Zajímavosti ze života některých Habsburků

RUDOLF II. :

„ Ten umí to a ten zas ono “

Od chvíle, kdy císaře Rudolfa II. Ztělesnil Jan Werich, sotva se může jiný Habsburk těšit v Čechách srovnatelné popularitě. V době Rudolfa to však zdaleka nevypadalo tak idylicky, jako na dvoře „Císařova pekaře a pekařova císaře“. Mocenské intriky i rodinné sváry jistě pořádně ztrpčovaly Rudolfovi život a nešlo zdaleka jen o spory s legendárním bratrem Matyášem.

Oblíbeným tématem bylo vždy Rudolfovo zdraví. Toto téma vzrušovalo jeho součastníky a stále ještě zajímá historiky i spisovatele. Avšak osobou, která se otázkou císařova zdraví zaměstnávala nepřetržitě, byl císař sám. Není tedy divu, že pestrý císařský dvůr na Pražském hradě zahrnoval řadu různých léčitelů. Císařský dvůr se skládal ze čtyř skupin dvořanů s přesně vymezenými povinnostmi a nároky na odměnu.

První skupinou dvořanů byli vysoce postavení úředníci, členové různých úřadů a rad. Tuto dvorskou byrokracii tvořili šlechtici a vzdělaní měšťané. Druhou skupinu tvořili čestní hodnostáři a služebníci. Platy těchto služebníků byly nízké a jejich služba panovníkovi byla považována za čestnou reprezentační povinnost. Patřili sem komorníci, číšníci, jídlonoši, šenkové a podobně. Třetí skupinu dvořanů představovali členové osobní stráže Poslední a čtvrtá skupina císařova personálu byla nejpestřejší. Patřili sem všichni, kdo pečovali takzvaně o císařovo blaho. Když připomenu Werichovu píseň „Ten umí to a ten zas ono“ , máme obrázek profesí jako na dlani. Byli to např. puškaři, zlatníci, kožišníci, ostruháři, výrobci stanů, platnéři, krejčí, kalhotáři, ševci, kloboučníci … Součástí této čtvrté skupiny byli také služebníci, kteří pečovali o osobní císařovo blaho.

Jak císař stárnul, rozrůstala se zejména skupina lékařů a její součástí se stali i někteří významní představitelé alchymie.

Konec Rudolfova života je poněkud smutnou kapitolou. Přesto s alespoň krátce zastavím u jeho chorob, abych alespoň trochu přiblížila, jakou těžkou práci s ním lékaři měli. Hlavní chorobou Rudolfa II. Byla maniodepresivní psychóza. Po celý život ho trápila neuróza žaludku, v závěru života trpěl vodnatostí, vážným poškozením plic a jater. Na nohou měl nádory a posléze i sněť. Tyto potíže jsou přičítány syfilidě a také nadměrné konzumaci alkoholu. A tak měli jistě lékaři stále co dělat. A to ještě bojovali s Rudolfovou samoléčbou různými alchymistickými prostředky.

Kdo vybírá, přebere (nebo také nevybere)

Císař Rudolf II. se nikdy neoženil a tak ani nezplodil legitimního potomka. Těch nelegitimních bylo ovšem habaděj. Není tedy divu, že se jeho vztah k ženám stal dalším atraktivním tématem. Rozhodně se nedá tvrdit, že by ženy neměl rád. Spíše opak je pravdou. Zřejmě se mu ale nezamlouvalo manželství a možná ani tak trochu nevěděl, co chce.

Váhavostí ve vztahu k manželství se Rudolf II. Nijak nelišil ani od svých bratrů. Stejně jako on se nikdy neoženili ani Arnošt, ani Maxmilián a ani Václav. Bratr Albrecht se oženil až ve čtyřiceti a Matyáš až dokonce v padesáti.

O nevěsty pro císaře nebyla pochopitelně nouze. Dohazovači se činili , potenciální nevěsty čekaly a Rudolf váhal. Vedla se jednání o věnu a územních ziscích.po letech váhání se čekající princezny nakonec provdaly za někoho jiného a to vždy Rudolfa velmi rozhořčilo. První Rudolfovou nevěstou byla infantka Isabela. Byla to sestřenice ze španělské větve. Další nabízená nevěsta byla z Itálie jmenovala se Marie Medicejská. Když se roku 1600 provdala za francouzského krále Jindřicha IV, tak se prý dokonce Rudolf pokusil o sebevraždu kordem. Jako další možná nevěsta se uvádí např. Markéta, dcera vévody Karla Emanuela savojského, nebo další Rudolfova sestřenice Anna Tyrolská.

Rudolf II. Se sice nikdy neoženil, ale o to víc času mu však zbylo na ženy. Jeho erotický život bývá někdy označován jako „nezřízený“ a byl pochopitelně předmětem mnoha pomluv. Časté střídání milenek bylo mnohým trnem v oku. Kromě krátkodobých lásek měl Rudolf také jeden vztah dlouhodobý. Kdo by neznal jméno Kateřiny Sadové, dcery císařova dvorního antikváře Jakuba Sady. Tato celoživotní císařova milenka se v jeho životě tak zabydlela, že si nakonec na ni všichni zvykli. Dokonce se i šeptalo, že se s ní císař tajně oženil.

 

MARIE TEREZIE :

Kdo poruší šesté přikázání, nezaslouží slitování

Když Marie Terezie nastoupila v roce 1740 po smrti Karla VI. Na trůn, měla okamžitě plné ruce práce. Udržet dědičné země monarchie pohromadě nebylo vůbec jednoduché. Kdekdo si myslel, že donutit ženu k územním ústupkům bude snadné. Nebylo! Marie Terezie se pustila do boje jako lvice , ale přece jen občas o něco přišla. Nejvíc ji bolela ztráta Slezska, o které ji připravil pruský král Fridrich II. Také mu pak po celý zbytek života nemohla přijít na jméno a upřímně ho nenáviděla.

Vnitřní problémy habsburské monarchie také nebyly zanedbatelné a vyžadovaly celou řadu reforem. Radikální změnu vyžadovalo např. školství, armáda, správa státu, zdravotnictví, zemědělství, průmysl … Marie Terezie se pustila do reforem a odstraňování nedostatků velkou energií. Protože byla velmi zbožná, vrhla se také na hříchy proti mravnosti. Ve své poctivé snaze zabezpečit mravnost také organizačně, zřídila Marie Terezie „mravnostní komisy“. Jejím úkolem bylo dohlížet na mravné chování obyvatelstva a uplatňovat tresty různá nápravná opatření. Komise sledovala chování hereček a zpěvaček, měla právo provádět domovní prohlídky a mohla zatýkat muže dopadené při stycích s tzv. podezřelými ženštinami. Muži dostávali peněžní pokuty, nevěrné manželky a dívky mohli být zavřené do kláštera. Samotná dívka nesměla vyjít do vídeňských ulic bez růžence. Velmi tvrdými tresty byly stíhány ženy, které provozovaly necudnost z povolání, tedy prostitutky. Byly ostříhány dohola, zbičovány a dány do přádelny. Tato komise po nějaké době v tichosti zanikla.

Sama Marie Terezie byla svému muži věrnou a milující manželkou. Její muž ji také miloval, ale s věrností si hlavu nelámal. Proto Císařovna nesnášela tmavovlásky, které se císaři líbily nejvíc.

Maminka a císařovna mají vždycky pravdu

„Nejsem spokojena s Vaším postojem těla, a domnívám se dokonce, že Váš starý zlozvyk držet se trochu nakřivo se ještě zhoršil. Také berete všechno tak blízko k očím, že by ho mohli považovat za krátkozrakého.“ Takto důrazně kárá Marie Terezie svého syna Maxmiliána Františka v době, kdy mu bylo již devatenáct let. A neméně energeticky pokračuje: „Také mi nemohlo ujít, že si často dáváte ruce před obličej nebo ústa, abyste se poškrábal nebo si kousal nehty. Nechte toho laskavě, vypadá to špatně a zesměšňuje Vás to.

Toto napomenutí však bylo jen malou kapkou v moři rodičovských rad, kterými císařovna častovala své děti prakticky celý život. Marie Terezie přivedla na svět celkem šestnáct dětí. I když některé z nich dříve či později zemřeli, stále jich bylo k vychovávání dost. Když odrostlejší děti už nebyly v přímém dosahu mateřské ruky, nastoupila rozsáhlá korespondence. V tomto směru se Marii Terezii mohla rovnat snad jedině anglická královna Viktorie.

Zásady výchovy na císařském dvoře byly velmi přísné a náročné. Marie Terezie své děti velmi milovala, ale vyžadovala bezvýhradnou poslušnost, kázeň a zbožnost. Zásadně odmítala rozmazlování, změkčilost a neskromnost. Synové i dcery měly být po všech stránkách připraveni na své budoucí poslání, ať už panovnické, vojenské, duchovní či manželské. Tomuto poslání muselo být podřízeno vše, někdy i za cenu značného sebezapření.

Rady a pokyny, které císařovna udílela, se týkaly pravidel chování, vyučování, stravy, osobní hygieny, oblékání, manželství a podobně. Císařovna pochopitelně věděla nejlépe co je správné a žádná diskuse se nepředpokládala. Všichni dobře věděli že maminka, zejména je-li císařovna, má vždycky pravdu. Jedinou výjimkou byl Josef II., ale až když se stal císařem a spoluvládcem a chtěl mít také občas pravdu.

Výchovu dětí považovala zřejmě císařovna za celoživotní proces a tak s výchovnými dopisy nepřestávala po celý svůj život. Zvláštní kapitolu ve výchovné korespondenci Marie Terezie představovaly dopisy provdaným dcerám. Od panovnice, která vládla pevnou rukou v monarchii i v domácnosti, zní poněkud překvapivě tvrzení, že „ … se musíme svým mužům podřizovat. Dlužíme jim poslušnost. Našim jediným cílem má být vždycky manžel. Měly bychom v něm vidět svého pána a mistra,…“

Na sklonku života dělala císařovně nejvíc starostí dcera Marie Antoinetta, manželka Ludvíka XVI. Ta ve Francii rozmařile užívala života plnými doušky a nakonec přišla o hlavu. Je sice pravda, že byla revoluce, ale nebylo to i tím, že neposlouchala maminku?

 

MARIE ANTOINETTA :

„ Ať žije královna “

Když se Marie Antoinetta provdala za Ludvíka XVI., byla to velká sláva. Nadšení nad příjezdem nové francouzské královny do hlavního města Francie bylo prý tak velké, že se dá právem hovořit o dobytí Paříže. Mladá královna se okamžitě proslavila svým půvabem a grácií a v opěvování jejích předností se vzácně shodovali její součastníci i historikové.

Mnohem méně nadšení vyvolával způsob života, který Marie Antoinetta vedla dobrých dvacet let. Tato „rokoková královna“ měla v zásadě jen čtyři hlavní starosti. K nim patřily toalety, účesy, šperky a zábava. Právě na jejím dvoře vznikly všechny ty módní kuriozity, nad kterými dodnes žasneme. Například účesy tak vysoké, že dámy musely v kočárech klečet a dveřní rámy se musely upravovat.

Starosti o peníze si královna zjevně nepřipouštěla. Dokud král platil, zdálo se být všechno v pořádku. Co na tom, že se občas musely dělat a dluhy. Nejvíc se asi pro lehkomyslný život své dcery trápila Marie Terezie, jak je zřejmé z celé řady jejích dopisů. Jasnozřivě prorokovala Marii Antoinettě i jejímu manželovi ztrátu královské autority a špatný konec. Jak se pak ukázalo, maminka měla zase jednou pravdu, naštěstí se toho už nedožila.

 

FRANTIŠEK JOSEF I. :

Čeho je moc, toho je příliš

Složitá situace v revolučním roce 1848 vynesla Františka Josefa na trůn v poměrně mladém věku. Při nástupu na trůn mu bylo pouhých osmnáct let a ani nejpečlivější výchova mu nemohla poskytnout potřebné zkušenosti. Pro jeho rádce to však byla situace nadmíru výhodná a také ji zejména zpočátku řádně využili.

Císař František Josef snad až příliš poslouchal svoji maminku, arcivévodkyni Žofi Bavorskou. Ta zaujímala mezi rádci čelné místo a ovlivnila nejen císařovu výchovu, ale i jeho způsob panování a posléze i jeho manželství.

Nedá se přehlédnout, že František Josef vládl přespříliš dlouho. Jeho rekordně Dlouhé panování jistě muselo znervózňovat všechny, kdo marně čekali nějaké modernější změny. Nespokojenost také cloumala s Františkem Ferdinandem, následníkem trůnu. Ten měl plno velkých plánů, ale zatím mu jen přibývala léta. Jeho trpělivost nakonec ukončily výstřely v Sarajevu.

Když se František Ferdinand oženil, vzal si příliš mladou ženu. Romantický příběh císařovny Alžběty, zvané Sisi sice dojímá čtenáře i diváky kin, ale nedá se říct, že by Alžběta byla Františku Josefovi nějakou zvláštní oporou. Sedmnáctiletá nevěsta byla pro roly císařovny příliš mladá a nezkušená. Ani s věkem se však Alžběta na trůně nijak zvlášť neusadila, takže císař měl co dělat, aby vůbec stačil sledovat, kde na cestách jeho žena zrovna je.

Kromě těchto zásadnějších „příliš“ je tady ještě celá řada drobností, které v souhrnu vytvářejí tradovaný (možná však nepřesný) portrét císaře Františka Josefa I. Tak například všichni, kdo si rádi ráno přispí, dodnes proklínají císaře pro jeho příliš časné vstávání. František Josef vstával denně kolem páté hodiny a v pozdějším věku dokonce v půl čtvrté. Zdá se, že tím vytvořil tradici časných začátků pracovní doby, které se dodnes mnohé organizace vzdávají jen velmi neochotně. Jednoho ze svých lazebníků prý císař dohnal až k alkoholismu, neboť ten nebohý muž se tak bál, aby nezaspal, že raději trávil noci po hospodách.

S oblibou se vypráví, že rakouský císař byl až příliš šetrný. Nejen že byl skromný v jídle a v pití, ale šetřil i státní pokladnu. Z listin prý ořezával nepopsané části a používal je na vlastní poznámky. Obnošené ponožky a košile a vyřazené kartáčky na zuby byly vydražovány a obnos byl rozdělen služebnictvu.

František Josef také přespříliš lpěl na tradici a neměl rád novinky všeho druhu. Příslovečná byla například jeho nedůvěra k takovým technickým vynálezům, jako je auto, výtah, telefon a dokonce i splachovací WC. Důslednost v dodržování tradic se projevila i v císařově stylu oblékání. Zřídkakdy viděl Františka Josefa I. Někdo jinak než v uniformě. Uniforem všeho druhu měl prý asi padesát a střídal je podle příležitostí.

Civilní oblečení měl František Ferdinand nerad, zato miloval lovecký úbor. Myslivecké oblečení mělo svá přísná pravidla a na jejich dodržování císař přísně dbal.

 

FRANTIŠEK FERDINAND D‘ ESTE :

Svět je plný nepřátel

František Ferdinand byl synovcem císaře Františka Josefa I. a následníkem se stal, když princ Rudolf spáchal v roce 1889 sebevraždu. Moc nadšení však toto jmenování nevyvolalo. František Ferdinand si totiž vlastním úsilím stačil už nadělat spoustu nepřátel. Dokonce ani jeho císařský strýc ho neměl dvakrát rád. Kdoví, jestli nevydržel tak dlouho na živu, aby nemusel Ferdinanda pustit k vládě.

Pokud jde o jeho součastníky, ti ho buď milovali nebo nenáviděli. Těch druhých však bylo podstatně víc. Rozličné popisy Františka Ferdinanda uvádějí, že byl nedůvěřivý, vznětlivý, nudný, lakomý, tvrdohlavý, zádumčivý, sarkastický, ale také energický, pilný, inteligentní a odvážný. Také se tvrdí, že byl velmi konzervativní, bigotní a jednostranný.

Zcela odlišný úhel pohledu měla nepochybně česká hraběnka Žofie Chotková. František Ferdinand v ní získal spřízněnou duši a přes urputný odpor císařského dvora se s ní nakonec také oženil. Hraběnka dostala od kritiků také co proto. Říkalo se, že byla „nehezká, panovačná a nesnášenlivá, ctižádostivá a sebevědomá.“ I když hraběnka neměla patřičně vznešený původ, manželství to prý bylo velmi šťastné.

Mnoho nepřátel si také následník nadělal přímo na císařském dvoře.Měl plno plánů na nové uspořádání monarchie a nijak se netajil s tím, že by se mělo začít odshora. František Ferdinand chtěl, mimo jiné, císařský dvůr výrazně omladit. Jak už to tak bývá, nahoře zrovna seděli ti nejstarší a jejich obavy z budoucnosti byli více než oprávněné.

Kromě nepřátel u dvora, nenáviděl prý nedůvěřivý František Ferdinand také židy, protestanty, volnomyšlenkáře, Prusy (zejména Bismarka), Francouze (protože právě odtud přišla revoluce) … na čestném prvním místě v seznamu nepřátel však byli jednoznačně Maďaři.

Kdyby ti Maďaři alespoň nemluvili maďarsky!

Tento povzdech trochu připomíná kdysi tradovaný bonmot, že Maďaři používají maďarštinu jen kvůli zahraničním turistům. Mezi sebou prý mluví úplně normálně. V případě Františka Ferdinanda je však zmíněný povzdech absurdní pouze zdánlivě, neboť on se skutečně snažil maďarštinu zakázat – samozřejmě, že jen v armádě.

Arcivévodův odpor k Maďarům a i k maďarštině má poněkud hlubší kořeny. Samotný jazyk v tom však také sehrál svoji roli. František Ferdinand prý ve svých jazykových schopnostech poněkud zaostával za řadou svých císařských příbuzných. Přesto se nakonec dokázal domluvit třeba česky či francouzsky. Maďarština však byla od počátku kamenem úrazu a stovky hodin věnovaných tomuto jazyku nepřinesly víc než rozčarování.

Podle zákona schválnosti narazil arcivévoda na maďarštinu hned na počátku své vojenské kariéry. Maďarština zde byla jako doma a Ferdinand měl pocit, že ani není v císařské armádě. Okamžitě nastolil tvrdý režim, neboť v armádě se mělo mluvit výhradně německy. Navíc nikomu a ničemu nerozuměl, což je pro velitele situace skutečně prekérní. Samozřejmě, že ničeho nedosáhl, nadělal si plno nepřátel a ještě ho napadl maďarský tisk.

Kromě maďarštiny měl Ferdinand ještě plno dalších důvodů, proč Maďary nenáviděl. Vadilo mu, že pořád rebelují, vadilo mu privilegované postavení Uher v rakouské říši a možná mu nejvíc vadilo, že vůbec kdysi do Evropy přišli.

Jak se dalo čekat, Maďaři následníkovi jeho nenávist hlasitě opláceli. Protože mu nepřáli nic dobrého, upřímně se zaradovali, když Ferdinand dostal tuberkulózu. Maďarské vládní noviny dokonce uveřejnily článek, který byl plný škodolibé radosti nad tím, že arcivévoda možná brzy zemře.

Svému osudu neujdeš

Sudičky určitě dávno věděli, jak dopadne Ferdinandova cesta do Sarajeva. Vždyť vysílaly s předstihem celou řadu „signálů“.

První varování možná vyslaly dobré sudičky už v době Ferdinandova dětství, když si několik dětí na císařském dvoře hrálo na ministry. Pětiletého Františka Ferdinanda usadil princ Rudolf, tehdy desetiletý, na trůn jako krále. Ferdinand však velmi rychle spadl, což prý Rudolf komentoval slovy : „To není dobré znamení, když Veličenstvo spadne z trůnu.“

Druhé znamení měli určitě na svědomí sudičky zlé, nebo alespoň zlomyslné. Františku Ferdinandovi se do Bosny na manévry moc nechtělo. Bylo tam zrovna dost vedro a tak se plný naděje šel zeptat Františka Josefa na radu. Tomu však zlé sudičky našeptaly větu: „Udělej, jak uznáš za vhodné.“ Po takovéto odpovědi se dá těžko zůstat doma, když člověk nechce vypadat zbaběle.

Třetí osudové varování se odehrálo údajně na zámku Konopiště, kde Ferdinand převážně bydlel. Krátce před cestou, při jakýchsi stavebních pracích, vlétl kámen oknem do zámku a porazil portrét hraběnky Žofie Chotkové.

Poslední varování bylo zvláště důrazné. Dobré sudičky zřejmě opravdu udělaly co mohly. Při zahájení samotné cesty totiž došlo konečně na poruchy, zcela v souladu s Murphyho zákony. Co mohlo, to se pokazilo, a co nemohlo, pokazilo se taky. Na vzorně udržovaném salónním vagóně Františka Ferdinanda s nejprve zavařila zadní osa. Nezbylo než cestovat ve vyhrazeném rychlíkovém kupé. Když ve Vídni přesedl arcivévoda do zapůjčeného salónního vozu ministerského předsedy, přestalo v něm fungovat elektrické osvětlení. Svítilo se tedy svíčkami, což snášel arcivévoda již s poněkud černým humorem. Arcivévoda prý dostal před cestou také řadu anonymních dopisů a varování, ale dnes už nevíme, zda je vůbec viděl.

 

ZÁVĚR: Toto téma na seminární práci jsem si vybrala proto, abych i těm, které dějepis nezajímá dokázala, že dějiny nemusí být vždycky nudné. Že se dá najít spousta zajímavostí, které by asi málokdo očekával. Že i významní panovníci nabyli dokonalí a jako každý člověk měli své „úlety.“

 

POUŽITÁ LITERATURA : Blanka Doktorová, Maminka a císařovna mají vždycky pravdu ( O Habsburcích s úsměvem ), nakladatelství andrej šťastný, Praha 2002

 

Hodnocení referátu Zajímavosti ze života některých Habsburků

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  8 057×
  2794 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Zajímavosti ze života některých Habsburků

jarka
super, dík,