Vznik a obsah československé ústavy za 1. republiky

Před rokem 1918 žila převážná část Čechů a Slováků uprostřed mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie. V 19. a na počátku 20. Století směřovala česká politika k federaci Rakouska-Uherska a žádala samostatný stát v rámci monarchie. Čeští politici si zároveň velmi dobře uvědomovali, že vznik autonomního státu si vyžaduje určité předpoklady. Během sto let vybudovali zralou, sociálně vyspělou společnost moderního typu. Zásluhou vzdělání se v českých zemích vytvořila občanská společnost uvědomující si, že člověk zde není jen pro sebe, ale i pro okolí.
Všechna politická snaha o samostatnost však ztroskotala. Dosáhlo se jen „drobečků“ (např. r. 1882 rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na univerzitu českou a německou), které byly důležité, ale nedostačovaly k dosažení samostatnosti.
Problém spočíval v opozičním postavení českých politiků ve Vídeňské říšské radě a především v tom, že ze strany Rakouska-Uherska a samotného císaře neplynula žádná ochota a snaha monarchii reformovat, v což zpočátku věřil i Masaryk.
Zatímco říjen 1918 byl pro Čechy obnovou státnosti, pro Slováky nikoliv. Slováci nikdy předtím samostatnost nepoznali. Jelikož byla ohrožena jejich budoucí existence (maďarizace), hledali alternativu pro další vývoj. Tou alternativou se stalo Československo.
Na Slovensku byla totiž situace před r. 1918 mnohem horší než v Čechách. Slovensko mělo slabé, respektive žádné politické postavení. Existovalo zde pouze 300 škol, nebyla zde však žádná střední nebo vysoká škola, a tak studenti ze Slovenska odcházeli na univerzity do Čech. Chyběl zde mateřský jazyk, který mohl jen velmi těžce vzniknout pod obrovskou maďarizací ze strany Uherska.
Zlom nastal vypuknutím 1. Světové války. Zde můžeme hledat faktory vedoucí ke vzniku Československa. Je nutné říci, že válka byla dílem Rakousko-Uherska, že válku nevyvolala hospodářská nouze, ale ideologie a snaha vytvořit německou střední Evropu. Československo se stalo obrannou ideou proti tomu. Mnoho významných osobností našeho národa odešlo do zahraničí (Masaryk, Beneš aj.), kde připravovaly se vším rizikem vnější a zároveň vnitřní podmínky (organizace domácího odboje např. Maffie). Hledali podporu pro vznik nového státu především u mocností jako Francie, Británie a USA, o čemž např. svědčí Washingtonská deklarace z 18. 10. 1918 podepsaná prezidentem Spojených států Wilsonem a naším T. G. Masarykem, která potvrzovala podporu USA pro vznik Československa.
Samostatné Československo nakonec vzniklo (de iwie) 28. října 1918. Jeho počáteční existence (stejně jako jeho vznik) nebyla nijak samozřejmá a jednoduchá.
Československá republika se musela v samém počátku vypořádat především se dvěma problémy. Prvním z nich byl v roce 1919 vpád maďarské rudé armády (proletáři) na Slovensko a vytvoření republiky RAD. Tím druhým problémem byl ilegální stát Deutsch Böhmen, který vytvořili rakouští Němci. Proto se republika musela budovat centralisticky.
Tento úvod považujeme za nutný, neboť v něm jsou zachyceny základní faktory vedoucí ke vzniku samostatného Československa. Rovněž jsou zde stručně popsány těžkosti, s kterými se nový stát uprostřed Evropy musel potýkat bezprostředně po skončení 1. světové války. Tyto skutečnosti měly pochopitelně nemalý vliv i na sepisování zatímní a později definitivní ústavy.

Vytvoření zatímní ústavy
Národní výbor československý se prohlásil prvním zákonem, jenž dostal příznačné jméno „zákon ze dne 28. Října o zřízení samostatného státu československého“, za nejvyšší orgán státu. Rovněž rozhodl o prozatímní platnosti veškerých zemských a říšských zákonů a nařízení. Důvod je prostý. Země se ocitla v revoluční, neklidné době a bylo tudíž v zájmu všech udržet jistý právní řád a pravidla.
Národní výbor nebyl volen, nýbrž sestaven podle výsledků voleb z roku 1911. Jeho plénum se stalo nejvyšším zákonodárným sborem státu a jeho předsednictvo prozatímní vládou.
Vláda Národního výboru byla sice provizóriem, avšak velmi důležitým.
Jeho plénum vydalo 17 dekretů (s platností zákonů ) zásadní povahy – opět z důvodu vytvoření určitého řádu. Tyto dekrety stanovovaly např. strukturu vlády, organizaci soudů, zrušili válečné zábory jmění „pro činy velezrádné“ stejně jako Aneuské císařovy patenty z roku 1913.
Nejvíce sporů se však vyskytovalo kolem nejdůležitějšího zákona státu, zatímní ústavy.
Musela být připravena za 5 dní, což se samozřejmě promítlo do její dokonalosti. Je nutné ale dodat, že se počítalo s její platností jen na několik měsíců.
Jejím autorem se stal sociální demokrat Alfréd Meissner. Ústava obnášela 21 paragrafů a přijata byla 13. listopadu 1918. Toho dne se nejvyšším zákonodárným orgánem stalo jednokomorové Národní shromáždění, většinou nazývané Revoluční. Mělo 256 členů a vzniklo rozšířením Národního výboru. Pro nespokojenost Slováků s jejich zastoupením v Revolučním národním shromáždění, došlo 11. Března 1919 ke změně ústavy, počet poslanců byl zvýšen na 270 a nová místa vesměs přidělena Slovákům. Němci spoluúčast na řízení státu odmítli.
Velikou moc na sebe strhla nejvyšší vedení politických stran. Jen toto vedení, a nikdo jiný, jmenovalo poslance. Ústava přiřkla Revolučnímu národnímu shromáždění nemalé pravomoci: jmenovalo a odvolávalo 17 člennou vládu a kontrolovalo ji. Jejím jmenování provedlo na základě dohody s emigrací také sjednocení vlády domácí a zahraniční. V čele první vlády stanul vůdce státoprávní demokracie K. Kramář.
Podlé této ústavy měl prezident jen reprezentativní poslání a vůči parlamentu a vládě neměl prakticky žádné pravomoci. Masaryk musel dokonce vyzvat poslance, aby si přišli poslechnout jeho první poselství na Hrad, neboť se rozvinul názor, že: „…Masaryk může přijít do sněmovny jen aby tam složil slib, ale mluvit tam že nemůže, nemá-li být ústava porušena.“ (F. Peroutka, Budování státu, I, str. 163)
Není taky divu, že Masaryk usiloval od počátku o zvětšení prezidentských pravomocí. Provedla je 23. 5. 1919 ústavní novela, jež posílila zároveň práva výkonné státní moci vůbec.
Prezident mohl nyní jmenovat vládu jako celek i ministry pro jednotlivé resorty, mohl vládu rozpouštět, v případě potřeby ji předsedat, vyžadovat zprávy a zvát k jednání jak jednotlivé ministry, tak i celou vládu. Prezident se stal fakticky hlavou výkonné státní moci.
Pro leckoho může být překvapením, že ústava ustanovila explicitně republikánskou formu státu, byť ji projevila nepřímo, když mluvila o „prezidentu republiky“ či vyhlašování rozsudků „jménem republiky“.
Trvání Revolučního národního shromáždění nebylo omezeno časově. Ústava neurčovala žádné datum, dokdy musí být volby vykonány. Vše bylo v rukou politických stran. Ty však počítaly s opatřeními danými zatímní ústavou skutečně jen pro přechodné období, než se situace trochu stabilizuje.
Ferdinand Peroutka v Budování státu píše: „Důvod průtahů byl národní zájem: československá politika ocitla se proti prudké opozici německé a neodvážila se zříci diktatury 270 mužů dříve, dokud neprovedla zjištění toho, co pokládala za nezbytné, má-li československému národu úloha státního národa být zabezpečena.“ (F. Peroutka, Budování státu, I, str. 169)

Ústava definitivní
Během roku 1919 se započala práce na nové, tzv. definitivní ústavě, která by odstranila diktátorské (revoluční) prvky, jenž byly obsaženy v ústavě zatímní, a vyzvedla prvky demokratické.
Přípravou definitivní ústavy se zabývaly ústavní výbor Revolučního národního shromáždění (předsedou byl tvůrce zatímní ústavy Alfred Meissner) a vláda. Hlavní slovo měla především legislativní sekce ministerstva vnitra, v jejímž čele stál profesor státního práva pražské právnické fakulty a odborný přednosta Jiří Hoetzel.
Sekce a Hoetzel předložili ústavnímu výboru návrh ústavy nejprve neoficiálně. Zvláštní podvýbor, v jehož sestavě byli: Meissner, Bouček, Hnízdek, Jar. Stránský, Karol Anton Medvecký (volněji i Weyr a Hoetzel), dostal za úkol připravit návrh do podoby, ve které by se mohla stát předmětem jednání výboru.
Podvýbor předal výsledky své práce plénu výboru 8. ledna 1920. Do jednání zasahovali i min. vnitra Ant. Švehla a prezident Masaryk.
Ústavní listina byla rozdělena na 6 hlav a 134 paragrafů a obnášela 23 stran:
Hlava první: Všeobecná ustanovení
Hlava druhá: Moc zákonodárná. Složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou sněmoven.
Hlava třetí: Moc vládní a výkonná.
Hlava čtvrtá: Moc soudcovská.
Hlava pátá: Práva a svobody jakož i povinnosti občanské. Rovnost
Hlava šestá: Ochrana menšin národních, náboženských a rasových.
(Z. Kárník, České země v éře První republiky, I, str. 99)

Ústava byla obklopena ještě soustavou 19 ústavních zákonů a zákonů s ústavou souvisejících. Patřily mezi ně 1.zákon o zřízení československého státu a zákon, kterým se uvozuje ústavní listina Československa. Právě ten obsahoval vlastní preambuli se vstupní větou: „My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zajistiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.“ (Z. Kárník, České země v éře První republiky, I, str. 100)
Zákon též prohlásil za neplatné všechny dosavadní zákony, jež nové ústavě odporovaly a stanovil, že dosavadní Národní shromáždění zůstane v činnosti do té doby, dokud se neustanoví poslanecká sněmovna a senát.
Další z těchto zákonů se týkaly:
·Volba prezidenta
·Složení a pravomoci senátu
·Voličských seznamů
·Volebního soudu
·Řádu volení poslanecké sněmovny
·Zřízení okresních a župních úřadů
·Zásad jazykového práva
·Nařízení Národního výboru československého o zřízení úřadu pro zásobování lidu
·Zákon o zřízení ministerstva pro sjednocení zákonodárství a organizace správní v ČSR

Ústavě se mělo dostat velké váhy, měla se zařadit mezi tzv. „tuhé“, neboť k jejímu doplňování či změnám bylo zapotřebí třípětinové většiny nejvyššího zákonodárného sboru. Záměrem jejích tvůrců bylo, aby se stala po vzoru USA tzv. „věčnou“ ústavou.
Ústava vycházela z klasické teorie o demokratické správě společnosti. „Proklamovala lid jako zdroj a zároveň i účel veškeré moci, člověka považovala za svobodného občana státu, nadaného rovnými právy a svobodami.“ (Z. Kárník, České země v éře První republiky, I, str. 100)
Ustanovovala zastupitelskou demokracii, ve které lid měl svoji moc uskutečňovat prostřednictvím svobodně volených zástupců. Ti tvořili nejvyšší zákonodárný sbor, Národní shromáždění. Ústava vycházela rovněž z klasického principu dělby moci, a to na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. V základním pojetí měla být ústava jen rámcová. Doplňovat a naplňovat ji měly zákony vydané v jejím duchu.
Zajímavé je sledovat, na jaké zdroje se tvůrci ústavy obraceli. Zde je stručný přehled:
·Francouzská ústava (pojetí parlamentní činnosti)
·Americká ústava (princip rozdělení moci, preambule je prakticky opsána)
·Předlitavská ústava z roku 1867 (klíčové paragrafy občanských svobod)
·Výjimečně příklady anglické, německé a švýcarské.

Struktura státní moci a pravidla jejího uplatnění
V prvé řadě ústava vycházela z ideje, že Československo je výsledkem národního osvobození a v tomto smyslu je státem národním. Nezřizovala ale žádné nacionální nadpráví jedněch občanů nad druhými. Ústavu lze charakterizovat jako principiálně parlamentární.

Moc zákonodárná
Nejvyšší zákonodárný sbor měl být dvoukomorový a jako jediný byl oprávněn přijímat zákony. Skládal se z poslanecké sněmovny se třemi sty členů a ze senátu se sto padesáti členy.
Podle paragrafu 54 byl zřízen 24 členný stálý výbor (16 poslanců a 8 senátorů), který mohl činit neodkladná opatření, k nimž je zapotřebí zákona v době, kdy plénum je na prázdninách, parlament je rozpuštěn apod.
Pasivní volební právo bylo stanoveno u poslanecké sněmovny na 30 let, aktivní na 21 let (tehdy věk zralosti).
U senátu byla věková hranice vyšší – pasivní právo 45 let, aktivní 26 let. Poslanecká sněmovna měla stanoveno volební období na 6 let, senát na 8 let.

Moc výkonná
Moc výkonnou utvářela vláda a parlament. Vládu jmenoval dle ústavy prezident republiky, ale parlament zdokonaloval ji a její program . Členové vlády byli zároveň členy parlamentu. Tvořili ji vesměs představitelé politických stran zastoupených v Národním shromáždění nebo také povolaní odborníci.
Vládě náleželo jako jediné právo vypsat referendum, a to v případě, pokud by její návrh zákona parlament a prezident odmítli, a ona by považovala přijetí návrhu za nutné.
Pravomoci prezidenta dosáhly značného posílení oproti ústavě zatímní. Vzorem se v této záležitosti stala francouzská ústava z roku 1875. Mezi kompetence prezidenta nyní náleželo právo jmenovat premiéra i ministry, prezident se mohl účastnit schůzí vlády a předsedat jí, mohl se účastnit jednání parlamentu a promluvit v něm, měl právo ho svolávat a odročovat, mohl udělovat milost.Volební období prezidenta činilo 7 let. Jedna osoba mohla být volena prezidentem pouze 2x po sobě (a poté znovu až po dalším volebním období).
Masarykovi však byla ústavně přiznána v této věci výjimka. Prezident nebyl volen ve většinových volbách, nýbrž parlamentem (tj. politickými stranami), a proto ho můžeme označit za hlavu parlamentního státu, nikoli vlády. Rovněž se dá říci že se z funkce prezidenta stal výrazně nejsilnější stabilizační prvek konstrukce státní moci.
Obecně bylo cílem ústavy vytvořit rovnováhu mezi oběma typy moci, mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Snažila se dosáhnout maximální stability a zároveň pružnosti systému. Také usilovala o rovnováhu mezi vládou a prezidentem.

Volby
Tvůrci ústavy přijali důsledný systém poměrných voleb založených na principu tzv. vázaných kandidátek. V praxi to znamenalo, že občan nevolil toho kterého poslance, nýbrž kandidátku té které strany. Na jedné straně to zpevňovalo skladbu nejvyšších zákonodárných orgánů, umožňovalo formování vládních koalic a opozičních bloků a utužovalo disciplínu poslanců. Na straně druhé to silně omezilo reálnou sílu voličova hlasu a zvyšovalo závislost poslance na vedení politických stran.
Tento systém však stabilizoval československý stát proti protistátním hnutím a silám všeho druhu (později maďarské iredentě, bolševizované komunistické straně, henleinovskému nacismu).

Moc soudcovská
Ústava dbala o to, aby nezávislost soudcovské moci byla uplatňována důsledně. Soudce vázal v jejich působení pouze zákon, který na druhé straně byl povinen střežit. Nikomu nebyl za svá rozhodnutí zodpovědný, měl nezávislé postavení na parlamentu i na vládě.
Mimo celou soustavu soudů byl postaven soud ústavní. Měl jediný úkol: porovnávat, zda přijaté zákony jsou s ústavou v souladu; vázán byl pouze ústavou. Věcem volebním byl příslušný soud volební. Nejvyšší správní soud kontroloval veřejnou správu.
Ústava se také zabývala otázkou decentralizace ústřední státní moci, ale jen okrajově.

Správní organizace
Správní organizací se zabýval zákon s ústavou související, o zřízení okresních a župních úřadů. Při veškeré počáteční námitky byl nakonec schválen bez problémů.
Tento zákon předpokládal správní rozdělení Československa následovným způsobem:
V Čechách mělo být zřízeno 9 žup (Praha vyňata s tím, že její status hlavního města upraví samostatný zákon), a to v Praze (pro okolí), Pardubicích, Hradci Králové, Mladé Boleslavi, České Lípě, Lounech, Karlových Varech, Plzni a Českých Budějovicích; na Moravě pět, v Brně, Jihlavě, Olomouci, Uherském Hradišti a Moravské Ostravě; ve Slezsku jedna, se sídlem v Těšíně.
Na Slovensku šest žup, se sídly v Bratislavě, Nitře, Zvolenu, Turčiánském sv. Martinu, Liptovském sv. Mikuláši a v Košicích.
Podkarpatská Rus zatím rozdělena na župy nebyla, neboť ústava předpokládala, že získá autonomii a věc bude řešit samostatně.
Institučně měly župní úřady nahradit dosavadní zemské. V jejich čele měl stát úředník, župan. Samosprávný orgán představovalo župní zastupitelstvo, volené na dobu šesti let. Na 700 000 obyvatel župy mělo být voleno 35 jeho členů, na každých dalších 20 000 vždy jeden navíc.
Z obav před hrozící maďarskou nadvládou, podali slovenští poslanci návrh, aby 1/3 poslanců byla jmenována vládou z řad odborníků.
Župní zastupitelstva měla práva dosti omezena. Byly jim z pravomoci vyňaty věci politické, právní normy kontrasignoval vždy ministr vnitra.
Jednání zastupitelstva řídil župan s nemalými pravomocemi. V čele zastupitelstva řídil župan výbor. Zákon předpokládal i možnost vytváření tří župních svazů (pro jednotlivé země).
Obdobným způsobem byly instalovány podřízené okresní úřady a jejich zastupitelstva.
Zákon v této podobě (z různých důvodů) nikoho neuspokojoval. Ostře proti němu vystupovaly zejména socialistické strany, německé obyvatelstvo, čeští nacionalisté či samotný správní byrokratický aparát. Nakonec byly župy instalovány k 30. září 1923 jen na Slovensku.
V osudech župního zřízení se zrcadlí i jedna podstatná skutečnost. Demokracie v Československu potřebovala stát unitaristický a centralistický „…, aby zvládla při zachování ustanovení a postupů parlamentní demokracie složité podmínky, ve kterých se zrodila a vyvíjela.“ (Z. Kárník, České země v éře První republiky, I, str. 104)
Definitivní konec župního zřízení v Československu nastal v roce 1927, kdy ho správní reforma navždy sprovodila ze světa.

Branný systém
Paragraf 127 ústavy pojednává o branném systému ČSR. Je však značně neurčitý. Doplňuje ho ale zákon, jehož cílem bylo vybudování kádrové (profesionální) armády, doplňované armádou záložní (povolávanou na základě všeobecné branné povinnosti).

Občanská práva
V duchu ústavy 1867 ručila nová ústava za svobodu domovní, listovní, tisku, petice, práva spolkového a jiné. Navíc uvedla, že „výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.“ S tímto souviselo i ručení titulů. Uznány byly jen tituly související s úřadem, povoláním a tituly akademické.
Soukromé vlastnictví nebylo stanoveno přímo za nedotknutelné. Ústava totiž obsahovala kompromisní větu: „Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem.“ (Z. Kárník, České země v éře První republiky, I, str. 105)
V oblasti občanských práv převzalo Československo do svého právního řádu četná zákonná opatření Předlitavska dokonce ještě z 50. Let 19. Století, mezi nimi proslulý nástroj bachovského neoabsolutismu, „Prügelpatent“ („obuškový“ patent) z r. 1854, omezující reálné uplatňování občanských práv.
Ve spolkovém a shromažďovacím právu vyslovila ústava rámcově svobody, stát převzal však jen s malými úpravami zákonodárství rakouské.
Po roce 1918 se spolkový život velmi prudce rozvinul. Hustá síť spolků pokryla prakticky zájmy všech obyvatel. Názvy spolků nesměly jen projevovat nepřátelské smýšlení oproti československému národu apod.
Spolčovací právo bylo ještě rozšířeno zaručením práva spolčovat se „ k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů.“ (Z. Kárník, České země v éře První republiky, I, str. 106)
Bylo vytvořeno ústavní právo odborových organizací.
Ústava nedopracovala zákon o politických stranách. O tom svědčí např. skutečnost, že neexistoval žádný předpis, který by stanovil podmínky vzniku politické strany. Jediná norma v této věci byla přijata až v roce 1933 (zak. Č. 201), věnovaná zastavení činnosti a rozpuštění politických stran. Vyvolala ji nutnost zakázat nacistickou stranu.
Zásadní význam při tvorbě ústavy měla otázka ochrany národních menšin. Československo mělo být státem, který dbá na ochranu národních menšin. Odpůrci této myšlenky ( Karel Kramář ) chtěli prosadit stát jako národní s plnými právy pouze vládnoucího národa československého s tím, že menšinám dají jen nevyhnutelné minimum práv.
Jedním z hlavních podkladů pro tvorbu této části ústavy byla mezinárodní smlouva o ochraně menšin ( uzavřena 10.září 1919 v Saint-Germain-en-Laye ). Tuto smlouvu byly povinny obsáhnout ve své ústavě všechny nově vzniklé státy po 1.sv.v. . Tak se nakonec stalo jen v Československu. Byla obsažena v 6. hlavě československé ústavy ( paragrafy 126-134 ). Klíčovým byl paragraf 128, který zněl: „Všichni státní občané Republiky československé jsou si před zákonem plně rovni, nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka a náboženství. Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem anebo pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání. Státní občané Republiky československé mohou užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech, týkajících se náboženství v tisku a jakýchkoli publikacích nebo veřejných shromážděních lidu.“ ( Z. Kárník, České země v éře První republiky, I, str. 108-109 ). Tato mezinárodní smlouva však napáchala více škody, než užitku. To se projevilo hlavně ve 20. letech. Umožňovala, aby Společnost národů zasahovala do suverenity státu a dávala příliš velké možnosti národním menšinám.
Dalším problémem se stalo jednání o odluce církví od státu. Až do 14.ledna 1920 bylo ve věci jasno a ústavní výbor byl jednotný. 90% obyvatel bylo sice vedeno jako katolíci, ale celkové smýšlení země bylo prohusitské. Odluka církví od státu byla považována za nutnost všemi politickými stranami. Obrat v této záležitosti přišel právě 14.ledna 1920, když z pověření vlády přišel do schůze ústavního výboru Hoetzel s návrhem nahradit větu „ Stát a církve jsou odloučeny.“ větou „ Poměr mezi státem a církvemi budiž upraven zvláštními zákony.“ Odůvodnění znělo: „Mám příkaz prohlásiti, že vláda na této stylizaci vzhledem k mocenským poměrům, které se vyskytly, musí bezpodmínečně trvati.“ ( Mocenskými poměry byly pouze poměry vnitrostátní, nejednalo se o přímý zásah z Říma. ) Nakonec byl však přijat odklad věci ( schválen demokraty i republikány ), který trvá dodnes.
Přímo bouři však rozpoutalo projednávání zákona jazykového, na který ústava přímo odkazovala, a který úzce souvisel s problémem národních menšin ( o jejich jazyk se nakonec rozpoutal největší spor ).
Stát byl na rozdíl od saintgermainské smlouvy nazýván československým a nikoli česko-slovenským. To nebylo bez významu. Nový stát byl státem unitárním ( To bylo dáno i prvními slovy ústavy, uvozujícími náš stát : „ My národ Československý ...“ ), ústava ovšem nemohla a ani nechtěla popřít, že československý národ má ve skutečnosti 2 větve : českou a slovenskou. Problém vyvstal při jednání o jazyku tohoto rozeklaného národa. Karol Medvecký prosazoval termíny „ jazyk český “ a „jazyk slovenský “. Ivan Dérer hájil obrat „jazyk český a slovenský “. Přijatá formulace se nakonec musela úplně vyhnout slovu „ jazyk “ a byla stylistickou lahůdkou ( paragraf 4 zákona ) : „ Úřady v onom území republiky, jež před 28.říjnem náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku.“ ( Z. Kárník, České země v éře První republiky, I, str. 110 ).
V jazyku menšin ( paragraf 2 zákona ), to je především Němců a Maďarů, bylo přijato řešení, jež vedlo až k Stremayrovým jazykovým nařízením z roku 1880 (zrovnoprávnili češtinu s němčinou v tzv. vnějším úředním jazyce ). Nakonec bylo po zkušenostech ve vyrovnávacích jednáních z roku 1914 ( pokus o zrovnoprávnění češtiny s němčinou i ve vnitřním úředním jazyce ) stanoveno: „ Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost se vztahuje na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného než jazyka československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání.“ ( Z. Kárník, České země v éře první republiky, I, str. 110-111 ). Kostrbatost vyjádření byla způsobena tím, že do formulace bylo vloženo posouzení existence menšiny až na úroveň soudního, okresu. K tomuto se ještě vztahovalo zvláštní jazykové nařízení.
Tímto tedy dostihla ČSR v omezování jazykových práv menšin Předlitavského starého mocnářství (jen s tím rozdílem, že nyní měla hlavní sílu česká většina, místo velké německé menšiny ). Tento krok zpátky kritizovali např.: národní demokrat Švehla a Emanuel Rádl. Ve formulaci ( zákoně ) existovaly celé zóny pro volný výklad. Přísnější pořádek zavedlo teprve o 6 let později vládní nařízení ( k menšinám však nebylo o nic vstřícnější ).
Největší boj byl však sveden nad formulací, jakým jazykem ve státě onen československý je, a to těsně před tím, než byl návrh předán plénu Revolučního národního shromáždění ( 25.února 1920 ). Beneš zastával „ slabou “ charakteristiku československého jazyka jako „ oficiálního “. Naproti tomu Kramář razil termín „ státní jazyk “. Celý spor nakonec vyvrcholil až před plénem Národního revolučního výboru ( některé politické strany vyvolaly i shromáždění v ulicích ) a skončil kompromisem, vyhovujícím hlavně Kramářovi. Zákon mluvil o československém jazyku jako o „ státním, oficiálním “.

Schválení československé ústavy
Ústavní výbor předal návrh ústavy Revolučnímu národnímu shromáždění 27.února 1920 a tím odstartoval nejbouřlivější etapu v projednávání ústavy. Plénum jednalo nepřetržitě 36 hodin. Největší bouři přineslo projednávání jazykového zákona.
Národní demokracie učinila z jednání atrakci a neustále přinášela pozměňovací návrhy ( v jazykovém zákoně, proti vázaným kandidátkám, ... ). Jen při hlasování o některých částech jazykového zákona je však podpořila i strana lidová. Ústava byla schválena zhruba ve stejném znění a obsahu, v jakém byla vypracována. Platnost ústavy, včetně uvozovacího zákona, byla stanovena od 6.března 1920. Ihned poté následovalo vypsání voleb do poslanecké sněmovny a do senátu.
Ústava z 29.února 1920 byla připravována vynikajícími právníky a politiky, ale i přesto byla dílem osobních a politických kompromisů. Nebyla bez vad, ale znamenala předěl k moderní parlamentní demokracii.

Použitá literatura:
·Kárník, Z. České země v éře první republiky I. 1.vyd. Praha: Libri, 2000. 576 s. Dějiny českých zemí. sv. 117. ISBN 80-7277-027-6.
·Peroutka, F. Budování státu I. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. 442 s. ISBN 80-7106-040-02
·Kolektiv autorů. Kronika českých zemí. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999. 904 s. Kroniky. ISBN 80-86-144-33-X
·Kolektiv autorů. Za právo a stát 1848-1918. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1928. 577 s.
·Hazdra, Z. Historický seminář věnovaný 80. výročí vzniku 1. ČSR, Nymbursko, 28. duben, č. 17, ročník 40

Hodnocení referátu Vznik a obsah československé ústavy za 1. republiky

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  Zdeněk Hazdra, Jiří Knytl, Jaroslav Polák
  28. prosinec 2012
  6 504×
  3819 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Vznik a obsah československé ústavy za 1. republiky