Panovníci antického Říma

Úvod
Jako téma své (půl)ročníkové práce jsem si vybral život, působení a osobnost jednotlivých panovníků starého Říma. Jde o skutečně velmi zajímavou skupinu občas velice zvláštních lidí, kteří velkou mírou ovlivnili běh pozdějších událostí. Římských císařů bylo celkem 86, spolu s pětatřiceti císaři Západořímské a Východořímské říše. Není možné se věnovat podrobně všem 121 panovníkům, ale pouze těm nejdůležitějším. Osudy některých panovníků Říma jsou všeobecně známé, o některých nevědí téměř nic ani nejpokročilejší dějepisci.

Augustus (27 př. n. l. – 14 n. l.)

Jeho původní jméno bylo Gaius Octavius a po adopci Caesarem se jmenoval Gaius Iulius Caesar Octavianus. Jméno Imperator Caesar Augustus získal v roce 27 př. n. l., kdy se stal císařem Říma. Jako téměř všichni významní lidé té doby, i Augustus studoval rétoriku, a to nejprve u asianisty (asianismus – označení asijského stylu řečnictví, ozdobného, až nabubřelého stylu) Marka Epidia, pak u atticisty (atticismus – opak asianismu) Apollodóra z Pergamu. Byl činný ve filozofii a v literatuře a velkou mírou podporoval umění. Ve formě nápisu se dochovala část jeho životopisu, Res gestae divi Augusti (Činy božského Augusta). Podle Augusta se nazývá celá epocha v literatuře – Augustova doba.
Tiberius (14-37)
Druhý císař římský a nástupce Augustův. Neměl příliš jisté postavení v římské politice. Na římský trůn se dostal jen díky tomu, že všichni vhodní nástupci Augusta pomřeli. I přes důležitá vítězství v Podunají pro něj Římané neměli pochopení. Navíc mu oponoval i jeho synovec Germanicus. Tiberius se uzavřel sám do sebe. Byl zamlklý a jeho zatrpklé chování nutně vzbuzovalo nedůvěru lidu. Z jeho nejednoznačných promluv nebylo vždy jasné, co měl na mysli. Samotný Augustus, v té době členem senátu, musel jeho podivné chování často omlouvat. Podle Tiberiova životopisce Suetonia se T. náhle rozhodl opusit Řím a svůj odchod si vynutil hladovkou. Ale i tak musela být jeho panovnická kariéra vykoupena jeho osobním štěstím. Se svou manželkou, kterou velmi miloval a na které lpěl, se musel rozvést a vzít si Augustovu dceru Julii, v Římě známou svým prostopášným stylem života. Zanedlouho přišel o svého bratra.
Co se týče jeho vládnutí, zpočátku si vedl velmi dobře. Zavedl lepší správu státu a v armádě nastolil tvrdou disciplínu. Byl tvrdý, ale spravedlivý, a tak byl u vojska tak oblíbený, jako málokterý jiný vojevůdce. Tiberiův život protkalo mnoho nepříjemných afér, které ještě napomohly již tak chatrnému duševnímu stavu Tiberiově. Když jeho synovec Germanicus náhle zemřel, lid se domníval, že jej T. nechal sám otrávit.
Podobné životní cesty nezanechaly Tiberiovu mysl v pořádku. V podstatě zešílel. Jakékoli provinění bylo nemilosrdně trestáno, občas i velmi krutě. Zahořklý Tiberius tak skončil jako nenáviděný tyran. Moderní dějepisci však hodnotí život T. poněkud jinak, protože nejsou zatěžováni tehdejším životem.
Caligula (37-41)
Caligula byl syn Germanikův a nastoupil na římský trůn ihned po Tiberiovi. Caligula v překladu znamená “botička” – tak jej nazývali římští vojáci, protože jej jeho matka Agrippina s oblibou oblékala do vojenského výstroje. I u obyčejných lidí měl mnoho přezdívek – “hvězdička”, “kuřátko”, “panenka” atd. Zpočátku si v roli římského panovníka počínal více než dobře a byl u lidu oblíbený. Obnovil některé principy vlády z doby Augustovy, např. volbu úředníků přenechal lidu nebo povolil šíření Tiberiem zkonfiskovaných spisů. Nicméně snad zaslepení náhlou mocí, to, že se stal z odstrkovaného mladíka všemocným panovníkem, mělo za následek stále častější projevování jeho zvrácených sklonů. Utápěl se v šíleném hýření a rozhazování peněz; dokázal za jeden rok utratit veškeré finance našetřené Tiberiem. Koupal se ve voňavkách, jedl jen ze zlatých mís, srkal vzácné perly rozpuštěné v octě, dal stavět lodi vykládané drahokamy, s lázněmi a stromořadími uvnitř apod. S obstaráváním peněz, které by jeho rozhazovačné choutky uspokojily, si nedělal starosti. Jako vládce mocné říše si mohl svévolně vymýšlet nové daně, konfiskovat majetek boháčům a také prodal majetek svých sester. Utrácení jej pomalu přestávalo bavit a začal se rozptylovat zabíjením lidí. Povraždil mnoho senátorů, jiných lidí a dokonce i svých příbuzných. Prohlásil se za boha, dal si stavět chrámy a ustanovovat kněžstva. Sochám bohů dal utnout hlavy a nahradil je svou vlastní podobou. Z jím řízených válečných tažení do Germánie a Británie se vracel ověnčen trofejemi. Svému koni nechal Caligula postavit stáj z mramoru se žlabem ze slonové kosti, purpurovými pokrývkami a šperky a dokonce plánoval jej učinit konzulem.
Svou nemocnou duši se snažil skrýt sám před sebou. Nespal nikdy déle než pár hodin, schovával se před bouřkou a pronásledovaly jej hrůzné vidiny a halucinace. Svoji těhotnou manželku svázal provazy, nožem jí rozpáral břicho a své ještě nenarozené dítě zaživa snědl.
Sám se nazýval “největším ze všech caesarů”. Dal pořídit seznamy lidí, kteří měli být odstraněni. Vzniklo spiknutí, jehož se Caligula stal obětí.

Jak vidno, vládnutí tehdejšímu Římu zanechalo jen ty nejpevnější nervy bez úhony a šílenství.
Claudius (41-54)
Claudius byl jedním z nejslavnějších římských panovníků. Jeho původní jméno bylo Tiberius Claudius Nero Germanicus. Nebyl takový, jak si představujeme ideálního panovníka takové říše, kterou říše římská byla. Již od mala byl churavý a neduživý, kulhal a koktal. Jeho vlastní matka jej pokládala za hlupáka. Žil proto spíše v ústraní a věnoval se studiu historie a gramatiky. Císařem se stal v téměř padesáti letech, když se skrýval před násilnostmi svého synovce Caliguly. Caligulovi vojáci jej provolali císařem. I v úřadu císaře se věnoval literatuře. Napsal životopis Augustův i svůj a zejména dějiny Etrusků a Kartága, které se však nedochovaly.
Pokoušel se senátory více zapojit do státní politiky, ale to nemělo větší význam. Začal se tedy obklopovat rádci ze spíše nižších vrstev. Vytvořil některé nové funkce (v podstatě ministerstva), jako např. úřad pro školství a osvětu či vysoký finanční úřad. Ačkoli nebyl zdaleka tak bojovný jako jeho předchůdci, zaznamenal Řím určité územní přírůstky, jako např. Thrákii nebo Mauretánii. Říše pod jeho vedením vzkvétala.
Rád pořádal veselé oslavy a bujné pitky. Nechal zinscenovat kompletní námořní bitvu. Nicméně rozhodně nebyl příliš shovívavý a “měkký”. Občas vydával kruté rozkazy a kdo se mu znelíbil, toho nechal na místě popravit.
Všechny nemocné otroky, kteří byli svými pány sváženi na jeden ostrov, aby je nemuseli léčit, prohlásil Claudius za svobodné.
Spoustu zla jeho vládě (a na jeho dvoře) natropily ženy, ke kterým byl nesmírně shovívavý a téměř vše jim bylo předem odpuštěno. V padesáti letech se oženil s tehdy patnáctiletou Valerií Messalinou, která vedla vpravdě zhýralý život. Vyspala se s celými zástupci římských vojáků tak, aby o tom Claudius věděl, a soutěžila s nejzkušenějšími římskými prostitutkami, která z nich se vyspí s více muži. Pokaždé vyhrála. I Claudiova shovívavost však znala mezí a protože na něj navíc Messalina chystala vražedné spiknutí, dal ji bez milosti zabít. Claudius měl celkem čtyři ženy. Ke konci života byl Claudius stíháním jeho žen již tak unavený, že začal trpět stihomamem. Veškeré jeho pokrmy museli nejdříve ochutnat otroci, jestli nejsou otrávené. Bál se i písařů, protože by mohli mít v pisátcích ukryty dýky. Nakonec jej však i přes všechna opatření otrávila Agrippina jedovatými houbami. Chtěla totiž na římský trůn dostat svého syna z prvního manželství Nerona, a za každou cenu zabránit nástupnictví Claudiova vlastního syna Britannika. Claudiovu smrt skrývala tak dlouho, dokud nebylo Neronovo nástupnictví oficiálně schváleno.

Nero (54-68)

Když se řekne Nero, každý si představí toho nejhoršího tyrana a násilníka. Zřejmě nepříjemná, zničující atmosféra a poměry na dvoře přispěly k tomu, že se z potrhlého ctižádostivého mladíka stal ukrutný tyran. Počátky jeho vlády byly totiž poměrně slibné. Vrátil senátu jeho pravomoci, zamezil daňovým úletům v některých římských provinciích a odmítl pompézní titul “otce vlasti”. Svou štědrostí si naklonil prostý lid. Rozdával obilí, šaty, drahých kovů, a nakonec i otroků, půdy a domů. Právě tehdy se v něm začal probouzet dosud skrytý diletant, který touží po pochvale diváků. Vývoj v jeho rodinném životě šel tak, že Agrippina, která se ho původně snažila za každou cenu dostat na trůn, nyní začínala připomínat oprávněné nároky na následovnictví Claudiova a jejího syna Britannika. Toho tedy nechal Nero bez okolků zabít. Nechvalně proslul i vraždami dalších státníků a příbuzných. V roce 67 se proti němu vzbouřili praetoriáni (gardové oddíly římského vojska chránící císaře), Nero uprchl z Říma a v roce 68 spáchal sebevraždu.

Roky 68-69 byly provázeny chaosem ve vládě Říma. V těchto dvou letech se na trůně vystřídalo celkem pět panovníků.
Jeden z nich, Servius Sulpicius Galba, byl zvolen vojskem po smrti Nerona v roce 68. V témž roce byl taktéž zavražděn svou osobní stráží. Dalším císařem se stal Marcus Salvius Otho, kterého provolali za vládce praetoriáni, ale téhož roku byl politicky poražen Vitelliem a nakonec spáchal sebevraždu. Vitellius, vojevůdce rýnských legií se prohlásil za císaře, ale byl ještě v roce 69 poražen Vespasianem a poté zabit v pouličním boji.

Smrt Vitelliova a Vespasianovo nastoupení na trůn završilo zmatečné období po Neronově smrti. Jako jeden z mála římských panovníků nepocházel z rodu aristokratického, ale naopak z plebejského (dokonce z venkovského). Neměl tedy mezi vesměs aristokratickou politickou vrstvou v Římě snadné postavení.
Za období chaosu po smrti Nerona došlo ke zmatkům v armádě a vojáci nástup vojevůdce Vespasiana jen uvítali. V armádě zavedl opět pořádek, tvrdou disciplínu a potřel bojovné roztržky podél řeky Rýnu. V samotném Římě sice zvýšil daně, nicméně tak získal prostředky na lepší správu města a potažmo i celé říše. Jeho syn Titus byl v podstatě jeho spoluvladařem.
Vespasianus byl opravdu velký panovník. Dal vystavět Flaviův amfiteátr, známý jako Colosseum, který mohlo naplnit 50 tisíc lidí. Bohatě vydával obyvatelům provincií práva římského občana a dokázal tak i v době občanských válek svoji říši povznést na vyšší úroveň. Velmi také podporoval umění.
Sám byl velice skromný, což zřejmě pramenilo z jeho neurozeného původu. Když umíral, odmítl lože se slovy: “Císař musí umřít vstoje.”
Titus (Flavius Vespasianus) (79-81)
Byl ještě oblíbenějším panovníkem než Vespasianus. Ještě než se stal vladařem se Titus jevil jako despota a hýřil. Vyvstala obava, aby se Titus nestal druhým Neronem. Ale po svém nástupu na trůn své chyby obrátil v přednosti. Byl štědrý a laskavý a nad svými dvořany se nevyvyšoval. Prohlašoval, že: “Z rozmluvy s císařem nesmí nikdo odejít smutný.”
Už v mládí vynikal v mnoha směrech. Byl jak tělesně, tak i literárně a řečnicky velmi zdatný. Psal básně a dokonce si vyvinul vlastní formu těsnopisu.
Dobu jeho vlády postihla hrozná katastrofa; došlo k erupci sopky Vesuvu a žhavá láva, kamení a popel pohřbily tehdy velká, kvetoucí města: Herculaneum, Pompeje a Stabiae. Svými vlastními prostředky se snažil zmírnit dopad této katastrofy. Udeřila druhá rána – požár v Římě. Titus vyprodával umělecké předměty ze svých sbírek a utržené peníze věnoval na rekonstrukci města.
Zemřel nečekaně v roce 81.

Dominatius (81-96)
Někdy bývá nazýván také Domiciánem. Byl syn Titův. Byl vynikajícím vládcem, ale poněkud hrdým a panovačným. Pořádal vojenské nájezdy do Galiie a Germánie, které byly sice naprosto zbytečné, ale Dominatius si jimi získal slávu, kterou tolik potřeboval. Když nastoupil na trůn, postaral se o dodržení náležitých pořádků a spravednosti. Na jedné straně byl velmi šetrný, ale na druhé straně nechával pořádat nákladné hry, slavnosti a gladiátorské zápasy. Velmi dbal na dodržování náboženských tradic, uvedl do pořádku soudnictví.
Tvrdě trestal jakoukoli známku nesouhlasu s jeho názory a stíhal veškerou zločinnost. Toto přespříliš přísné jednání vyústilo v nepokojích na císařském dvoře. K jeho nezdarům se přidaly i nevalné úspěchy v zahraničních válkách. Záhy se stal paranoidním. Jeho paláce byly obloženy zrcadly a broušenými kameny, aby v odraze viděl, zda jej náhodou někdo nesleduje. Výslechy probíhaly tak, že zajatce (či vyslýchané) Dominatius držel za ruce.
Nechal se prohlásit “pánem a bohem” (lat. dominus et deus). Vyznával stoicismus, a proto se bál filosofů. V roce 95 n.l. nechal zavřít veškeré filozofické školy a jejich učitele vykázal z Říma. Nechal zabít své dva bratrance, protože věděl, že by jej v úřadě měli (a mohli) zastoupit. Tím však spíš urychlil svůj pád. Nakonec byl spiklenci zabit ve své ložnici. O tom, že nebyl příliš oblíben u civilního lidu svědčí to, že z jeho smrti měli senátoři ohromnou radost a hned haněli jeho jméno. Naopak vojáci jeho konec nesli těžce. Senátoři okamžitě strhnuli jeho pomníky a na nápisech vyhladili jeho jméno.

Nerva (96-98),
celým jménem Marcus Cocceius Nerva, byl panovníkem v Římě jen šestnáct měsíců, ale zato byla doba jeho vlády obdobím klidu. Nerva byl sice výborný právník a uznávaný senátor, ale byl nevoják. Když nastoupil na trůn, bylo mu 63 let. Za jeho vlády se objevila forma podpory chudých dětí, používaná, byť v jiné formě, dodnes. Jedná se o tzv. alimenty.
Jako nevoják nebyl však příliš oblíbený u vojska. Aby si trochu armádu naklonil, adoptoval vynikajícího vojevůdce Traiana, který se později stal jeho nástupcem, ač měl sám příbuzných mnoho.
Traianus, Marcus Ulpius (98-117)
Za vlády Traiana dosáhla římská říše svého největšího rozsahu. Traianus k ní připojil tyto provincie: Dácii, Arábii, Arménii, Mezopotámii a Asýrii. V dalších výbojích mu bránila nutnost potlačení vzpoury v Přední Asii.
Velkou měrou se zasloužil o zlepšení možností komunikace mezi všemi částmi římské říše a zlepšil jejich plynulé zásobování. Zlepšil taktéž systém péče o chudé, o vdovy a sirotky.
Traianus zemřel na onemocnění při cestě domů z bojovných výbojů v Parthii a Indii.

Hadrianus, Publius Aelius (117-138)
Měl španělský původ. Byl kulturně založen, rád cestoval a obdivoval přírodu. Prohlašoval svůj post císaře římského za službu státu. Zanechal dobývačné politiky a spíše než na získávání nových území se soustředil na strážení římských hranic. Aby poznal potřeby svého lidu, navštívil postupně všechny provincie. Vybudoval promyšlenou úřednickou správu říše, takže skvěle vyškolení úředníci a náležitě “výkonní” právníci Hadrianovi pomáhali říši spravovat přinejmenším stejně dobře jako armáda.
Hadrianus ctil řeckou vzdělanost a nechal proto v Athénách vystavět několik krásných budov. V Římě si nechal vystavět mausoleum, kterému se dnes říká Andělský hrad. Sám přebýval ve vile v letovisku Tiburu (dnešní Tivoli).
Během Hadrianovy vlády se vyskytl konflikt ve východní Asii, kde chtěl Hadrianus na troskách jeruzalémského chrámu (rozbořeného Titem) vystavět ubytování (v podstatě kasárna) pro vysloužilé vojáky. To vzbudilo revoltu mezi Židy. Povstání se podařilo potlačit až po třech letech.
Hadrianus byl činný i v literatuře. Napsal svůj vlastní životopis. Protože ctil řeckou literaturu, jeho básnická tvorba byla podobná básním řeckých autorů.
Za svého nástupce Hadrianus určil adoptovaného syna Tita Aurelia Antonina, zvaného Pius.
Antoninus Pius (138-161)
Pocházel z gallské senátorské rodiny. Z pozdějšího pohledu se doba vlády Pia zdála být nejkrásnější epochou celé římské říše.
Antoninus zakázal pronásledování křesťanů (odtud Pius – zbožný) a v duchu křesťanské charity se věnoval péči o děti chudých.

S koncem vlády Antonina Pia končí období rozkvětu římské říše. Řím později vzdoruje čím dál horším tlakům v podobě nájezdů sousedních národů a nakonec se bojuje o samotnou existenci státu.

Závěr

Mé předpovědi z úvodu se vyplnily. Skutečně, každý z panovníků starého Říma byl zajímavou osobností, o které je radost psát. Ne všichni z císařů byli schopní nést v římě obrovské moci, kterou vláda říši římské poskytovala. Na myslích mnoha z nich, jako například na psychice úchylného Caliguly, se stinná stránka moci podepsala a vyžádala si krutou daň – ztrátu vlastní osobnosti.
V této práci jsem se věnovala jen patnácti z 121 panovníků (v příštím ročníku mohu pokračovat).

Hodnocení referátu Panovníci antického Říma

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 308×
  2470 slov

Komentáře k referátu Panovníci antického Říma