Ústava

Obecně můžeme říci, že ústava je základní zákon státu. Můžeme ji označit i jako nejvyšší zákon státu. Nejvyšší proto, protože je právní normou s nejvyšší právní silou v hierarchickém uspořádání právních sil právních norem. Ostatní právní normy s ní proto nesmí být v rozporu. Ústava jako zákon je obecná, to znamená, že některá její ustanovení je potřeba konkretizovat. Ústava České republiky pak předpokládá přijetí alespoň tří ústavních zákonů a čtyřiceti normálních zákonů. Ústava stanoví principy, jakými jsou funkce státní moci svěřeny státním úřadům, jak jsou uplatňovány vůči občanům ve společnosti a jaký je vztah občanů a státu. Ústava obsahuje především charakteristiku státu, postavení občanů, jejich práva, povinnosti a svobody, státoprávní uspořádání, soustavu nejvyšších orgánů moci, jejich vzájemné vztahy a kompetence, státní symboly apod. V různých zemích může ústava zahrnovat i další oblasti společenského života. Ale články o výše uvedených tématech jsou (třeba v různých formách) zakotveny ve všech ústavách všech vyspělých zemí.

Funkce ústavy

Ústava plní řadu funkcí, kterými ovlivňuje společnost a její chod. Tyto funkce můžeme rozdělit na:
Funkce právní: Ústava, jako nejvyšší norma.
Funkce organizační: Ústava vymezuje základy politického systému, tj. institucí, které
zprostředkovávají vztah mezi občanem a státem.
Funkce ideové a kulturní: Ústava vyjadřuje k jakým hodnotám a tradicím se stát hlásí a co je jeho
cílem
Funkce integrační: Ústava je prvkem, spojujícím jak skupiny s nestejným postavením ve společnosti
(jako odstraňování sociálních konfliktů a nerovností), tak rozdílné sféry společenského života(politickou, ekonomickou, kulturní,… ).

Vývoj ústavního práva v českých zemích

V listopadu, roku 1918, poté, co vznikl samostatný československý stát, byla přijata prozatímní ústava, která byla vyměněna Ústavou Československé republiky. V této ústavě došlo k rozdělení moci na tři složky. S nástupem socialistické vlády po 25. únoru 1948 se začíná chystat nová ústava. Ta byla přijata v květnu 1948. Touto ústavou je naše republika prohlášena za lidově demokratický stát. Roku 1960 je přijata Ústava Československé socialistické republiky. Jejím výsledkem byla vedoucí úloha KSČ. Na jaře, roku 1968, přichází výrazný pokus o demokratizaci. Byl přijat zákon o federaci. Proces demokratizace je však ukončen okupací vojskem Varšavské smlouvy a federaci zůstává pouze formální charakter. Od prosince1989 se pak začíná pracovat na Ústavě České a Slovenské federativní
republiky, kde jsou vypuštěny články o KSČ atd. Situace mezi Čechy a Slováky však zůstává nedořešená, což vedlo k pozdějšímu rozpadu federace a dne 1. 1. 1993 ke vzniku České republiky, která dne 16. 12. 1992 přijala novou, současnou Ústavu České republiky. Ústava České republiky nabyla účinnosti dne 1. 1. 1993 .

Ústava České republiky

,,Ústava České republiky vznikala v pohnutých podmínkách druhé poloviny roku 1992 poznamenaných neodvratitelností rozpadu československého státu a tedy v časové tísni.“
Jejím základem se stala Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 s úpravami.

Ústava České republiky je složena z Preambule a 133 článků, Které jsou rozděleny do osmi hlav.

Preambule: Je napsána slavnostní formou. Preambule je uvozujícím prohlášením, které obsahuje odkaz na tradice zemí koruny české i státnosti československé. Je zde zakotveno odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelnosti lidské důstojnosti a svobody a uznávaných moderních hodnot a ideálů jako součást společenství evropských a světových demokracií. Návaznost na tradici se projevuje mimo jiné i ve schválených státních symbolech a státních svátcích.

Hlava druhá- základní ustanovení(čl. 1- čl.14)
V hlavě první je ustanovena charakteristika státu, základní prvky právního státu, princip pluralistického politického systému. Je zde ukotvena liberální zásada územní samosprávy, vymezení území České republiky a změny státních hranic, určení hlavního města a povinnost státu dbát na šetrné využití přírodních zdrojů a na ochranu životního prostředí. Najdeme v ní základní principy, na kterých je založen český stát. A to, že státní moc se odvíjí od lidu, je rozdělena na tři složky (moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní), jejichž úkolem je služba všem občanům a výkon státní moci je omezen zákonem.

Hlava druhá- moc zákonodárná(čl. 15- čl. 53)
Hlava druhá Ústavy České republiky definuje zákonodárnou moc, funkce a složení Parlamentu, způsob voleb, proces schvalování zákonů a mezinárodních smluv apod. Zákonodárná moc náleží v České republice Parlamentu, který je rozdělen na dvě komory. Poslaneckou sněmovnu a senát. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, Kteří jsou voleni na období čtyř let. Aby mohli být voleni, musí dosáhnout věku 21 let. Jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, poměrným systémem voleb.
Senát je tvořen 81 senátory, kteří jsou voleni na dobu šesti let, přičemž každé dva roky je volena třetina senátorů. Senátor musí mít alespoň 40 let. Senátoři jsou voleni rovněž tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, ovšem systémem většinovým. Zvolením občana mu vzniká mandát poslance nebo senátora.
Nutností je složení slibu poslance nebo senátora. S mandátem poslance či senátora souvisí i imunita. Poslanecká sněmovna může být podle Ústavy rozpuštěna.

Hlava třetí- moc výkonná(čl. 54- čl. 66)
Hlava třetí je složena ze dvou částí. První z nich se zabývá presidentem republiky. Definuje jeho funkci, volbu a pravomoci. Druhá část se zabývá vládou, jejím složením a postavením, Vztahem k poslanecké sněmovně atd.
President republiky je hlavou státu, je volen parlamentem a není z výkonu moci nikomu odpovědný.
President zastupuje stát navenek. Mezi jeho pravomoci patří například to, že svolává zasedání poslanecké sněmovny,tu může i rozpustit. Jmenuje a odvolává předsedu i jiné členy vlády, sjednává mezinárodní smlouvy, je vrchním velitelem ozbrojených sil a podobně.
Vláda je vrcholný orgán moci výkonné. Je to orgán kolektivní. Je tvořena předsednictvem vlády a ministry. Vláda je odpovědná poslanecké sněmovně. Ta může vládě vyslovit nedůvěru. Členové vlády (ministři) stojí v čele zákonem zřizovaných ministerstev. V rámci ustanovení o vládě je zakotveno také státní zastupitelství, jako orgán, který v trestních řízeních zastupuje veřejnou žalobu.

Hlava čtvrtá- moc soudní(čl. 81- čl. 96)
Čtvrtá hlava se zabývá jurisdikcí(soudní mocí). V úvodu hlavy čtvrté je zdůrazněn požadavek, aby soudní moc byla vykonávána nezávislými a nestrannými soudy některé předpoklady pro výkon funkce soudce. Dále se pak čtvrtá hlava dělí na část pojednávající o Ústavním soudu, jeho funkci, složení, jmenování a pravomocích a na část , která se zabývá spíše soudy, jejich soustavou, jmenováním soudců atd.
Ústavní soud je soudním orgánem, chránícím ústavnost(soulad právních norem nižší právní síly s ústavou), zatím co soudy jsou orgánem pro ochranu práv(zákonem stanoveným způsobem)

Hlava pátá- Nejvyšší kontrolní úřad(čl. 97)
Článek 97, který tvoří hlavu pátou zakotvuje existenci tohoto nezávislého orgánu, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.

Hlava šestá- Česká národní banka(čl. 98)
Česká národní banka je charakterizována jako ústřední banka státu, hlavním cílem její činnosti je péče o stabilitu měny. Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.

Hlava sedmá- územní samospráva(čl.99- čl. 105)
Hlava sedmá mluví o členění České republiky na základní samosprávné celky- obce.Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje, které je možno zrušit nebo vytvořit pouze ústavním zákonem.

Hlava osmá- přechodná a závěrečná ustanovení(čl. 106- čl. 113)
Hlava osmá obsahuje ustanovení procesního charakteru, dále pak obsahuje derogační(zrušovací) klauzuli a také datum počátku účinnosti Ústavy České republiky.

Ústavní pořádek
Ústava a dokumenty, které ji doplňují jsou souhrnně nazývány ústavním pořádkem.Současný Ústavní pořádek České republiky je tvořen samotnou Ústavou České republiky, Listinou základních lidských práv a svobod, ústavními zákony České republiky, ale i ústavními zákony České národní rady, přijaté po 6. červnu 1992, ústavními zákony Československé republiky a také ústavními zákony Československé federativní republiky, Federálního shromáždění a České národní rady, upravují-li státní hranice.

Ústava České republiky a Listina základních lidských práv a svobod tvoří, přesto, že Listina základních lidských práv a svobod není součástí samotné Ústavy České republiky, v jistém smyslu
určitý nerozdělitelný celek.

Listina základních lidských práv a svobod
Je tvořena usnesením předsednictva České národní rady o jejím vyhlášení jako součásti Ústavního pořádku České republiky a její samotný text, složený z Preambule a 44 článků, rozdělených šesti hlav .

Preambule:Klade důraz na přirozená práva člověka, práva občana a svrchovanost zákona.

Hlava první: Obecná ustanovení
Hlava první zakotvuje zásady, na kterých jsou práva a svobody založeny, jako jsou rovnost, nepromlčitelnost, nezrušitelnost a jiné
Hlava druhá:Obsahuje dvě základní části: Základní lidská práva a svobody

Práva politická

Hlava třetí:Práva národnostních a etnických menšin
vychází z toho, že to, že někdo náleží k jakékoliv národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na škodu.
Hlava čtvrtá:Hospodářská,sociální a kulturní práva
Hlava pátá: Právo na soudní a jinou právní ochranu
Hlava šestá: Ustanovení společná
Je v ní ustaveno právo azylu pro pronásledované cizince. Obsahuje některé výkladové a procesní přístupy k ustanovením listiny.

Vládní návrh na změnu Ústavy České republiky
V současném roce předložila vláda Parlamentu České republiky návrh ústavního zákona, kterým měl být změněn ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb.,Ústava České republiky a ústavní zákon č.110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Tento návrh se stal předmětem mnoha diskusí.

Význam navrhovaných úprav
Hlavním smyslem navrhovaných úprav je učinit základní ústavní kroky ve třech významných oblastech, Které jsou nezbytnou podmínkou k začlenění českého státu mezi vyspělé evropské demokratické státy.
Základní kroky změny by měly směřovat k ustoupení od odděleného systému vnitrostátního právního řádu, který existenci mezinárodního práva sice připouští, ale chápe jej jako systém,který je oddělený od práva vnitrostátního. Kde jsou pak mezinárodní smlouvy chápány ne jako normy, ale jako závazky států.

Prameny:
Ústava České republiky

Legislativa pro praxi, příloha časopisu Právní rozhledy,C. H. BECK, 7mý ročník, 6/1999

Ústava České republiky- Listina základních práv a svobod, Roman David?

Olomouc, nakladatelství FIN, 1996

Ústavní zřízení České republiky, Vladimír Klokočka, Praha, Vyšehrad, 1997

Hodnocení referátu Ústava

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 392×
  1552 slov

Komentáře k referátu Ústava