců

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  9 922×
  3278 slov

Komentáře k referátu Organizovaný odsun Němců

milan
Velice pečlivě zpracované a obsáhlé. Děkuji