Pernštejn

Úvod

Rád jezdívám v létě na Českomoravskou vysočinu. Líbí se mi tento kraj, zvedající se kopce, lesy, malebná údolí. Častokrát jsme projížděli kolem hradu "PERNŠTEJN", který se nachází asi 9 km jihovýchodně od Bystřice nad Pernštejnem. Hrad jsem navštívil s rodiči před několika lety. Bylo to moje prvé setkání se "středověkem". A teď, po čase, využívám této příležitosti, abych Vás i sebe seznámil podrobněji s jeho historií.
Ještě než začnu, chtěl bych uvést několik zeměpisných údajů. Hrad se nachází v oblasti starého moravského kraje, která se v podstatě shoduje s dnešním Jihomoravským krajem. Na západě ji ohraničuje již zmíněná Českomoravská vrchovina, která se vyznačuje drsnějšími klimatickými podmínkami. Stavitelé a majitelé hradu se museli potýkat i s tímto problémem při uspokojování stále se zvyšujících nároků na pohodlí.
Hrad musel plnit ale i strategické poslání. Jak se jim to dařilo, pojďme se nyní přesvědčit sami.

Historie hradu Pernštejn

Pernštejn se zachoval dodnes jakoby zázrakem ve své neporušené gotickorenesanční podobě tak, jak jej dostavěli v první polovině 16. století Pernštejnové, tehdy nejbohatší a nejmocnější panský rod Českého království. S architektonickou zachovalostí hradu však bohužel kontrastuje stav pernštejnských písemností . Nenávratně zmizely truhlice, ve kterých byly na hradě uschovány důležité dokumenty i kronika rodu, kterou znal ještě Jungmann. Teprve v 19. století byly vandalsky zničeny při skartacích spisovny pernštejnských statků i rodinné písemnosti, uložené dosud v Pardubicích. Historie hradu i jeho obyvatel je zašifrována do žalostně neúplných a zlomkovitých údajů a je komplikována i tím, že k nejstarším dějinám rodu připojil několik vlastních listin vydavatel Moravského kodexu a falzátor Antonín Boček, jeden z prvních rodopisců Pernštejnů.
O počátcích pernštejnského hradu i rodu se zachovala pověst, kterou koncem 16. století zaznamenal, zpracoval a v r. 1593 vydal v Zrcadle slavného markrabství moravského Bartoloměj Paprocký z Hlohol.
Tato erbovní pověst má lidový ráz. Mohla vzniknout v okolí Pernštejna a byla jeho pány přijata. O historických počátcích hradu a Pernštejnů ovšem mnoho neříká a Paprockého etymologický výklad názvu hradu od ,,Prstana‘‘, je vymyšlen. S největší pravděpodobností jde o odvozeninu z německého slova ,,Barënstein,‘‘ tj. ,,Medvědí hrad.‘‘ K tomuto etymologickému výkladu vedou i názvy potoka Nedvědičky a městečka Nedvědice.
Architektonický rozbor hradu ukazuje, že jeho počátky lze datovat do 13. st. Byl tehdy postaven jako typický ostrožní hrad na místě, které jedinečně vyhovovalo svému účelu: ze tří stran je chráněn příkrým skalnatým ostrohem (skála prostupuje stavbu hradu až do druhého poschodí), přístupným jen ze severní strany po hřebeni, jenž se ke svému zakončení a k místu hradu mírně zvyšuje a mohl být snadno přehrazen příkopy a chráněn soustavou opevnění. A jako by se příroda úmyslně postarala i o další podmínku nedobytnosti hradu: na místě pro stavbu nejpříhodnějším je ve skále jezírko s nevysychajícím pramenem (dne je zastavěno hradními budovami a sestupuje se k němu z vnitřního hradního nádvoří). Zde bylo postaveno jádro hradu: okrouhlá věž, hradní palác a nádvoří chráněné hradbami. Tyto partie byly zcela překryty pozdějšími přístavbami, jen vysoká věž Barborka vyčnívá dodnes nad komplexem hradních budov.
Kdo postavil jádro hradu a dal mu jméno, nevíme. Počátky Pernštejnů a jejich genealogie je až do konce 13. století nejasná a vlivem Bočkovských falz ji historikové namnoze jen zkomplikovali. Za prvního předka Pernštejnů, historicky bezpečně doloženého, se pokládá Štěpán z Medlova, významná osobnost Moravy na počátku 13. st. Byl velmožem a služebníkem markraběte Jindřicha Vladislava a Přemysla Otakara I., purkrabím na hradě Děvičkách, zakladatelem doubravnického kláštera a svědkem na několika listinách. Snad to byl on, kdo přenesl těžiště rodového majetku z jižní Moravy na svahy Vysočiny. Nasvědčuje tomu fundace kláštera, která v této době nebyla jen výrazem zakladatelovy zbožnosti, ale upevňovala i jeho majetková práva a přispívala k lepšímu využití fundátorových pozemků. Právě ve 13. st. se vytvářejí nové základy panské moci: rozsáhlý pozemkový majetek nezávislý na službě panovníkovi a na jeho přízni, s poddanskými vesnicemi a pevnými hrady. Několik nejvýznamnějších moravských panských rodů si budovalo svá dominia právě v jihovýchodní oblasti Českomoravské vysočiny: Pernštejnové, páni z Lomnice, z Kunštátu a z Boskovic. Sem nezasahoval příliš panovníkův vliv, bylo zde dostatek půdy pro kolonizaci, lesů pro lovy, míst pro stavbu hradů a vládlo zde soukromé právo. Pernštejnům se zde dařilo stejně jako jejich sousedům, s nimiž vstupovali do příbuzenských svazků. Mladší synové a dcery, kterým se nedostalo urozených nevěst nebo ženichů, vstupovali do klášterů a do církevních služeb, a upevňovali tak spojení církevního a panského majetku. Štěpánův syn Vojtěch (v listinách jsou o něm zmínky v l. 1228 - 1256) se stal proboštem doubravnického kláštera a významným církevním hodnostářem. Vojtěch a jeho bratři Štěpán a Jimram se v polovině 13. st. se psali stále ještě z Medlova. Teprve v r. 1285 vystupuje v listině olomouckého biskupa Dětřicha pro kostel v Olší, náležející doubravnickému klášteru, Stephanus de Perenstein, patrně vnuk Štěpána z Medlova. Jsme tedy u data, kdy byl hrad již postaven a kdy se po něm začaly nazývat jeho majitelé. Koncem 13. st. se rod pánů z Medlova silně rozrostl. V listinách vystupuje 5 bratrů (Filip, Jimram, Štěpán, Bohuslav, Havel), z nichž někteří se nazývají z Medlova, jiní z Pernštejna nebo se tyto přídomky střídají. Nevíme přesně, jak se vyvíjeli jejich rodové a vlastnické vztahy v této době, ale je zřejmé, že Pernštejn se stal hlavním hradem a jádrem rodového majetku. Přídomek z Medlova ve 14. st. mizí a vedlejší větev Pernštejnů, nazvaná podle Jakubova, nedosáhla většího významu. Jimram vydal v r. 1297 na Pernštejně první známou listinu.
Z bouřlivých let po vymření Přemyslovců (1306) a z doby vlády Jana Lucemburského (1310 - 1346) nemáme o Pernštejnech a jeho pánech mnoho zpráv, i když lze předpokládat, že patřili mezi ty pány, o kterých Karel IV. napsal, že ,,se staly většinou tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království mezi sebe rozdělili‘‘. Ani klidnější doba vlády Karla IV. a jeho bratra markraběte Jana Jindřicha nemohla zastavit vzestup panské velmoci. Probíhal však v této době ,,legální cestou‘‘, podle práva, a šlechtě vyrůstali mocní soupeři v městech a v církvi. Z prvních dvou třetin 14. st. známe jen jména Pernštejnů. Víme, že se účastnili veřejného života na sněmech a v úřadech, dále rozšiřovali svůj majetek a že některé členky pernštejnského rodu byly abatyše doubravnického kláštera. Hrad se v této době asi příliš neměnil; jeho velká doba přišla teprve v poslední čtvrtině 14. a během 15. století.
Po smrti markraběte Jana Jindřicha (1375) dochází na Moravě k velkým sporům mezi jeho syny, markrabaty Joštem a Prokopem. V čele pernštejnského rodu a pánem hradu je v této době Vilém I. Byl ideálním hrdinou své doby, který ve službách markraběte nebo na vlastní pěst bojuje, loupí, zmocňuje se statků a úřadů, buduje rozsáhlé panství, ale také stavovský stát: politika, loupež a boj splývají vjedno a vyžadují schopnosti ke všemu.
Pernštejnové vstoupili se svým hradem a vojskem do služeb Joštových a patřili po dlouhá léta k oporám jeho strany. Pernštejnská posádka nebojovala jen za politické zájmy svých pánů, ale přepadávala kupce téměř na všech cestách Moravy. Sloužili v ní drobní rytíři z okolí Pernštejna jako nižší velitelé, poddaní z pernštejnských vesnic i profesionální lapkové. Vilém byl starostou znojemského hradu, komorníkem olomouckého i brněnského soudu a dvakrát zemským hejtmanem. V této funkci vedl moravské pány v r. 1421 na čáslavský sněm. Zahájil vzestup rodu k nejvyšším společenským a politickým cílům.
Vilémovi synové Bavor a Jan se stali stoupenci husitství. Bavor bojoval proti křižákům ve slavných bitvách u Ústí a u Tachova a Jan, který byl hlavou rodu v polovině 15. století, byl jednou z hlavních opor husitství a vlády Jiřího z Poděbrad na Moravě. Do řad husitů nebyli páni vedeni Husovými revolučními myšlenkami, ale touhou po církevním majetku a politickými úvahami. Opět zastával zemské úřady a za vlády Vladislava Jagellonského byl jedním ze čtyř ředitelů země. Dosavadní pernštejnské panství rozšířil sňatkem s Bohunkou z Lomnice a koupí dalších statků (Křižanov, Bystřice, Skály, Mitrov).
V 15. - 17. století vojensko politický význam hradu vyvrcholil. Pernštejn je v této době nejen centrem rozsáhlého panství s desítkami vesnic, s městečky a tvrzemi, ale i pevností, jež má důležitou úlohu v bojích o Moravu a Brno. Této úloze hradu odpovídá i další etapa v jeho budování. K původnímu jádru hradu přibývá nyní především důmyslný systém opevnění, které chrání již celý ostroh. Kolem hradu byly vyhloubeny příkopy a postaveny hradby s novými věžemi v úhlech hradeb i uvnitř hradního areálu. Vyrostla pro Pernštejn typická čtyřhranná věž, umístěná mimo hradní budovy a spojené s nimi původně dvěma dřevěnými mosty, jež měla zajistit poslední možnost obrany a ústupu v případě dobytí jádra hradu. Hlavní systém opevnění se rozrůstal směrem na sever, proti jedině možnému směru útoku. Hrad byl dokonale chráněn hradbami a několika příkopy s padacími mosty. I kdyby se byl nepřítel dostal přes další příkop do samotného prostoru hradu, stál by před problémem dobývat jediný úzký vchod, umístěný vysoko nad zemí, k němuž vedla původně dřevená rampa zakončená padacím mostem. A pak by musel pronikat do prostorů hradu labyrintem úzkých chodeb a schodišť, kde nemohli projít ani dva zbrojnoši vedle sebe. Před zavedením účinné granátové střelby byl hrad nedobytný.
Ale ještě jednou se podoba hradu změnila, a to koncem 15. a v první polovině 16. st. Z pevnosti se stal symbol velkolepého rozmachu moci a bohatství pernštejnského rodu v této době. Přestavbu zahájil Janův syn Vilém II.
Vilém II. žil v době přeměny středověku v renesanci a převedl svůj rod do nové epochy s jedinečným úspěchem. Tak jako jeho děd Vilém I. dovedl těžit ze zmatků a válek, tak i Vilém II. dovedl využít poměrného klidu svým ,,ekonomickým‘‘ smyslem k přímo fantastickému vzestupu rodového majetku, který nemá ve své době obdoby. Ve své závěti odkazoval dědicům nejbohatší moravská a česká panství, která trojnásobně převyšovala dosud největší majetek rožmberský. Vilém II. dosáhl tohoto zázračného rozmachu obratnou kombinací hospodářských a finančních schopností a politického vlivu. Byl považován za průkopníka šlechtického podnikání, zejména rybníkářství, dolování a obchodování, a za bankéře krále a jiných šlechticů. Svou politickou dráhu zahájil sice ve službách uherského krále Matyáše Korvína, ale brzy přešel k Jagelloncům a zasloužil se osobně o jejich zvolení na uherský trůn. Za půjčky a politické služby byl odměňován vysokými úřady a zástavami královských a církevních statků. Jeho politická dráha vyvrcholila důležitým úřadem nejvyššího hofmistra Českého království, který chtěl udržet pro svůj rod. Pro konec 15. a počátek 16. století je Vilém II. z Pernštejna pro vnitřní české dějiny téměř důležitější osobou, než byli jagellonští králové; dovedl se obratně pohybovat v rozporech mezi šlechtou, králem a městy, balancoval mezi různými skupinami a snažil se řešit spory kompromisem. Přičítá se mu zásluha o podepsání svatováclavské smlouvy z r. 1517, která řešila spory šlechty a měst, jež hrozily vyústit v občanskou válku. Přál na svých statcích katolíkům, utrakvistům i českým bratrům a odmítal náboženské hašteření. Soudil, že věroučné spory má rozhodnout bůh. Ke stáří u něho sílil pocit odpovědnosti za osudy země a ve svých listech se projevuje jako patriarchální a morální soudce české společnosti. Usiloval o udržení jednoty království proti separatistickým snahám Moravanů, varoval před pronikáním cizinců a před úpadkem mravů. Vyslovoval se pro pořádek, právo a pro posílení královské moci, kterou sám kdysi rozkládal. Palacký pokládá Viléma II. z Pernštejna za jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin a jeho politickou činnost přirovnává ke Karlu IV.
Vilémův syn Vojtěch (1490 - 1534) zdědil českou část statků a úřad nejvyššího hofmistra, Jan část Moravskou; po Vojtěchově smrti se v jeho rukou pernštejnský majetek opět spojil. Po vymření Jagellonců se vyskytl názor, že českým králem by mohl být zvolen Vojtěch z Pernštejna. I to dokumentuje význam rodu v první polovině 16. století.
Jan z Pernštejna dovedl udržet zděděný majetek a byl nazýván ,,Bohatý´´. Zastával opět vysoké úřady na Moravě a třikrát byl zemským hejtmanem. Měl dobrý vztah k Ferdinandu Habsburskému, ale vystoupil proti jeho centralistickým a protireformačním snahám smělým listem, žádajícím zemské a náboženské svobody. Byl přívržencem luterství a defenzorem konzistoře podobojí, ale svoboda náboženství trvala na jeho panství dále. Ke konci jeho života se však už začaly projevovat první příznaky krize pernštejnského majetku.
Vilém II. sice přestal bydlet na Pernštejně, pokud nebyl u dvora, pobýval hlavně v Pardubicích, jež se staly ,,hlavním pernštejnským městem´´, ale na Pernštejn nezapomněl. A tak hrad nestihl osud mnoha jiných středověkých panských sídel - zpustnutí a ruiny. Zahájil naopak jeho přestavbu na reprezentační sídlo a ve své závěti poručil dědicům, aby na troskách doubravnického kláštera vystavěli kostel, kde si přál být pochován. Vilém II. a Jan rozšířili hrad o nové reprezentační sály a tam, kde nebylo možno posunout zdivo, byly do něho zasazovány krakorce a na nich zbudovány arkýře, takže hrad má ve vyšších poschodích větší plochu než v přízemí. Vstupní prostor byl překlenut smělou a krásnou diamantovou klenbou a někdejší věžní kobky se změnily v obytné místnosti. Hrad měl části vymezené posádce, úřednictvu a pánům, pokud zde pobývali. Renesanční styl, který i na Pernštejn přinesli patrně Italové, se prosazoval v prostorovém pojetí nových sálů a v kamenických pracích na ostění oken a portálů. Materiál k těmto náročným pracím poskytoval výborný bílý nedvědický mramor. Ten byl základním stavebním materiálem i pro stavbu doubravnického kostela a pernštejnské hrobky. Zásluhou Jana z Pernštejna, který splnil poslední vůli otcovu, zde vznikl jeden z našich nejpozoruhodnějších kostelů pozdní gotiky. Náhrobní kameny Viléma II. a Jana jsou dnes zasazeny do chrámové zdi.
Při restaurátorských pracích posledních let byly na Pernštejně odkryty pod omítkami chodeb a některých místností desítky nápisů a kreseb, datovaných a datovatelných většinou do poloviny 16. st. Jsou zajímavým dokladem o životě na hradě a o kulturním profilu doby. Jsou zde nápisy české, německé i latinské psané řemeslnými písaři i prosté nápisy na zdi. Obsahují citáty z bible, z antických autorů, památníkové záznamy i projevy vojácké vulgarity. Nechybí ani astrologická znamení. To svědčí o humanistickém vzdělání hradu a o tom, že hrad byl v době svého největšího rozkvětu domovem sociálně i nacionálně pestré společnosti.
Po Janově smrti v r. 1548 si ostatky rozdělili jeho tři synové. Nastal nezadržitelný rozklad rodového majetku. Jaroslav promarnil svého během krátkého života téměř celý svůj díl. Vojtěch držel Pernštejn do své smrti v r. 1561 a zapsal se do náboženských dějin jako stoupenec luterství a autor polemického spisu proti českým bratřím. Nejvíce proslul třetí Janův syn, Vratislav, nazývaný podle způsobu svého života ,,Nádherný‘‘. Sloužil třem císařům (Ferdinandu I., Maxmiliánu II. a Rudolfu II.) a v r. 1567 se stal nejvyšším kancléřem království českého, první politickou osobností země. Vratislav se pohyboval většinou ve svých palácích v Praze a Vídni, kde vydržoval více než padesátičlenný ,,dvůr‘‘ a kde se scházela pestrá kosmopolitní společnost. V císařských službách, kde se stýkaly nitky evropské politiky, zejména zápasu mezi reformací a protireformací, byl získán pro katolickou věc a oženil se s členkou rodiny španělských grandů Marií Manriquez de Lara. Španělský král Filip II. byl jeho příznivcem a udělil mu Řád zlatého rouna. Katolickou horlivost Vratislava a jeho manželky pocítili i poddaní pernštejnského panství, kde začala protireformace již dávno před Bílou horou. Vratislav byl příznivcem umění, kupoval obrazy a budoval knihovny a parky, ale společenský i kulturní lesk jen zastíral hlubokou krizi rodového majetku, jež se projevovala obrovským zadlužením. Vratislav se sice pokoušel o hospodaření, na Pernštejnsku například oživil těžbu rud, ale hlavní starostí jeho agentů bylo opatřování půjček, a to i od vlastních poddaných. Pokud žil, udržovalo jeho postavení věřitele na uzdě. Musel však prodávat celá panství a nepomohlo ani to, že císař převedl 100 000 zl. dluhů na komoru. Po Vratislavově smrti v r. 1582 nastala katastrofa: věřitelé vypovídali úvěr a dědicové si museli vypůjčit na černé sukno, jímž byl v době smutku zahalen pražský pernštejnský palác.
Pak následuje již jen agónie nejslavnějšího moravského rodu: z 20 dětí, které zplodil Vratislav s Marií Manriquez de Lara, přežili otce jen 2 synové a 5 dcer. Z těchto dcer vynikla první dáma království, Polyxena, manželka Viléma z Rožmberka a pak Zdeňka z Lobkovic. Mladší z bratrů, Maxmilián, byl duchovním a Jan zdědil sice majetek, ale především dluhy. Musel rozprodat téměř všechna panství a vstoupit do vojenských služeb. V r. 1596 prodal i hrad Pernštejn a rod dožíval v Litomyšli. Jan měl se svou příbuznou z rodu Lara několik dětí, z nichž Vratislav Eusebius pokoušel štěstí za třicetileté války v císařských vojenských službách, ale v r. 1631 padl jako poslední mužský potomek pernštejnského rodu v Šarvátce ze Švédy. Jeho sestra Eusebie, poslední členka rodu, zdědila Litomyšl a zemřela zde v roce 1646.
Koncem 16. a počátkem 17. st. se na Pernštejně vystřídalo několik majitelů: od Jana z Pernštejna koupil panství za 40 000 zl. Pavel Katharýn z Katharu, písař Markrabství moravského. V r. 1604 přešlo panství do vlastnictví Adama Lva Licka z Rýzmburka. Jeho manželka Estera převedla pak majetek druhým sňatkem do rodiny Lichtenštejnů – Kastelkornů.
Nedobytnost hradu se naposledy osvědčila v době třicetileté války, zejména při dobývání Brna Švédy v r. 1645, kdy hradní posádka, jíž velel Mikuláš Fleškyn z Aurespachu, spolupracovala s obleženým městem. Švédové hrad marně obléhali a jejich dělostřelba poškodila jen část horního patra. Ve válkách byl hrad bezpečným útočištěm okolního obyvatelstva a jeho majetku a od poloviny 17. do poloviny 18. st. byl vyhlášen zemskou pevností. V r. 1710 koupil Pernštejnské panství František ze Stockhammeru a v držení tohoto rodu byl hrad až do r. 1793.
V 17. a 18. st. se stavební ráz hradu nezměnil. Z této doby se uchovaly jen některé vnitřní úpravy, štuková výzdoba rytířského sálu z doby kolem r. 1700 nebo rokokové malby v ložnici a v čínském salónku, vzniklé v 60. letech 18. st. Kolem hradu byly vystavěny hospodářské a správní budovy; nová barokní kaple s freskami F. Ř. J. Ecksteina, provedenými v r. 1716, nahradila starší hradní kapli, jejíž umístění není známo. Noví majitelé dali vytesat nad některými portály své erby a pokračovali v budování parku, který založil na severozápadních svazích hradního ostrohu zřejmě Vratislav z Pernštejna. Park byl empírově upraven a jsou v něm umístěny plastiky Ondřeje Schweigla. Východně od barbakánu upoutává pozornost staletý tis, k němuž se váže pověst o založení hradu.
Od Stockhammerů koupil hrad Ignác Schröffel z Mannsberka. Sňatkem a přikoupením přešel hrad spolu s panstvím v r. 1818 do vlastnictví rodiny Mitrovských z Nemyšle, v jejichž vlastnictví zůstal až do roku 1945. V polovině 19. st. patřili Mytrovští k moravské patriotické šlechtě a měli k hradu dobrý vztah, i když na něm nebydleli. Provedli řadu stavebních i interiérových úprav, jako například portálu říšského sálu po r. 1828; Vladimír Mitrovský spolu s Janem Nepomukem Mitrovským zde vybudovali knihovnu, pro níž získávali knihovny ze zrušených klášterů a již doplnili literaturou své doby, francouzskou a německou beletrií, vlastivědnými i literárními moraviky, ornitologií a cestopisy; během 19. st. vzrostl počet knih na 6188 děl o 13 576 svazcích (1 prvotisk a 36 rukopisů), se sbírkou rytin, fotografií a 2320 kreseb. Mitrovští rovněž zachránili hrad před úpravami navrženými Augustem Prokopem, kterými měl Pernštejn získat romantizující vzhled.
Dnes je hrad majetkem státu. Statní památková péče zpřístupnila tuto jedinečnou stavební památku naší národní minulosti, která je dokladem, jak kdysi vypadalo sídlo předních velmožů země.

Pověst o založení hradu

Je to už moc dávno, když stará dřevěná tvrz shořela a bylo třeba postavit hrad kamenný. Jako místo pro stavbu byl vybrán strmý vrch. Nahoru bylo potřeba vynést hromady kamení a při té těžké práci se mnoho poddaných zmrzačilo. V tomto shonu okolo stavby se tu zastavil cizinec. Chvíli se díval na příkrou skálu a potom povídá: "Obešel jsem kus světa, viděl jsem všelijaké divy, a proto nevěřím, že na této skále postavíte hrad." Tu ho slyšeli stavitelé a takto mu odpověděli: "Nestavíme hrad z tvé víry, ale z kamene." Tato slova pocestného velice urazila. Zahrozil svou holí, která ho na jeho cestách věrně doprovázela a zvolal: "Tuto suchou hůl vrazím do země, jestli se zazelená, uvěřím, že hrad postavíte." Udělal, jak řekl a zmizel. S rostoucí stavbou pučela a zelenala se i hůl. Byla kdysi ulomena z tisu a dělníci ji při své práci sledovali. Začali si sílícího tisu vážit, jako dobrého znamení, že se stavba podaří. A když hůl vyrostla v statný strom, byla i stavba u konce. Pán hradu jej nazval Pernštejnem a jeho rod se začal nazývat pány z Pernštejnu. Říká se, že život tisu byl nějak tajemně spojen s osudem hradu. Prý, když bude žít tis, bude i hrad stát. Jednou bouře ulomila špici stromu a v té samé době se zřítila klenba v hradní síni. Hradní páni se proto o tis starali a dali kolem něj postavit dřevěný plot.

Závěr

Nejprve jsem si myslel, že opíši nějaký text z knihy a tím to pro mne skončí. Myslel jsem si, že to bude nuda a ztráta času. Mýlil jsem se. Něco mi to dalo. Čím dál tím více mne při psaní této práce začal zajímat osud celého hradu a jeho majitelů.
O dokonalosti tohoto hradu mne přesvědčila hlavně jeho nedobytnost a ohromnost. Hrad byl velmi důležitým opěrným Moravy a Brna a sehrál důležitou roli například v bitvě se Švédy za třicetileté války. Myslel jsem si, že je to další z mnoha jiných obyčejných hradů. Pernštejn byl důležitý a je škoda, že se na něj tak trochu zapomíná.
Jeho majitelé byli známí a uctívaní jako nejbohatší Moravský rod. Ve své době byli mocnější a bohatší než český král. Bohužel, díky nešetrnému zacházení s rodovým majetkem se hrad dostal do rukou jiných majitelů. Ale ti s Pernštejnem vždy zacházeli s úctou a nenechali ho zchátrat.
Hrad Pernštejn stojí již 700 let a věřím, že bude stát ještě dlouho. Byla by to škoda přijít o tak vzácnou památku. Pernštejn je ukázkou doby, která již dávno minula. Bylo mne potěšením seznámit sebe i Vás s tímto krásným a majestátným hradem.

Hodnocení referátu Pernštejn

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  3. září 2007
  2 687×
  3554 slov

Komentáře k referátu Pernštejn